Tulou – opevněné stavby v jižním Fujianu

2. listopad 2014

Pomezí provincií Fujian, Guangdong a Jiangxi (a v druhé řadě Taiwan) je místem, kde žije skupina Hakka. Hakka nejsou uznanou národnostní menšinou, přesto však mají svou specifickou kulturu i jazyk, který se od čínštiny odštěpil relativně dávno. V čínštině se jim říká “kejia”, což znamená “hosté”, což se odkazuje k tomu, že připutovali odjinud. Nejčastěji se uvádí, že ze severní Číny z dnešní provincie Henan a okolí, vědecké teorie se však nověji kloní spíše k jejich původu v centrální nebo i jižní Číně. Přestože nejvíc jich dnes žije v provincii Guangdong, nejčastěji se o nich mluví v souvislosti s Fujianem, kde stavěli opevněná obydlí, kterým se říká tulou (také zapsáno na seznamu UNESCO). Obvykle jsou kruhového tvaru, mají několik pater. Celá budova má jen několik málo opevněných vstupů, zatímco vevnitř se rozkládá s nadsázkou řečeno celé město.

Tulou se většinou dají vidět ve skupinách okolo pěti. Nejznámější jsou v okolí městečka Nanjing nebo Yongding v jihozápadním cípu Fujianu. Xiamen je nejčastějším výchozím bodem pro návštěvy.

My se rozhodujeme vyrazit ke skupině Gaobei, podle Lonely Planet by měla patřit mezi méně turistické, zároveň je nedaleko tulou Zhencheng, která je úplně nejznámější, opravená a sloužící jako “government showcase”, což úplně navštívit (a platit) nechceme, ale když je po cestě, tak se aspoň rádi podíváme zvenku. Zároveň se v Gaobei nachází největší tulou a taky jedna neobvyklá, obdélníkového tvaru.

Ze Xiamenu jedeme autobusem do Longyanu, který je výchozím bodem pro cesty dále. Bohužel je to docela zajížďka, ale nepodařilo se nám najít lepší spoj (až později se dozvídám, že by měl ráno jezdit jeden spoj do Liulianu, což by alespoň hodinu ušetřilo, asi i víc). Jedeme asi tři hodiny, tam se pak na nádraží snažím koupit lístky do Liulianu nebo Hukengu, načež mi odpovídá, že musím na vlakové nádraží. Bereme rikšu za 10 kuaiů a jedeme, když dojedeme, ptám se řidičky, odkud přesně odjíždějí ty busy do Liulianu. Odpovídá, že z vlakového nádraží ne, zjevně jsem v hluku na nádraží slyšel “huochezhan” (vlakové nádraží) místo “laochezhan” (staré autobusové nádraží), takže připlácíme dalších 5 kuaiů a za chvíli jsme na starém nádraží. Kupujeme lístky, jede to za půl hodiny, tak ještě dáváme pozdní snídani.

Do Liulianu jedeme zhruba další hodinu a půl. Když se blížíme, začínám o neturističnosti lokality Gaobei pochybovat poté, co vidím všude anglické šipky “King of Tulou” (ehm ehm). Z Liulianu je to ještě asi 3.5 km, samozřejmě čekají nastoupení mototaxikáři, které odmítáme, protože chtějí tolik peněz, že to mnohem raději dojdeme, ale nakonec klesnou na přijatelnou cenu, tak to vezmeme. Dojíždíme k masivní bráně a pokladně, kde se motají davy lidí a na parkovišti stojí desítky zájezdových autobusů. Takže Lonely Planet v ohledu, co je turistické a co ne, rozhodně nevěřit x_x

Platíme vstupné (překvapivě přiměřených 25 kuaiů pro studenty), procházíme branou a hned se odpojujeme od hlavní trasy a míříme do kopce na vyhlídku, kde skoro nikdo není.

Scházíme dolů a procházíme jednu menší tulou. Jsem šokován, i když jsem si nemyslel, že to bude úplně bez turistů, vůbec mě nenapadlo, že to bude v podstatě už jen turistická atrakce. Budovy jsou sice pěkné, ale to, že sestávají v podstatě jen ze stánků se suvenýry, nejsem úplně ochoten překousnout. Do horních pater je přístup zakázán, což chápu jako ochranu obyvatel, ale přece jen výhled shora je to, co by mě po znechucení stánky zajímalo nejvíc.

