Kumamoto a Nagasaki – poprvé na Kyūshū

Do letoška jsem nikdy nebyl na ostrově Kyūshū. Je na něm spoustu zajímavostí, poprvé jsem tam chtěl už v roce 2008 se svým prvním JR Passem, ale nakonec jsem to vyměnil za cestu na sever na ostrov Hokkaidō. Letos jsem si konečně našel čas na Kyūshū zajet. Před rokem byla otevřena poslední část trasy Kyūshū Shinkansen, což cestování dost usnadňuje.

Dva dny před odjezdem z Tōkya se teprve díváme po ubytování. Chceme na Kyūshū strávit 4 noci. Je to sice málo, ale víc času nemáme, snad příště, teď už totiž vím, že se tam chci vrátit. Vzhledem ke snadné a rychlé dopravě po Kyūshū plánuju bydlet ve Fukuoce a ostatní místa navštěvovat v rámci denních výletů. Žádné není dál než dvě hodiny vlakem, a tím pádem je to pro mě pohodlnější než se častěji stěhovat se zavazadly. Ale bohužel jsem to měl řešit dřív. Ve Fukuoce všechny podniky v nižší cenové relaci vyprodané, hledám asi hodinu, nacházím buďto předražené hotely nebo hotely vzdálené hodinu a více od nádraží. Nakonec mě napadá udělat změnu plánu a podívat se na Kumamoto – město téměř uprostřed Kyūshū na shinkansenové trati, kde najdeme jeden z nejznámějších japonských hradů. Koukám na to, hned u nádraží je Tōyoko Inn, ještě levnější než ve Fukuoce, není co řešit, rezervuju. Ráno na nádraží zařizuju přerezervování místenky do Fukuoky až do Kumamota, které je asi o 40 minut dál. Téměř celý den strávíme ve vlaku, včetně asi půlhodiny na přestup v Ōsace celá cesta zabere okolo sedmi hodin. Ujeli jsme zhruba 1 300 kilometrů. Mimochodem, jízdenka na tuhle trasu stojí téměř tolik co celý týdenní JR Pass.

Hotel je pěkně velký, já bydlím ve 3. patře, rodiče ve 23. s pěkným výhledem. Po ubytování se jedeme podívat do centra města na hrad. Ptám se na cestu, je to pár kilometrů tramvají. Ty jsou na Kyūshū evidentně oblíbené, najdeme je kromě Kumamota i v Nagasaki a Kagoshimě, na Honshū jsou relativně vzácné.

Výhled na město z 23. patra

Dojdeme k hradu, celý (obrovský) areál je od okolí izolován příkopem, takže hledáme, kudy dovnitř. Za chvíli narážíme na neznámou sochu, když se dohadujeme, kdo to asi je, nás oslovuje jistá Evropanka, která je zde s kočárkem s malým synkem. Pozorovala nás od chvíle, kdy jsme se blížili (cizinců je tady opravdu málo), když jsme se začali bavit o soše, vychází to najevo – je to Češka. Poprvé jsem v Japonsku potkal Čecha a překvapivě zrovna na takovémto místě. Paní je zde na půl roku kvůli manželovi, který sem byl vyslán z ČR pracovně. Povídáme si asi 10 minut, nasměruje nás ke vchodu hradu s tím, že manžel tam byl nedávno a podařilo se mu tam ještě takto pozdě dostat (je okolo půl šesté) a dokonce se slevou. Dobrá zpráva, báli jsme se, že kromě hradeb neuvidíme hrad vůbec.

Za chvíli nacházíme bránu. Zavřeno. Asi máme smůlu, fotím jen jednu věž přes otvor v bráně. Ale zkusíme jít ještě dál, však máme čas. Nakonec nacházíme jinou bránu a k mému překvapení je opravdu ještě možné se dostat dovnitř a opravdu za zlevněné vstupné. Jdeme.

Hrad je bohužel rekonstruovaný, původních dřevěných hradů se v Japonsku dochovalo velice málo, přesto je však velmi známý. Uvnitř je nepříliš zajímavá expozice (jako obvykle), ale výhled shora je pěkný. A hrad jako takový je taky je pro mě jeden z nejpěknějších, i když na mé oblíbené Matsumoto nemá.

Hradby zvenku

Kumamotský hrad

Kumamotský hrad po setmění

Karē gyūdon

Ještě večer těsně před zavřením prodejny lístků na nádraží zařizuju rezervace na vlak do Nagasaki na zítřek. Myslel jsem, že budeme muset až do Fukuoky, odtud expresem, ale existuje ještě trochu kratší cesta, přestupujeme v Shin-Tosu, celá cesta tak ráno trvá asi dvě a půl hodiny.

