Ostrov Kyūshū je známý svou sopečnou aktivitou. Jsou zde stále aktivní sopky a spousta onsenů. Právě onseny je známé město Beppu, kam jsem měl v plánu vyrazit. V Beppu jsou obyčejné horké prameny, ve kterých se dá koupat, ale kromě toho jsou tam také tzv. “jigoku”, pekla, prameny s teplotou tak vysokou, že se v nich koupat nedá. Jsou zbarvené všemožnými barvami a pohled na ně je velice pěkný. Kamarád v Ōsace mě však týden předtím přesvědčil, že je Beppu příliš turistické, ať se zajedu podívat radši na Aso. Prozkoumal jsem situaci a nakonec jsem se opravdu rozhodl Beppu protentokrát vynechat a zajet se podívat na Aso. Kumamoto je navíc nejlepším výchozím bodem pro cesty na Aso, takže bydlet tady nakonec přišlo vhod.
Počátkem června utrpělo Kyūshū velké škody kvůli intenzivním dešťům a následným záplavám. Během první části mého pobytu jsem toto denně četl ve zprávách (které jsou promítány na tabulích ve vlacích) a bál se, abych kvůli tomu nemusel cestu na Kyūshū zrušit. Byla zasažena především střední část ostrova, sesuvy půdy zapříčinily spoustu problémů v dopravě, poškozeny byly jak silnice, tak i železnice. Přerušena byla (a zdá se, že doteď – prosinec 2012 – přerušena Kyūshū je) i linka Hōhi, jedna ze dvou linek spojující západ a východ ostrova přes hornatý střed, po které se dá dostat k sopce Aso. Informací na internetu nebylo moc, takže jsem se o aktuální situaci informoval na nádraží v Kumamotu. Hned jsem dostal vytištěný náhradní jízdní řád platný přímo na konkrétní datum. Běžně se z Kumamota dá dostat až do městečka Aso, výchozího bodu pro cestu do národního parku, teď se musí jet lokálním vlakem, přestupovat na jiný a poté přestoupit na výlukový autobus. Všechno fakt funguje naprosto bez problémů, cesta trvá jen o málo dýl než přímá cesta vlakem.
Městečko Aso
Aso je největší aktivní sopka v Japonsku. Celá kaldera je jedna z největších na světě, v obvodu má zhruba 120 kilometrů. Uprostřed se skrývá pět hlavních vrcholů, na jeden z nich se chystáme. Na nádraží Aso nasedáme na autobus, který vyjíždí až pod vrchol Nakadake, odkud vede lanovka. Přestože cesta je průjezdná bez problémů, často jsou vidět škody způsobené sesuvy půdy.
Opravy silnic po sesuvech
V celé oblasti se dá strávit několik dní, je tady dost příležitostí na pěší túry. Jedno ze zajímavých míst po cestě autobusem se jmenuje Komezuka, “hromada rýže”, tvoří ji krásně kulatý vyhlaslý kráter porostlý trávou. Blíž se nedostáváme, veřejnou dopravou se to nedá.
Komezuka
Na lanovce kupujeme lístky, procházíme kolem mnoha varovných cedulí, přesto se nás personál před vpuštěním do lanovky znovu táže, zda netrpíme srdečními či dýchacími problémy, v kterémžto případě bychom nahoru nemohli. Lanovka byla postavena 1958 jakožto první lanovka na světě na úpatí činné sopky. Tuším, že byla v 90. letech při erupci zničena a postavena znovu. Z kráteru se uvolňuje spousta sopečného plynu, takže přístup do blízkosti je samozřejmě zakázán a pokud je plynu moc, lanovka je zastavena a nedá se nahoru dostat.
Z lanovky na kráter Nakadake
Na horní stanici lanovky je tato varovná cedule s majáky signalizujícími množství sopečného plynu ve vzduchu. Když přijíždíme, bliká modrý, téměř nulová koncentrace.
Prodej síry
Pohled do aktivního kráteru Nakadake
Vedlejší kráter
Betonové kryty tady taky byly postaveny v 90. letech, poté, co neočekáváná erupce smetla pár lidí.
