Guiyang – návrat “domů” a výlet do údolí Tianhetan

6. – 10. květen 2013

Po krátké epizodě v Shanghai nastává čas zaletět pozdravit staré kamarády do Guiyangu. Přece jel tohle byl stěžejní plán při vymýšlení mého výletu do Číny, chtěl jsem sem jet rovnou z Hong Kongu, ale to jsem přeplánoval poté, co jsem se dozvěděl, že se můj starý dobrý kamarád má v plánu ukázat v Shanghai, jak jsem psal v posledním postu.

Do Guiyangu nakonec letím až 6. května okolo poledne – po všech negativních zkušenostech už nevolím ani ranní, ani večerní lety, a zcela neznámá společnost s pofiderním názvem Juneyao (čínsky “jixiang hangkong”, “aerolinka štěstí”, ehm) se nakonec ukazuje jako dost možná nejlepší zkušenost z mých všech letů v Číně. Krásné nové letadlo, žádné zpoždění (!) a dokonce i docela poživatelná strava. Na letišti Longdongbao přistávám po necelých třech hodinách. Když před přistáním pozoruju krásnou typickou guizhouskou krajinu s homolovitými kopci, přepadne mě příjemný pocit nostalgie, že jsem “zase doma”. Po přistání pozoruju obří repliku lahve pálenky maotai, který provincii Guizhou proslavil, a s nadskočením žaludku mě přepadá nepříjemný pocit nostalgie, že jsem “zase doma” (protože v případě maotai opravdu není co stát).

Následující dny se nesou ve znamení nostalgie a setkávání se starými přáteli, takže nic nového neobjevuju a nefotím. Plánujeme vyrazit do nedalekého údolí Tianhetan, ale po cestě na autobusovou zastávku (přesněji řečeno zapadlé parkoviště, odkud tento konkrétní bus odjíždí) začíná pršet, když dojdeme, je nám řečeno, že když prší, bus nejede…

V jednom z následujících dnů nakonec úspěšně vyrážíme do Tianhetanu, dokonce s partou asi šesti lidí. Minibus (místo na sezení je vskutku mini) jede dvacetikilometrovou cestu z Huaxi do Tianhetanu asi hodinu, protože jede po nějaké šílené polňačce. V Tianhetanu platíme klasicky čínsky předražené vstupné a míříme k vodopádům. Mezitím jsem fascinován zipline, která se táhne vysoko nad údolím. Třeba zkusíme…

Následuje čekání na volnou loďku a projížďka jeskynním systémem. Ten je, jak jinak, správně čínsky nasvětlený.

Po projížďce zjišťuju, že další velká část jeskynního systému se dá projít pěšky, takže to děláme. Chodby jsou dlouhé, celkově minimálně kilometr v podzemí, osvětlení samozřejmě stejné.

Jeskyní docházíme až k horní stanici 400 m dlouhé zipline, údajně první v Číně. Mám z ní docela strach, ale když už jsem slyšel, kteří z mých kamarádů (kteří váží o polovinu víc než já) cestu bez problémů absolvovali, tak do toho taky nakonec jdu, takže přes celé údolí přejíždíme zpátky do místa, odkud jsme přišli.

Dnes je můj poslední den v Guiyangu, takže jdeme s kamarády na večeři a poté se loučím s Guiyangem a mizím na vlak, který mi okolo půlnoci odjíždí na zhruba třináctihodinovou cestu do Changsha, hlavního města provincie Hunan…