Už je odpoledne, když odjíždíme z pouště směrem zpět k pobřeží. Tentokrát míříme směrem na Marrákeš, v jehož blízkosti se nachází nejvyšší hora Maroka, Jebel Toubkal.
K Marrákeši se blížíme v noci po přejezdu hor. Bohužel ani tentokrát nic nevidíme, protože přejíždíme už za tmy. Když už sjedeme z cesty s tím, že tady přespíme, ozývá se náš naštvaný “kamarád”, že jsme mu přece slíbili, že ho svezeme do Marrákeše. To odmítáme, až do Marrákeše nejedeme, máme toho dneska dost, ale hodíme ho do nejbližšího města, s čímž je spokojený (a nám všem je zase o něco líp) a jdeme znovu shánět jiné místo na spaní. To se nakonec vyplatilo.
Chceme spát na nějaké louce, hned vedle polní cesty, zhruba 50 metrů od hlavní asfaltky. Jen co začneme vybalovat a chystat se na spaní, vidíme kamion na hlavní cestě. Odbočuje k nám. Co se děje, jdou nás vyhodit? Naopak, přijedou, zastaví a jako první na nás francouzsky volají, jestli nejdeme spát k nim domů :) Tak přijímáme. Vybalené věci házíme v rychlosti do auta, nasedáme (někteří do našeho auta, někteří na korbu kamionu) a jedeme asi deset kilometrů směrem k Marrákeši. Dojíždíme k baráku a jsme dovedeni do nádherně vyzdobeného pokoje, nabízí se nám čaj nebo káva. Tak tedy čaj. Jsme všichni šíleně unavení, ranní pochod, dlouhá cesta autem, už je po půlnoci a chceme spát. Ale když nás rodina pohostila, bylo by neslušností hned jít spát a ani se nebavit. Proto nás trochu trápí, když stále čekáme, 10 minut, 20 minut, čaj nikde. Po půlhodině přišli naši hostitelé. Nejen s čajem, ale s ohromnou večeří. Pečené kuře, brambory, spoustu zeleniny…
Ráno se opakuje totéž. Ohromná snídaně. K tomu dostáváme po několika dnech možnost si dát “sprchu”. Proč v uvozovkách?
Sprcha tady na venkově je obvykle jen sud s vodou, menší nádoba na nabírání a odtok. Tady na to však nemají místnost v domě, ale samostatné místo venku. Je to zhruba 180 cm vysoká betonová stavba válcového tvaru, průměr něco přes metr. Pod podlahou je však vyhlouben zvenku přístupný otvor, v něm dřevo, které se pálí. Takže nejen sprcha, ale rovnou i sauna v jednom. Nevím, jestli mi to úplně sedlo, ale fakt, že když jsem z toho těsného prostoru ven do 35stupňového chládku, cítil jsem se skvěle osvěženě. V téhle době už jsem bohužel neměl funkční foťák, takže fotka z netu, takhle nějak to vypadalo.
Berberská sprcha (zdroj: eveandersson.com)
Ještě dlouho se bavíme s rodinou, jíž nejsme schopni zcela vyjádřit naši vděčnost. Nabízí nám přespání i na další den, to už odmítáme, místo toho zanecháváme pár drobností na památku a odjíždíme. Ranní zpoždění nevadí, protože kvůli únavě z předchozího dne jsem místo výšlapu na Jebel Toubkal navrhnul dát si nejdřív den v Marrákeši, což bylo všemi schváleno.
Marrákeš je třetím největším městem Maroka, ale pravděpodobně největším cílem turistů. Jinými slovy největší pastí na turisty. Z tohoto důvodu se toho města docela děsím. A můj předsudek se taky naplnil.
Parkujeme nedaleko mešity Koutoubia, jedna z nejznámějších staveb. Odtud jdeme pěšky na nejproslavenější místo v Marrákeši, náměstí Djemaa el-Fnaa.
Mešita Koutoubia (zdroj: maroc-evassion.info)
Na náměstí el-Fnaa to moc nežije. Je známé jako místo, kde můžeme neustále potkat kouzelníky, zaklínače hadů, hudebníky, vypravěče příběhů… vsadím se, že z 90 % jen pro turisty. Teď je tu jen pár stánků s pomerančovými džusy, hm. Asi kvůli ramadánu.
Náměstí Djemaa el-Fnaa (zdroj: alovelyworld.com)
Další zajímavá místa jsou všechna zavřená, takže trávíme čas na trzích, které se táhnou od náměstí široko daleko. Kupovat si tady něco moc nepřipadá v úvahu. Ostatní se pak dělí o zkušenosti, kdy obchodníci neměli zájem smlouvat, ceny naprosto přestřelené, prodejci otravní. Zájem smlouvat na rozumné ceny chybí úplně, jelikož v místě, kam míří všichni turisti, není třeba smlouvat. Když to za přestřelenou cenu nekoupí jeden turista, tak to brzo koupí druhý či třetí… Moje negativní zkušenosti eskalují tím, že přistihnu dva mladé borce, jak se mi snaží dostat do batohu.
Nakonec se i přes to všechno odhodlám něco koupit. Chtěl bych kovovou konvičku, ze jakých tady místní pijí čaj. A bojím se, že pokud ne tady, už nebude možnost koupit jinde. Procházím spousty obchodů, všude přestřelené ceny, neochota smlouvat, nekvalitní a hnusné zboží anebo všechno dohromady. Asi po hodině a půl nakonec narazím v zapadlé uličce na rozumný výběr a z ceny 400 dirhamů za konvičku + 100 dirhamů za 6 skleniček se zhruba po dvaceti minutách smlouvání dostávám na 150 za komplet (a asi by to šlo ještě níž, kdybych neudělal pár smlouvacích chyb). Nakonec jsem spokojen, i když vím, že by to šlo levněji.
