Okinawa, část první – Naha, hrad Shuri, mys Manza

Léto. Jako obvykle cesta do Japonska. A když už je cesta do mé oblíbené země, tak proč si neudělat rovnou i výlet na nějaké nové místo. Okinawa, nikdy jsem tam nebyl a ve stejném termínu tam letí z ČR moje kamarádka Krista. Nenechám se dlouho přemlouvat. Koukám na letenky mezi japonskou pevninou a ostrovy, zjišťuju, že kromě Okinawy je i souostroví Yaeyama/Sakishima s nástupem nízkonákladových společností o hodně dostupnější než před lety, kdy jsem si řekl, že bych se tam rád podíval, ale ceny letenek byly neúnosné. Krista má ale v plánu jen Okinawu, letenky koupené a na výlet na Ishigaki či jiné ostrovy už takto na poslední chvíli nevychází výhodně ani časově, ani finančně. Nevadí, bookuju zpáteční letenku Praha-Okinawa na celý měsíc, na Okinawu si vyhradíme týden, pak si odletím do Tokya vyřídit povinnosti, a nakonec si sám dám ještě týden na Yaeyamu. Z Ishigaki se pak musím dostat zpátky na Okinawu, což je asi hodinový let, nicméně zhruba na třetině cesty je malý ostrůvek Miyako, na jehož nádherné moře jsem slyšel doporučení od svého kamaráda, žijícího dlouhá léta v Japonsku, tak si říkám, že když je letenka Ishigaki-Miyako-Okinawa jen asi o 1000 Kč dražší než přímo Ishigaki-Okinawa, byla by škoda si neudělat jednodenní pauzu. Takže kromě letenky z ČR bookuju další čtyři přelety a 26. června vyrážím na cestu.

Do Japonska výjimečně neletím na křídlech Star Alliance, jediné rozumné spojení (tj. nemusím přejíždět mezi Naritou a Hanedou) na Okinawu mi nabízí KLM, dokonce při zpáteční cestě s přestupem ve Fukuoce, kam jsem ani netušil, že nějaká společnost přímo z Evropy létá. Po cestě z Amsterdamu se seznamuju s českou slečnou modelkou, která letí do na focení do Ōsaky, kvůli čemuž mi pak málem (opět) ulétá letadlo, protože mě prosí, ať ji na letišti pomůžu se zařízením odvozu do města (anglicky moc neumí, japonsky vůbec), a já přibíhám na baggage drop 31 minut před odletem, protože mě nenapadlo počítat s překládáním zavazadla, když boarding pass mám z Prahy až na Okinawu, stejně tak až tam směřuje i můj baggage tag.

24. – 25. červen 2013

Z letiště Kansai to trvá na Okinawu už jen dvě hodinky, přilétám v 11 dopoledne. Času mám hromadu, protože Krista doletí až večer, takže si dnešek vyhrazuju na procházku po hlavním městě Naha, kde už Krista dříve byla. Hned na letišti zkouším místní specialitu Okinawa soba. Soba jsou japonské nudle, které se od ostatních liší tím, že jsou z pohankové mouky, to však neplatí pro okinawskou variantu, takže okinawská soba vlastně vůbec není soba. Ale je to dobré.

Z letiště mířím monorailem do centra, je to asi 5 km až na hlavní ulici Kokusai-dōri, kde se následně projdu. Je tu akorát plno obchodů typickými okinawskými suvenýry jako habushu, pálenka, ve které je naložený had.

Když dojdu na konec Kokusai-dōri, dostávám šílený nápad, a to dojít na hrad Shuri pěšky. Je na kopci za Nahou, není to daleko a já mám hromadu času, takže nejedu monorailem. Asi v půlce kopce si začínám nadávat, co to jsou za nápady se v 32 stupních při šílené vlhkosti po noci v letadle trmácet na nějaký blbý kopec. Hrad je plný japonských školních zájezdů a hlavní budova se opravuje, takže ji ani pořádně nevidím. Škoda. Ale jinak je z venku pěkný, jsou odsud pěkné výhledy na město.

Na nádvoří je klimatizovaný domek určený k odpočinku, kupuju z automatu vodu a nejprve sedám na tatami, za chvíli už ale lehnu a usínám, ani nevím jak. Párkrát se budím, ale definitivně vstanu až asi po třech hodinách, kdy si říkám, že bych měl jet na letiště pro Kristu.

Vracím se monorailem až na letiště, následně zjišťuju, že společnost Peach ještě přilétá na nějaký vedlejší terminál, takže mě za chvíli autobus odváží do podivné budovy, která vypadá spíše jako skladiště než letištní terminál, vše, co tu je, jsou dvě check-in přepážky, bezpečnostní kontrola, dveře od příletů, jedna kavárna, automat na pití a purikura (ta nesmí chybět v žádném případě).

Ubytování na následujících pět nocí máme vyřešeno přes Couchsurfing: u Čecha Zdeňka, který bydlí ve vesnici Onna zhruba 40 kilometrů od Nahy. Čeká na nás před hlavním terminálem, seznamujeme se a odjíždíme do Onny se zastávkou na večeři po cestě.

Přes noc spřádáme velkolepé plány, kam všude na Okinawě vyjedem, což nám usnadňuje fakt, že nám Zdeněk půjčí auto, které nepotřebuje. Veřejná doprava nejezdí moc často a je šíleně drahá, takže se nám to hodí, ačkoli stará Toyota vypadá, že se každou chvíli rozpadne. Plánujeme pár míst na samotné Okinawě, ale taky výlet na souostroví Kerama, protože máme k dispozici i stan. Bohužel zrovna malé ostrůvky Kerama nám nestihnou vyjít, takže příště.

Každopádně noc po příletu jsme velice dlouho vzhůru a unavení po předchozích letech, takže se následující “ráno” vyhrabeme z postele až ve tři odpoledne. Takže nemá cenu plánovat nic velkého, bereme auto a jedeme na nedaleký mys Manza. Ostatně se chci trochu pomalu rozjezdit, na levé straně řídím auto podruhé v živote, přičemž poprvé to bylo v poušti. Ale zvykám si velice rychle.

Pár set metrů od mysu Manza se nachází stejnojmenná pláž. Sítě ohraničující přístupnou část pláže jsou dost vtipné, ale bohužel všudypřítomné.

Sedáme do auta a objíždíme ještě okolí, než se vracíme do Onny.

Přítomnost Američanů na Okinawě mimochodem i ovlivnila místní kuchyni, jedno z jídel, které ke na Okinawě běžně k mání, jsou např. tacos. Fúze japonské kuchyně s americko-mexickou však došla mnohem dál, protože Japoncům zachutnaly tacos, ale mají rádi rýži, vytvořili pokrm tako raisu, tedy tacos s rýží (ale bez tacos), pokrm tvoří zde běžně používaná náplň do tacos, ale na rýži.