Hongcun – odlehlé vesnice bohatých kupců

26. říjen 2014

V Huangshanu chceme strávit ještě další den, ale jelikož si chceme výstupy na hory (ono těch 6 km po schodech a pozdní noční návrat docela dost energie sežere) proložit něčím jiným, navíc nechceme nejrušnější stezky chodit přes víkend, dnes volíme výlet z Tunxi do okolních vesniček.

Venkov tohoto regionu je totiž docela specifický. Historicky se této oblasti, která se rozkládá na pomezí provincií Anhui a Jiangxi, říká Huizhou. Oblast je velice hornatá a chudá. Vzešla odsud však významná skupina neobyčejně schopných obchodníků, která vycestovala ven a většinu roku trávila mimo domov, ale zároveň jim tradice a úcta k předkům nedovolily trvale přesídlit, proto se jejich bohatství vracelo do domovských vesnic, což dalo vzniknout honosným a unikátním architektonickým stylům. Část vesnic je velice chudá dodnes, zatímco jiná část žije z masového turismu (čínského; zatím je oblast mimo hledáček zahraničních turistů). Dvě z vesnic, Xidi a Hongcun, jsou na seznamu světového dědictví UNESCO.

Plán vymýšlíme následovně. Vyjedeme do jedné ze známějších vesniček (protože se tam dá snadno dostat), tu si projdeme a pěšky nebo na kole se zkusíme dostat do pár dalších v okolí. Nejznámější vesničky sice mají dost vyděračské vstupné a jsou plné turistů, na druhou stranu věřím, že jestli jsou na seznamu UNESCO a jsou vyhlášené, bude to mít nějaký důvod. Z dvojice Xidi a Hongcun vybíráme nakonec Hongcun, vypadá, že je trochu méně známý oproti Xidi, vypadá trochu zajímavěji a je v okolí docela dost dalších vesniček, kam by se mělo jít snadno dostat.

Bohužel po včerejší únavě vyrážíme až trochu později, okolo 11 jsme na autobusovém nádraží v Tunxi a naháněči nám sdělují, že máme smůlu, do Hongcunu jede bus až za dvě hodiny, ať si to klidně zajdeme ověřit na pokladnu. Mají pravdu, busy jezdí po hodinách s výjimkou dvouhodinové pauzy přes poledne a jeden měl akorát ujet před minutou. Nenechávám se vyvést z míry, už vím, jak věci fungují v Číně, takže paní u pokladny řeknu, že v 11 jedeme, ta už nám lístek neprodá, ale posílá nás rovnou na gate, kde už nás personál vyvolává, protože potřebuje naplnit bus, ať odjede co nejdřív (nakonec asi 11:10). Asi hodinku jedeme do vesničky Yixian, která sama o sobě není zajímavá, ale je v okolí největší a jezdí z ní spoje do veškerého okolí, za přípoj do Hongcunu už platíme jen 3 kuaie a jedeme asi 20 minut.

Vstupné do historické části Hongcunu je opravdu šílené, 100 kuaiů (plná cena). Studentské vstupné je poloviční, ale málokde to řeší tak jako tady – podrobné zkoumání studijních průkazů, diskuze o tom, jestli je to denní studium, jestli náhodou už nejsme magisterští studenti (někteří už skoro doktorští, ale psst), takže ukecat je, aby nám fakt prodali studentské vstupné, je záležitostí asi 10 minut hádání. Pak se konečně dostáváme do historické části. Vesnice je fakt pěkná, což si velice dobře uvědomují studenti uměleckých oborů, kteří zde prý neustále sedávají a malují (taky jich potkáváme dost). Nepříjemné je bohužel občasné kličkování a vyhýbání se davům čínských zájezdů.

Hongcun mě osobně docela příjemně překvapuje, procházky uličkami jsou fakt příjemné, hlavně když si člověk odmyslí rozvinutý turistický ruch (všude předražené restaurace, hotely atd.), což není naštěstí tak těžké. V Hongcunu tak trávíme o kus víc času, než jsme čekali, ale věřím, že to stojí za to. Pak se chceme přesunout do vesničky Tachuan, která je asi 4 km na sever a neměla by být moc navštěvovaná. Nechce se nám po asfaltové silnici, tak vycházíme z Hongcunu po nějaké polňačce směrem na sever (hint: není tam žádný checkpoint, takže se tudy do Hongcunu dá dostat bez placení vstupného; vzhledem k nepřiměřenosti vstupného s touto radou a nabádáním nemám žádný problém). Procházíme asi dvě vesničky, jejichž jména ani neznáme, v každé je maximálně 15 domků. V druhé se ztrácíme, ptáme se na cestu do Tachuanu, nakonec se musíme prodírat čajovými plantážemi. Tato cesta je pěkná, rozhodně pěknější než samotný Tachuan, který mě osobně trochu zklamal.

K Tachuanu přicházíme až okolo čtvrt na pět večer. Vstupné se tady platí taky, ale jen 20 kuaiů (10 studentské), což už mi přijde přiměřené. Všude okolo Tachuanu roste čaj. Samotný Tachuan je taky docela pěkný, ale mnohem hlubší dojem ve mně zanechal Hongcun a hlavně následující procházka mezi vesnicemi.

U Tachuanu se začínám poptávat po dopravě do Tunxi, protože podezírám, že dnes už žádný bus nepojede. Mám nabídku asi za 200 kuaiů do Tunxi, což mi přijde moc, tak bereme jiného řidiče za 5 na osobu do Hongcunu a doufáme, že tam to půjde usmlouvat líp. Jakmile se náš řidič dozví, že chceme jet až do Tunxi, nabízí nám odvoz a trvá na tom, že už nic dneska nejede, čemuž samozřejmě nevěřím, takže se vracíme na autobusové nádraží, nicméně se zdá, že má pravdu, už dneska nic. Uvažujeme, že se nejdřív najíme a až pak seženeme jiný odvoz, ale ani to moc nefunguje, zdá se, že není moc na výběr. Cenu se mi podaří srazit na 160, níž to už asi nepůjde, tak bereme. A ještě nám jako bonus řidič na požádání na 10 minut zastavuje u bambusového lesa Mukeng, o kterém jsem věděl, ale nemyslel, že se podaří stihnout. Sice je tma, ale krátká procházka je příjemná. Po návratu do Tunxi večeře a procházka uličkami starého města.