První otázka, na kterou se mě většina lidí ptá, je, jaké jsou možnosti cestování v Tibetu. Většině lidí je známá informace, že pro cestování v Tibetu je třeba povolení a nově taky průvodce (tedy celý organizovaný zájezd). To není úplně špatně, ale neplatí to pro úplně jednoznačně. Platí to totiž v zásadě pro Tibetskou autonomní oblast (TAR), ve které se nacházejí nejznámější města a pamětihodnosti – Lhasa, Xigatse, Everest base camp, jezero Namtso, posvátna hora Kailás, království Guge a další. Jenže historicky není Tibet tvořen jenom TAR, dvě ze tří jeho historických provincií totiž přesahují za hranice TAR. Historická provincie Amdo dnes zabírá skoro celou plochu dnešní čínské provincie Qinghai a malý kousek Gansu, historická provincie Kham sahá do západní části provincie Sichuan a severozápadní části provincie Yunnan. Stejně jako TAR se tyto oblasti nacházejí ve vysokých nadmořských výškách (Tibetská náhorní plošina nebo její předhůří, v našem případě např. pohoří Daxueshan, Velké sněžné hory), jsou osídleny Tibeťany a buddhismus zde převládá nad čínskými naukami, stejně tak jako tibetština nad čínštinou.
Mapa historických provincií Tibetu
Zdroj: wikipedia.org
V samotné TAR jsem nebyl, takže nemůžu srovnávat, nicméně z doslechu mám informace, že ve velkých městech (kvůli politice ČLR) začíná být více Číňanů než Tibeťanů, významné kláštery už dávno nepraktikují a stávají se z nich jen lákadla pro turisty. Jinými slovy, z diskutovaného Tibetu se stává už jen důmyslný stroj na peníze (za byrokracií a buzeraci s nutností cesty s průvodcem není třeba hledat jiné důvody). S prostým Tibeťanem už se v TAR člověk nesetká (ne, že by tam nebyli, ale cizinec k nim není puštěn). V oblastech Amdo a Kham mimo TAR (které jsou mimochodem dohromady zhruba stejně rozlehlé jako celá TAR) je však situace úplně jiná – člověk se může dostat na venkov, kde žijí lidé, kteří v životě neviděli bělocha, buddhistické kláštery fungují a nechtějí po turistech žádné peníze, na Číňana už ani v menších městech (netřeba jezdit úplně na venkov) nenarazí. To vše je na druhou stranu komplikováno velice chabou a nespolehlivou infrastrukturou (což čínské vládě ztěžuje osidlování a turistům cestování, to je ve výsledku pro zachování tibetské kultury ale jen dobře) a celkový nedostatek aktuálních informací, ale o to větší výzva a zážitek to ve výsledku je. A co je nejdůležitější, v těchto oblastech se dá relativně bez problémů cestovat. I když jsou tyto oblasti pravidelně znepřístupňovány cizincům v období Tibetského nového roku (stejně jako TAR) a celkově je situace dost nepředvídatelná (kdykoli se může stát, že cizince otočí na prvním checkpointu), po zbytek času je nezávislé cestování zde relativně bez problémů a omezení. Ostatně myslím, že není moc co omezovat – poslední Evropany jsme potkali v Ganzi (dva lidi), dál už byli velice vzácní i Číňani (ostatně tady obvykle Tibeťany nejsou ani moc vítáni, už jich pár skončilo s kudlou v břiše). Všechny tyto indicie vedou k výsledné myšlence, že tibetské oblasti mimo TAR jsou vlastně mnohem tibetštější než samotná TAR.
Mapa provincie Sichuan
Zabarvená část v levé části mapy je oblast, ve které je hlídán pohyb cizinců (což znamená to občasné uzavírání, o kterém jsem psal výše) – zhruba odpovídá sichuanskému Khamu. Mimochodem, tato mapa (z hostelu Lazybones v Chengdu) byl můj první (a ve výsledku asi úplně nejužitečnější) zdroj informací, na základě kterého jsem výlet plánoval. A přesvědčil jsem se taky o tom, že informace nejen odsud je třeba brát s velkou rezervou.
