Motivace a pár slov na úvod
Maroko. Jedna ze zemí, která je velice snadno dostupná (a s příchodem Ryanairu velice levně), přesto pro cestovatele nesmírně atraktivní. S letenkami se dá vejít do pár tisíc, doprava, jídlo i ubytování v Maroku je relativně levné. Exotika za málo peněz.
Co Maroko nabízí? Například unikátní směs arabské kultury s berberskou. Přestože Maroko je v povědomí Evropanů zaryto jako arabská země, čistokrevných Arabů tam žije okolo desíti procent. Berbeři, původní obyvatelé Maroka, byli v minulosti islamizováni a dnes jsou z většiny promíseni s Araby, pořád mi přišli velice odlišní od Arabů, které znám i z jiných zemí. Nejpozitivnější dojem týkající se lidí jsem měl ohledně jejich pohostinnosti, vrátím se k ní později. Jsem totiž rád, že jsme se moc nepohybovali po hlavních turistických cílích, což znamená, že s tím, jak si Araby vykládáme v Evropě, jsem se naštěstí setkal minimálně. To, že se nás všichni snaží okrást apod., podle mého názoru není pravá nátura Arabů, ale pouhopouhá zkaženost masovým turismem. A je veliká škoda, když si na základě podobných zkušeností z návštěvy hlavních turistických cílů udělá tento názor (se kterým jsem se setkal mnohokrát).
Maroko ale také oplývá nádhernou přírodou – nejen vyprahlou pouští, jak si také můžeme představovat. Podél pobřeží najdeme pláže i přírodní rezervace, dále směrem do vnitrozemí vysoká pohoří Atlas (s nejvyšší horou severní Afriky) a Rif. Pokud překonáme tato pohoří, ráz krajiny se prudce mění, s klesajícími srážkami se kompletně mění podnebí a dostáváme se až na rozlehlou Saharu. Ke všem těmto místům se snad dostanu.
Do Maroka jsem se chtěl vypravit letecky už před lety, což mi nakonec nevyšlo, od té doby jsem nějak vyčkával na příležitost. Letos jsem dostal jednu netradiční, navíc mi vycházela časově i finančně, tak jsem se jí rozhodl využít. Jednalo se o výpravu v rámci projektu Expedice na kraj světa, což obnášelo cestu z Evropy autem (VW Transporter pro 9 lidí). Už jenom tou pozemní dopravou mě akce zaujala, když jsem zjistil, že se jede víceméně na cenu nákladů (víc bych si v tu chvíli asi nemohl dovolit), navíc s někým, kdo byl v Maroku (i některých dalších zemích Afriky) nesčetněkrát, začal jsem se o akci zajímat víc. Jelo se ve třech termínech, mně krásně zapadal do programu ten srpnový, jelikož v červenci jsem byl v Japonsku, v září jsem měl další plány a vyplnit si srpen něčím zajímavým bylo více než žádoucí (původně jsem vážně uvažoval o Íránu, který jsem odložil na později, doufám, že to nebyla chyba). Na jednu stranu jsem zvyklý si všechny své akce plánovat úplně sám (nebo se na tom zásadně podílet), ale v Japonsku jsem měl spoustu starostí, naplánovat zářiovou akci mě taky stálo dost úsilí, tak jsem projednou rezignoval a rozhodl se pro něco, kde nebudu muset být tolik aktivní. Na akci jsem se tedy úspěšně přihlásil.
Program byl stavěn na tři týdny včetně cesty z Evropy, která zahrnovala pár zastávek po cestě. V úplně původním plánu byl jeden národní park ve Francii, Granada, výšlap v Sierra Nevadě, v samotném Maroku pak Tanger, Tetouan, Rabat, Casablanca, Fez, Marrákeš, Meknes, Ourzarzate, vodopády Cascades d’Ouzoud, duny v poušti, po zpáteční cestě Sevilla či Salamanca (píšu z hlavy po půl roce, takže možná tam bylo ještě něco). To byl velice optimistický plán stavěný univerzálně pro všechny tři termíny, konkrétně v našem případě se změnil velice značně. Nebudu dělat jednoznačně závěry, zda pozitivně či negativně. Na jednu stranu jsem se na některá (ve výsledku nenavštívená) místa docela těšil (jmenovitě Meknes, Fez), na druhou stranu mě právě toto motivuje, abych se do Maroka v blízké době podíval znovu. Ale hlavně čas, který se tímto získal, byl využit k mnoha dalším aktivitám, od výstupu na Jebel Toubkal, až po kempování v přírodě a setkání s velice milými Berbery na marockém venkově, což se člověku bez auta těžko podaří (právě na rozdíl od návštěvy např. Fezu). I když bych si akci sám asi naplánoval jinak, nemůžu říct nic výrazně negativního proti programu, ať už tomu původnímu nebo výslednému, vytvářeném za běhu. Možnost zásadně kdykoli měnit program je hlavní výhoda vlastního dopravního prostředku.