Konvička a 4 skleničky, 2 bohužel nepřežily cestu do Evropy.
Dojmy z města jsou pro mě osobně velmi negativní. K tomu ten kontrast, co jsme zažili předchozí noc, pouze 30 km odsud. A ještě hůř na mě působí to, když si uvědomím, že toto je přesně to, z čeho si názor na Maroko udělá drtivá většina návštěvníků (srovnatelná je už snad jen návštěva Tangeru, kam se pořádají denní zájezdy z jižního Španělska). Případně nejen na Maroko, ale taky rovnou na “Araby”.
Odpoledne tedy z města odjíždíme na jih, směrem k vesničce Imlil, odkud zítra ráno započneme výstup. V horách nocujeme.
Ráno zastavujeme u vody na umytí se a vaření.
Během toho se u nás zastavuje týpek na motorce, snažící se prodat nám drahokamy z Atlasu. Fakt, že ceny jsou docela nízké, kameny krásné a u nás by šly prodat za mnohonásobně vyšší cenu.
Vyjíždíme do Imlilu. Nadmořská výška Imlilu je okolo 1700 metrů, první den máme v plánu vylézt na chatu ve výšce okolo 3200 metrů nad mořem. V Imlilu si zaplatíme parkování u soukromého ubytování, za 20 dirhamů dostáváme ještě obložené housky na cestu. Máme zpoždění, vycházíme místo rána až někdy ve dvě odpoledne. Jak jsem v prvním postu zmiňoval, že v létě proběhly tři podobné výpravy do Maroka, byli jsme nakonec jediná, co na Toubkal vylezla.
Cesta do hor
Osada Aroumd. Hned kousek nad Imlilem. Poslední civilizace, se kteoru se po cestě setkáváme.
Takto si chlapík chladí pití na prodej (bouda o pár kilometrů dál).
Až do 3200 m n. m. na chatu je možné si pronajmout muly na zavazadla, což taky většina západních turistů dělá. My si věci neseme sami.
Výše v horách
Došli jsme. Po několika hodinách jsme u dvou chat, posledního možného ubytování.
Ani nevíme, jestli se tady chceme ubytovat nebo spát venku. Pro jistotu jsme si vzali spacáky, takže venku by to šlo. Ale už k večeru je tady šílená zima, natož v noci. A začíná foukat. Poptáváme se po ubytování. V první chatě není topení. Taky tam nikdo nebydlí a majitel není ochoten o ceně smlouvat. V druhé chatě topení je, cena je podobná. Pán za přepážkou u první chaty nám při tomto argumentu odvětí “tak běžte spát do druhé chaty”. Asi není moc dobrý obchodník. Poslechneme a jdeme se ubytovat do druhé chaty, kde je docela živo (i přesto, že za den jsme potkali jen pár lidí). Přenášíme odložené věci z jedné chaty do druhé, nerozumně vybíhám schody, což u mě ústí v první příznaky uvědomění si toho, že jsme přes 3200 metrů nad mořem. Zas tak moc to ještě není, ale je to dost na to, abych sebou po vyběhnutých schodech málem praštil na zem a rozbolela mě hlava. Kupodivu mě další den při výstupu hlava nebolela, na rozdíl od obou výšlapů na o něco nižší Fuji (3776 m n. m.)
A právě při stěhování do chaty potkáváme tři Čechy. Vlastně jediná skupina Čechů, co za celý výlet v Maroku potkáváme. Večer trávíme pokecem s nimi, vyměňujeme si zkušenosti z cestování po Maroku a druhý den spolu míříme na vrchol.
Výhled od chaty v 5:50 ráno
Spát jdeme brzo a ráno vstáváme v 5, ať jsme na vrcholu brzo, musíme se totiž do večera vrátit zpátky do Imlilu. Většinu věcí necháváme na chatě, bereme teplejší oblečení a vycházíme. Čeká nás náročný úsek cesty, dlouhý pouze necelých šest kilometrů, avšak v horším terénu s téměř kilometrovým převýšením.
Cesta na vrchol
Cesta na vrchol
Výstup mně trvá přes tři hodiny, na vrcholu jsem před desátou hodinou. I když jsem se bál, že výšlap nezvládnu, podařilo se. Stojíme tedy na nejvyšším vrcholu nejen Maroka, ale zároveň celé severní Afriky. Nadmořská výška vrcholu je 4167 metrů.
Vrchol
A když odpočtu letadlo, tak taky nejvyšší pivko v mém životě ;)
Výhled z vrcholu
Výhled z vrcholu
Panoramatický výhled z vrcholu
Cesta dolů na chatu
Dojdeme na chatu, krátce odpočíváme a mizíme zpátky do Imlilu. Počasí nás bohužel trochu zradilo. Už předchozí den při výstupu občas kapalo, ale nic hrozného. Teď nás zhruba na půlce sestupu chytl intenzivní déšť, který neustával a nebylo se před ním kde schovat, takže po pár hodinách jsme přišli do Imlilu zcela promáčení. Odjeli jsme o kus dál do údolí, kde se sušíme, vaříme, umýváme a večer odjíždíme do Rabatu.
Pingback: Maroko |
Loved your article!