12. – 14. březen 2013
Město Bandung jsem při čtení o Indonésii nějak ani nezaznamenal, do té doby, než mi z odtud přišly nějaké pozvánky na CS. Když jsem se o městě informoval, nijak moc mě nezaujalo, ale zaujala mě dvě místa nedaleko od něj – Kawah Putih a Tangkuban Perahu.
Přijal jsem nakonec pozvání od… chtělo by se mi automaticky napsat “slečny” Mey (je pro mě těžko pochopitelné, že je v mém věku už vdaná). Mey mi předem nabízí, že mě vyzvedne, dává mi instrukce, jakým busem do Bandungu přijet, a nabízí, že mě na daná místa vezme. Proč ne.
Odjíždím z Jakarty o den později než jsem plánoval, v úterý 12. března, kvůli spáleným zádům, ke kterým jsem přišel kvůli své hlouposti na víkendovém výletě. Chtěl jsem jet v pondělí, ale nepřipadalo v úvahu, abych si na záda nasazoval krosnu, i v úterý to ještě slušně bolelo. V Jakartě tedy jdu před odjezdem do skanzenu Taman Mini (jak jsem psal v jednom z předchozích příspěvků), odtud pěšky zpátky k Diah, beru krosnu, znovu sedám na angkot, tentokrát ve směru na autobusové nádraží Kampung Rambutan, ke kterému cesta kvůli zácpám trvá asi hodinu, i když je to nejkratší cestou něco přes tři kilometry.
Na autobusovém nádraží mám najít ne autobus do Bandungu, ale autobus směrem do města Sumedang jedné z dvou konkrétních společností, protože jezdí po konkrétní dálnici. Chvíli mi to zabere, ale podaří se, další krok je vystoupit na mýtné bráně Padalaran, to bude ještě další oříšek. Jak nasedám na bus, chci informovat Mey, ale bus na naplnění čeká ještě další půlhodinu. Pak chci podat zprávu, nicméně hned z nádraží vjíždíme do obrovské zácpy, tak stále čekám. Než dojedeme na dálnici (která od autobusového nádraží není dál než tři kilometry), uplyne 80 minut, během nichž stihne nastoupit další hromada lidí a prodavačů (o kultuře cestování autobusem na Jávě se ještě rozepíšu později).
Pohoda...
Na předměstí Bandungu tedy přijíždím už navečer, správně se mi podaří vystoupit na mýtné bráně. Zrovna když se chystám Mey napsat sms, přibíhá ke mně a představuje sebe i svého manžela Muftiho. Nasedáme do angkotu a asi půl hodiny včetně jednoho přestupu jedeme k nim domů. Záda stále bolí, cesta ve stísněném angkotu s hromadou zavazadel moc příjemná není, ale nějak to přežívám. Mey je 23 let, manželovi o 5 víc, oba jsou praktikující muslimové, Mey jsem bez šátku neviděl ani jednou. Vzali se teprve před čtyřmi měsíci. A prý jak se seznámili? Na Facebooku. Pokrok nezastavíš.
Dům mají každopádně nádherný, bydlí zde ještě s maminkou od Mey. Jak jsou všechny byty ve městech stísněné, tak domy na venkově jsou obrovské, jenom v tomto jsem napočítal asi 7 ložnic (každá pro dva lidi), obývací pokoj taky obrovský. Vysvětluju si to tím, že indonéské rodiny (hlavně muslimské) mají obvykle velké množství dětí, není vzácnost 8-10. Současné mladé generace už se to obvykle tak netýká, ale jejich rodičů ještě ano. Hned po příjezdu se Mey a Muf jdou modlit, já si zatím jdu vyprat oblečení (v tomhle podnebí nezbývá než to dělat o dost častěji, než bych si představoval…). Pak večeře (klasika, rýže, ryba, tempe, kuře…), domluva zítřejšího programu, Mey a Muf se míří znovu modlit, já spát. Bandung je mezi horami, mnohem výše než Jakarta, takže se říká, že je tu chládek. Oproti Jakartě opravdu lepší, ale vzhledem k tomu, že nemám ani větrák a je tu spoustu komárů, ani tady se neusíná nejlépe.
