8. – 10. březen 2013
Sopka Krakatoa byla jedním z prvních míst, o které jsem se v Indonésii začal zajímat. Nachází se v Sundském průlivu, zhruba 30 km od Sumatry, 40 km od Jávy. Čím je sopka známá?
Krakatoa (indonésky Krakatau) je jedna z nejničivějších sopek na planetě. Proslavila ji především ohromná erupce v roce 1883, při které bylo uvolněno více než 13 000násobek energie uvolněné při explozi atomové bomby Little Boy nad Hiroshimou v roce 1945. Následná vlna tsunami vysoká až 30 metrů zdevastovala pobřeží Jávy a Sumatry, zabila více než 36 000 lidí, ale vlna dorazila až na Arabský poloostrov a zaznamenána byla až ve Velké Británii. Také se mluví o nejhlasitějším výbuchu v historii. Kromě toho, že rybáři, kteří se v Sundském průlivu v té době pohybovali, ohluchli, výbuch byl slyšitelný i v západní Austrálii a na Mauriciu, který je vzdálen 4 800 km. Přístrojově měřitelné zvukové vlny obkroužily zeměkouli sedmkrát dokola. Série erupcí se odehrála ráno, ale sopka vyvrhla takový oblak popela, že byla až do dalšího rána úplná tma. Popel se samozřejmě v atmosféře rozptýlil a rozšířil po celé zeměkouli, což mělo za následek obzvláště kruté zimy v Evropě a průměrnou teplotu po celé zeměkouli o více než stupeň nižší po další čtyři roky. Samotný výbuch téměř celý ostrov rozmetal na kusy, avšak o několik dekád později, v roce 1927, se začala z moře objevovat nová sopka pojmenovaná Anak Krakatau – Dítě Krakatoy. I tato sopka je aktivní, běžně chrlí popel a občas jsou pozorovatelné menší erupce. Sopka každý rok vyroste zhruba o pět metrů, v současné době dosahuje výšky 813 metrů.
Jelikož je docela těžké zorganizovat dopravu k sopce a je těžké se dostat k aktuálním informacím, i tentokrát mi velice pomohl Couchsurfing. Asi týden před odletem do Indonésie jsem položil dotaz ohledně dopravy na sopku s dodatkem, jestli se někdo v blízké době nechystá, o pár hodin jsem dostal zprávu od jedné slečny z Jakarty, že její známý pořádá organizovaný víkendový zájezd se skupinou Dánů a pár dalšími lidmi, celkově okolo 30 lidí. Program vypadal skvěle, sraz v Meraku (přístav na severozápadě Jávy, v sobotu šnorchlování na několika místech, spaní na jednom z ostrůvků v průlivu, v neděli brzo ráno výprava na sopku na východ slunce, odpoledne ještě jednou šnorchlování a návrat do Jakarty v noci. Trochu jsem nad tím popřemýšlel a po pár dnech jsem potvrdil, že beru. 400 000 rupií je totiž v Indonésii docela dost peněz, ale cena mi to přišla více než dobrá, už jen proto, že si myslím, že sám bych výlet na sopku (bez těch všech věcí okolo) udělal za podobnou (ne-li vyšší) cenu, takhle je to snazší, navíc dokonce se čtyřmi jídly a zásobou pitné vody na lodi. Je třeba připlatit ještě 60 000 rupií za půjčení vybavení na šnorchlování a 20 000 rupií na cestu z Jakarty do Meraku.
Neoficiální sraz probíhá ještě v Jakartě, v pátek v 19:30 v Dunkin Donuts v obchodním domě Plaza Semanggi. Plánuju někdy v 5 vyjet od Diah, někdy před čtvrtou se ale náhodou podívám na mail a zjišťuju, že mi psala jedna slečna z CS, co mi nabízela, že mě provede po Jakartě (ale nějak nám to nevyšlo), že se teda můžeme sejít za chvíli v jedné kavárně na Semanggi a že akorát vyjíždí. To mě trochu zaráží, rychle balím a vyrážím. O hodinu a půl později dorážím na Semanggi, dlouho v obchoďáku bloudím, až ji najdu a zjišťuju, že s sebou vzala ještě jednu kamarádku. Pozvou mě na jídlo, během diskuze zjišťuju, že jsou obě docela zcestovalé, zamilovaly si Krakow a příští rok se chystají studijně do Evropy nebo USA. Máme jen asi hodinu času, pak musím na sraz, od holek dostávám ještě krabici donutů na cestu a jdeme hledat partu, se kterou jedu na výlet, pak se loučíme a domlouváme na setkání v Yogyakartě či v Solu (což nakonec nevyšlo).
