Xiamen – příjemné moderní ostrovní velkoměsto

1. – 3. listopad 2014

Do Xiamenu to mám ze svého momentálního bydliště ani ne dvě hodiny a spoustu lidí si sem doporučuje zajet, přesto se mi podařilo až po dvou měsících (a ještě obskurní oklikou přes tři provincie).

Xiamen je přístavní město rozléhající se na ostrově (dnes už i mimo) při fujianském pobřeží. Přestože není největším městem v provincii, je jednoznačně nejbohatším, dle wiki je zde 9. největší HDP na osobu v Číně. A to, že je město bohaté, je na první pohled vidět. Na Západě se z historického hlediska o Xiamenu mluví především jako o přístavu, odkud byl dovážen čaj.

Na Xiamenskou univerzitu, která je mimochodem dost vyhlášená (ještě se o ní zmínim) jsem taky původně podával přihlášku. Nevyšla, ale zpětně po prohlídce Xiamenu a srovnáním s Fuzhou jsem za to velice rád (stejně jako před dvěma lety, kde jsem se dostal až na třetí přihlášku a nakonec jsem byl spokojen víc než bych asi byl v ostatních městech).

Na prohlídku města si vyhrazujeme den (a ještě trochu času nám zbývá o dva dny později). Jako první však musíme vyřídit lístky, sestra si potřebuje koupit lístek do Shenzhenu, já svůj potřebuju vyměnit za pozdější. Ptáme se personálu na hostelu, kde se to dá zařídit, prý musíme na nádraží (lístky se dají nakupovat v mnoha prodejnách po městě, nevěděl jsem, jestli se tam dají i měnit). Po cestě na nádraží se chceme někde najíst, tak vylézáme na pěší zónu Zhongshanlu, vedle ní je jakási jídelní ulička, tak do ní zaplouváme, dáváme si shengjiany (bohužel nic moc, na lepší si musím počkat až ve Fuzhou nebo v Shanghai) a dezert douhua (který jsem měl za taiwanskou záležitost, u nás ve Fuzhou se běžně neprodává – ostatně ve Xiamenu je k sehnání spoustu taiwanských věcí).

Jedeme tedy k nejbližšímu nádraží, což trvá asi půl hodiny – doprava po Xiamenu je dost pomalá. Místo nádraží je tady jedno velké staveniště, odhaduju, že nádraží se přestavuje (přestože tak nějak tuším, že všechny spoje jezdí buďto na nové severní nádraží anebo staré nádraží Gaoqi), až později zjišťuju, že se prostě bourá. Přesto tady jsou cedule na prodejny lístků, tak po nich jdeme, ale nenajdeme nic. Ptám se náhodného hlídače, prý tady lístky nekoupím, ale když půjdu na náměstí Wuyi, které je kdesi tamtím směrem, tak tam se dají lístky i vyměnit. Podcházíme rušnou silnici, na druhé straně se ptám policajta, který mě posílá na nádraží Gaoqi, které je pěkně daleko, jinde prý nic není. Ještě se zkouším o pár minut později zeptat jiného hlídače, který mě opět posílá na ono náměstí Wuyi, prý tam jezdí bus číslo 7 z tamté zastávky o 50 m dál. Ok. Zastávku za chvíli najdu, bus s tímto číslem tam není, ani jiný bus nejezdí na žádnou zastávku, ze které by bylo zjevné, že je na náměstí Wuyi. A zrovna mi došel kredit, takže se ani nepodívám na mapu. Ptám se dalšího policajta, ten jen odpoví, že netuší, protože už dlouho autobusem nejel. Vzhledem k tomu, že hned za zastávkou je křižovatka, zkusíme popojít k další zastávce, kde už se dané číslo busu nachází. Nastupujeme do sedmičky a ptám se řidiče, jestli jede na náměstí Wuyi. Jede, ale zastávka se jmenuje totálně jinak. Na náměstí se ptám asi tří lidí, než mě konečně správně nasměrujou k prodejně lístků, kde všechno zařídím. Mohli jsme ušetřit tak dvě hodiny času a hromadu nervů, kdyby třeba personál na hostelu k informaci, že to musím zařídit na nádraží, přidal i informaci, že nejbližší nádraží už neexistuje…

Vracíme se zpátky na nábřeží. Pár věcí, co jsme chtěli vědět, odkládáme na pozítří, protože nám lístky zabraly víc času, než jsme si dokázali představit, a chceme nějak rozumně dorazit na ostrov Gulangyu, malý ostrov s historickými staveními pár kilometrů od pobřeží Xiamenu. Jdeme do přístavu, kde nám spousta naháněčů se soukromými loděmi tvrdí, že odsud nic na Gulangyu nejezdí – samozřejmě. Dostanu se až do fronty na lístky, kde je mi řečeno, že tady jsou lístky jen pro místní. Všímám si nápisu, že probíhá nějaká rekonstrukce a že přes den jezdí trajekty z mezinárodního přístavu, který je o pár kilometrů dál. Nedá se nic dělat, musíme přejet.

Mezinárodní terminál je plný, ostatně je sobota. No a ve frontě se dozvídám, že volný trajekt je až za dvě hodiny (je sobota) a stojí 50 kuaiů (místo pár kuaiů za běžný trajekt z města). Nepříjemné, no nakonec bereme i za tu cenu. Máme tedy dvě hodiny čas, jdeme se projít po okolí a dáváme svačinu.

