Na poslední den výletu na Kyūshū jsem měl naplánovánu Kagoshimu, zaprvé kvůli ikonickému výhledu na sopku Sakurajima, zadruhé kvůli tomu, že tudy zrovna projíždí má dobrá taiwanská kamarádka, kterou jsem tři roky neviděl. Přicházejí ke mně však názory, jestli je celý den v Kagoshimě co dělat. Nejsem schopen argumentovat, protože jsem tam nikdy nebyl, ale nakonec se domlouváme na variantě, že ráno strávíme ve Fukuoce, odpoledne v Kagoshimě. Jelikož města jsou od sebe vzdálena zhruba 300 km (a dokonce mezi nimi existuje letecké spojení) a každé je na opačnou stranu od Kumamota, kde bydlíme, mohlo by se to zdát poměrně nelogické, ale díky skvělé shinkansenové infrastruktuře se dá přesun realizovat za hodinu a půl, takže to takový problém není. Navíc ani jedno město se nejeví natolik zajímavé, aby tam bylo zábavné strávit celý den. Ne že bych to nevyzkoušel, mít příležitost, ale přece jen se tady už snažím využít čas co nejefektivněji, protože ho moc nemáme.
Brzo ráno zařizuju lístky do Fukuoky, na 12:40 pak odtud do Kagoshimy. Ve Fukuoce jedeme metrem směrem k přístavu, kde se nachází Fukuocká věž a pár dalších zajímavých míst. Je nádherné počasí, procházíme se tady několik hodin, dokonce vyjíždíme na věž, i když jsme to v úmyslu původně neměli. Je škoda, že mám funkční jenom objektiv s 30mm ohniskem, ve městě se s ním funguje dost blbě.
WC i v metru, to jsem asi nikde neviděl.
Fukuoka Tower, pro mě jeden z nejkrásnějších mrakodrapů
V japonských přístavech často najdeme nějaké uměle vybudované "evropské" čtvrti.
Něco na ochlazení, je opravdu horko.
Pláž
Fukuoka Tower, jedeme nahoru.
Výhled na město
Fukuoka je mimochodem jedno z nejbližších měst k asijské pevnině, na korejské pobřeží je to zhruba 200 km a pravidelně odsud odjíždějí trajekty.
Kousek odsud by se mělo nacházet Robosquare, předváděcí síň všemožných vyvíjených robotů. Bohužel to asi 20 minut nemůžeme najít, tak na to kašleme, nemáme moc času, ptám se na autobusovou zastávku a jdeme chytat něco směrem do centra města.
Na autobusové zastávce jsou QR kódy vedoucí na aktuální informace o poloze autobusů.
V přístavu jsme se zdrželi dýl, než jsem si představoval, a to jsem se chtěl ještě zdržet v centru města. Pár míst vypouštím a nakonec se rozhodneme podívat ještě do Canal City, což je známé obchodní centrum.
Osobně obchodní centra nesnáším a nerad v nich trávím jakkoli dlouhou dobu. Canal City je však známé jako krásné centrum zajímavé i pro lidi, co nic nakupovat nechtějí, takže jsem sám docela zvědavý. Přichází chvíle, kdy je nám jasné, že shinkansen ve 12.40 nestíháme, ale nevadí. Canal City je určitě zajímavé místo, alespoň jeho vnější část, ve které jsou spíše restaurace, kavárny atd. než typické obchody v nákupních centrech (ty jsou uvnitř). Je zde několik pódií, na kterých pozorujeme hudební vystoupení (jedno je opravdu vydařené). Z vody tu taky stříká fontána do rytmu hudby, také působivé. Marně však hledám místo, kde je spouštěna voda z výšky ve tvaru různých nápisů a obrazců, co znám z videí na internetu. Když ho nemůžu najít nikde na plánku obchodního centra, ptám se na informacích, kde nejdřív netuší, pak mi řeknou, že to tu kdysi bylo, ale bylo nahrazeno oněmi fontánami z vody. Škoda.
Fontány v Canal City
Zajímavá dekorace - ledové kvádry. Na ochlazení rukou to v tom vedru ale není špatné.
Hudební vystoupení v Canal City
Canal City shora
Různé technologické vymoženosti jsou v Japonsku samozřejmostí, ale umyvadlo se zabudovaným sušákem rukou vidím poprvé.
