Wuyishan, část první – prázdninový výlet do fujianských hor

3. – 4. říjen 2014

1. října se v Číně slaví svátek založení republiky, po kterém následují týdenní prázdniny. Přestože je to po Jarních slavnostech nejhorší období na cestování po Číně, nemůžu se smířit s myšlenkou, že bych seděl týden doma, a tak od příjezdu do Fuzhou přemýšlím, co vymyslet. Minule jsem to vyřešil návštěvou odlehlých míst, kde je minimum etnických Číňanů, a tudíž se oslavy tolik neprožívají. V okolí Fuzhou však nic podobného není a na druhý konec Číny letět nechci. Další možnost byla Taiwan nebo Pescadorské ostrovy, ale dost drahá možnost a hlavně na celý týden, kvůli práci bych raději jen něco na pár dní. Výběr nakonec není těžký, navrhuju výlet do národního parku Wuyishan v severním Fujianu při hranici s Jiangxi. Park je sice v zahraničí zcela neznámý, ale je na seznamu dědictví UNESCO i na čínském seznamu nejvýznamnějších památek AAAAA, takže mezi Číňany je znám dobře. Kromě toho, že pro svou přírodu, tak pro to, že se zde pěstuje jeden z nejproslavenějších druhů čaje – Dahongpao. Nakonec se o tento plán dělím s pár lidmi a ve výsledku se nasbíralo více zájemců, než bych si přál. To bylo sice nakonec dost ke škodě, ale co se dá dělat, zvládneme to i tak.

Jak jsem výše zmínil, toto období je velice náročné na cestování, se sháněním ubytování jsem už zápasil i před dvěma lety a tentokrát to není o nic lepší. Lístek na vlak jakž takž seženeme (jen tam, zpátky vše vyprodáno, takže budeme improvizovat), s ubytováním je to horší. Jelikož ceny jsou na mnohonásobku normálních cen, jsme rozhodnutí pronajmout jeden větší pokoj a nějak se tam nacpat se spacáky. Jeden pokoj takto rezervujeme, bohužel je nám o týden později rezervace majitelem zrušena z důvodu, že neubytovává cizince (jako ostatně spousta levnějších ubytovacích zařízení, ale u někoho, kdo inzeruje na zahraničním webu, bych s tímto problémem nepočítal). Ve chvíli, kdy je nám ubytování zrušeno, je ale bohužel jen tři dny před odjezdem, což situaci dost komplikuje. Obvoláváme s kamarádkou asi 20 podniků ve Wuyishanu ve snaze domluvit, aby vůbec ubytovali cizince a… aby nás tam nechali pět. Nevypadá to vůbec dobře, neutrální odpověď dostáváme až z celostátního hotelového řetězce Jinjiang Inn, kde slečna slibuje, že se zeptá šéfa a zavolá zpět. A nakonec dostáváme kladnou odpověď (což bych právě čekal u malého rodinného podniku a ne u velkého řetězce). Radši ani nezmiňujeme, že je nás nakonec sedm místo pěti (teda ve výsledku osm, ale to sami ještě v té době nevíme).

3. října se scházíme v 7 ráno a bereme taxíky na fuzhouské severní nádraží. 300 km dlouhá cesta na konečnou do městečka Wuyishan trvá asi šest hodin. Standardní vlak K je pro mě přijemná nostalgie, nejel jsem tím snad rok a půl.

Z nádraží se pak přesouváme do “rekreační” části města (ta, kde jsou hotely a všechny turistické nesmysly, blíže vstupu do samotného národního parku) usmlouvaným taxíkem a ubytováváme se v hotelu. Personál na recepci je překvapený, kolik nás je na jeden pokoj (zjevně si zprávu o nás moc nepředali) a moc se jim to nezdá, ale nakonec nás všechny ubytují a ještě dodají, že jsme jim pokořili rekord, protože nejvíce na jednom pokoji doposud ubytovali čtyři lidi (a ještě před deseti minutami nám tvrdili, že více než dva lidi na jednom pokoji ubytovat nemůžou). Spíme tady tři noci, přičemž za každou noc platíme 560 kuaiů. Běžně ten pokoj stojí okolo 150. Tolik k předraženým cenám přes čínské prázdniny.