Vyjíždíme!
Akce začíná 8. srpna 2011, brzo ráno vyjíždím vlakem do Ostravy, o dvě hodiny později vyhlížím modrou dodávku na svinovském nádraží. Probíhá seznamování – nezmínil jsem, že před akcí jsem se s většinou lidí neznal. Na to by mi určitě mnozí namítli, že je hloupost někam jezdit (=být tři týdny zavřený v autě) s neznámými lidmi. To asi chápu, pro mnoho lidí to může být v rozporu se zdravým úsúdkem, já to do detailů rozebírat nebudu, jenom napíšu, že jsem s tím plně počítal a byl to pro mě samotného částečně psychologický experiment a zkouška sebe sama. A přestože jsem si během akce pár menších krizí prožil, troufám si říct, že “experiment” vyšel a cestování s “neznámými” lidmi může v některých situacích být mnohem snesitelnější a příjemnější než se “známými”.
Ze Svinova ještě skoro dvě hodiny popojíždíme po Ostravě, jen co z ní vyjedeme, bereme (auto je stále poloprázdné) prvního stopaře. Vykračuje si po dálnici (!) někde za Fulnekem, staváme mu, ani nás nedobíhá, tak čekáme. “Kam jdeš?” “Do Brna…” Hned zajímavé překvapení na začátek. Řek, jmenuje se Alexis, v ČR na dovolené, umí trochu česky. A s batohem na zádech jde (v ne moc příznivém počasí, krátce nato začlo pršet) po dálnici pěšky do Brna. Bereme ho s sebou, máme to stejně po cestě. Když zjišťuje, kam jedeme, ptá se, jestli ho náhodou nechceme svézt do Barcelony, že tam má nějaké příbuzné. Bohužel nechceme/nemůžeme.
Další člen výpravy přibývá v Hulíně, kde se krátce zastavujeme, a po další zastávce v Brně už nás je plná sestava – 9 lidí. V Brně na Staré osadě vystupuje Alexis a my míříme do centra ještě na menší nákupy (12V konvice, funkční audio kabel k FM transmitteru, užitečná věc na delší cesty, jen nesmí tak šumět jak ten můj). Cenný poznatek z Brna – v pekařství na Husově vám stihnou prodat dva croissanty i během té chvilky, co vás zastaví semafor na Šilingráku – stačí si zařvat z okna ;) Poslední větší zastávka před hranicema nás čeká odpoledne v Praze, kde na Zličíně nakupujeme veškeré zásoby, hlavně spousty jídla, ať přežijeme cestu přes předraženou západní Evropu.
Nabaleno, nakoupeno, můžeme jet :)
Německé hranice projíždíme za soumraku. Trasa je naplánována s ohledem na co nejnižší mýtné, ale zároveň rozumnou rychlost. Takže v Německu projíždíme zadarmo přes dálnice č. 6 (Nürnberg-Heilbronn) a č. 5 (Karlsruhe-Freiburg), odtud do francouzského Mulhouse. Francouzské dálnice jsou bohužel placené, takže pokračujeme na Dijon a Lyon, krátce za ním sjíždíme a zhruba 300 km překonáváme po neplacených silnicích, téměř až do jihofrancouzského Toulouse, kde opět najíždíme na pyrenejskou dálnici. Z té záhy opět sjíždíme na jih, přes Pyreneje až do španělské Zaragozy, odtud přes Madrid po neplacených dálnicích do Granady, odtamtud do Tarify, nejjižnějšího cípu Španělska. Zpáteční cesta stejně.
Mapa celé naší cesty - okolo 10 000 kilometrů
Z devíti v autě nás pět má řidičák, což je velice příznivý stav pro přesuny na dlouhé vzdálenosti, kdy se dá jet v podstatě nonstop (což samozřejme ideální není). Na noční přesuny plánujeme, kdo bude v jakém pořadí řídit, před svou “směnou” má rezervováno nejlepší místo na spaní (na zemi v uličce druhé řady, kde se spí fakt dobře :) ), během řízení má vedle sebe někoho, kdo musí být vzhůru, má za cíl řidiče bavit a vařit kávu/čaj :) Já sám řídil jen noční jízdy po dálnicích, první z nich jen krátký úsek Rozvadov-Nürnberg, pro sžití s autem. Protože jsem po celém dni vzhůru velice unavený, střídám se brzo, ještě před Heilbronnem usínám a budím se až ve Francii, abych pomohl s navigací na komplikovaném obchvatu Lyonu, znovu se budím až za světla.
