Po šesti nocích v Tōkyu odjíždíme směrem na severozápad, do města Kanazawy, kde se zdržíme dva dny. Hned ráno mám smůlu, protože tři patra nad námi jsou plná čínského zájezdu, který zrovna asi odjíždí, takže čekám 15 minut, než se mi podaří nacpat do výtahu a nadávám na věc, co mě obvykle vytáčí, a to je nepřístupné schodiště (bohužel ve většině japonských hotelů). Bohužel přicházím tedy na sraz se zpožděním, ale počítal jsem s časovou rezervou, takže vlak stíháme naprosto bez problémů. Jedeme klasickou trasou, po shinkansenové trati do Echigo-Yuzawa, odtud expresem do Kanazawy, celkově asi 4 hodiny. O rok dříve touto dobou mě v Kanazawě překvapila viditelná konstrukce shinkansenových kolejí, tak jsem vypátral, že od roku 2012 by měla být funkční do Toyamy a 2014 až do Kanazawy, bohužel zdá se, že se zatím nic prakticky neměnilo, v prosinci 2012 trať do Toyamy stále otevřená není a prodloužení do Kanazawy má být až 2015.
Odpoledne jsme v Kanazawě, probíhá ubytování v hotelu u nádraží a vyrážíme autobusem dále do města. Dnes je na programu stará samurajská čtvrť Nagamachi, prohlídka jednoho z domků, dílny na výrobu ručně malovaného hedvábí (kde mě čeká jedno z nejšílenějších tlumočení – popis procesu výroby) a zpátky.
Návštěvu domku rodiny Nomura jsem si oblíbil díky jeho krásné zahradě.
Ukázka ručně malovaného hedvábí. Ceny takto malovaných kimon dosahují několika milionů yenů.
Večeře v mé oblíbené tonkatsu restauraci :)
Ráno necháváme zavazadla na recepci (večer jedeme pryč), posnídáme (snídaně v tomto hotelu je jedna z lepších, především na tuňákové sashimi jsem se velice těšil) a vyrážíme. Do pavilonu Seisonkaku, krásných zahrad Kenrokuen, přes kanazawský hrad do staré čtvrti Higashichaya, jde navštěvujeme starý rekonstruovaný domek gejš.
Kenrokuen
Kapři v Kenrokuenu
Máme krásné počasí, takže dávám v Kenrokuenu volno na více než dvě hodiny. Pak se scházíme na obědě u restaurací u východu. Vzhledem k tomu, že jedna ze členů skupiny má dnes narozeniny a máme zrovna čas, se nakonec kupuje flaška místního sake, atmosféra se uvolňuje a celá skupina si připíjí. Zdržujeme se asi hodinku, pak se přesouváme ke kanazawskému hradu. Nic moc zajímavého tam není, protože začal být rekonstruován od základů teprve zhruba před deseti lety. Takže při každé mé návštěvě se tam ocitne něco nového…
K obědu...
V jedné z restaurací
Kanazawské sake
Paní majitelka restaurace
Kanazawský hrad
Higashichaya
Uhelnou zmrzlinu tady na rozdíl od minulého roku neměli, tak jsem si dal alespoň zmrzlinu s příchutí miso a sojové omáčky...
Uličky Higashichaya
V uličkách Higashichaya je také továrna na “zlaté listy” – zlato tepané do tenoučkých plátků, kterým se dá pokrýt ledacos od jídelních hůlek až po celé budovy – tato továrna se chlubí tím, že dodala “zlaté listy” na pokrytí Zlatého pavilonu v Kyōtu poté, co v roce 1950 vyhořel a byl vybudován znovu. Jsem tady podruhé, ale když jsem tu byl před rokem, bohužel zrovna zesnul majitel podniku a nebylo možné se dostat k procesu výroby. Teď se nám to povedlo, takže vidíme vše pěkně zblízka. Tlumočení tentokrát redukuju na nutné minimum, protože to vypráví děda s vychrchlaným hlasem tak, že mu rozumím sotva to minimum. Na hůlkách nám dává zlaté lístky k “ochutnání” a nakonec dostáváme čaj s vločkami ze zlatých lístků.
Zlato
Finální podoba zlatého listu - rovný čtverec o rozměru 10x10 cm
Čaj se zlatými vločkami
Odpoledne se vracíme autobusem na hotel, po šesté hodině nám jede vlak do Kyōta, zhruba dvě a čtvrt hodiny cesty. Je pozdě, metrem jedeme k Císařskému paláci, kde je náš hotel na následující tři dny.
Ráno začínáme prohlídkou krásného moderního Kyōtského nádraží. Fotku házím už jen tak pro úplnost, už jsem se tady taky o nádraží rozepisoval dříve. Z něj jedeme do Uji k chrámu Byōdōin, pak přesun do Nary. V Uji jsme měli štěstí, protože Byōdōin se krátce po naší návštěvě začal rekonstruovat, teď je skrytý celý v lešení a odhaduju, že oprava pár let potrvá.
Kyōtské nádraží
Byōdōin v Uji
Prodej čaje v Uji
V Naře jsem se těšil na návštěvu zahrad Isuien, které patří sice k méně známým, přesto jsou ale pravděpodobně mými nejoblíbenějšími. Bohužel zklamání, až na místě zjišťuju, že jsou dnes pro údržbu zavřeny, dovnitř se nedostaneme. Zato se však dá dostat do sousedních zahrad Yoshikien, o kterých jsem doteď neměl ani tušení (navíc je pro cizince vstup zdarma). Sice se Yoshikien Isuienu nevyrovná, ale přesto je fajn někde sednout a odpočinout si pohledem do krásné krajiny.
Yoshikien
Dále už klasicky návštěva chrámu Tōdaiji, který skrývá největší sedící sochu Buddhy v Japonsku. U “nosní dírky”, tedy sloupu, ve kterém je vyhlouben otvor o průřezu stejně velkém jako nosní dírka Buddhovy sochy, při jejímž protáhnutí se je garantováno osvícení v příštím životě, je tentokrát neobvykle dost lidí. Já se letos nepokouším (dříve jsem prolezl úspěšně), asi čtyři lidi z naší skupiny se úspěšně protáhnou. Dav Japonců přihlíží a občas pomáhá tahat :)
Nosní dírka
K Naře samozřejme patří davy srnek
Metro v Kyōtu
Hrníček, co jsem si koupil v Naře. Japanologům netřeba vysvětlit, nejapanologům... radši ne :))
V Kyōtu musím večer vyrazit do Gionu – stará čtvrť, kde je dodnes možné spatřit gejšu, resp. geiko či maiko, jak se jim říká v Kyōtu. Potřebuju zařídit lístky na zítřejší divadlo, ale vzhledem k tomu, že je pěkné se tady v noci projít, pár lidí se ke mně nakonec připojuje, i když samotnou návštěvu Gionu máme na programu až zítra večer. Lístky na divadlo mi bohužel neprodají, prý až na místě (měl jsem evidentně špatnou informaci), ale zato máme veliké štěstí – potkáme jednu geiko a jednu maiko a jsou ochotné se nechat vyfotit. To je docela vzácné, za čtyři jenom letošní návštěvy Gionu se mi podařily právě jen tyto dvě fotky. Ale už mám představu, jak zhruba na to,
Maiko
Ulička Hanamikojidōri v Gionu
Pingback: Japonsko | zennie.cz