Pokoj je dostatečně velký, všechny obavy o to, jestli se vůbec vejdeme, hned mizí. Zabydlujeme se a vyrážíme do města. Je po třetí hodině odpolední, takže dnes už se do rezervace nepodíváme, ale procházíme si město. Začínáme obědem, bohužel se necháváme trochu nachytat a oběd nás stojí asi 60 kuaiů na osobu a ještě to není žádný zázrak. Ne že by mě to překvapovalo, to, že v turistických oblastech je problém sehnat něco, co je dobré a levné, už dávno vím, ale přece jen je to tady trochu extrém. Až zpětně se dozvídám, že je tímhle Wuyishan neblaze proslulý. Spolu s tím, že se tady dá sehnat k jídlu leccos, třeba medvěd nebo něco, co vypadá jako pásovec. A vlastně je taky Wuyishan obvyklým místem pro černé lovce kriticky ohrožených velemloků, kteří končí v restauracích (což jsem viděl i ve Fuzhou).

Zbytek dne trávíme procházením města, je to docela příjemné. A každý druhý obchod prodává řezby ze dřeva nebo čaj – místní nejznámější produkty.

Ráno jdeme na snídani a sedáme na bus č. 6, který jede k jižnímu vstupu do přírodní rezervace. Nakupujeme lístky, bereme mapy a zjišťujeme, že musíme počkat na odvoz elektrobusem dál. Popisky tras jsou velice špatné, takže když nakonec chceme přestoupit a kousek se vrátit k bodu, který bus projížděl, dojedeme úplně jinam. Ale tak nevadí, času máme na park dost (to jsem si aspoň myslel původně, než jsem si dokázal představit, jak moc se osmičlenná skupina bude táhnout). Dojíždíme tedy k bodu Yitianxian, což znamená “linka oblohy”. Jsou to dvě pořádně vysoké skály, mezi kterými je drobná škvíra, ze které tedy prosvítá při pohledu nahoru právě jen onen tenký pás oblohy. No a vzhledem k tomu, že jsou prázdniny a jsou tady davy lidí a škvíra má v nejužším bodě jen 30 cm, asi je evidentní, jak moc trvá, než půlkilometrovou trasou projdeme. Určitě by můj dojem byl o mnoho lepší, kdyby tu bylo o pár tisíc Číňanu míň…

Od Yixiantian scházíme na druhou stranu, zjišťujeme, že se nemusíme vracet na autobus, protože tudy dá pěšky projít k vrcholku Huxiaoyan (“skála řvoucího tygra”). Cesta tam je dlouhá asi dva kilometry a vede mezi čajovými políčky.

Výstup na samotný Huxiaoyan je docela záhul. Jsme tady teda úplně špatně, protože strmá
stezka je jednosměrná a opačný směr asi vede úplně z druhé strany, ale co už, akorát v užších místech Číňani v protisměru trochu nadávají, ale to je v pořádku, protože my na jejich chování nadáváme nejen v těch užších místech. Na skále je pak několik stánků s občerstvením a vyhlídka do okolí, bohužel na kroutící se řeku, největší ikonu parku, vidět není.

Zpátky se vracíme stejnou cestou. Sice bych nejradši ještě dneska dorazil k ikonickému vrcholku Yunüfeng, ale pomalost party tomu zásadně brání, takže nakonec jsme rádi, když po stezce dojdeme k řece, sedneme a začneme přemýšlet, jak se dostaneme domů. Po řece Jiuquxi (doslova “říčka devíti zákrut”) zde sjíždějí vory, což je jedna z hlavních atrakcí parku. Vyprodaná teď o prázdninách na několik dní dopředu. Ne že bychom to za ty šílené peníze stejně chtěli.

Na večeři končíme na levné klasice lanzhou lamian, potřebujeme něčím kompenzovat včerejší šílené výdaje za jídlo.