Kangding je se svými zhruba 100 000 obyvateli zdaleka největším městem v sichuanském Khamu a současně jednou z hlavních vstupních bran do něj. Kangding je velice populární evidentně jako “ochutnávka” Tibetu, což je podle mého názoru dost mimo. Dnes už je totiž v Kangdingu mnohem víc Číňanů než Tibeťanů, nápisů v tibetštině je velice po skromnu (s tibetským názvem města – Dardo – jsme se nesetkali vůbec), Tibeťanů na ulicích vlastně taky. Na druhou stranu je pravda, že působí značně odlišně než čínská města, která jsem měl tu čest dříve vidět. Ale to je způsobeno především tím, že je to malé město mezi horami a není postihnuto znečištěním. Modré nebe je např. v Chengdu něčím velice vzácným, takže se prý někteří přijíždějí podívat jen na něj. Z města se někdy odkrývá výhled na nedalekou horu Gonggashan – ta dosahuje závratné nadmořské výšky 7 556 metrů a svého času byla Číňany považována za nejvyšší horu na světě. Současně je to třetí nejvyšší hora mimo pohoří Himálaj/Karakoram a úplně nejvýchodnější sedmitisícovka. Nám bohužel počasí nepřeje, takže se musíme spokojit s fotkou, která nám visí v hostelu na zdi. Samotný Kangding se nachází v údolí v nadmořské výšce zhruba 2 600 metrů, což se mimo jiné projevuje velmi rychlými změnami počasí.
Jak jsem psal dříve, v Kangdingu jsme se (především z důvodu jeho popularity mezi turisty, ještě k tomu v době prázdnin) neměli v plánu moc zastavovat, nakonec jsme změnili plán a rozhodli se projít si město a odjet dále na sever až další den brzo ráno. Tím pádem ráno potřebujeme vyřídit dvě hlavní věci – ubytování na další noc a lístky do Dege. Dva zdánlivě jednoduché úkoly nám nakonec zabírají půl dne. Vzhledem k tomu, že nám včera zrušili rezervaci a dali naše místa třem jiným cestovatelům, čekáme, že evidentně vyprodáno není a na místě se dá ubytování zařídit. Smůla, nemají. Tak odkládáme zavazadla a vyrážíme do města. Nejprve tedy pro lístky.
Na autobusovém nádraží je informační cedule, která zobrazuje počet volných míst na konkrétní spoje (velice užitečná věc, mimochodem, viz fotku níže). Dege však nikde nevidíme, takže měníme plán a sháníme aspoň lístky do Ganzi, odkud případně můžeme hned popojet dál. Spoje do Dege stejně jedou dva dny s noční přestávkou v Ganzi nebo Luhuo (informace se liší..), takže je to jedno. Některé zdroje tvrdí, že spoje jezdí každý den, jiné tvrdí, že jen v sudé dny (což by mělo sedět), takže je nám záhadou, proč nic nejede, ale podle toho, co jsme slyšeli ve frontě, jsme rozhodně nebyli sami, kdo chtěl lístky do Dege. Podezíráme problém na cestě (sesuv či zasypaná cesta), ale to je vyvráceno, když další den po cestě do Ganzi potkáváme busy jedoucí z Dege.
U okýnka stojíme ve frontě, přesněji v čínské frontě, kterou už jsem popisoval na letišti v Chengdu. Neorganizovaný dav tlačících se lidí, čím víc fyzické síly a čím silněji dokáže člověk řvát, tím dřív se mu podaří sehnat lístek. Na konci čínské fronty je asi metr a půl široké okýnko, kde však obsluhuje jen jedna nevrlá (nedívím se jí) paní. Tlačíme se všichni tři, každý trošku z jiného úhlu, zhruba po dvaceti minutách se nám nějakou náhodou podaří dostat k okýnku všem třem naráz, takže ho aspoň zablokujeme pro ty, co by nás přeřvali, přece jen zkoušíme koupit tři lístky do Dege, když nám řekne, že nejsou, bereme lístky do Ganzi a mizíme pryč.
