Wuyishan, část druhá – čajové plantáže Dahongpao, výstup na vrcholek Tianyoufeng

5. – 6. říjen 2014

Na další den se rozhodujeme objevit severní část národního parku, takže jedeme k podstatně méně rušnému (vlastně tady nikdo není) severnímu vstupu, kde opět musíme chytat další dopravu. Trasy busů odsud jsou samozřejmě jiné, než to vypadá z mapy, takže zase musíme měnit plán, ale co už, Čína, nikoho to nepřekvapuje. Dojíždíme tedy nakonec k oblasti Dahongpao, což už jsem výše zmiňoval jako název proslulého čaje, který se pěstuje právě tady. Dahongpao je hluboké údolí mezi skalami vystlané čajovými plantážemi. Jdeme jím několikakilometrovou trasu, vypadá pěkně, bohužel jsou skály tak mohutné, že je nezvládá rozumně zachytit ani širokoúhlý objektiv.

Asi tři kilometry odsud je to do oblasti Shuiliandong (volně přeloženo “jeskyně vodního závoje”), místo, kde z vysoké skály tryská voda. Bohužel si proud je tak slabý, že si ho vůbec nevšímám, dokud nejsem přímo pod skalou.

Vracíme se zpátky k severní bráně a zkoumáme možnosti dalšího výletu. Dnešek byl dost pomalý, jsou asi čtyři odpoledne, všechno za chvíli zavírá. I když nám taxikář nabízí různé zábavní parky, to není to, proč jsme přijeli, tak se rozhodujeme vrátit do města. Chce původně 30 kuaiů (za 6 lidí na 6 kilometrů), ale když mu řekneme, že není třeba, že se svezeme busem dohromady za 12, nabídne překvapivě cenu 10. Bereme, zjevně se jen potřebuje sám dostat do města a chce na tom tratit co nejmíň, před výstupem se mě ptá, čím platíme v ČR, tak z peněženky vytahuju desetikorunu, za kterou je šťastný, takže to jako jízdné zjevně stačí.

Večer věnujeme ještě procházce po městě a nákupu čaje.

Třetí den máme v plánu se vracet do Fuzhou (dva se teda vrátili už dnes). Jelikož nejsem spokojený s tím, co jsme stihli (spíš nestihli) kvůli pomalé partě, oznamuju, že ještě zůstanu další den a vrátím se do Fuzhou klidně sám někdy v noci busem/stopem, ale že kdo chce, ať se ke mně přidá (ale čekat na nikoho, než ráno vyleze z postele, nebudu). Kupodivu se nakonec přidává všech pět zbylých a slibujou, že na ně nebudu muset čekat.

Jedeme opět k jižnímu vstupu a odtud lokálním minibusem do nitra parku. Odtud pěšky k řece Jiuquxi a přes ni na vrcholek Tianyoufeng, jeden z hlavních vrcholků parku. Výstup je strmý a bohužel plný Číňanů, ale výhledy stojí za to.

Nahoře je několik stánků a vyhlídka, kupujeme pivo na osvěžení a část z nás se rozhodne pokračovat dál, nejsme totiž na úplném vrcholku, cesta na něj je zahrazena cedulí “cliff danger”. Jelikož ani za závorou to nevypadá nijak nebezpečně, tak to procházíme, odměnou je trasa bez lidí s asi nejkrásnějším výhledem z celého parku. Druhým směrem se pak vracíme dolů.

Cesta za Tianyoufeng pak vede někam dál na místa, která nemáme značená v mapě a netušíme, co tam je, ale zkoušíme to. Po asi hodince docházíme do uzavřeného údolí, ve kterém je chrám. Tam to otáčíme a vracíme se.

Vracíme se do městečka. Vlaky jsou vyprodané, to víme, zkoušíme se ptát po busech, ale stejně věřím, že pojedeme nějakým baoche, pronajatým autem. K mému překvapení se podaří sehnat lístek na autobus, co odjíždí za dvě hodiny, a to z autobusového nádraží, které je přímo naproti hotelu a za celé tři dny jsme si ho nevšimli. Takže okolo páté večerní odjíždíme do Fuzhou.

Cesta do Fuzhou trvá asi pět pěkně únavných hodin. Bohužel je řidič zjevně líný nás hodit na autobusové nádraží, kam měl jet, vyhazuje nás u mýtné brány a jede do dalšího města. Ne že by to autobusové nádraží bylo zásadně blíž městu, ale aspoň by tam čekaly taxíky (když už nejezdí autobusy). Je to docela dálka, u brány je jeden taxík oficiální a jeden černý. Každý z nich chce stovku, na což jim kašlem, po pěti odmítnutích a odchodech oficiální ukecávám na to, ať zapne taxametr, posadíme na něj holky a my jdem pěšky dál. Černý taxikář za náma neustále dojíždí a s cenou klesá až na 60, ale z principu ho odmítáme, tak to po několika kilometrech vzdává. Bohužel mám vybitý mobil a nikdy jsem v těchto místech nebyl, odhaduju, že to k nám může být cca 20 kilometrů, cestu navíc ani neznám, jen odhaduju. Po nějaké době už se sice taxíky ukazují, ale řekli jsme si, že něco zkusíme stopnout. Stopování marně zkoušíme několik kilometrů, většiny dopravy tvoří kamiony, zastavit nechce nikdo. Po necelých 10 kilometrech přicházíme k mostu přes řeku Min, tím pádem přecházíme na ostrov Cangshan, kde bydlíme. Hurá. Tím pádem odhaduju, že jsme na mostě, který je napojen na druhý městský okruh. Což znamená, že by to mohlo být tak 4 km domů, což už by stálo za to dojít. Mýlím se, poté, co se nám podaří překonat rušnou víceúrovňovou křižovatku, vidím po několika hodinách dva lidi, tak se pro jistotu ptám na cestu. Neví, jen říkají, že je to daleko. Zadává do mapy ulici Baima, načež mu to hodí 17.5 km. Hm. Tak jsme úplně mimo. Ještě o jeden městský okruh dál, než jsem si pomyslel. Sice vidím, že mu mapa ukazuje o několik km dál, než potřebujeme, a taky to neukazuje zrovna nejkratší cestu, ale přece jen je to pro mě dostatečným signálem, že bychom se na chození pěšky mohli vykašlat a že už se vlastně docela těším do postele. Bohužel taxíka sháníme ještě asi další půlhodinu, ale nakonec v uličkách seženeme. Platíme asi 35 kuaiů, jdeme se najíst na shaokao, pivo k tomu a hurá ve dvě ráno do postele…