Setkávám se s partou, z dálky mě poznává Bram, organizátorka setkání předem, která mě pozvala. Asi půl hodiny čekáme na lidi, sejde se nás zhruba 15, většinou jsou to mladí Dánové, kteří dělají praxi na místním velvyslanectví, kromě toho pár Nizozemců a Francouzů, místní jsou jenom dva. Někdy po osmé jdeme na autobusovou zastávku a s jedním přestupem jedeme (tedy občas spíš stojíme, o dopravě v Jakartě už jsem něco psal) celkově asi dvě hodiny v nacpaných busech na autobusové nádraží Kelideres, odkud odjíždějí busy do Meraku. Tam se setkáváme s hlavním organizátorem a se zbytkem party, který tvoří asi 15 Indonésanů, se kterými se však během celé cesty téměř nebavíme.
Cesta do Meraku trvá asi tři hodiny. Všichni vlezeme do busu a vypadá to, že si nesedneme, ale nakonec se pro všechny místo najde. Bus má pět sedaček napříč a sedačky jsou za sebou v takové vzdálenosti, že se průměrný Evropan nemá šanci vejít s nohama před sebou (opět později zjišťuju, že toto je indonéský standard). Naštěstí jsme na trojsedačce jen dva, asi po hodině můj soused vystupuje a já mám trojsedačku pro sebe, tak si lehám a podaří se mi i na chvíli usnout. Sedím v poslední řadě a celou dobu mám pocit, že někde někdo kouří (což by mě nepřekvapovalo vůbec), ale nemůžu nikoho najít. Pak si všímám, že za mojí sedačkou je tmavým sklem oddělená… kuřárna. V Meraku pak ještě asi hodinu čekáme, na palubu lodi mířící do přístavu Bakaheuni na Sumatře nasedáme až po třetí hodině ranní.
Nástup do trajektu na Sumatru
Přejezd trvá tři hodiny a stojí směšné peníze (které máme zahrnuty v ceně výletu) – 12 500 rupií, k tomu máme zaplacenou třídu executive, která je za příplatek 10 000 rupií. Executive teda žádná sláva není, ale jsou tam koženkové pohovky, na jedné z nich se mi podaří zabrat více místa, abych se mohl trochu rozvalit a usnout.
Na trajektu
Po sedmé hodině ranní jsme na Sumatře, po deseti lidech se rozdělujeme do pronajatých angkotů, co už na nás čekají. Asi půl hodiny jedeme na snídani, další půlhodinu pak na molo, kde nás čeká loďka, na jejíž palubě strávíme tento a následující den.
Náš odvoz
Správně sjeté gumy
Snídaně
Snídaně
Celá naše parta
Na lodi
Vyplouváme!
Naším prvním cílem je ostrůvek Sebuku, cesta trvá asi hodinu. Na dolní palubě je nuda, šplhám za pár ostatními lidmi na střechu, kde je mnohem příjemněji. Ostrov Sebuku je nádherný, trávíme tu asi hodinu před přesunem dále.
Po cestě na Sebuku
Na mělčině u Sebuku
Sebuku
Sebuku
Sebuku
Sebuku
Na březích Sebuku se dalo sesbírat spoustu nádherných mušlí nejrůznějších tvarů a velikostí.
Hned o kousek dál nás čeká první šnorchlování tohoto výletu. Pro mě úplně první zkušenost. Pár minut mi trvalo, než jsem se do toho dostal a naučil se správně dýchat, ale pak už jsem si to jen užíval. Podmořský život zde je opravdu nádherný, mrzí mě, že nemám k dispozici podvodní foťák.
Hurá do vody
Asi po hodince končíme a míříme na ostrov Sebesi, kde máme jakousi “základnu”.
A jedeme dál...
V jednom z domků bydlíme.
Na ostrově Sebesi bereme z lodě všechny věci a usidlujeme se v jednom z domků. V popisu výletu stálo jako ubytování “homestay”, pod čímž bych čekal něco trochu jiného než jeden domek s jednou místností plnou matrací na zemi, ale zase ne že bych při počtu lidí a ceně čekal něco lepšího. Za chvíli bude oběd, mezitím si jdeme dát čerstvý kokos. Kokosy a banány tu máme v neomezeném množství zdarma, stačí si zavolat týpka s mačetou, co kokos rozseká a otevře… Oběd opět klasika – rýže, ryba, tempe…
Kokos před oběděm
Kokos před oběděm
Oběd
Po obědě se vydáváme k ostrůvku Hoping znovu šnorchlovat. Tady to ale není zdaleka tak hezké jako ráno, takže to rychle balíme a přesouváme se na krásný ostrůvek Umang-umang, kde se pár hodin flákáme. Musíme se z lodi probrodit docela hlubokou vodou, takže neberu foťák, i když pak toho lituju, na druhé straně ostrova, kam jdeme pěšky, je to krásné, ve vodě se na dlouhou dobu zakecávám s jednou indonéskou Číňankou, když se konečně asi po hodině odhodlám zajít pro foťák, zrovna odjíždíme pryč. Z moře pak pozorujeme krásný západ slunce a vracíme se na Sebesi.
