Oslavy Lusheng – výlet na guizhouský venkov za etnikem Miao

Jednoho dne jsem se v kampusu potkal se svými japonskými kamarády, kteří mě pozvali na víkendový výlet kamsi na východ naší provincie Guizhou, kde se koná nějaký svátek národnostní menšiny Miao. Provincie Guizhou je na národnostní menšiny velmi bohatá – tvoří více než polovinu populace celé provincie. O výlet mám zájem, protože jsem se tak jako tak chtěl podívat do oblastí, kde národnostní menšiny žijí, ale sám jsem se k tomu nemohl dokopat, navíc období tradičního festivalu je určitě dobrá příležitost k návštěvě.

Pár dní se nemůžeme sejít, abychom se dohodli, mezitím zjišťuju, co to je vůbec za akce, teprve ve čtvrtek pozdě večer se setkávám s paní učitelkou japonštiny Suzaki, která s celou věcí přišla. Nakonec většina lidí odpadla a evidentně pojedeme pouze tři, kromě mě a Suzaki-sensei ještě jedna japonská studentka etnologie. Většina lidí odpadla evidentně kvůli komplikacím – nejistota sehnání hotelu, nejistá a komplikovaná doprava. Sraz dáváme druhý den v sedm ráno (tedy za osm hodin) dole na koleji.

Cesta z univerzity do Guiyangu je šílená, trvá zhruba hodinu, bus je šíleně narvaný (přesto se do něj na každé zastávce pár lidí vejde) a je buďto šílené horko (se zavřeným oknem) nebo šílená zima (s otevřeným). Na nádraží hledáme další autobus, který jede na autobusové nádraží Longdongbao, odkud odjíždějí autobusy do východní části Guizhou. V čínských velkoměstech (přesněji tedy obvykle na jejich předměstích) bývá často několik autobusových nádražích, přičemž z každého odjíždějí autobusy do jiných destinací. Zhruba půlhodinová cesta už je bezproblémová. Následuje nákup lístku do městečka Huangping a dvě hodiny čekání. Do Huangpingu totiž jezdí jen tři busy denně a vzhledem k oněm slavnostem nechcem riskovat, že bude vyprodáno.

Huangping se nachází zhruba 200 km na východ do Guiyangu a cesta do něj trvá čtyři a půl hodiny. Velice mi připomíná cestu do Kangdingu v jednom smyslu – dvě třetiny vzdálenosti se ujedou za hodinku po dálnici vedoucí údolím, pak se sjede a zbývajících 70 kilometrů jedeme po rozbitých klikatých horských cestách další tři hodiny (včetně asi půl hodiny stání v kyvadlové dopravě).

Před příjezdem se Suzaki-sensei informuje o tom, kde sehnat ubytování. V okolí autobusového nádraží prý nic moc, takže posloucháme rady místních a nasedáme na lokální bus č. 1 (evidentně jediná MHD linka, která tady funguje) a popojíždíme tři zastávky. Obcházíme pár hotelů, paní učitelka smlouvá a z 168 kuaiů za pěkný single pokoj je to za chvilku stovka. Je půl páté odpoledne a od snídaně jsme v podstatě nic nejedli, takže po chvilce odpočinku na pokoji si necháváme doporučit restauraci s miaoskou specialitou suantangyu (ryba v kyselé omáčce).

Tohle je prý jedna z nejlepších restaurací se suantangyu, evidentně čím zapadlejší podnik, tím lépe.

Samotná “restaurace” je jedna izolovaná místnost s kulatým stolem, vedle ní místnost s nádraží plnou ryb a kuchyně.

Ryby vybrány, zvážíme a hurá s nimi do hotpotu.

Suantangyu

Zbytek naší výpravy

Suantangyu není špatná, i když zase to není jídlo, které by mě nějak zaujalo. Japonky si stěžují, že je omáčka příliš ostrá, ale sám už jsem asi aklimatizovaný, tak mi ani nepřijde. Cena je poněkud vysoká, 118 kuaiů za jídlo pro tři osoby, platíme dvěma stovkami, ptají se, jestli máme drobné, nemáme, takže mávnou rukou a je to za stovku. U nás v Huaxi se prý dá pořídit za cca 20 na osobu, tady si ale zakládají na tom, že ryby nepocházejí ze sádek, ale jsou loveny v řekách, což je mnohem lepší. Nemyslím si, že bych poznal rozdíl. Návrat na hotel a odpočinek, pár předchozích nocí jsem moc nespal, takže tím líp.

Ráno máme sraz před osmou, pěšky se vracíme na autobusové nádraží ještě se zastávkou na snídani.

