Cameron Highlands – úprk z rozpáleného velkoměsta k čajovým plantážím

3. – 4. březen 2013

Cameron Highlands je vysočina nacházející se asi 200 km severně od Kuala Lumpur. Jedná se o snad nejturističtější místo v poloostrovní Malajsii (co si budeme povídat, ono tam těch zajímavých míst tolik není), což mě na jednu stranu odpuzuje, na druhou stranu jsem na něj slyšel velice dobré ohlasy, takže doufám, že když tam pojedeme teď mimo sezónu a načasujeme mimo víkend (stalo se), bude to fajn. Bylo to super :)

Autobus z KL odjíždí z nádraží Pudaraya, které máme asi kilometr pěšky od hostelu. Ráno se nám pochopitelně moc vstávat nechce, ale podaří se, v 9 jsme na nádraží a o půl desáté už sedíme v buse do městečka Tanah Rata, které leží v srdci CH. Cesta trvá okolo čtyř hodin, ještě se stíhám trochu vyspat, autobus jako vždy velice pohodlný. Před příjezdem do Tanah Rata už vidím krásné čajové plantáže, o chvíli později vystupujeme a v informačním centru se ptám na guesthouse, kam jsem včera v noci posílal rezervační mail. Guesthouse najdeme, dorm za směšných 20 ringgitů na osobu už není, ale dostáváme krásný twin za 70 dohromady. Chvíli odpočíváme a přemýšlíme nad plánem. Chtělo by to nějakou pěší túru, ale koukám, že ty zajímavější jsou na skoro celý den, takže necháváme na zítřek. Na dnešek si zkusíme sehnat skútr a objedeme pěkné vyhlídky, je jich tady dost. Na skútr se ptáme na recepci, prý se sehnat nedají, ale dá se sehnat malá motorka, dostáváme tip, kde. Za chvíli je naše za 35 ringgitů na půl dne včetně instruktáže. Nejdřív se cítim trochu nejistý, ale nakonec se do toho dostávám. Jedeme na asi pět kilometrů vzdálenou velice pěknou vyhlídku, kterou jsme před pár hodinami zahlídli z busu.

Čajové plantáže

Neznámé ovoce

Odtud pak míříme zpátky na sever, zhruba 20 km na sever od Tanah Rata se má prý nacházet nejkrásnější výhled na plantáže a čajová továrna (ta zavírá ve čtyři, což nestíháme, ale ani nás nějak moc nezajímá). Po cestě je několik jahodových farem, kterými jsou Cameron Highlands taky známé. Chceme se zastavit, protože čekáme nějaký pěkný výhled, ale opak je pravdou. Z jahod už je opravdu jen atrakce pro turisty, nic zajímavého tam vidět není a aby se člověk k samotným jahodám dostal, musí je jít sbírat. Za to, aby si člověk nasbíral půl kila jahod, musí zaplatit asi 20 ringgitů, což není vůbec málo. Kašleme na to a dáváme si za zlomek ceny jahodový cheesecake a jahodovou kávu. Cheesecake ujde (ale měl jsem lepší), káva z prášku s chemickým jahodovým aromatem. Hm. To jsme naletěli.

Svačina

Výhled na jahody

Nasedáme a jedeme dál. Za chvíli se blížíme k onomu doporučenému výhledu, ale je tam závora. Pustit nás nechtějí, že zavřeno. Parkujeme motorku a závoru obcházíme po nedaleké cestě. Výhledy za závorou nic extra, ale z jiných míst ještě před moc pěkné.

Čajové plantáže

Po návratu do Tanah Rata se ještě chceme zastavit u vodopádu Parit. V průvodci je na něj doporučení, tak nějak najdeme stezku, která je asi 500 metrů dlouhá. Akorát se začíná stmívat a lezeme do lesa. Po deseti minutách najdeme… no, už jsem viděl pěknější (a větší vodopády).

Vodopád Parit

K večeři u Číňanů hotpot – vzpomínka na Čínu.

Hotpot

Ráno se z guesthousu vykopáváme v 9, chceme vylézt na horu Gunung Beremban, ale nejsme si jisti, jestli to stíháme, abychom stihli poslední bus do KL ve čtyři odpoledne. Po roti od Indů k snídani vycházíme podle mapy po silnici, ze které by po nějaké době měla odbočovat stezka. Není. Dojdeme až na konec asfaltové cesty, obracíme se. Pak se snažíme projít přes nějaký komplex se skleníky, taky dojdeme až nakonec a nic, kromě ne moc dobře vypadající pěšinky vedoucí do džungle. Vzdáváme to a vracíme se zpět, když v tu chvíli se v jednom bodě zorientujeme.

Tanah Rata z konce asfaltové cesty, kam jsme došli

Zjišťujeme, že máme starou mapu, jedna křižovatka, na kterou dojdeme, je v mapě zakreslena jako zatáčka… která byla podobná jedné zatáčce o kousek dál, proto nás zmátla. Trasu jsme našli, ale je nám naprosto jasné, že už nemá cenu začínat výstup, takže půjdeme alespoň kousek, protože se hned na prvním kilometru stezky nachází Robinsonovy vodopády. I ty však chvíli hledáme.

U řeky

Mysleli jsme si, že výše zmíněné místo mají být ony vodopády, ale to proto, že naše mapa je nejen neaktuální, ale špatná, protože odbočku na Gunung Beremban ukazovala až za vodopády, tedy za tímto místem. Potkali jsme dva cizince, kteří však tvrdili, že jsou vodopády snad ještě dál, jen díky nim jsme to vyzkoušeli a vodopády našli. Ještě předtím jsme si však řekli, že bychom se mohli vydat chvíli po odbočce na Gunung Beremban, protože odsud vede kilometr dlouhý úsek označovaný jako “jungle walk”. Myšlenka, že kilometr bychom mohli za chvilku ujít, se rozplývá hned po prvních pár desítkách metrů, když vidíme terén. Navíc máme krátké nohavice, takže se velice rychle vracíme.