Peking a výlet na divokou zeď

Zcela upřímně řečeno, Peking nepatřil mezi místo, o jehož návštěvě bych v poslední době nějak snil. Asi hlavně proto, že už v tom městě bylo tolik mých známých, slyšel jsem tolik vyprávění, viděl tolik fotek, že jsem měl pocit, že už mi samotná návštěva nic moc nedá. A nemyslím tím jen konkrétní místa či památky, vůbec mě to město netáhlo (na rozdíl např. od Chongqingu, kde v podstatě nic není). Stále však Peking zůstává nejsnazší (a většinou nejlevnější) vstupní branou do Číny, takže na něj taky došlo, ale nechtěl jsem se zdržovat delší dobu. Kromě prvního dne, který celý padl na shánění ubytování, jsme zůstali jeden celý den a další den využili na návštěvu Dlouhé zdi.

Taky jsme se v Pekingu ani nehnali, po cestě z Evropy jsme byli stále strhaní, tak jsme se prospali a do města vyráželi až okolo poledne. Přes den máme v plánu podívat se do Zakázaného města a do Letního paláce. Nikam nespěchat, času dost. Na druhou stranu ani nemáme v plánu podrobně tyto památky procházet, v obou by se dal strávit celý den, zvláště areál Letního paláce je obrovský.

Dojem ze Zakázaného města byl zhruba takový, jako jsem čekal. Pěkné místo, ale… jak jsem psal výše. Kromě toho to kazily davy Číňanů na každém rohu. Nějaké fotky mám, ale přehánět to s nimi nebudu, protože věřím, že hromadu fotek ze Zakázaného města už viděl snad každý (a kdo ne, udělá si názor i z těchto pár). Počasí už je od předchozího dne značně odlišné, po slunci ani památky.

Davy, davy, davy...

Zakázané město

Zakázané město

Abychom se dostali do Letního paláce, musíme popojet zhruba 40 minut metrem na kraj města, k tomu na to metro ještě dojít. Ohromnou výhodou Pekingu (a mnoha dalších čínských měst) je pravoúhlá síť ulic. Vynikající na orientaci. Takže na metro si jenom určíme směr, kterým musíme jít, abychom tam někdy došli, a… jednou dojdeme. Máme hlad, po cestě však nic moc, dáváme si na ulici nějaký hamburger a větší jídlo odkládáme na později. Druhou svačinu si dáváme před Letním palácem, podivný buřt v podivné palačince. Nic extra.

Svačina

Letní palác je obrovský. Fakt by se po celém areálu dalo chodit celý den, my dojdeme přes samotný palác k jezeru a ještě si děláme několikakilometrovou procházku na nejbližší ostrov. Na každém rohu mimochodem prodávají nanuky a každý druhý Číňan si je nese. Tak taky nakonec podléháme. Stojí jeden kuai a je to téměř jen led (což vysvětluje, proč to vydrží vyskládané v krabicích bez chlazení i v tom horku) doplněné nějakou podivnou esencí. Chuťově nic moc, je to tvrdé, pomalu taje, ale zároveň teče, kde může.

Letní palác

Letní palác

Jezero Letního paláce

Jezero Letního paláce

Večer máme domluvenou večeři s Baem a jeho přítelkyní Hančou, ale nakonec se protahuje jejich shánění dárků před návratem do ČR další den brzo ráno, takže to nestíháme. Po návratu do centra města se stmívá, zkusíme ještě návštěvu Chrámu nebes. Tam nás sice pouští do areálu, kde jsme svědky hromadně cvičících lidí (častá věc ve východní Asii), ale k samotnému chrámu se bohužel nedostáváme.

Večerní cvičení

Chrám nebes aspoň přes zeď

Odtud se metrem vracíme na Náměstí nebeského klidu, odkud chceme dojít pěšky na hostel a po cestě se stavit na první pořádné jídlo tento den. Zaráží nás šíleně kýčovité osvětlení Brány nebeského klidu…

Obchod s Mao suvenýry

Brána nebeského klidu v noci

Večeře

Nakonec mám z Pekingu lepší dojem, než jsem čekal. O ten se ale nezasloužily žádné známé věci, ale spíš procházení různými uličkami a hutongy (staré obytné čtvrti, často i bez kanalizace, dnes se ve velkém bourají a staví se nová moderní zástavba). V tomhle je Peking velice příjemný, takže si dokážu představit tam zůstat i víc dní.

Druhý den ale máme plán, na který se těšíme mnohem víc. Výlet na Dlouhou zeď. Ale ne na opravené úseky jako Bataling či Mutianyu, které jsou sice určitě pěkné, ale je tam stejně turistů jako v Zakázaném městě. Chceme na zcela neopravený úsek. Rady, kudy se tam dá dostat, mám taky od Baa (a společně s pár svými poznatky můžu případným zájemcům předat dál).

Ráno vyrážíme metrem na autobusové nádraží Dongzhimen (tam už čekají naháněči s minibusy na různá místa na Dlouhé zdi, nebrat ;) ), lokálním autobusem jedeme asi hodinu a půl. Nevíme úplně, jak se jmenuje zastávka, na které máme vystoupit, v jedné chvíli nás posílají ven, tak čekáme, že jsme tam. A jo, sice jsme ve městě, kde jsme měli vystoupit, ale ještě jsme chtěli jet o pár zastávek dál. Celou situaci pochopíme o chvilku později.