Huangping

Na snídani wontony - klasika, která nic nezkazí.

Na nádraží kupujeme lístek na minibus do vesničky Gulong. Festival se totiž nekoná v Huangpingu, spíme tady proto, že v Gulongu bude předraženo a plno. V Gulongu jsou oslavy největší a přijíždějí Miaové nejen z celé Číny, ale i ze zahraničí. Každý rok se sjede 30 000 – 50 000 lidí. 27kilometrová cesta trvá hodinu, podle vzhledu a oblečení soudím, že všichni ostatní lidi v minibusu (spíš dodávce, no) s námi jsou Miaové.

Přijeli jsme do Gulongu. Minibus nás vyhazuje před vesnicí, dále jsou dnes zátarasy.

Podle první zprávy, co máme, má být v 9 hodin průvod a oficiální zahájení, později je nám řečeno, že ve 12, nakonec to začíná ve 2. Ráno ještě v ulicích není moc plno, během dopoledne ale lidí přibývá a ve chvíli, kdy začíná průvod, se už není kam hnout. Dojdeme až ke škole, kde se na velké ploše bude konat zahájení, pak se vracíme kus zpátky na kraj vesnice, odkud začíná průvod.

Uličky Gulongu

Trhy v Gulongu

Vejce v popelu

Stánek s tradičním oblečením

Býci jsou vedeni na kopec, kde se odehrávají zápasy.

Spoustu lidí se obléká do tradičního oblečení.

Psí maso je u národa Miao obzvláště oblíbené.

... a už si plave v kotli.

Plocha před školou, kde se za pár hodin bude odehrávat oficiální zahájení.

Na tomto místě se zdržujeme asi hodinu, kterou trávím pozorováním a focením lidí. Pořád tady je relativně málo lidí, po okrajích volné plochy je spoustu stánků s cukrovou vatou a dalšími sladkostmi.

Miaové

Miaové

Miaové

Detail miaoské čepice

Stroj na cukrovou vatu tady většinou pohánějí jízdním kolem :)

Po cestě zpátky potkáváme spoustu lidí s býky. Součástí festivalu jsou totiž mimo jiné i býčí zápasy, na které jsem byl docela zvědavý. Je škoda, že jsme je nakonec nestihli.

Býk se chystá na zápas.

Ulice se začínají plnit.

Průvod začíná.

Průvod

Průvod

Průvod

Lushengy

Tady se dostáváme k samotné pointě festivalu – lusheng je miaoský tradiční dechový hudební nástroj vyrobený z bambusu. Právě během festivalu je ho věude vidět a slyšet.

Průvod

Průvod

Průvod

Na transparentu je vidět nápis v jazyce miao. Podle toho, co mi jeden Miao říkal, prý jazyk miao nemá běžně používanou psanou podobu, dá se sice zapisovat latinkou, ale většina lidí ji neumí.

Průvod

Průvod

Ulice je úplně plná.

...chudák řidič.

Kdo může, pozoruje z výšky.

Zpátky u školy

Netřeba zdůrazňovat, že jsem opět byl největší atrakcí široko daleko, zhruba jednou za hodinu za mnou někdo statečně přišel a ptal se, jestli se se mnou může vyfotit, po zbytek času jsem nejméně každých deset minut zahlédl objektiv směřující na mě (a to předpokládám, že většinu jsem jich nezaznamenal).

Děti

Děti

Díky tomu, že jsme šli s průvodem, se nám přes davy podařilo procpat až úplně dopředu a zachytit místa kousek od pódia, což nám přineslo bezkonkurenční výhled. Celá plocha před školou byla v době zahájení ceremonie úplně plná a dovnitř nepouštěli lidi, proto spoustu dalších lidí shlíželo z nedalekého kopce.

Úvodní projev. Vpravo dva Miaové přednáší ve svém jazyce, vlevo dva Hanové tlumočí do čínštiny.

Co následuje hned po krátkém průvodu? Představení všech komunistů, co sedí přímo před pódiem.

