Ráno se vstává těžko, kromě toho, že jsme přijeli tak pozdě, máme v plánu zajít na rybí trh v Tsukiji, kde to žije zhruba od páté do sedmé hodiny ranní. Vstávám tedy před pátou, v šest už jsme v Tsukiji. Trh je rozdělený na vnější a vnitřní. Vnitřní by měl být zajímavější, bohužel se tam dříve turisti nechovali moc vhodně, takže jim tam byl zakázán přístup. Dostala se ke mně však informace, že se to někdy dá ukecat, tak to chci vyzkoušet, bohužel se nám nepodaří pořádně najít vchod, kterým by se tam dalo dostat (areál je obrovský). Později dopoledne potkávám ve vlaku svého kolegu Davida, který mi předává čerstvou zkušenost – do vnitřní části se jim podařilo dostat, ale znamenalo to dvakrát (první pokus byl neúspěšný) vstávat ve tři ráno, ve čtyři už tam museli čekat, aby dostali vstupenky, kterých je omezený počet. My se teda zdrželi ve vnější části trhu a tam zašli na snídani – čerstvé sushi. Vynikající.
Pak míříme znovu na nádraží v Shinjuku, jedeme vlakem do Kamakury. Vlak odjíždí v devět, zhruba o hodinu později jsme na konečné Katase-Enoshima, odkud je to do Kamakury ještě asi půl hodiny lokálním vlakem. Tady je to moje premiéra, v Kamakuře jsem poprvé. Naše první kroky vedou k velké svatyni Hachiman Jingū, tam dávám volno na dvě a půl hodiny na prohlídku města, nákupní uličky a oběd.
Vlakem se pak vracíme na zastávku Hase, kde se nachází chrám Hasedera a také druhá největší socha Buddhy v Japonsku. Ten byl kdysi uvnitř chrámu, který byl spláchnut tsunami, takže dodnes je pod širým nebem. Je dutý a dá se dostat dovnitř.
Zpátky lokálním vlakem do zastávky Katase-Enoshima, která je pojmenovaná podle blízkého ostrůvku Enoshima, na který se dá dojít po mostě pěšky. Zjišťuju, že rozumný vlakový spoj nám jede za zhruba 50 minut, což je bohužel moc času na to jen tak sedět, na druhou stranu málo času na to se s celou skupinou vydat na ostrov. Dávám tedy volno a s dobrovolníky (jsou dva) se jdu narychlo projít na ostrov. Je na něm známá svatyně bohyně hudby a zábavy Benzaiten, ale nestíháme.
Okolo šesté večerní jsme zpátky v Shinjuku, na programu mám výlet na městskou radnici, nacházející se právě v této mrakodrapové čtvrti. Už jsem navštívil několik míst s vyhlídkou na Tōkyō a radnice nadále zůstává mým nejoblíbenějším :) Zaprvé je zadarmo, zadruhé zde nejsou žádné davy lidí, zatřetí je tady krásný výhled, protože okolo jsou mrakodrapy. Ani jeden z těchto tří bodů nelze aplikovat na předražené profláklé vyhlídky z Tokyo Tower a Tokyo Sky Tree.
Pak popojíždíme vlakem linky Yamanote do čtvrti Shibuya. Známá zábavní čtvrť, o které už jsem taky psal. Tady máme volno, vysvětluju lidem, jak se dostat na hotel, a opět s Petrem se vypravujeme na večeři a pak někam do baru.
Bar nás nějak nebaví, tak po dvou předražených pivech odcházíme, nemůžeme ale narazit na podnik, co by nám byl sympatický, kde bychom se trochu socializovali s místními. Nakonec zapadneme do nějakého “ping pong clubu”, tam už to vypadá lépe. Hned se seznamujeme se sympatickými slečnami Yui a Chihiro, co nás zvou na ping pong (pingpongový stůl v clubu jsem teda viděl poprvé). Před půlnocí se s námi loučí a mizí na poslední vlak, nepomůže ani Petrovo ukecávání, že jim zaplatí taxíka. Dáváme si ještě jedno shōchū s čajem a uvědomuju si, že bychom měli sledovat čas. Metro už nejezdí, o vlakové lince Yamanote mám tušení, že jezdí do půlnoci, což se ukazuje, že není pravda. Jsme zhruba 20 km od hotelu a taxíky nejsou levné. Tak tak stíháme úplně poslední Yamanote v 0:36, která nejede až do Uena (odkud to máme zhruba 2 km na hotel), ale do Ikebukura, lepší než nic. Horší je, že po příjezdu do Ikebukura všichni jdou na taxík, takže pro bělochy jako my je těžké taxíka chytit, čekáme na to asi 20 minut v dešti. A i těch 10 kilometrů do Asakusy stojí pěkné peníze. O půl druhé jsme doma.
Další den je na programu volitelný výlet do Yokohamy, kterého se však účastní sotva polovina lidí. Nedivím se, včera jsme se docela unavili. Yokohama je jedno z mých oblíbených měst, přestože jsem tam byl v minulosti jen jednou.
V 10 hodin mám sraz na yokohamském nádraží Sakuragichō s kamarádkou Midori, se kterou jsem se seznámil před dvěma lety v Brně, když byla v ČR studovat češtinu. Bydlí v Yokohamě, tak jsem rozhodl ji pozvat na naši procházku po městě. Když byla v ČR poprvé, překvapilo mě, jak mluvila skvěle (bylo jí v té době 17), po dvou letech, co se v Japonsku češtině nevěnovala, bych čekal zhoršení, ale naopak, její krásná čeština mě nepřestávala fascinovat.
V Yokohamě opět obcházíme nejznámější místa – čtvrť Minato Mirai s věží Landmark Tower (nejvyšší mrakodrap v Japonsku), metrem pak do čínské čtvrti – největší v Japonsku.
V čínské čtvrti opět dávám volno, Midori mě bere do jedné restaurace na oběd (bydlí kousek odsud a dobře to tu zná). Dlouho si povídáme, přece jen jsme se neviděli dva roky. Lidé z okolí se na nás občas ohlížejí. Asi nevidí každý den bělocha a Japonku, kteří si povídají napůl japonsky a napůl česky.
Do Tōkya se vracíme zhruba ve čtyři hodiny odpoledne. Dnes je 7. 7., což je datum, kdy se slaví svátek Tanabata. Je to teda svátek původně čínský (a jmenuje se v čínštíně Qixi a slaví se v sedmém měsíci podle lunárního kalendáře, ne tedy v červenci), v Japonsku se obvykle moc neslaví (vlastně jsem doteď nikdy žádné oslavy neviděl, i když jsem v toto datum v Japonsku byl… i když někde se slaví o měsíc později). Po cestě ze stanice metra na hotel však narážíme na jednu uličku, která je plná výzdob, stánků s jídlem a lidí v tradičních oděvech. I když jsem se těšil, že se dostanu brzo na pokoj a trochu si odpočinu, s pár lidmi se zde zdržíme asi hodinu a půl, stojí to za to.
Pingback: Japonsko | zennie.cz
I see you don’t monetize your blog, don’t waste your traffic,
you can earn additional cash every month because you’ve got hi quality content.
If you want to know how to make extra bucks, search
for: best adsense alternative Wrastain’s tools