Německo jsme překonali jen s jednou krátkou zastávkou na jídlo a střídání řidičů, noční přesuny jsou však náročné, takže ve Francii trávíme více času. Okolo osmé ranní stojíme v malém probouzejícím se městečku nedaleko Saint-Étienne. Čas nakoupit nějaké pečivo – ať už si o Francouzích myslím cokoli, tohle opravdu umí. K tomu nějaký ranní čaj, hygiena a můžeme volným tempem pokračovat dál. Od začátku mi byla udělena role navigátora (což ke mně tak nějak sedí), takže sedám dopředu, kde ostatně trávím většinu času v autě.
Během cesty jsme udělali spoustu neplánovaných odboček a zastávek, první z nich byla právě tady ve Francii. Myšlenka, že by bylo pěkné vyběhnout na tamtu skálu, byla podpořena ze všech stran, což vedlo nakonec k tomu, že jsme se motali po lesních cestách, až jsme skončili u neznámé zříceniny (Le Château de la Jonchère, dohledáno zpětně), kde jsme si udělali delší pauzu na odpočinek a uvaření oběda.
Lezeme na skálu
Výhled do okolí
Motáme se po lesních cestách: "I tudy se dá jet do Afriky..."
No, občas jsme měli trochu strach, ale Heřmánek (tak se Transporter jmenuje) se se vším úspěšně vypořádal.
Na nepoužívaných kolejích jezdí rodinky s dětmi na drezínách.
Le Château de la Jonchère
U hradu jsme si pořádně odpočali a pokračujeme dál. Krátce stavíme u katedrály ve městě Mende, o kousek dál zkoušíme znovu brát stopaře. První zkouška na naší cestě, jestli se nás do auta nacpe deset, je úspěšná, i když to není moc příjemné. Se stopařem si nemáme moc co říct a ještě před Toulouse se ho zbavujeme.
Po sjezdu z pyrenejské dálnice už se stmívá, já se připravuju na svou další noční jízdu tím, že jdu spát do uličky, to se mi ale na klikatých pyrenejských cestách moc nedaří a nakonec se stejně rozhodujeme zastavit. Za tmy si procházíme městečko Saint-Béat pár kilometrů před španělskou hranicí, kde padá návrh, jestli místo nočního přejezdu do Granady nenajdeme místo ke spaní a místo Sierra Nevady pozítří si nedáme výšlap v Pyrenejích zítra. Odhlasováno, přejedeme na španělskou stranu, sjíždíme z hlavní cesty, jakmile je to možné, a u vesničky Bausen parkujeme na kraji cesty, ani nerozbalujeme stany, část z nás se uchýlí ke spánku venku na celtě, část nocuje v autě.
Katedrála ve městě Mende
Saint-Béat
Saint-Béat
Saint-Béat
Osamělá šipka do Španělska...
Okolo sedmé vstáváme a snídáme, přeparkováváme do vesničky, tam se informujeme od místních, jak a kam se dá vyjít. Nemáme konkrétní cíl na konkrétní výstup, prostě půjdeme někam. Jdeme podle rady místních, po nějaké době ze stezky scházíme a pokračujeme mimo. Po několika hodinách překonáváme zhruba tisícimetrové převýšení a ocitáme se na neznámém vrcholku (necelých 2000 m n. m.). Než sejdeme dolů do Bausenu, je odpoledne, čas na uvaření “oběda” a než vyjedeme, je opět zase skoro tma.
Pyreneje jsou krásné. Výstup mi dal značně zabrat (kde jsou ty časy, kdy jsem byl zvyklý po horách chodit…), ale užil jsem si ho, i když mě demotivoval od výstupu na Toubkal v Maroku, byl super.
Výhled po probuzení u Bausenu
Bausen
Bausen
Nález v lese, ze kterého se později stala "Heřmánkova hlava"
Pyreneje
Pyreneje
Panoramatický výhled z nejvyššího místa našeho výstupu
Bausen v údolí pod námi
Poslední zastávka před nočním přejezdem
Po průjezdu Pyrenejí se zastavujeme znovu na nákupy v jistém supermarketu, k tomu sháním krabici. Jak šlo vidět na úplně prvních fotkách, nejedeme s krosnami, ale s krabicemi :) Kromě toho, že to značně šetří místo, se to ukazuje být maximálně praktické :) Moje z ČR byla ale jen provizorní a sháním novou. Zajímavá naprostá neochota prodavaček mluvit španělsky (ve Španělsku!), i když evidentně rozuměly, trvaly na tom, že mluví francouzsky.