Když se dostáváme na trajekt, začíná se akorát stmívat. Cesta trvá asi půl hodiny, protože ještě jedeme na zadní přístav v odlehlejší části ostrova.

Po příjezdu na Gulangyu jsme přesně na druhé straně od všech pamětihodností, takže pomalu procházíme přes ostrov.

Zaujme nás po cestě myšlenka vylézt na skálu Riguangyan, odkud by mohl být pěkný výhled na noční Xiamen. Ale u brány je napsané opět dost šílené vstupné 60 kuaiů, navíc hlídač po nás dost nerudně řve, že už má zavřeno, ale přijde mi z jeho reakce, že někde jinde je otevřeno, tak to jdeme zkusit. Celý areál je ohrazený vysokou zdí, takže oblézt to nepůjde. Nakonec narážíme na druhý oficiální vstup. Potvrzují nám, že nám dají poloviční studentské vstupné a že je vidět celý Xiamen, tak to nakonec vezmeme, prohlédneme si relativně pěkný chrám a vylezeme na skálu. Jo, na Xiamen by bylo vidět pěkně, dokonce by to šlo pěkně vyfotit, kdyby skála nebyla šíleně osvícená, takže když člověk stojí nahoře, světla Xiamenu jsou totálně přebita světly reflektorů, které člověku pálí do očí z několika metrů, o foťáku ani nemluvě.

Pak už se přesouváme do hlavní části ostrova. Jsou tam historické budovy, ale dnes už především… obchody se suvenýry, restaurace, prostě věci, které najdeme na všech čínských “starých” uličkách a ve “starých” městech. Atmosféra na procházku tady není špatná, ale kupovat bych si tady za místní ceny nic nechtěl.

Poté, co toho máme dost, míříme do hlavního přístavu. Tady je mi to teprv vysvětleno. Levným trajektem můžou jezdit jen lidi s trvalým pobytem ve Xiamenu, zatímco ostatní jsou posíláni na předražený turistický trajekt, který odjíždí ze dvou jiných přístavů a stojí podstatně víc. Nevím, jestli je tohle novinka nebo dočasné nařízení, protože na internetu ani v Lonely Planet jsem se o tom nedočetl. Každopádně se přesouváme do nedalekého přístavu, kde naštěstí zjišťuju, že nám náš předražený lístek platí i na cestu zpět, takže aspoň něco.

Až s asi měsíčním odstupem se dozvítám, že toto je praxe zavedená od letošního září. Nevím, jak je to s trvalostí přesunu terminálu, ale to, že se vláda rozhodla začít ždímat peníze z turistů jedoucí na ostrov (na místní se to nevztahuje), je příčinou této vyděračské ceny lístků, který se donedávna dal pořídit za 8 kuaiů (zpáteční cesta). Vědět, jak se situace má, mnohem raději bych na místě podpořil podnikavého soukromníka.

Další den jedeme na výlet do vnitrozemí ke stavením tulou. O tom další post. Tady přeskočím o den dál, kdy se ve Xiamenu ještě vydáváme na krátkou procházku. Míříme k nedalekému buddhistickému chrámu Nanputuo. Ani ho nestíháme projít celý, táhne se daleko do kopce. Okolo dvanácté totiž musíme vyjíždět na vlakové nádraží.

Hned vedle chrámu se nachází vstup do kampusu Xiamenské univerzity. O něm se říká hodně dobrého, prý je tam spoustu pěkných historických budov, co stojí za zhlédnutí. Nejen tedy proto, že jsem se tam hlásil, nás napadá, že bychom mohli nahlédnout. Překvapení je pro mě, že vstup hlídá ochranka, tak se ptám, jestli se můžeme jít podívat jako návštěvníci, přičemž něco zamumlá a ukáže na protější vchod, kam jdeme. Až když dojdeme naproti a vidím dav lidí, uvědomím si, že to zamumlání bylo “paidui”, tedy “postavit se do fronty”, akorát jsem si to nespojil, protože by mě nenapadlo, že by se mohla stát fronta na vstup do kampusu. A fakt že ano, kampus je zjevně natolik velkou atrakcí, že tady návštěvníci stojí frontu. Hm. Na to nemáme čas ani náladu. Četl jsem dřív, že se dá kontrola obejít menšími vchody, tak se vydáváme podél plotu dál, protože tímto směrem stejně potřebujeme. Po 300 m narážíme na další bránu, kde to vypadá úplně stejně, snad je fronta ještě delší. A je tam cedule, že pouští jen 1 000 návštěvníků denně, a to v konkrétních časech. Fronta má určitě přes 100 metrů. Šílené.

Vracíme se do hostelu, bereme věci a míříme na nádraží. Nové severní nádraží, kde staví rychlovlaky, je na pevnině, zhruba 30 km odsud. Běžným městským busem to trvá asi 2 hodiny, tak využíváme služby místní vychytávky – BRT. Xiamen je první čínské město, kde vidím fungovat BRT, tedy nějakou autobusovou síť oddělenou od ostatní dopravy, takže nečeká v zácpách a na semaforech. Konkrétně ve Xiamenu je to řešeno úplně oddělenou silnicí na betonových sloupech táhnoucí se nad městem. Užitečná věc.