Další den je na programu Kawah Putih, znamená “bílý kráter”. Jedná se o dnes už neaktivní sopečný kráter zhruba 40 km na jih od Bandungu. Jedou se mnou Mey i Muf, nutno říct, že bez nich bych se tam těžko zvládl dostat. Nejdřív asi půl hodiny jeden angkot, další půlhodina v druhém angkotu. Vystupujeme ve vesnici, kde na cizince lidé velice zvědavě zírají (to se v Indonésii na rozdíl od Číny běžně neděje), jako MHD tu fungují koňské povozy. I Mey a Muf jsou trochu zmatení a musí se několika lidí vyptávat, pak nasedáme do jakési větší dodávky, tou jedeme asi hodinu a půl. Vystupujeme v nějaké další díře na křižovatce, odtud angkotem poslední půlhodinu do prudkého kopce. Přijeli jsme k bráně přirodní rezervace, to ještě není všechno. Platíme vstupné (netuším kolik, celý výlet včetně dopravy a vstupného mě vyšel na 62 000 rupií, které si Mey vybrala předem, aby to bylo jednodušší) a čekáme na místní minibus, který jede ještě asi 20 minut ke kráteru, do kterého už dojdeme pěšky. Celou cestu si pochvaluju, že je úplně ideální počasí na focení, to se bohužel změní, když míříme do kráteru a obloha se dost zatáhne.
Vesničky okolo Bandungu
Kráter je pěkný, jezero v něm má zajímavou barvu, která se v pravidelných cyklech mění. Rozhodně bych se v něm koupat nechtěl, ostatně černé uschlé pahýly stromů v některých místech mluví za své.
Kawah Putih
Kawah Putih
Kawah Putih
Kawah Putih
Já a mí průvodci
Já jako celebrita, se kterou se všichni chtěli fotit...
Kawah Putih
Zpátky se pak vracíme stejnou cestou, opět se to šíleně táhne. Mey mě pak zve na oběd. Nudle a polévka nejsou špatné (ale zase nepřekvapí), ale naprosto úžasný je dezert z čerstvého kokosu. Je to snad jen kokos na plátky v kokosové šťávě s ledem a cukrem a je to naprosto vynikajcí, šíleně osvěžující.
Někde na venkově po cestě. Koňské povozy tady nejsou turistická atrakce, ale běžná místní doprava.
Někde na venkově po cestě. Koňské povozy tady nejsou turistická atrakce, ale běžná místní doprava.
Mňam <3
Svačinka
Po návratu zpátky plánujeme další den. Chceme jet na sopku Tangkuban Perahu, ale Mey přichází se špatnou zprávou – je teď nebývale aktivní a tím pádem nepřístupná. Smůla. Tak pojedem aspoň do Bandungu. Další den přes noc odjíždím do Yogyakarty (zůstal bych dýl, kdyby byla sopka přístupná). S lístky je trochu problém, drahám vlakem jet nechci, levný jede jen přes noc (a i ten je z nějakého důvodu třikrát dražší než normálně, lístky jsou dost vyprodané). Autobus by šel, ale přijíždí asi ve tři ráno. No není moc na výběr, Mey ode mne vybírá 100 000 rupií na lístek a vydává se do minimarketu mi ho koupit. Později zjišťuju, že lístek ve třídě ekonomi normálně stojí 35 000, nevím proč tenhle stojí 100 000, asi kvůli tomu, že je klimatizovaný (to je ve skutečnosti spíše na škodu), ale normálně tolik stojí třída biznis. No nevadí. Odjezd zítra ve 20:45.
Nedaleko domku, kde bydlím
Ráno trochu pospím, pořád mě mrzí neuskutečnitelný výlet na Tangkuban Perahu. Po snídani kombinované s obědem se balím. S Mey si sedáme ke stolu, slibuje, že mi ukáže a vysvětlí sundánské písmo. Sundánština je hlavním jazykem v této oblasti a jako vystudovaný lingvista se zájmem o písma se stydím, že jsem do včerejšího dne (kdy jsem viděl pár nápisů) netušil, že má vlastní písmo (byť v dnešní době používané minimálně). Sedíme nad papíry asi hodinu a půl, Mey mi dává přednášku o jazycích v Indonésii, za chvíli mě zkouší ze čtení arabštiny (v této oblasti se dost lidí učí arabsky, aspoň jsem oživil), já ji za to vysvětluju princip jiných písem typu abugida, přes další písma docházíme až k azbuce… No, je čas se dobalit a vyjet.
