První týden v říjnu jsou v celé Číně prázdniny. Pro někoho je to příležitost k odpočinku, pro někoho k návštěvě příbuzných (pro většinu Číňanů, řekl bych) a pro někoho k výletu. Troufám si říct, že většinou to moc dobrá příležitost k cestování není, právě proto, že všechny jízdenky/letenky jsou vyprodané, hotely předražené (a taky vyprodané), všude jsou davy lidí. Pro studenta, který je však v Číně na krátkou dobu a chce cestovat, nezbývá než této příležitosti taky využít. Problémům spojeným s cestováním v toto období se dá vyhnout tím, že se člověk zaměří na neznámou a neturistickou oblast (i když stále může představovat problém se dostat do ní a z ní).
Už v srpnu při cestování s Anet a Martinem jsem navrhoval výlet do Sichuanu, konkrétně národní parky Jiuzhaigou a Huanglong na severu a tibetské oblasti na západě. To byl předběžný plán na měsíc dopředu, k jehož podrobnějšímu promyšlení jsem se dostal až zhruba 10 dní před prázdninami – v době, kdy je třeba kupovat lístky na vlak. V tu chvíli jsem sedl nad mapu, zjistil, kde jsou průjezdné trasy a jaké jsou časy přepravy, a došel k závěru, že stíhat obojí je naprosto nereálné, tudíž národní parky v severním Sichuanu jsem vypustil – na jednu stranu mě to mrzí, protože to byla jedna z věcí, na které jsem se do Číny těšil nejvíc, a na podzim jsou prý nejkrásnější, na druhou stranu jsem viděl a slyšel, jaké davy lidí jsou na všech známých atrakcích během prázdnin, takže asi není špatný nápad to nechat na jindy. Výsledný plán byl teda dojet do Chengdu (výchozí bod pro cesty dále na západ) a odtud jet po Sichuan-Tibet Highway dále na severozápad. Kam a na jak dlouho, to moc plánovat nešlo, protože informace o dostupných spojích mezi městy jsou velice těžko dostupné (a dle zdrojů se často zásadně liší), navíc hrozí sesuvy půdy a další události, které mohou cestu neočekávaně zkomplikovat. Pracovní plán je však dojet z Chengdu do Kangdingu (7 hodin cesty), tam přespat a chytnout bus do Dege (dva dny cesty) a odtud se postupně vracet a přizpůsobovat tempo podmínkám a zbývajícímu času. Lístky z Chengdu zpátky do Guiyangu jsem proto nezajišťoval (s vědomím, že to může přinést komplikace – a taky přineslo, ale nepředbíhejme).
Předběžný plán cesty - Z Guiyangu přes Chengdu a Kangding do Dege a pak pomalu zpátky (jedním směrem zhruba 1500 km)
Osm dní před odjezdem tedy úspěšně (na třetí pokus) kupuju lístek na tvrdé lehátko do Chengdu. A to na ideální spoj – vlak třídy T, který jede jenom 10 hodin, tedy vyjíždí až pozdě večer (v pátek odpoledne mám pořád školu) a přijíždí okolo sedmé hodiny ranní (ideální pro chytání následného spoje do Kangdingu). Nevěřil jsem tomu, že se mi ještě podaří sehnat lístky, takže jsem měl v záloze několik vlaků třídy K, které jezdí 15-20 hodin (na lehátku ok, na sedačce by to bylo poněkud horší, navíc časy odjezdů a příjezdů nebyly zdaleka tak příznivé). Po koupi lístku se domlouvám s Anet a Martinem, kteří si na základě mého spoje kupují lístek na vlak z Chongqingu do Chengdu, kde se sejdeme. Přijedou večer předem a v Chengdu přespí, protože jim nic nejede tak brzo ráno.