Takhle nějak to vypadá za námi :)

Asi v půlce ceremonie mi někdo sahá na rameno, to pár sekund ignoruju (protože tipuju, že se zase někdo chce někam procpat atd.), když to zesiluje, otáčím se a vidím, že na mě míří velká kamera a mikrofon. A slečna se mě ptá, jestli prý bych poskytl rozhovor. Heh. Snažím se z toho vykroutit, že nemluvím čínsky, ale vedle mě stojí Suzaki-sensei, která slečně začne tvrdit, že se jen vymlouvám, takže nemám na výběr. Ptají se mě, odkud jsem (“cože, Česká republika? to je nějaká země?”), co dělám v Číně, jak jsem se dozvěděl o festivalu, co vím o etniku Miao, jak se mi na festivalu líbí a tak dále. Je tady ale šílený hluk, takže většinou otázkám moc nerozumím, takže mi je Suzaki-sensei tlumočí do japonštiny a já se snažím odpovídat čínsky. Zajímalo by mě, jak reagují Číňani, když zapnou televizi, kde se promítá reportáž ze zapadlé díry v Guizhou, kde se objevuje Evropan, který pokouší mluvit čínsky a když nerozumí, nechává si to tlumočit do japonštiny…

Úvodní ceremonie

Sólo hra na lusheng

Taneční vystoupení

Festival Lusheng je také tradičním obdobím námluv, což bylo pěkně demonstrováno na jednom tanečním vystoupení (které hodnotím asi jako nejpěknější).

Taneční vystoupení

Taneční vystoupení

Taneční vystoupení

Tato slečna je studentkou vyšší základní školy a překvapila zpěvem anglické Scarborough Fair. To byla samozřejmě jediná angličtina, kterou jsem za celý víkend slyšel.

Celá naše parta včetně dvou studentů Suzaki-sensei, kteří ji akci doporučili. Ten úplně vpravo je Miao a pochází přímo z této vesnice.

Po dvou a půl hodinách stání v tlačenici (navíc přímo u reproduktoru) začínáme být unavení, takže odcházíme. Bohužel kvůli tomu přicházíme o býčí zápasy, které se po dobu ceremonie odehrávaly jinde. Je asi půl šesté, takže čas shánět odvoz zpátky do Gulongu. Nejedeme oficiálním busem, ale jak to všude v Číně funguje, kdekoli, kde se dá vytušit odvoz většího množství lidí, se vyskytnou “heiche” (doslova “černé auto”), soukromníci, kteří naplní auto a odvezou v podstatě kamkoli. Tentokrát to bylo za stejnou cenu jako bus.

Večeře v Huangpingu

Hanzi art - znak pro zajíce vystylovaný do podoby zaječí hlavy :)

Ráno opět vycházíme v 8, stavujeme se na snídani a vracíme se. Tentokrát volíme jinou cestu, busem do Kaili a odtud vlakem do Guiyangu, v naději, že to bude rychlejší a pohodlnější. To nakonec není úplně pravda, ale aspoň jsem se podíval na nové místo. Kaili je překvapivě velké a moderní město (cca 450 000 obyvatel).

Po cestě taky prakticky vidím jeden z důvodů, proč je Guizhou nejchudší provincií v Číně. Guizhou je totiž šíleně hornaté, takže není kde co pěstovat či vyrábět. V těch málo nížinách, co v Guizhou jsou, jsou města, na každém jakkoli malém rovném úseku jsou políčka. Mírné svahy jsou upraveny do terasovitých políček, strmé svahy však stále převažují.

Guizhouská scenerie

Guizhouská scenerie

V Kaili se musíme přesunout na vlakové nádraží, které je docela daleko. Autobus přímo z autobusového nádraží nejede, tak popocházíme asi kilometr do centra. Zjišťuju vlakové spoje, jeden jede za půl hodiny (ten stejně nestíháme), další až za hodinu a tři čtvrtě, takže volíme prohlídku města, Suzaki-sensei už tady dříve byla a zná to tu, takže nás vede na trh. Město mě překvapuje, čekal jsem zapadlou provinční díru, ale je to moderní, živé a velké město.

Kaili

Na trhu v Kaili

Na trhu v Kaili

Pouliční holiči

Asi za hodinu se narvaným autobusem vezeme na nádraží, za půl hodiny by nám měl jet vlak. Je 11:30, pak si všímáme, že jsme koupili jízdenky s odjezdem 11:10. Zpátky k okýnku, řeknou nám, že je to v pořádku, protože vlak má hodinu a půl zpoždění :) Cesta do Guiyangu nám trvá dvě a půl hodiny, na autobus na univerzitu do Huaxi je pak pár desítek metrů dlouhá fronta – to je opět pro podnikavé Číňany příležitost k výdělku, takže čekají se svými auty a lákají lidi. Nakonec toho využíváme, jsme pěkně unavení, cena 10 kuaiů není nijak vražedná a ještě jsme za to rádi, protože je město šíleně ucpané, největší zácpy objíždí jinými cestami, takže cesta trvá asi třičtvrtě hodiny, netroufám si odhadnout, kdy bychom dojeli, kdybychom měli čekat na autobus…

VYÚČTOVÁNÍ