Pohled z vyhlídky na kopci
Procházíme se nějakou dobu podél kráteru, já se jdu podívat ještě na vyhlídku, odkud jsou vidět pastviny v okolí kráteru. Naráz kráter začne mnohem víc kouřit, zrovna ve chvíli, kdy se k němu ještě naposledy jdu podívat. Ve vzduchu je velice intenzivně cítit síra, když docházím ke kráteru, není už skoro nic vidět. Naráz se ozývají sirény, hlášení v japonštině, že máme okamžitě vypadnout, nabíhají uniformovaní strážci, lany ohrazují přístup k vyhlídce a vyhánějí lidi ven. Jdu taky, blbě se dýchá, když jdu okolo cedule s majáky, bliká červený, s nápisem “EXTREME DANGER, EVACUATE IMMEDIATELY”. Jdeme rychle na lanovku, ne že by to bylo tak krizové, ale protože je jasné, že se dolů teď pohrnou všechny davy a pokud se tam nedostaneme hned, pěkně si počkáme. Máme štěstí, nacpali jsme se do první.
Kouř nabral na intenzitě...
...a do kráteru už není vidět vůbec.
Sjíždíme dolů a autobusem se vracíme kousek zpět, k pastvinám Kusasenrigahama. Dá se tady jezdit na koních (asi za nějaké šílené peníze), je tady sopečné muzeum (kde se dá pozorovat např. přímý přenos z kamer umístěných ve žhavém centru vulkánu). Chceme se po pastvinách trochu projít, ale nejdřív zvažujeme výstup na nějaký vrchol v okolí. Vybíráme ze dvou vrcholů, nakonec vybereme bližší Kishimadake vysoký 1 321 metrů, tedy asi o 100 metrů vyšší než kráter Nakadake. Cesta, o které Lonely Planet tvrdí, že je tak na hodinu a půl, nám zabere něco přes půlhodinu. Trochu rychlejším tempem, uznávám, ale nic extra. Výhledy jsou super, vidíme pod sebou i pastviny i kráter Nakadake, ze kterého se pořád nepřestalo kouřit. Měli jsme štěstí, dneska už se tam asi nikdo nedostane.
Výhled na pastviny Kusasenrigahama
I Kishima má kráter, ale evidentně vyhaslý.
Kouřící Nakadake
Vracíme se dolů a pohledem zjišťuju, že nám asi za 10 minut jede autobus. Další, se kterým jsme počítali, jeden až za dvě hodiny. A cesta na vrchol Kishimadake a zpátky nám trvala právě asi o hodinu a půl méně, než jsme čekali, proto jsem dost překvapený, když dojdeme dolů a zjišťuju, že by měl bus přijet akorát za minutu. Chtěli jsme se podívat po muzeu a po pastvinách, ale přece jen zvítězí varianta vrátit se domů v rozumný čas, navíc dvě hodiny bychom se mohli docela nudit. Autobus přijíždí, nasedáme.
Pastviny Kusasenrigahama
V lokálním vlaku zpátky stojíme, je čím dál tím narvanější. Jsem ale idiot a odložil jsem si na okno brašnu s foťákem (tím, jak je Japonsko bezpečné, občas ztrácím nějakou zdravou opatrnost) a když lidi na zastávce nastupují, ani nevím, jak se to stalo, asi se někdo zachytil a brašna spadla asi z metrové výšky na zem. Otvírám, i když byl náraz značně utlumen, mám (vlastně už nemám) totiž zrovna na foťáku nasazený objektiv s plastovým bajonetem (takže drží na třech malých plastových packách), navíc zoomový, který je podobně těžký jako tělo foťáku, takže bajonet to odnese. Smůla. Odlomené kousky bajonetu spadly na senzor, můžu ještě nakonec být rád, že mi ho nepoškrábaly, protože jsou docela ostré. Do konce výletu tedy fotím pancakem F2/30mm, který bohužel není do měst moc vhodný, ale lepší než nemít nic. Skvělý dárek k narozeninám, hm. Aspoň, že servis v Praze (poté, co jsem byl z Ostravy poslán do Brna a tam zase naopak) si s tím poradil během pár dní a v rámci záruky byl problém vyřešen (a jako bonus zdarma vyčištěný senzor).
Večer si tuto smůlu aspoň kompenzuju skvělou narozeninovou večeří.
Houbičky enokitake zabalené v plátcích hovězího masa
Hambāgu