Ubytování v Kangdingu jsem chtěl mít vyřešeno předem, vzhledem k tomu, že Kangding je ještě relativně turistická oblast – to na jednu stranu znamená, že budou ho(s)tely vyprodané, na druhou stranu budou ještě mít webové stránky, aby se dalo něco předem zajistit. Dříve jsem se na Hostelworldu na jeden hostel koukal, ale nenapadlo mě udělat rezervaci. Když jsem se podíval čtyři dny před odjezdem (na základě podnětu od Anet, že je v Chengdu těžké sehnat ubytování), zjišťuju, že je plno. Dochází mi, že jsem to měl řešit dřív, a aspoň píšu mail jednomu Američanovi, který jeden hostel provozuje (ale nemá rezervační systém). Plno, ale jsme pozváni, ať se zastavíme na kávu, a je nám doporučeno pár dalších podniků. Spíše ze zoufalosti to ještě zkouším, z jednoho (toho, co hlásí na Hostelworldu vyprodáno) mi přijde odpověď, že se tři místa najdou, ale chtějí šílených 95 kuaiů na osobu (místo 35, které chtějí mimo prázdniny) a platbu předem na účet. Anet ještě čeká na odpověď z jiného podniku, nakonec se dohodnem, že nic lepšího v tuhle dobu bohužel nebude, tak to vezmem. S platbou přes účet je to složitější, asi bych našel někoho, kdo by to zajistil, nicméně ve chvíli, kdy se rozhodneme pro, už je pátek, chceme tam spát v sobotu. Než by jim platba došla, budem dávno pryč, tak je v mailu slušně posílám někam, že platit nic předem nebudeme, ale ať nám místa drží. Během deseti minut mi zvoní mobil, volají z hostelu a nakonec se dohodnem, že mi teda podrží místo do šesti, s tím, že jim mám zavolat, až vyjedu z Chengdu, ať ví, kdy mě mají čekat.
Nastává tedy doba odjezdu. Jelikož bydlím asi 20 kilometrů od nádraží (v zácpách, kdy všichni odjíždějí pryč, hodinu a čtvrt cesty busem), na vlak o půl deváté vycházím už v pět. Jede se mnou ještě jedna kamarádka, které o třičtvrtě hodiny dřív odjíždí vlak do Kunmingu, kromě toho se potřebuju ještě ve městě najíst a sehnat zásoby jídla a pití na cestu vlakem. A taky jsem viděl fotky hustých davů stovky metrů od vlakových nádraží v době prázdnin – přece jenom je pátek večer první vlna hromadné čínské migrace. Průchod na nádraží je nakonec docela bez problémů, v čekárně ještě hodinu čekám (z toho asi 20 minut se snažím zbavit otravného opilého Číňana, který se mě na něco strašně zvědavě vyptává v guizhouském dialektu, když mu odpovídám, že nerozumím, jenom ho to přiměje zopakovat znovu – a takhle nějak uběhlo celých 20 minut, než konečně otevřeli průchod k našemu vlaku). Cesta je bez problémů, mám vrchní lůžko (o pár kuaiů levnější než prostřední a spodní, slyšel jsem ohlasy, že je nepohodlné, protože je málo místa do stropu… nicméně problém jsem neměl a využil jsem hlavní výhody pro vysoké cizince, a to, že je toto lůžko vysoko tak, že nevadí, když si člověk natáhne nohy do uličky, protože mu do nich nebude někdo každou chvíli vrážet jako na spodních dvou lůžkách). Jízdenka na tvrdé lehátko je asi o polovinu dražší než na tvrdou sedačku a pohodlí je nesrovnatelné. A i atmosféra – ve vagonu se nekouří, není na zemi hromada bordelu, nejdou davy lidí a pytlů v uličkách. Podle oblečení a zavazadel je vidět, že tímhle způsobem cestujou mnohem bohatší lidé než na sedačkách. Zhruba v 10 večer ve vagonu zhasínají světla a vypíná se hudba, až do šesti do rána je naprostý klid (nic podobného na sedačkách nehrozí).
