Huangshan, část první – sestup do kaňonu Xihai

24. – 25. říjen 2014

Od posledního výletu do Wuyishanu uplynuly tři týdny, takže znovu přichází čas vyrazit na cesty. Do Číny mi přiletí na návštěvu sestra, kterou po návštěvě měst jako Peking a Shanghai, kde si vystačí s angličtinou, chci vzít někam do zapadlejších míst, konkrétně plánujeme vnitrozemské provincie Anhui a Jiangxi. Dohadujeme se, že začneme parkem Huangshan, poté zkusíme navštívit pár huizhouských vesniček na pomezí zmíněných provincií, podíváme se na o kus méně známý národní park Sanqingshan, odtud odletíme do Xiamenu, v jehož blízkosti se ještě podíváme na opevněná stavení tulou.

Schůzku ve městečku Tunxi máme naplánovanou na neděli 26. října, nicméně vzhledem k tomu, že bych si rád zajel ještě absolvovat jednu trasu, co sestra z jistých důvodu nechce, volím cestu předem. Nakonec ukecávám ještě kamarády z Nanjingu, ať přijedou na Huangshan taky, takže se scházíme už v pátek 24.

Ačkoli zažívám v Číně většinou komplikace a mimořádnosti na cestách zpět z výletů, tentokrát už mě potká první smůla při cestě na letiště ve Fuzhou. Když odečtu to, že zase došlo ke změně letu na poslední chvíli o několik hodin dopředu (alespoň mi dali vědět předem, takže tohle už ani neřeším), tak mi nevyšla doprava na letiště. Zhruba čtyři hodiny před odletem přijíždím k hotelu Apollo, odkud odjíždějí busy na 50 km vzdálené letiště, a dozvídám se, že jsou bohužel všechny na následující hodinu plné. Nedá se nic dělat, musím sehnat taxíka, který mě i s mýtným stojí 200 kuaiů a ještě se zbytečně dlouho nudím na letišti. Hned za kontrolou sedám a jdu sehnat něco k jídlu, abych přestal myslet na to, že jsem zase naštvaný. Cesta do Tunxi vrtulákem čínské výroby trvá asi hodinu, autobusem se pak přesouvám do města a pěšky do hostelu, kde se odpoledne trochu prospím. Večer vyzvedávám na nádraží kamarády z Nanjingu.

Kaňon Xihai, do kterého chceme sejít, se nachází v areálu jednoho z nejznámějších čínských národních parků Huangshan, nicméně v jeho odlehlejší části, takže by tady nemělo být zdaleka tak narváno, proto volíme jeho návštěvu dnes, ještě před návštěvou hlavních částí parku, kterou si necháme až na pracovní den.

Z mapy, kterou od začátku mám, to vypadá, že se dá k Xihai dostat od západního vstupu do NP, když se ale informuju na hostelu v Tunxi, zjišťuju, že žádná taková trasa možná není (později zjišťuju, že západní vstup sice existuje, ale celá tato cesta je tak komplikovaná, že nepřipadá v úvahu). Že musíme k normálnímu jižnímu vstupu, odtud lanovkou nahoru, přejít pěšky víceméně po rovince do severní části parku a tam teprve sejít do kaňonu. To vypadá dost zrádně, protože je to pěkně daleko, navíc Tunxi, kde bydlíme, je ještě 70 km od Tangkou, kam musíme dojet nejdřív, než sedneme na bus, který nás odveze ještě posledních 20 km ke vstupu do parku. Nemáme ale na výběr, tak se snažíme aspoň vypadnout dostatečně brzo, snídani si necháváme zabalit do autobusu a míříme po dálnici do Tangkou.

Když dojedeme ke stanici lanovky Yungu, nestačíme se divit. Víme, že je Huangshan známý a že dnes je sobota, ale dav, který vidím, jsem opravdu nečekal. Fronta vypadá na několik hodin, takže rozhoduju, že na tohle kašleme, než tři hodiny stát ve frontě, to radši za ty tři hodiny vylezeme pěšky a ještě ušetříme 80 kuaiů. Ostatně původně jsme se lanovce chtěli širokým obloukem vyhnout (kvůli úspoře nejen peněz, ale taky si užít procházku krajinou a vyhnout se davům), zvolili jsme to jen proto, abychom se co nejdříve dostali k Xihai. Takto, když jdeme pěšky, vůbec netušíme, jestli se k Xihai dnes dostaneme, ale nezbývá, než to zkusit.