Po chvíli se přesouváme do tulou Chengqilou, anebo onen přezdívaný King of Tulou. Prezentuje se jako největší, nicméně zjevně to je jen marketingový tah a jinde ve Fujianu na venkově jsou i větší. Každopádně je masivní. Pochází z roku 1709, vevnitř jsou budovy dokola ve čtyřech kružnicích, vnější vrstva má čtyři patra. Je tady 370 místností a žilo zde až 80 rodin. Celá budova je pěkná a působivá, ale opět tady musíme kličkovat mezi organizovanými zájezdy a místními obyvateli, kteří si založili business na zákazu vstupu do vyšších pater, takže vás na každém rohu otravují s tím, že vám za poplatek udělají fotku z horního patra, když tam nemůžete sami. Do horního patra zkouším vylézt, když přehlédnu zákaz, ale velice rychle mě zastavuje místní ochranka. Takže smůla, na výhled jsem se těšil nejvíc.

S jednou babčou se zapovídávám a ptám se na možnosti, jak se dostat nahoru. Trvá na tom, že tady to nepůjde, že je to dobře hlídané, ale jestli chcem, tak nás za drobný proplatek protáhne na vyhlídku do vedlejší obdélníkové tulou. Tak proč ne. Projdeme několik pater a pak nás ještě představuje svému příbuzenstvu, se kterým si pokecáme. Stále se snažím ptát na možnosti, jak se dostat do největší tulou nahoru, tak jde zkontrolovat, jestli tam všichni hlídači jsou, za chvíli se vrací, že jo. Prý odchází ve 4 a pak to půjde. Jsou zhruba tři, problém je, že nám v 16:05 jede poslední bus do Longyanu, takže tohle nestíháme. Dlouho váháme, jestli si ten bus nechat ujet a dostat se do Xiamenu stopem nebo jinou dopravou, ale nakonec se rozhodneme v 15:45 odejít, bohužel. Na rozloučenou nám babička dává sladký brambor a my mizíme na bus. Jdeme pěšky, ale po cestě stopneme motorku, co nás za rozumný peníz odveze, protože to za chvíli jede a nestíháme.

V Liulianu nás čeká nepříjemná zpráva. Poslední bus do Longyanu jede v 16:30 (ne v 16:05) a je na něj jeden poslední lístek. Takže nás stejně neodveze. A ještě jsme zbytečně brzo tím pádem odjeli z tulou, kdybychom to věděli, tak bychom tu návštěvu horních pater stihli. Smůla.

Tak se procházíme okolo té “government showcase” a pak vyrážíme směrem ven z vesnice chytit nějakého stopa.

Asi po 15 minutách nás zastaví mototaxikář a vysvětluje, že nás může odvézt do pár kilometrů vzdáleného Hukengu, odkud jezdí hromada busů do Yongdingu, odkud se snadno dá dostat do Longyanu (odkud jede poslední vlak do Xiamenu asi v 9 večer). Nakonec to bereme, i když toho zpětně trochu lituju, mohla být větší zábava, takto jsme strávili zbytek dne v dopravních prostředcích cestou do Xiamenu šílenou oklikou, místo 166 km nejkratší cestou jedeme skoro 300 km. Půl hodiny čekáme na bus v Hukengu, ten se do nedalekého Yongdingu třepe přes hodinu. Tam to naštěstí navazuje hned, ale 60 km do Longyanu to jede mimo dálnici přes všechny vesnice dvě hodiny. Příjíždíme už za tmy, máme asi dvě hodiny na dvoukilometrový přesun na vlakové nádraží a večeři. Do Xiamenu dojíždíme přes půlnocí, samozřejmě z nádraží Gaoqi do města už nic nejezdí kromě předražených černých taxíků. Je to asi 15 km, takže předpokládám, že budeme platit aspoň 50, nakonec se mi překvapivě podaří ukecat mototaxikáře, který nás odveze za 30. A jízda na motorce nočním Xiamenem je fajn zážitek, jen by nemuselo pršet.

Celkový dojem z tulou je bohužel zklamání – příliš turistické, komplikovaná doprava (pokud si člověk nechce zaplatit zájezd, což je asi jednodušší) a málo času. Určitě bych tam někdy jel znovu, ale do odlehlejších míst, kde nebude tolik komerce a taky bych si na to vyhradil několik dní času.