Na privilegovaném místě (budu řídit) se budím okolo třetí hodiny ranní v centru Madridu, ten jsme v plánu neměli, ale stačilo přehlédnout něco na komplikovaném značení na obchvatu a už nás čekalo řešení problému, jak ven. Značení mi přišlo dost chabé i v tom centru, dvakrát jsme místo sjezdu na dálnici sjeli k nějakému pochybnému skladu, kde jsme se obraceli u něčeho, co vypadalo jako mýtná brána.
Když zmiňuju mýtnou bránu, ve Španělsku jsme za mýtné neplatili ani jednou. Některé dálnice jsou placené, některé ne. Za pozornost stojí ale to, že jsme se minimálně třikrát setkali s tím, že běží dvě dálnice vedle sebe, jedna placená, druhá neplacená. Samozřejmě to ze značení není vždy znát, nápisy jsou stejné, takže je třeba dát si na to pozor a zjistit si čísla dálnic. Z Madridu nebyl problém trefit na tu správnou, protože se křížily jen párkrát a stačilo se držet rovně, o poznání horší je situace v úseku Málaga-Algecíras, kde se dvě cesty intenzivně proplétají, mají podobné názvy a hlavně neplacená se pořád snaží odvádět na placenou, stačí chvilka nepozornosti a 20 eur je nenávratně pryč.
Cesta mi ubíhá krásně, zhruba po dvou hodinách cesty začíná svítat. A řídit za svítání je něco, co pro mě má své kouzlo. Do Granady dojíždíme někdy po deváté hodině. Na jednu noc máme domluvený pronájem bytu, což znamená výjimečnou příležitost dát si sprchu a pospat si v posteli nebo aspoň na gauči. Tak se stalo, většina z nás je velice unavená, takže po příjezdu jdeme spát a do města vyrážíme až večer.
Alhambra
Výhled na Granadu
V centru Granady
V centru Granady
V centru Granady
V centru Granady
V centru Granady
V centru Granady
V centru Granady
Jak dopadnou gumoví medvídci po několikadenní cestě autem :)
Večer ve městě, hledáme, kam sednout na pivo
K pivu (2 eura) dostáváme tapas - talíř smažených chobotnic, který ve čtyřech nejsme pořádně schopni sníst (byli jsme po večeři, ale... stejně).
Pátý den naší cesty jsme konečně trochu víc odpočatí – na programu máme Alhambru, největší památku v Granadě, ne-li v celé Andalusii. Jedná se o maurský palácový komplex pocházející ze 13. století (a zbytek si najdete na wiki, tohle není zrovna část historie, o které bych měl podrobnější znalosti).
Alhambra
Výhled na město z Alhambry
Arabská kaligrafie v Alhambře
Alhambra
Lví dvůr - asi nejznámější a nejfotografovanější místo v Alhambře, bohužel se rekonstruuje :(
Alhambra
Alhambra
Alhambra
Alhambra
Alhambra
V Alhambře se zdržujeme dýl, než jsem čekal. Původní plán byl přeplavit se do Maroka tento den, ale ještě jsme měli v plánu sebou plácnout na pláži v Málaze, tak jsme nakonec nocovali ještě na evropské půdě. Přejíždíme tedy do Málagy, už za soumraku lezeme do moře, pak sháníme večeři a v noci jedeme k Tarifě, kde nocujeme.
Málaga
Tinto de verano a tapas
Druhá večeře - velká brambora plněná vším možným
Nocujeme opět někde kousek od cesty, ještě před spaním jsme vyrušeni pobíhající ovcí :) Uleháme jen na pár hodin, ráno míříme na první trajekt do Tangeru v 8 hodin.
Přístav v Tarifě
Cesta přes Gibraltarskou úžinu trvá zhruba hodinu, přímo na lodi vyřizujeme imigrační formality (takže v Maroku jsme oficiálně dříve, než opustíme evropskou půdu), po připlutí ještě důkladná kontrola (celníci se prý trochu divili hrnci smrdící čočky, co nám zbyla z Granady… ;) ) a… JSME V AFRICE!
První pohled na africkou pevninu - Tanger
Pingback: Maroko |