Vracíme se k pokladně, platíme vyděračské vstupné a vstupujeme na trasu po schodech, která by měla být dlouhá 6.5 km a trvat asi 3 hodiny. Lidí je tu sice na evropské poměry hodně, ale na čínské poměry pořád docela prázdno, největší problém po cestě jsou nosiči zásobující všechny podniky nahoře potravinami (to je tady opravdu lidská práce tak levná a poslání lanovkou tak drahé? Asi jo…), kteří se svým nákladem chodí pomalu a zabírají celou šíři stezky. Cesta není moc zajímavá na výhledy (a schody taky ne), takže volným krokem jsme za 2.5 hodiny nahoře na první zastávce Baieling (“White goose ridge”).

Na Baielingu dáváme krátkou pauzu a okolo hotelu Beihai docházíme až k pavilonu Paiyunting (“Cloud dispelling pavillion”), kde začíná trasa do kaňonu Xihai. Trasa po hřebeni je rychlá a občas se vyskytují pěkné výhledy, naopak je ale občas scenérie dost zkažena spoustou hotelů a dalších stavení.

Za pavilonem Paiyunting jdeme ještě zhruba dva kilometry po rovině (občas s mírným stoupáním), pak začíná trasa prudce klesat. Ve dvou místech se trasa dělí na dvě. Jelikož ve chvíli našeho odchodu od pavilonu jsou už dvě odpoledne, váháme, že dojdeme k prvnímu okruhu, jedním směrem sejdeme, druhým se vrátíme a půjdeme zpět. Samozřejmě se nám úplně nelíbí to, že jsme šli celý den po schodech, a v samotném Xihai strávíme jen hodinku krátkým okruhem, tak zjišťuju další možnosti. Za Paiyuntingem je totiž nově postavená lanovka, ale nevím, kam vede, u pokladny zjišťuju, že do nějaké díry ještě 40 km za Tangkou, navíc poslední spoj už jede někdy brzy, tak to nepřipadá v úvahu. Pak je ještě nově úplně vybudovaná zubačka vedoucí přímo ze dna Xihaie někam (netuším kam, není ani v mapě), tak se ptám a zjišťuju, že vede na vrcholek Shichuangfeng, od kterého to vypadá, že se dá dojít pěšky k horní stanici lanovky Yuping, odkud vedou schody k chrámu Ciguangge, odkud mají jezdit busy do Tangkou. Víme, že lanovka je drahá, odhaduju okolo 80 kuaiů (s možností studentského jízdného). Váháme, nakonec se rozhodujeme, že už teda na dno kaňonu dojdeme.

Přestože jsem četl, jak je to tady neznámé a skoro nikdo tady není, tak bohužel o víkendu to neplatí. Je pravda, že je tady o mnoho méně lidí než na hlavních stezkách, ale taky jsou tu o mnoho užší stezky (které leckdy visí na skále, takže není moc kam uhnout), takže bohužel stojíme několik minut v davu. Přesto to za to stojí.

Když docházíme dolů, jsou čtyři odpoledne. Zubačka opravdu stojí 80 (na internetu je dokonce psáno 100, stejně tak na prodejní budce, kde je ale tato cena přeškrtnutá a z neznámého důvodu se vybírá jen 80), studentská sleva není. Hm. Není moc na výběr, navíc ještě asi 45 minut stojíme frontu. Když už tohle platím, tak si aspoň dávám pozor na to, abych chytl pořádné místo, takže jedu přímo před předním sklem.