Po rozjezdu vlaku přichází průvodčí a jízdenky vymění za plastové kartičky s číslem lehátka. To prý slouží k tomu, že pak ví, kdo kam jede, a může lidi v noci vzbudit před příjezdem na zastávku. To se u nás jaksi nevyužilo, protože vlak jel přímo až do Chengdu. Před výstupem se kartičky opět mění za lístky.
Lehátkový vagon ve vlaku T
Do Chengdu přijíždíme se zhruba třicetiminutovým zpožděním. Poslední hodinu už koukám z okna, jak přijíždíme do čtrnáctimilionového Chengdu. Zhruba 60 kilometrů vzdušnou čarou od centra města už začíná spoustu rozestavěných sídlišť. A samozřejmě je tady šílený smog. Sice už se rozednělo, auta však pořád stále svítí, protože je kvůli smogu pološero.
Před pár dny jsem psal post o poslední návštěvě Chengdu, kdy nás z východního nádraží čekala dlouhá a otravná autobusová cesta do centra města. To se však za tu krátkou dobu od mé návštěvy stihlo změnit. Stihla se totiž otevřít nová linka metra, která cestu na náměstí Tianfu zkracuje ze zhruba hodiny a půl (čekání na bus + bus + metro) na zhruba 15 minut. Spojuju se mezitím telefonicky z Anet, kterou jsem spolu s Martinem požádal, ať se vydají koupit lístky do Kangdingu co nejdřív. Autobusy jezdí od sedmi od rána až do tří odpoledne každou hodinu. Když se v sedm ráno prodrali davy k okýnku na již z dřívějška známém nádraží Xinnanmen, první volné lístky, které koupili, byly na jedenáct hodin (a evidentně to byly poslední tří lístky v daném buse). Scházíme se tedy na stanici metra Huaxiba a radíme se co dál. Nakonec jdeme zpátky do metra a jedeme čtyři zastávky na Wenshuyuan, do oblasti, kde to důvěrně známe, a sháníme něco k jídlu. Po tom, co je většina podniků zavřená, se nakonec usídlíme v Dico’s – čínský řetězec snažící se napodobit západní fastfoody. Dražší, ale po dlouhé době (a na nějakou dobu naposled) něco “západního” (dobrý kuřecí hamburger, hranolky, ice tea). A sedíme a diskutujeme o plánech, máme do odjezdu asi dvě hodiny čas.
Pak míříme zpátky na Xinnanmen, po cestě v 7-Eleven nakupujeme pár drobností na cestu, procházíme bezpečnostní kontrolou a hledáme autobus. Na gate 2, kde je psaný, není, a stojí tam velmi dlouhá fronta lidí (evidentně na nějakou linku, co jezdí každou chvíli, takže nejsou rezervována místa, proto stojí v dlouhých frontách). Nakonec se teda zeptáme, když vidíme, že bus nám má za 10 minut odjíždět, šílenou frontu předbíháme a jsme posláni kamsi ven, po pětiminutovém bloudění nakonec úplně vzadu nacházíme bus do Kangdingu. Nastupujeme. Máme sedačky č. 35, 36 a 37. Poslední sedačka v buse má číslo 36. WTF? Ptáme se lidí okolo, nikdo neví. Naštěstí se k místům vzadu nikdo nehlásí, takže sedáme, kde to jde. Pak přichází řidič vybírat lístky, ptáme se ho, kde je 37, ignoruje nás, vezme lístek a hotovo. Tak sedíme a neřešíme.
Z Chengdu do Kangdingu je to zhruba 330 km a podle jízdního řádu cesta trvá okolo sedmi hodin (takže volám do hostelu, že přijedeme okolo šesté), přičemž prvních 140 kilometrů po dálnici do města Ya’an zvládáme zhruba za dvě hodiny. Zbylých 190 kilometrů (s převýšením cca 2000 metrů) bychom měli ujet teoreticky za pět hodin. Prakticky však za deset.