Ve chvíli, kdy usedáme na svá místa ve vlaku v Shin-Tosu, naproti nám sedí japonská rodinka. Opět si všímám, že po nás paní podivně pokukuje. Asi po deseti minutách se to opět vysvětluje. Paní za námi přijde a snaží se mluvit česky. Moc jí to nejde, protože v ČR nebyla strašně dlouho, přecházím tedy do japonštiny a povídáme si. Paní má velice ráda ČR, několikrát tam i s manželem byla. Velký zájem má o českou hudbu (vystudovala konzervatoř v Ōsace) a historii, kterou zná mnohem lépe než já (to není těžké). Své děti pojmenovali Michal a Julie. Česky dříve uměla evidentně docela dobře. Jak se naučila? Učil ji její dobrý kamarád, doc. Sýkora, který momentálně působí na UK v Praze a i z jeho přednášek si pamatuju, že žil dlouhá léta ve městě Saga, jen kousek od Fukuoky, kde paní teď bydlí. Další, kdo ji učil, je Robin Heřman, mnich působící na hoře Hiei v Kyotu, také jsem dříve navštívil několik jeho přednášek. Svět je malý. Povídáme si celou cestu až do Nagasaki.

Rodinka se zájmem o ČR

V Nagasaki je toho k vidění strašně moc. Je to zvláštní město, v minulosti zde byl snad nejdůležitější přístav pro styky se zahraničím (a to včetně období japonské izolace od 17. do 19. století), dodnes je ve městě zahraniční vliv znát. Přes Nagasaki taky do Japonska přišlo křesťanství a ačkoli bylo v období Edo zakázáno a trestáno, malé tajné komunity do pádu šógunátu přežily a dodnes je v okolí Nagasaki nejvíce křesťanů z celého Japonska.

Máme jen den času, takže si musíme vybírat, chtělo by to více času. Nejprve jedeme do Mírového parku, který je o dost jiný oproti tomu hiroshimskému. Najdeme zde spoustu památníků věnovaných různými státy, včetně “Československé socialistické republiky”. Samotné muzeum atomové bomby si tady necháváme ujít.

Památník "Joy of life" věnovaný ČSSR

Památník z Nového Zélandu

Turecký památník

Socha míru je hlavní dominantou parku.

Pár set metrů odsud se nachází katedrála Urakami, jedna z největších v Asii. Atomová bomba v roce 1945 explodovala v její těsné blízkosti. Z katedrály zůstalo pouze pár zdí, jedna byla ponechána na místě dodnes. Celá katedrála byla vybudována znovu, ale o několik set metrů jinde.

Katedrála Urakami

Sloup vlevo označuje místo exploze atomové bomby. Vpravo na fotce jsou vidět pozůstatky zdi z původní katedrály.

Tramvají pak přejíždíme skoro celé město k chrámu Kōshibyō a kostelu Ōura. Přítomnost konfuciánského chrámu naznačuje přítomnost vlivu nejen evropského, ale i čínského. Kostel Ōura je nejstarším v Japonsku, jelikož byl postaven těsně po ukončení pronásledování křesťanů. Také je to jediná budova v Japonsku postavená v západním stylu, která byla uznána jako národní dědictví.

Konfuciánský chrám Kōshibyō

Ulička vedoucí ke kostelu Ōura

Kostel Ōura

Na oběd chceme jít někam do čínské čtvrti, kterou máme po cestě zpátky do centra města. Čínské čtvrti jsou v Japonsku tři, tato je z nich nejmenší, zato je ale nejstarší. I když je restaurací všude dost, z nějakého neznámého důvodu mají všichni přes poledne zavřeno. V jiných čínských čtvrtích je to neslýchaná věc. Takže stejně skončíme na japonských nudlích.

Čínská čtvrť v Nagasaki

O kousek dál je jeden ze symbolů Nagasaki – most Meganebashi – “brýlový most” pojmenovaný podle svého tvaru a odrazu na vodní hladině. U něj začíná čtvrť, kde jsou vedle sebe desítky chrámů. Chrámů máme už dost, tak jdeme jen na jeden nahlédnout a zpátky.

Meganebashi

Meganebashi z blízka

Jeden z chrámů

Pěšky pak chceme dojít až na nádraží (cca 2 kilometry) se zastávkou u chrámu Fukusaiji a památníku ukřižovaných křesťanů. Chrám Fukusaiji je zajímavý tím, že jeho střecha má tvar želvího krunýře, na kterém stojí 18metrová socha bohyně milosrdenství Kannon. V soše je zavěšeno třetí největší Foucaltovo kyvadlo (25 metrů) na světě.