25. – 26. březen 2013
Do Banyuwangi na úplném východě Jávy se chystám brzkým ranním vlakem v 5 z Probolingga, je to o mnoho levnější než autobus a taky o poznání pohodlnější, přece jen indonéských autobusů už začínám mít opravdu dost. Spojuju se ale se svým hostitelem Lethe z vesnice nedaleko Banyuwangi, který mi říká, že mám dojet později, že přes den pracuje. Na poslední chvíli měním plány, ale stejně musím nejpozději v 7 vypadnout. Angkotem jedu na autobusové nádraží, kde si chci koupit snídani, ale zrovna jeden bus do Banyuwangi odjíždí, tak nasedám a až v buse si kupuju svačinu, nabídka nic moc, cesta podobně otravná. Když Lethemu píšu, že už jsem nasedl, a klidně počkám, až přijde z práce, odpovídá, ať radši vystoupím v Jemberu (větší město na půlce cesty), dám si nějaký oběd a pak nasednu znovu na bus do Banyuwangi a vystoupím po cestě ve vesnici Srono, kde mě vyzvedne, ale není tam prý bezpečno pro cizince, tak radši čekat v tom Jemberu. To se úplně nepodařilo, protože jsem nevěděl, že autobusové nádraží v Jemberu je 10 km před městem… kde nevystupuju, protože myslím, že tam ještě nejsem, a pak bus odbočuje a město z dálky objíždí. Rozhoduju se nakonec dojet až do Banyuwangi, asi hodinku se procházím okolo a jdu shánět bus zpátky do Srona. Jdu si koupit pití do Indomaretu a píšu Lethemu, že jsem dorazil, ale ať nespěchá, že počkám, než skončí v práci. Za 15 minut přijíždí na motorce, že mě prý odveze domů a pojede ještě zpátky do práce něco dodělat. Vzápětí chápu, proč mi tvrdil, že na jeho motorce nemůžeme jezdit na výlety a budu muset zaplatit půjčení jiné. Kromě toho, že chybí opěradlo vzadu (tím pádem se nemám moc čeho chytnout, což při jízdě s krosnou není moc příjemné), je celá palubní deska rozbitá, nefunguje ani ukazatel rychlosti, množství paliva. Zrcátka uražená taktéž. Ptám se Letheho, co se mu s tím stalo, gestikuluje mlácení pěstí do přístrojové desky se slovy “too much stress…”. Lethe mě usazuje ve svém novém domku ve vesnici Muncar, natrhá mi ze stromu hromadu rambutanů, z ledničky vytáhne skvělé banány a vodu a jede zpátky do práce.
Na cestě
Svačina
Svačina
Večer se s Lethem dlouho zapovídáváme, řešíme plány na další dny a na motorce vyrážíme zpátky do Srona. Zaprvé potřebujeme zařídit půjčení motorky, zadruhé se Lethe potřebuje zastavit za svým bratrem. Půjčení motorky je jednoduché a vtipné. Zatímco v Malajsii v turistické oblasti jsme museli podepisovat několik formulářů o zodpovědnosti a o podmínkách půjčení, platili zálohu, museli předložit řidičák a zamluvit a zaplatit přesnou délku půjčky, na indonéském jim musel Lethe zavolat (protože o půl osmé bylo zavřeno), načež se otevřelo zamřížované okno, ven se natáhla ruka s klíčkem, ukázala na zaparkovanou motorku a než jsem se stihl zeptat, kolik to stojí, bylo okno znovu zabouchnuté. Ale evidentně 100 000 rupií za den za krásnou motorku. Stavujeme se u Letheho bratra, který se se svým kamarádem rozhoduje, že se přidají na zítřejší výlet do kráteru Ijen. Odjezd ve 2 ráno. Momentálně je asi 10 večer, než dojedeme zpátky k Lethemu, je 11, než se dostanu do postele, je téměř 12. Lethe oznamuje změnu plánu, aby se to stíhalo včas, musí se vyjíždět už v jednu. Takže na hodinu ulehám a není divu, že zaspím, takže vyjíždíme až v 1:40.
Letheho kamarád a jeho domácí mazlíček
Nedaleko od Muncaru se potkáváme s druhou částí výpravy jedouci ze Srona a vyjíždíme směrem k Ijenu. Na parkoviště je to necelou hodinu a půl a cesta je v pozdější fázi šíleně strmá, na Letheho staré motorce bych ji opravdu jet nechtěl. Jinak je cesta překvapivě pěkná, slyšel jsem, že je v šíleném stavu a je na ni potřeba 4WD auto. To mi Lethe vysvětluje tím, že před dvěma měsíci sem jela vládní delegace, tak musela být cesta celá spravena, ale vzhledem k místním podmínkám (strmé svahy, deště, odlehlost) bude do roka zase v původním starém stavu.
Jsou asi tři hodiny, když vycházíme nahoru. Jdu o dost rychleji než Lethe a v každé zatáčce na něj čekám, po chvíli mi říká, ať jdu dál, tak pokračuju ve tmě úplně sám. Když se snažím později fotit noční oblohu, přidává se ke mně jeden místní, evidentně dělník v sirném dole, který umí anglicky asi tak jako já indonésky, tak si během cesty vyměňujeme různé poznatky. Noční obloha je asi nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Jsme totiž daleko od civilizace a je úplně jasno, takže na obloze je zřetelně vidět Mléčná dráha a hraje všemi barvami. Snažím se to fotit, ale přece jen je to už za hranicemi možností mého přístroje, navíc pomalu začíná soumrak, což znamená, že záře oblohy mizí a já bych měl pospíšit, ať jsem nahoře včas.