Ze stanice lanovky se přesouváme k nedalekému hotelu Baiyun, což je současně křižovatka několik cest. Mám za to, že bychom se odsud měli zhruba za hodinku dostat na stanici lanovky Yuping, bohužel značení je špatné, tak se ptám nosičů, kteří mi oznamujou, že na Yuping je to aspoň dvě hodiny a další dvě hodiny dolů po schodech, což je nic moc na to, že se každou chvíli stmívá a my se potřebujeme dostat nejen po schodech dolů a nejen dalších 20 km do Tangkou, ale ještě dalších 70 km do Tunxi. Vím, že jsme na tom s časem hodně blbě, tak začínám v duchu vymýšlet krizové plány, protože mám tušení, že dnes se do Tunxi nedostaneme. Nosič mi poradí, ať jdu opačným směrem, a to směrem k lanovce Yungu a odtud po schodech dolů, tedy k trase, po které jsme vyšli nahoru. To mě samotného nenapadlo, protože to na mapě vypadá podstatně dál, nicméně to, že čínské mapy jsou schematické, zmatené a obvykle bez fixního měřítka, už dávno vím, takže mě tohle zjištění nepřekvapuje.

Vycházíme cca 20 minut ještě do kopce k dalšímu hotelu, kde se zrovna schyluje k západu slunce, takže davy lidí jsou nastoupené na skále s foťáky. Taky na chvíli vyběhnu, ale že bych ze zapadajícího slunce měl nějakou radost, se říct nedá. U stánku se ještě ptám na cestu, protože značení tady není, každý z manželů mi radí něco jiného, tak volím podvědomě přesvědčivější variantu, kupuju nouzovou Snickers a vodu a vycházíme. K mému překvapení velice rychle (asi za 15 minut) přicházíme k Baielingu, kam celá cesta od hotelu Baiyun měla podle nosiče trvat asi hodinu (a trasa je na mapě delší než ranní schodový výstup). Takže čas máme dobrý, na chvíli pauza a pak běžíme po schodech dolů.

Když začínáme sestup, je šero, takže volíme variantu rychlejšího sestupu do schodech, dokud na to aspoň trochu vidíme. Tma sílí a asi ve dvou třetinách už je úplná tma, takže se pohybujeme čím dál tím pomaleji, máme s sebou jednu jedinou baterku. Když docházíme k východu z parku, hned se ptám vrátné, jestli ještě dneska něco jede do Tangkou. Ukazuje, že jede, ať makáme, že to každou chvíli odjíždí. Následuje sprint posledních 500 metrů, nakonec běžím napřed, abych zdržel řidiče… asi zbytečně. U pokladny mě posílá přímo na stanoviště (o 200 metrů dál), tam mě posílají zpátky do pokladny, kde mi ženská nakonec neochotně prodá lístky. Až pak si všímám, že pod přístřeškem čeká ohromná fronta, která se do jednoho autobusu nemá šanci vejít. Čekáme, asi za 10 minut přijíždí asi 5 autobusů. Sedáme do nejbližšího (čímž jaksi předbíháme celou frontu) a odjíždíme do Tangkou.

V Tangkou už nějak počítám s tím, že autobusy dnes nejezdí, ale půjde si najmout soukromou dopravu (baoche). Ta se nám nabízí sama, cenovou nabídku se mi daří srazit na 50 kuaiů na osobu (což je sice míň, než jsem čekal, ale vzhledem k původní cenové nabídce to vypadá, že je to pořád předražené, tak ještě čekám). Náhodou potkáváme pár Asiat + Evropanka, kteří mají zjevně stejnou cestu. Dostali tip od místního (předpokládám, že si to s ním taxikář vyřídí :) ), že by měl ještě jet nějaký autobus na hlavní cestě, tak tam jdeme, ale nevypadá to. Nakonec teda najímáme jiné auto a cenu se mi podaří usmlouvat na 30 kuaiů za osobu, což je o hodně lepší, než jsem čekal (bus stál 20). Ještě poprosím řidiče, ať počká, než si zajdu koupit pivo (to obvykle potřebuju poté, co se konečně vyřeší něco, co mě tížilo poslední hodiny), bohužel se nedaří sehnat chlazené (už je na Číňany moc zima…), ale po několika dotazech slečna vyhrabe někde vzadu v ledničce poslední dva kousky. Vynikající. Sedáme do auta a upalujeme do Tunxi.

Chceme se nechat vysadit u hostelu (cca 3 km od centra), ale naši spolucestující doporučují fajn restauraci v centru, ostatně hlad máme a víme, že v okolí hostelu nic není, takže se přidáváme. Dojedeme na starou uličku (samozřejmě “starou” asi tak jako všechny čínské “staré” uličky, aby bylo jasno), kde se pořádně najíme. Dýňové jiaozi nemají chybu!