Pauza na oběd krátce za Ya'anem
První problém vzniká asi hodinu po obědové pauze za Ya’anem, ještě než začne cesta stoupat. Autobus naráz zastaví, po chvíli vypne motor, po další chvíli vystupujeme. Nemáme tušení, co se děje a proč stojíme. Procházíme se po okolí, po chvíli začnou z protisměru projíždět auta – dobrá zpráva, cesta je průjezdná. Pak si nás řidič zavolá, že nastupujem, a opravdu se za pár minut rozjíždíme. Nemám tušení, jak byl řidič informován, evidentně šlo o kyvadlovou dopravu kvůli opravám silnice (kdybych toto psal, hned za běhu, napsal bych, že je hrozná, ale po tom, co jsem viděl dále v Tibetu, si říkám, že tahle cesta byla vlastně v super stavu…). Těžko říct, čím bylo kyvadlo řízeno. Každopádně ztrácíme asi půl hodiny času.
První nedobrovolná pauza
Rozjíždění kolony samozřejmě probíhalo vždy velice pomalu.
Tady mi přišlo trošku děsivé, jak se autobusy míjí nad srázem, ale... opět, po zhlédnutí dalších cest v Tibetu by bylo komické prohlásit, že by zrovna tato cesta byla nebezpečná.
Řidiči se navíc baví :)
Všude se suší kukuřice. A všude se prodává. A pěkně ladí s barvou domů.
Cigarety k autobusákům v Číně patří asi stejně jako kola k jejich autobusům.
Asi po dvou a půl hodinách se objevuje další problém.
Stojíme.
Po asi pěti minutách čekání nakonec taky řidič vypíná motor a pouští nás ven. Z protisměru dlouho vůbec nic nejede, víme, že tady to bude na dlouho.
Situace evidentně není nijak výjimečná. Z dálky se totiž blíží kouř – a ne, nejedná se o autonehodu, jak jsem si na první pohled taky myslel. Jde o kouř vznášející se z vozíků s jídlem. Místní jsou evidentně na tyto zácpy zvyklí a udělali si z toho business. Nejpopulárnější jsou vozíky s kukuřicí. Trošku rozžhaveného uhlí a hromada kukuřice, která se na uhlí opeče – tyto položky za téměř nulové náklady stačí místním k tomu, aby vydělali hromadu peněz na prodeji předražené svačiny vyhladovělým cestovatelům (jedna kukuřice za 5 kuaiů!). Venku jsou všude davy lidí, co vylezly z autobusů a aut, a skupují kukuřice. Občas projede i fichtl s připojeným vozíkem s pitím nebo něčím jiným. Anet s Martinem si taky kukuřici dávají (a ano, to, že jsme laowaiové, jsme věděli i bez toho, aby to na nás pan prodavač pokřikoval), mně nechutná, volím krabičku s rýží, masem a nakládanou zeleninou za 15 kuaiů – šílená cena, chuťově nic moc, ale není moc na výběr, pokud tedy nechci sušenky, které jíme celý den.
Po chvíli stání všichni vystupují a shánějí jídlo.
Prodej kukuřice
Zhruba hodinu a čtvrt trvá, než začnou z protisměru přijíždět auta. To je dobré znamení, vracíme se do autobusu a čekáme. Asi po dvaceti minutách auta z protisměru projedou a my se rozjíždíme. Šestá hodina se blíží, informuju hostel, že přijedeme později, odpovídají, že nám budou místa držet do půl desáté.
Co se přesně stalo? Evidentně jsou na vině opět opravy silnice a především organizační neschopnost Číňanů. Úseky, ve kterých “funguje” kyvadlová doprava jsou dlouhé i desítky kilometrů, těžko ale říct, co/kdo je řídí. Každopádně se asi stalo to, že několik aut vjelo do protisměru, kdy nemělo, po pár kilometrech narazilo na kolonu aut v protisměru, což… vyústilo v kompletní zablokování obou směrů na hodinu či více.