Hurá do vody...
Umang-umang
Průzračná voda
Kafíčko...
Čekáme na západ slunce.
Čekáme na západ slunce.
Západ slunce nad Sundským průlivem
Západ slunce nad Sundským průlivem
Večeře je podobná obědu, po ní se jdu umýt (“vysprchovat” by bylo příliš přehnané slovo vzhledem k vybavení koupelny) a brzo spát. Vstáváme totiž ve tři ráno. Je mi šíleně. Skoro jsem se nevyspal. Včera jsem si spálil záda, k tomu jsem se v noci stal obětí náletu komárů, jelikož místnost nebyla vybavena ani větrákem, museli jsme mít otevřeno a já šel spát jako jeden z posledních, tudíž jsem si ani nemohl půjčit repelent od někoho, kdo byl chytřejší než já a nezapomněl na něj.
O půl čtvrté už jsme znovu na molu a lezeme na loď. Cesta byla ještě šílenější než můj spánek. Na dolní palubě lodi je dost lidí natěsno, lezu proto nahoru, kde je jen pár lidí, protože se tam můžu roztáhnout a pokoušet se spát. O to se snažím prvních 15 minut cesty, pak začne kapat. To se ještě dá, pak začnou vlny, které se zvětšují a zvětšují, spánek přestane za chvíli připadat v úvahu (na okrajích střechy nejsou žádné zábrany) a primární starostí se stává, jak se dostat na stabilní dolní palubu. Není se moc čeho stabilního chytnout, takže čekám několik minut, než se odhodlám doplazit na samotný okraj střechy, z nějž vede jeden žebřík (trčící nad vodu) na dolní palubu. Uff. Vlny se zvětšují a déšť je čím dál tím intenzivnější, takže jsem rád, že jsem dole. Pár lidem je blbě, já jsem v pohodě, do té doby, co vlny houpou lodí jen v jedné ose. Když se po chvíli začne loď houpat i v druhé ose, už mi nejlíp není (přestože jsem nikdy mořskou nemocí netrpěl, nějak ale současně cítím, že mi úplně nesedlo jídlo), ale pořád jsem na tom lépe než někteří ostatní, kteří už zvrací přes palubu. Kvůli vlnám musíme loď zpomalit a celá cesta na Krakatou se šíleně táhne. Přijíždíme za dvě a čtvrt hodiny, v šest ráno, slunce už dávno vyšlo, ale přes šedou oblohu po něm není ani památky.
Příjezd na ostrov Krakatoa
Lezeme z lodi.
Jsem jeden z prvních, co se odváží vylézt z lodi a vybíhám na pláž černého písku. Pěkně prší, nejdřív se schovávám pod stromy, než si všimnu nedalekého přístřešku. Sedám si na lavičku pod střechu. Ostatní pomalu lezou z lodi a přibíhají. Lehám si hlavou na stolek před lavičkou… a usínám. Budím se za hodinu, přestalo pršet a ostatní jsou nastoupení nedaleko, poslouchají výklad rangera k sopce. Vstávám a jdu za nimi. Výklad je v indonéštině, zjišťuju, tak chvíli znuděně a nevyspale stojím. Aspoň, že přestalo pršet.
Varan
Vydáváme se nahoru. Jsem překvapen, kam až se dá dostat, na internetu jsem četl, že se na vrchol nedá. Až na vrchol nejdeme, ten je schovaný v sirném oblaku, ale dojdeme k menšímu kráteru (kde nadýchám sirných plynů na několik měsíců dopředu). Po celou dobu vane silný vítr a prší, někdy více, někdy méně, ale v kombinaci se silným větrem (který na nás vane sirný oblak) je to dost nepříjemné (starosti mám hlavně o foťák).
Výšlap v sopečném popelu, dole na sopce je ještě život.
...veškerý život za chvíli mizí a objevuje se sirný oblak :)
Síra
Tuším, že ten ostrov naproti je to, co zůstalo z původní sopky po roce 1883.
Stoupáme...
Na hraně
Pohled do kráteru
Dál už jen fumaroly a dým, tam už nikdo nejde.
Po sestupu ze sopky zase sedáme do lodi a jedeme zpátky. Po cestě je ještě naplánována zastávka u jednoho ostrova na poslední šnorchlování. Moc se mi nechce, po cestě na lodi spím, jsem unavený, promáčený… ale vím, že je to poslední příležitost na dlouhou dobu, tak se do toho donutím. A nelituju. Kromě toho, že je moře rozhodně teplejší než vzduch, mě to konečně probere. A podmořský život je tady opět nádherný. Někdo z jiné lodě navíc přijde s flaškou naplněnou rýží, kterou krmí ryby, takže pozoruju i krásná hejna tropických rybiček.