Čínská fronta
Autobusové nádraží je na okraji města, takže se postupně vydáváme do centra a po cestě zkoušíme vlézt do všech podniků, kde by nás mohli ubytovat. Je jich překvapivě dost, ale v drtivé případě se ani neptáme na volný pokoj, protože vyvěšené ceny nás odrazují. Ceny jsou přes prázdniny opravdu šíleně nafouknuté, nejlevnější možnost obvykle vychází na nějakých 200 kuaiů na osobu, což je šílená cena. V jednom podniku mají ubytovnu za 100, ale plno. Přitom na stovce jsme se shodli jako na maximální částce, kterou jsme tak ochotni dát. Asi po patnácti navštívených podnicích se nejnižší dostupná cena snižuje na 150. Pořád šíleně moc. Zkoušíme i zapadlé rodinné ubytovny, ale výsledek je takový, jaký jsem čekal. Prý mají pokoj, když řekneme, že ho teda chceme, chce po nás senfenzeng, což mi chvíli trvá, než si uvědomím, že mluví o shenfenzheng, tedy o čínské občance. Nepomůže ani chabý pokus o ukecání (máme čínské jméno, čínskou adresu, činský studentský průkaz, nemůžeme sehnat ubytování…), situace stejná jako v Pekingu.
Ve městě
Ve městě (všimněte si náhlé změny počasí - od vyfocení minulé fotografie uplynulo zhruba 10 minut)
Asi po hodině a půl, když už nám dochází, že musíme pospíšit, než začnou přijíždět autobusy z Chengdu, jdeme náhodou okolo hostelu doporučeného v Lonely Planet, což jsem považoval za dostatečný předpoklad, aby tam bylo plno, ale proč to nezkusit. Náhodou plno není a chtějí 400 za pokoj pro 3, což je nejlevnější, co máme. Necháváme si pokoj ukázat a nakonec to snížíme tím, že se rozdělujeme do dvou pokojů, což nás vyjde ve výsledku na 120 na osobu. Já s Martinem máme svůj dvojpokoj, Anet sama v sousedním pokoji, kde ještě zůstává volná postel (…tedy až zhruba do druhé hodiny ranní, kdy prý přijely dvě hlučné Číňanky a do jedné volné postele se nacpaly obě). Chvíli o tom samozřejmě přemýšlíme, nakonec docházíme k závěru, že těžko něco levnějšího seženeme a ani se nám nechce strávit zbytek dne lítáním po městě. Navíc jsme už teď asi kilometr a půl od autobusového nádraží a vzdalovat se ještě více není moc žádoucí vzhledem k tomu, že nám zítra v 6 ráno odjíždí autobus. Platíme (personál se nám ještě omlouvá, že je to tak drahé, ale že to tak bohužel musí být kvůli prázdninám…) a vydáváme se zpátky do prvního hostelu pro zavazadla se zastávkou na oběd.
V našem stylovém pokojíčku
Při návratu se zavazadly se ptáme na klíč od pokoje, prý není třeba. Když se pak podíváme na dveře od pokoje, pochopíme.
Na tyto dveře asi opravdu není potřeba klíč.
Vydáváme se dál do města. Moc konkrétních věcí tady k vidění není (pár chrámů, mešita a kostel), ale… prostě je tady pěkně. Takže se tak bezcílně procházíme.
Jedna ze dvou řek ve městě
Oběd
Hříště
Trh se zeleninou
Minimalistické ředkvičky o_O
Masna
Jačí hlava nesmí u žádného stánku s masem chybět :)
o_O ?
