Lushan – za přírodou do provincie Jiangxi

18. – 19. listopad 2014

V půlce listopadu mi přijíždí na návštěvu výprava čtyř kamarádů z ČR. Poté, co se zdržíme pár dní ve Fuzhou, je chci vzít na nějaký výlet do vnitrozemí do přírody. Netrvá dlouho, než se shodneme na výletu do národního parku Lushan v provincii Jiangxi (kde už jsem ostatně celé tři týdny nebyl). Lushan taky patří do parků, které jsou na seznamu UNESCO i AAAAA, ale v zahraničí o nich většinou nikdo neslyšel. Příprava na cestu není skoro žádná, protože se o parku a pohybu o něm nedá zjistit v podstatě vůbec nic. Jedeme tedy rychlovlakem asi pět hodin do města Jiujiang, které je od parku nedaleko. Na místě sháníme nocleh.

Hotel nám samozřejmě hned nabízí tour od své cestovky, což odmítáme jak večer, tak znovu i ráno. Nakonec přijdou s lepší nabídkou, a to, že nám seženou řidiče na celodenní výlet a za dopravu dáme 200 kuaiů komplet. Což už zní jako solidní nabídka, počítám, že cesta veřejnou dopravou by nás vyšla podobně a takto máme navíc flexibilitu a doporučení na konkrétní místa. Pořád jsme totiž nesehnali žádnou mapu parku a nevíme, jak se po něm dopravovat apod. Slibuje nám velké auto, kde se nás vejde pět + řidič, tak si nakonec plácnem a posílá nás na snídani, že zatím zavolá auto.

Když se vracíme, čeká nás běžný taxík. Že prý se vejdeme, žádný problém. Hm. Sice na to přistoupíme, ale nakonec toho asi trochu lituju, ne kvůli tlačení se, ale kvůli ustoupení z domluvených podmínek.

Každopádně vyjíždíme. Stavíme u vstupu do národního parku, kde platíme – jako obvykle – vyděračské vstupné, což je tady umocněno tím, že nikomu kromě mě nevezmou studijní průkaz.

První zastávka je u trasy k vodopádu Sandiequan – “třístupňový vodopád”. Trasa podél koryta řeky je pěkná, ale ne uchvacující, k vodopádu docházíme asi po hodinové cestě po schodech. Bohužel ani počasí nám zrovna nepřeje.

Vracíme se zpátky k autu. Čekáme na řidiče, místní lidi ukazují na auto a něco povídají, nerozumím jim, ale nemluví na nás, tak tomu nevěnuju pozornost. Až přichází řidič, tak teprv zjišťujeme, co se stalo, místní ho upozorňujou na to, že za ty dvě hodiny, co jsme byli pryč, mu stihl někdo podložit pneumatiky hřebíky. Nakonec jich vytahuje asi osm. Hm. Popojíždíme k dalšímu bodu. Nějaký chrám s jeskyní s koněm. Docela nuda.

Řidič nás pak bere do vesnice na oběd (samozřejmě předraženo, ale něco nakonec vybíráme i za rozumnou cenu). Pak jedeme k jezeru Bilong. Řidič trochu brblá, že máme málo času, úplně mu nerozumím, jestli mi tvrdí, že něco dalšího stihnem už jen v případě, že si pospíšíme. Dojíždíme na parkoviště a třikrát mi zdůrazňuje, že v 15:30 musíme být dole, přičemž je 14:00. Na otázku, jak je to daleko, nedostáváme rozumnou odpověď. Stoupáme opět po nekonečných schodech, docházíme k rozcestí, kde je zmatený plán. Orientační smysl by velel jít k jezeru rovně, z mapy to vypadá, že vede šipka doprava, tak jdeme doprava.

Po dalších 15 minutách potkáváme tři lidi jdoucí proti nám, ptám se, jak daleko je to k jezeru. Prý tři hodiny. Hm. Ptám se, jestli se to dá jít spodem. Že jo, ale není to o moc blíž, takhle dokola to prý oni zrovna obcházejí. Tak jestli je tam aspoň něco zajímavého po cestě, když už to nestíháme k jezeru. Prý ne, jen nudná cesta. Hm. To není moc potěšující zpráva, ale přece jen vypadá, že se blížíme k horizontu, tak ještě popojdeme. Docházíme k chrámu. Potkáváme lidi, které už jsme dneska viděli, ptám se jich na jezero, abych zjistil druhý názor. Což je v Číně vždycky dobré, ale přece jen od někoho, kdo se odtud zjevně zrovna věcí, bych nečekal, že mi bude kecat. Nicméně tito mi odpovídají, že prý je to už jen kousek. Uh? Procházíme chrám, ujímá se nás mnich a popisuje nám jednotlivé prvky chrámu. Než se loučíme, ptám se, jak je to daleko k jezeru, prý 700 metrů. Uh.

Od chrámu se v podstatě napojujeme na stejnou cestu, z níž jsme se před půlhodinou odpojili, a pokračujeme nahoru. Po deseti minutách se ptám oněch dvou lidí, jak je to ještě daleko, protože začínáme mít docela naspěch, ať to stihneme, a vypadají, že to tady znají. Prý 200 metrů. Když ujdeme asi 400 metrů, dojdeme k docela pěknému jezírku, ale podle názvu to není ono.

Rychle vybíhám ještě několik set metrů nahoru, ale pořád to nevypadá, že by tam naše jezero bylo, a za 15 minut máme být dole. Tak na to kašleme a vracíme se k autu. Dole se dívám do mapy a pokud měla fixní měřítko (což vůbec nemusí), tak jsme byli sotva ve dvou třetinách cesty, takže bychom to asi nestihli ani bez exkurze k chrámu.

Řidič je kvůli našemu zpoždění napruzený, dneska už nikam dál nejedeme, prý je všechno zavřené. Nejsem si jistý, jestli by situace byla jiná, kdybychom přišli včas. Vracíme se do Jiujiangu, vyzvedáváme batohy a kupujeme lístky na vlak do Jiujiangu. Na přepážce sedí babča ještě zmatenejší než obvykle, s našimi pasy si vůbec neví rady, takže na dvou lístcích je vytištěno křestní jméno dotyčného, na dalších dvou příjmení a na posledním je “l” (typ víza). A po dlouhé době se vezeme “bezpísmenkovým” vlakem, nejpomalejším, kterých už moc nejezdí. Do Nanchangu jedeme dvě hodiny. Ubytováváme se po krátké procházce v náhodném hotelu u nádraží.

Lushan mě docela zklamal. Neviděli jsme žádné srovnatelné výhledy s ostatními krásnými parky jihovýchodní Číny, počasí taky moc nevyšlo. Předpokládám ale, že hlavní problém byl ve velice špatné dostupnosti informací o místech v parku, takže jsme sami moc nevěděli, co v parku navštívit, tak jsme si to nechali naplánovat někomu, o kom jsme čekali, že to zvládne dobře. Špatné to nebylo, ale třeba se ještě někdy v Lushanu ukážu a uvidím pěknější místa.