Zatímco jsme šnorchlovali, námořníci nelenili a vyrazili na lov...
Druhý úlovek, ještě ve vodě... mají hned o večeři postaráno.
Krakatoa z dálky
Když skončíme, plujeme zpět směrem na Sebesi. Jelikož jsem promáčený a nemám žádné kraťasy na převlečení, lezu na střechu lodi, kde fouká, abych aspoň trochu uschnul. Slunce nesvítí, ale aspoň už přestává pršet, jen chvílemi kape. Lehám si na střechu lodi, nejdřív nějakou dobu ležím na spálených zádech, což moc pohodlné není, nakonec se převalím na břicho a…
… o hodinu či dvě později se vzbudím. A bolestí nemůžu vstát. Sice jsem se ráno mazal opalovacím krémem, ale ten zdaleka nestačí na tropické polední slunce, které vylezlo mezitím, co jsem spal. Nějak se posbírám a vylezu z lodi a netuším, co mě ještě čeká a co si vytrpím za to, že jsem idiot a usnul jsem pod tím sluncem, přestože jsem už měl z dřívějška spálená záda.
Za chvíli se chystá oběd, jelikož mám hlad, jdu s pár lidmi ještě ke stánku na gorengan – snack, co se prodává v Indonésii běžně na ulicích. Obalené a smažené věci, nejčastěji tempe, tofu, placka z mleté zeleniny, cassava či tofu plněné nudlemi, oblíbenou pochoutkou je taky smažený banán. Většinou za 1 000 rupií. Oběd přichází asi za hodinu. Záda (a ramena, boky, kolena) bolí čím dál tím víc…
Oběd
Rozloučení se Sebesi
Bereme věci a loučíme se s ostrovem, jdeme zpátky na loď, cesta na Sumatru trvá něco okolo dvou hodin. Většina lidí je na střeše, takže zabírám místa na sezení dole a rozvaluju se na břiše ve snaze najít polohu, která bude bolet co nejmíň. V tom mám docela smůlu, spálenina začíná bolet dost šíleně, ať už stojím, sedím či ležím, každý pohyb bolí. V autobuse do přístavu trajektu už mi pak začíná být špatně a bolí mě hlava. V přístavu poprosím Ohima, jednoho z indonéských kolegů, se kterým jsem se během cesty spřátelil, aby mi pomohl sehnat nějaký chladicí krém na spáleniny. Kupuju něco s aloe vera za 23 000 rupií, s účinkem si nejsem úplně jistý, ale lepší než nic. Trajekt přijíždí brzo, tentokrát máme místa na tvrdých matracích, což je pro mě lepší, přece jen poloha na břiše je pro mě momentálně nejpřijatelnější. Během tříhodinového přejezdu usínám jen na chvíli.
Welcome to Jeju? Skoro...
Do Meraku připlouváme po deváté večerní. Domlouváme se, že zkusíme pronajmout autobus do centra Jakarty, což vyjde asi o něco dráž než normální autobus, ale o mnoho rychleji. Bohužel už je pozdě a autobusy nejsou, jen auta. Dělíme se do skupin, já jdu ke skupině, co jede na Semanggi (vyhovuje mi nejvíc), do auta se nás nacpe 6, platíme každý 71 500 rupií. To je dost, oproti busu za 20 000, ale je mi to jedno, sám v tomhle stavu nepohodlným busem nikam nechci jet. Ostatní se nade mnou slitujou a přenechávají mi nejpohodlnější místo vepředu a asi poprvé oceňuju fakt, že tady nikomu nevadí, když se nepřipoutám…
Během cesty se mi dokonce podaří usnout, asi za dvě hodiny jsme v centru Jakarty. Tři holky bydlí přímo tady, já, Ohim a Bram jedeme taxíkem do jižní Jakarty. Autobusy už totiž nejezdí, tak mi Ohim nabídl místo na spaní, o čemž informuju Diah, že se dneska nevrátím. Ohim má pokoj s klimatizací (poprvé a naposled pro mě v Indonésii!) a dokonce sprchu a západní záchod, uff.
No, další den jsem plánoval jet do Bandungu, ale plán odkládám, dokážu sotva chodit, nedokážu si představit, ja bych někam odjel s 30 kg zavazadel na zádech. Další den tedy pohoda, spím dlouho, Ohim přijde někdy ve dvě, doprovází mě na lokální bus směrem autobusové nádraží Blok M a asi po třech hodinách šílené jakartské dopravy dojíždím zpátky k Diah, kde nic nedělám, a jedu pryč až další den…
Lokální bus
Pingback: Indonésie | zennie.cz