Jedna ze dvou řek ve městě
Lidové náměstí
Tibetská kavárna a u ní místní tibetská komunita
Děti
Armed Police Guest House? o_o
Kohosi potom napadá, že bychom mohli vyjet na horu Paomashan, která se tyčí přímo nad městem. Nejdřív teda chceme pěšky, nakonec ale kupujeme lístky na lanovku, čehož litujeme téměř celou cestu nahoru (ale oceňujeme, jakmile z lanovky zdraví vystoupíme). Z lanovky je krásný výhled na Kangding.
Lanovka
Uvnitř lanovky o_o
Výhled na Kangding
Nahoře (hned potom, co zaplatíme vyděračské vstupné 50 kuaiů) začíná to, co z Tibetu známe z fotek – barevné chrámy, stúpy, spousty modlitebních vlaječek a samozřejmě modré nebe.
Hned nad stanicí lanovky
Modlitby v tibetštině
Tisíce modlitebních vlaječek
A za 5 kuaiů se můžete vyfotit s vycpaným jakem... stále je vidět, že Kangding je především turistická destinace, která zatím s Tibetem nemá až zas tolik společného.
"Kameník asi koktal"...
Tibetské nápisy
O kus výš na kopci je další chrám, ke kterému se také vydáváme. Jsme sice teprve okolo 3 000 metrů nad mořem, přesto začínám pozorovat první (slabé) příznaky výškové nemoci, se kterými už jsem teda obeznámen z Japonska a Maroka – bolest hlavy a zadýchanost, potíže se stoupáním do kopce.
V chrámu na kopci
V chrámu na kopci
Chrám na kopci
Počasí se jako obvykle šíleně rychle změnilo a z modrého nebe jsou těžké mraky, ze kterých začíná pršet, zvedá se vítr. Jdeme dolů.
Já a obloha a okolní hory zahalené šedými mraky
Takhle mimochodem vypadají veřejné záchody v odlehlejších částech Číny. Tyhle byly první, na které jsem narazil, později jsem zjistil, že tyhle jsou pořád ještě jedny z nejlepších, co nás za celou cestu čekaly.
Vlaječky
Cesta dolů nám trvá dost dlouho, celou dobu prší a ještě jednou zabloudíme a kus se vracíme (takže jsme rádi, že nahoru jsme jeli lanovkou). Ve chvíli, kdy dojdeme zpátky do města, už zase neprší, takže se ještě procházíme a sháníme něco k jídlu, nakonec skončíme na klasice – jiaozi.
Dole ve městě. Budova je "Centrum khamské kultury a umění" a vlevo dole je velký nápis "Sláva velké Komunistické straně Číny". Asi tolik k postoji vlády ČLR k Tibetu.
Ještě jedna fotka Lidového náměstí pro další ukázku šíleně rychlých změn počasí. Před chvíli bylo všechno v hustých šedých mračnech, po půlhodině vidíme jen pár mraků na modrém nebi a mokrou zem po dešti.
Kostel, ze kterého evidentně udělali restauraci
Mešita, která skoro vůbec nevypadá jako mešita
Největší klášter v Kangdingu, úplně dovnitř se bohužel nedostáváme.
Nakupujeme vodu a sušenky na zítřejší 11hodinovou cestu do Ganzi (kterou vzhledem ke stavu cest odhadujeme tak na 16 hodin). K tomu ještě měsíční koláčky – dnes se totiž v Číně slaví Svátek středu podzimu – jeden z tradičních čínských svátků, který se slaví 15. den 8. lunárního měsíce, což letos připadá na 30. září. V tuto dobu se většinou rodiny scházejí, pozorují úplněk (který má být největší v roce) a pojídají měsíční koláčky. I na hostelu to vypadá, že se sešla rodina, a jsme na koláčky pozváni. Chceme si následně dát tibetský čaj, bohužel nemají, takže si jdeme na krátkou noční procházku, koupit pivo a spát…
Měsíční koláčky
Noční Kangding
Zajímavá elektroinstalace :)
Budíček nás čeká v ošklivých 4:45.