Na místo, kam potřebujeme, je to totiž ještě půl hodiny taxíkem. A je to právě samozvaný taxikář, kdo nás popohnal ven z busu. Už tady má zaparkované auto. Jak je možné, že jel náhodou s námi, když je to lokální bus plný místních lidí? Osobně podezírám paní prodávající lístky v buse, když uvidí cizince, volá kamarádovi, přistoupí, vyžene nás na zastávce, kde už má přichystáno auto, a pak si paní vybere provizi (naše část zdi je sice relativně neznámá a neturistická, ale o pár kilometrů vedle je turistická část Mutianyu, zřejmě chytají cizince, co jedou tam). V našem případě jí to možná nevyšlo, protože náš samozvaný taxikář trvá na 100 kuaích, my nabízíme 50. Moc níž nejde, kašlem na něj, za minutu už sedíme v jiném taxíku za maximální cenu, co jsme si řekli, že chceme dát, tedy 60 kuaiů.

Jedeme zhruba půl hodiny, ptáme se, na jak dlouho je výšlap, jsme utvrzeni, že tak na hodinu, tak si domlouváme rovnou zpáteční odvoz za stejnou cenu – za čtyři hodiny, tedy přesně na čtyři hodiny odpoledne. Nemůžeme se moc zdržet, v 9 večer nám jede vlak do Datongu, do té doby se musíme vrátit do Pekingu, dojet pro zavazadla na hostel, zajít na večeři a zásoby na cestu a dojet na relativně vzdálené Západní nádraží.

Rybí sádky, výchozí bod naší cesty

Od rybích sádek, kam nás taxikář dovezl, už je z dálky vidět zeď. V pěkné dálce a hlavně výšce. Podle instrukcí se vydáváme do kopce. Je tam sice vyšlapaná stezka, ale je docela těžké ji najít, žádné značení neexistuje, hledáme podle instrukcí velice nenápadnou odbočku, což nám chvíli trvá. Převýšení, které potřebujeme zdolat, je přibližně 700 metrů.

Stezka na Zeď

A v této chvíli už víme, že jdeme správně :)

Výšlap nám trvá minimálně hodinu a půl, a to jsme šli hodně nečínským tempem, takže nevíme, kde taxikář přišel na hodinu. Terén občas docela náročný, hlavně celou dobu do prudkého kopce, přičemž je pěkné horko a celou dobu pálí slunce. Výhodou je, že za celý den potkáváme jenom asi deset lidí (včetně těch, co vidíme na Zdi z dálky)… Občas to tu prý někdo hlídá a dávají se pokuty, ale to se nám vyhlo.

Výhled do údolí, odkud jsme se vydrápali

Když Zeď konečné zdoláme, zjišťujeme, že musíme být za cca dvě hodiny dole na taxíku. Takže se jdeme podívat jen k nejbližší strážní věži. Zeď je občas zborcená, takže občas vedeme nejisté kroky (ono se taky nedoporučuje na tento úsek chodit bez skupiny).

Dlouhá zeď

Dlouhá zeď

Dlouhá zeď, jeden z nepříjemných úseků

Strážní věž

Dostala se ke mně nějaká doporučení ve věži přenocovat. Nemáme na to čas ani vybavení, věřím ale, že to musí být zajimavý zážitek.

Výhled na další věž. Zborcený úsek vlevo už vypadá jako větší výzva.

Úsek, po kterém jsme vylezli

Zborcený úsek

Pak už spěcháme dolů, taxík nám jede za hodinu. Po cestě se zastavujeme ještě na něco k pití, přicházíme se zhruba čtvrthodinovým zpožděním. Máme smůlu, taxikář je pryč. Obcházíme místní a ptáme se jich na taxi, pár jich obvolává své známé, ti buďto neberou nebo nemůžou. Po deseti minutách se jedna babička dovolá svému známému, ptá se, jestli můžem počkat půl hodiny. To nám moc nesedí, ale nedá se nic dělat. Zatím ať si sednem do rybí restaurace, co je hned vedle sádek. Na ni jsem slyšel nějaké doporučení a máme čas a hlad, tak se rovnou najíme. Ale ryba se prý za půl hodiny nestíhá, necháváme to na jejich doporučení. Jídlo teda nic moc, jediné, co bylo docela dobré, bylo drůbeží maso v omáčce. Aspoň do té doby, než jsem z ní vytáhl kohoutí hlavu, z čehož jsem jaksi ztratil další chuť k jídlu… při placení ještě zjišťujeme, že nám bylo zaúčtováno “dezinfikované nádobí” za 6 kuaiů na osobu – což je částka, za kterou se mnohde dá najíst. Zloději.

Překvapení

Taxíkem se vracíme do nejbližšího města, hodinu a půl busem do Pekingu, téměř hodinu metrem a pěšky na hostel. Nakonec to na vlak stíháme tak tak.

Výlet na Zeď byl relativně namáhavý, ale všem se nám líbilo, bylo fajn vidět něco tak velkolepého, aniž bychom se při tom museli dívat na milion dalších turistů. Stálo to za to.

Pokračování příště o Datongu a jeho okolí.

This entry was posted in Cestování, Čína. Bookmark the permalink.

4 Responses to Peking a výlet na divokou zeď

  1. Pingback: Čína | zennie.cz

  2. Martin says:

    Ahoj, díky za zajímavej článek. Zrovna se chystám do Pekingu a rád bych se taky podíval na tu část Čínské zdi, kde jste byli.
    Mohl bych poprosit o bližší informace, jak se tam dostat? Jakej bus? Kde se má vystoupit?
    Díky!

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>