Krosnu nechávám tady, Muf se o ni prý postará, oba nás s Mey na skútru odváží na hlavní cestu, kde už sami dva s Mey chytáme angkot a jedeme do města. Půl hodiny angkotem, pak čekáme na lokální vlak (moje první jízda vlakem v Indonésii), co nás za další půlhodinu odveze do centra. Vlak zajímavý – vagon téměř bez oken, takže je uvnitř šero, světlo proniká jen z otevřených dveří, které občas průvodčí přijde zavřít, ale stejně je po chvíli vždy někdo otevře. Tam opět jeden angkot, druhý angkot… teprve pak dorážíme na místo, které mi Mey chce ukázat. Muzeum geologie. Nemůžu bohužel říct, že bych si ho moc užil. Evidentně přijel školní výlet ze základní školy v Jakartě, takže po muzeu běhají asi dvě stovky řvoucích děcek. Kostry dinosaurů mě taky moc neberou, ale u povídání o indonéských sopkách se nějakou dobu zdržuju. Po prohlídce Mey běží do islámského centra na modlitbu, já čekám venku.
S Mey čekáme na vlak.
Muzeum geologie
Nedaleko se nachází známá koloniální budova přezdívaná “sate building” (protože útvar na jejím vrcholku připomíná jídlo sate) a velký památník nezávislosti. Než k němu dojdeme podél mnoha obchodů s oblečením (Bandung je město módy, přezdívané “Paříž Jávy”), už solidně prší, takže jsem velice rád, když nasedáme do angkotu, kde trávíme další půlhodinu. Vystupujeme na ulici Jalan Braga, která je plná koloniálních budov po Holanďanech. Byla by pěkná, kdyby nebyla trvale ucpána auty (jako ostatně většina ulic v indonéských městech), udělat fotku bez aut není vůbec jednoduché.
Sate building
Památník nezávislosti
Hlavní koloniální ulice
Hlavní koloniální ulice
Hlavní koloniální ulice
Hlavní koloniální ulice vyfocena ve vzácném okamžiku - bez kolony aut!
Přes velkou mešitu pak míříme už směrem k nádraží, kde nás čeká Muf, na skútru má naloženou moji krosnu (docela ho lituju, že to musel vézt až sem. Po cestě se ještě zastavujeme na večeři – satay, resp. sate, jak se to píše v Indonésii. Mey vysvětluje, že mají v Bandungu spoustu druhů sate. Zatímco nejčastější na Jávě je sate s oříškovou omáčkou (stejně jako v Malajsii), my si dáme s kokosovou. Taky to není špatné, ale oříšková zůstává mým favoritem. Na nádraží se dozvídám, že vlak mi odjíždí z jiného nádraží, tam musíme dojet. Vlaky třídy ekonomi totiž staví skoro všude… kromě hlavních nádraží. Mey jede se mnou lokálním vlakem, Muf tam dojede na skútru. Lokální vlak vypadá stejně jako ráno – relativně široký vagon s lavičkami podél oken, uprostřed volný prostor, kde stojí spousta lidí. Ve vagonu nic nesvítí, takže pěkná tma. Vlak jede velice pomalu, dveře většinou zůstávají během jízdy otevřené, nastupuje/vystupuje se ještě před úplným zastavením. Po deseti minutách se znovu setkáváme s Mufem na jiném nádraží. Oba se jdou modlit, pak se loučíme, já čekám na svůj vlak, který přijíždí za hodinu a půl.
Další koloniální budovy v Bandungu
Sundánské písmo
Nádvoří Velké mešity
Nádvoří Velké mešity
Sate k večeři
Sate k večeři
Setkání s Mey a Mufem pro mě byla velice dobrá zkušenost, o obou můžu prohlásit, že to jsou jedni z nejpříjemnějších lidí, které jsem v poslední době potkal. Ale to samé později prohlašuju o dalších skvělých lidech z Indonésie, které jsem potkal následně. Mey mi půl hodiny po rozloučení píše sms, že je jí z loučení smutno a pláče. Tak třeba se setkáme zase někdy a vylezeme na Tangkuban Perahu ;)
Pivo je v Indonésii kvůli spotřební dani pěkně předražené, rád bych si koupil nějaké do vlaku na snadnější spaní, ale nechce se mi dávat tolik peněz, tak si říkám, že vyzkouším nealko (za třetinovou cenu), třeba to bude chutnat jako pivo a uspí mě aspoň placebo efekt. Ani náhodou, je to hnusná sladká minerálka a i když ve vlaku zabírám celou sedačku pro tři osoby, usnout se mi daří na pár desítek minut a ještě se kvůli klimatizaci, kterou jsem nějak podcenil, stíhám nachladit…
Čekání na vlak do Jogjakarty
Pingback: Indonésie | zennie.cz