Pokus o vyfocení Mléčné dráhy. Bohužel špatně nasměrovaný stativ a další pokus už nevyšel, už bylo moc světlo a výhled mizel.
Když přijdu na hranu kráteru, otevírá se přede mnou pohled na jezero a sirný důl uvnitř. V Ijenu se totiž těží síra, která v noci hoří modrým plamenem, což je obvyklý důvod, proč je pěkné sem jít přes noc (i když žádného dalšího turistu jsem v noci nepotkal). V tuto chvíli už je ale relativní světlo. Můj “průvodce” se mnou obchází lávové pole a ukazuje mi cestu dolů do kráteru, která trvá další půlhodinu. Než sestoupíme, modrý plamen už vidět nejde. To je přesně ta půlhodina, kterou jsem ztratil ranním zaspáním.
První pohled do kráteru Ijen
Modrý plamen
Dým nad kráterem při východu slunce
Smrad síry dole je velice intenzivní a za chvíli stojím přímo u trubek, ze kterých vyvěrají sirné plyny. Trubky zde byly postaveny, aby byl plyn vhodně vyveden, sráží se z něj síra, která následně tuhne. Místní pohotově obrovskou trubkou ulamuje kus čerstvě ztuhlé síry, která je ještě červená.
Můj "průvodce" jde narubat trochu síry.
Ještě ne úplně ztuhlá síra
Posílá mě, ať si to zkusím taky. Dostávám solidní dávku síry do plic.
O kousek dál už stojí bambusové koše naplněné sírou na odnos, což místní dělníci dělají s nasazením svého života za pár deseti až stokorun za den. Když jsem slyšel, že je v nich obvykle okolo 70 kg síry, nechtěl jsem tomu věřit. Jsou to sice pěkné kusy, ale nikdy bych neřekl, že je síra tak těžká. Chvíli poté, co jsem vybídnut, ať si jeden pár košíků přes rameno zkusím zvednout (leží na dvou sudech, takže jej zvedám z lehkého přikrčení v kolenech), uvěřím, ani se nehne. Nasazuju roušku a jdu ještě nakouknout blíže k dělníkům rubajícím čerstvou síru. Za chvíli jsem zastaven, ať dál nechodím, že je to fakt nebezpečné.
Zkouším zvednout. Nemožné.
A takto vypadá těžba.
Nebezpečné to je z několika důvodů. Intenzivní sirné plyny zdravé rozhodně nejsou, přesto místní dělníci málokdy mají více než vlhký ručník přes ústa. I přesto jim to prý po pár letech obvykle rozpustí zuby. Další věc je, že se pohybuju v těsné blízkosti jezírka. V jezeře je 550 000 tun kyseliny sírové a 600 000 tun kyseliny chlorovodíkové. Kromě toho dnes jezero vaří, což samo o sobě ukazuje na vážné nebezpečí. Až po sestupu zpátky dolů zjišťuju, že sestup do kráteru je v této době zakázán. Pozdě.
Vařící kyselinové jezero
Samozvaný průvodce ukazuje pramen teplé vody. Opravdu teplá a opravdu jen voda.
Nosiči síry
Nosiči síry
Někteří si přivydělávají prodejem těchto srandiček ze síry. Věřím, že tím dost možná vydělají víc než samotným transportem síry...
Když vylezu zpátky nahoru, můj samozvaný průvodce natahuje ruku na peníze. Odmítám, neprosil jsem se o něj a ani mi jeho přítomnost k ničemu praktickému nebyla. Když nepřestává otravovat, odcházím po lávovém poli dále po hraně kráteru. Chci se na celý kráter znovu podívat shora, ale uvědomuju si, že slunce zatím svítí jen do minimální části krátera. Prodírám se dál křovím po hraně a asi hodinu a půl čekám, než slunce lépe osvítí kráter. Pak spěchám dolů, ať na mě ostatní nemusí extra dlouho čekat. Když po sestupu chytnu signál na mobil, všímám si, že mi psal Lethe, že je mu blbě a zůstal dole. Sestup mi trvá asi hodinu, celou partu velice rychle nacházím u místní kavárny/jídelny.
Ztuhlá láva
Výhled do kráteru v 7 ráno, stále před východem slunce
Slunce se pomalu začíná objevovat.
Detail vařící hladiny jezera
Síra připravená na transport do nejbližší vesnice
Poslední pohled po východu slunce
Okolní vrcholky
Síra
Když přijdu dolů, Lethe spí, ostatní pijou kafe, dohadujeme se, že za chvíli pojedeme, ale poté, co sním objednaný mie goreng, se také natahuju na lavičku a než se probudím, jsou dvě hodiny pryč. Ještě jedno kafe a prohřátí (ne že by byla zima, ale trochu jsem vymrzl při nočním výstupu), nasedáme na motorky a jedeme zpátky do nížiny. Po cestě poprvé vidím, jak vypadají kávové a hřebíčkové plantáže. V Banyuwangi se stavujeme na oběd a pak hurá do národního parku Baluran.
Káva po sestupu. S indonéskou dávkou cukru...
Káva
Hřebíček, zrovna je bohužel mimo sezónu.
Pingback: Indonésie | zennie.cz