Tady konečně začínáme trochu stoupat do hor, dívám se do mapy a počítám vzdálenost, že bychom to tak tak mohli stihnout na tu půl desátou, když se opět zastavíme. Scénář podobný, dlouho nic (ale venku chodí týpek s vysílačkou, takže je vidět aspoň náznak organizace). Stmívá se, už skoro nikdo nevystupuje. Venku projíždí jen jeden stánek s kukuřicí. Rozjíždíme se za hodinu.
Stojíme...
Opět vím, že nestíháme. I po uvolnění zácpy totiž jedeme velmi pomalu – cesta strmě stoupá, je plná serpentin, s čímž si bus poradí, kamiony před námi však už hůře, a předjet je velice trvá. Píšu do hostelu smsku ve stylu mailu z předchozího dne – sorry, nestíháme, ale přijedeme do hodiny a půl, neopovažujte se nám zrušit rezervaci. Potvrzeno, že ok. Krátce po tomto nás zastaví policie na checkpointu, všichni musí z autobusu ven a prokázat se doklady. Tato oblast také bývá občas nepřístupná pro cizince (jak je to s nezávislým cestováním zde zmíním podrobněji v příštím příspěvku) a vše je dost nepředvídatelné, takže máme připravenou story o tom, že se chystáme pouze do Kangdingu, a doufáme, že nás neotočí. Ve výsledku vše bez problémů, jen je z toho další půlhodinové zdržení.
Po další hodině cesty si všímám, že mám od hostelu dva nepřijaté hovory a sms – ta je v ne moc srozumitelné angličtině. Obsah bych chápal tak, že právě přenechali naše tři místa někomu jinému… kdyby za touto částí zprávy nebyl dotaz, jestli je pořád chceme. Neřeším, odepisuju že ano, že tam budeme za 10-15 minut, a to je první časový odhad od rána, kterým jsme se trefili.
Je čtvrt na dvanáct v noci (příjezd jsme plánovali tak na čtyři odpoledne…), prší, naštěstí je hostel blízko a velmi rychle ho najdeme. Podobně nesrozumitelnou angličtinou nám slečna na recepci vysvětluje situaci, nakonec docházíme k porozumění, že naše dorm za 95 kuaiů opravdu není (protože ji před chvílí někomu prodali), ale nabízí nám “tent room”. Mému porozumění nejdřív bránilo to, že jsem sice rozuměl, ale nějak jsem si nebyl schopen představit, jestli budeme v tom dešti a zimě spát někde u řeky ve stanu nebo co. Ale bylo nám po tom všem úplně jedno, kde budem spát, takže berem a neřešíme. Vzápětí jsme vyvedeni na otevřenou terasu (ve třetím patře budovy), kde je velký otevřený stan s deseti postelemi uvnitř. A to jenom za 65 kuaiů! Takže nakonec jsme ještě ušetřili a podmínky ve stanu (tím myslím teplotu) jsme brali jako přípravu na to, co nás bude čekat dále v odlehlejších místech. Stan je vybaven teplými dekami a zásuvkami a nepromoká, takže si není vůbec na co stěžovat.
Máme stan!
Je půl dvanácté, venku šíleně prší, ale máme opravdu hlad, takže zjišťujeme, že máme ještě půl hodiny čas, než hostel zavře. Jdeme ven do blízkého podniku, objednáváme si hromadu jídla a k tomu kombo horký čaj (na zahřátí) + ledové pivo (na uvolnění se a vydýchání toho všeho, co se dneska dělo). Konzultujeme program, původní plán byl jet zítra do Dege, ale zaprvé to vypadá, že neseženeme lístky (prodávají se den předem, ne až před odjezdem, jak je obvyklé), zadruhé se po dnešní zkušenosti opravdu necítíme na vstávání v 5 ráno (všechny dálkové busy na sever/západ odjíždějí v 6 ráno) a prosezení dalších dvou dní v buse… takže jdeme spát, se vstáváním úplně nespěcháme a necháváme si volný den v Kangdingu.
Studené ráno v Kangdingu
Stan :)
Pingback: Čína | zennie.cz