Z Canal City je to jenom asi kilometr k nádraží, takže se vracíme pěšky. Musím vyřídit nové lístky, staré nám propadly. Jeden shinkansen odjíždí asi za 20 minut, což by bylo v pohodě, nebýt toho, že u okýnka, kde se vydávají místenky na JR Passy (první nádraží, kde vidím dvě oddělená okýnka pro tohle) stojí banda zmatených Korejců, snažících se vyměnit JR Passy, ale někde jim to vázne a nic se nehýbe. Jedno okýnko se naráz uvolňuje, Korejci se tam nehrnou, využívám příležitosti a dostávám místenky na shinkansen odjíždějící za tři minuty, i když jsem byl smířený, že to nestihnu.
Fukuoka mě překvapila. I když zde není tolik věcí k vidění, v mnohém mi připomněla Ōsaku. Především v tom skvělou atmosférou, kdy se zde člověk může donekonečna bezcílně procházet… Musím se tam vypravit někdy znovu a strávit více času.
Po zhruba hodině a půl přijíždíme do Kagoshimy. První vjem z Kagoshimy je zápach síry, který cítím ve vlaku těsně před příjezdem na nádraží. A to přesto, že jedeme v utěsněném vlaku a navíc v tunelu. Když odpočítáme souostroví Ryūkyū, Kagoshima je nejjižnější větší město v Japonsku. A těsně na jih od něj leží sopka Sakurajima. Přípona -jima naznačuje, že se jedná o ostrov, nicméně po velké erupci v roce 1914 ze sopky tryskala láva ještě několik měsíců, což způsobilo, že v jednom místě vznikl most spojující tehdejší ostrov s pevninou. Jedna ze zajímavostí na “ostrově” je např. brana torii, součást svatyně, která byla při této erupci zasypána popelem do dvou třetin své výšky a v této podobě se dodnes dá vidět (bohužel jsme na to neměli čas).
Sakurajima je jednou z nejaktivnějších japonských sopek. Pohled na sopku, ze které stoupá dým, je asi nejznámějším pohledem z Kagoshimy. K menší erupci totiž dochází několikrát denně. A pár dní před naším příjezdem byla sopka nebývale aktivní, zrovna v Tōkyu, když jsme jeli vlakem na nádraží, kde jsme sedali na vlak směrem na Kyūshū, běžely na obrazovkách zprávy ukazující aktuální erupce. K jedné větší erupci došlo i přesně den před naším příjezdem, video zde. Erupce pár dní předtím prý pocházela z nového kráteru, který se touto erupcí vytvořil v místě, odkud několik měsíců předtím stoupal zlověstný dým. Právě to je zjevně příčinou toho, že celá Kagoshima byla v době našeho příjezdu pod vrstvou sopečného prachu. V Japonsku, kde všude panuje naprostá čistota, to bylo velice nezvyklé.
Pohled přes zaprášené okno tramvaje
Z nádraží míříme rovnou do přístavu, odkud jezdí trajekty na Sakurajimu (onen most, kterým je sopka spojena s pevninou, je z města daleko). Je škoda, že je zamračeno, tudíž nevidíme vrcholek sopky ani obvyklý stoupající kouř.
Sakurajima
Na samotném “ostrově” je prachu ještě násobně víc. Silné vrstvy na rostlinách, na silnicích i na zaparkovaných autech. Na Sakurajimě je více míst, která se dají navštívit, nemáme však moc času (protože jsme se zdrželi ve Fukuoce), takže se pomalu procházíme k ashiyu a zpátky. Ashiyu znamená doslova horká voda na nohy, jedná se o místo, kde si člověk může sednout a smočit nohy v horké vodě, která zde vyvěrá. Tady jsem se poprvé setkal s ashiyu mimo Hokkaidō, kde jsou časté.
Sopečný popel všude
Sopečný popel všude
Sopečný popel všude
Ashiyu
Sednout si do ashiyu a koukat buďto na Kagoshimu nebo na druhou stranu na sopku... super.
Lávové pole
Sakurajima v mracích
Sopečný popel všude
Vracíme se na pevninu. V přístavu se rozdělujeme, protože mám v 6 domluvený sraz se svou kamarádkou. V jakémsi “Dolphin Portu”, nějaké spojení nákupního a zábavního centra. Najdeme se, jdeme na večeři. Kagoshimská specialita je prý kurobuta, černé vepřové. Evidentně se jedná o nějakou zvláštnější odrůdu prasete. No, chutná úplně stejně. Zdržíme se spolu asi dvě hodiny, neviděli jsme se dva roky.
Setkání po třech letech
Po večeři mě jde vyprovodit na tramvaj, akorát mám hodinu do odjezdu vlaku zpátky do Kagoshimy. Loučíme se a domlouváme se, že příští setkání bude snad konečně v ČR. Nebude, už mám koupenou letenku na Taiwan na únor 2013…
Pingback: Japonsko | zennie.cz