zennie.cz » Fiji

Fiji

zennie — Thu, 31 Jul 2014 10:20:04 +0000

Cesta na Fiji je mou první a doposud jedinou návštěvou Tichomoří. A určitě ještě nějakou dobu zůstane nejvzdálenějším místem, které jsem navštívil. Vydali jsme se sem na odpočinkový výlet v březnu 2014 a očekávání bylo naplněno nejméně na 100 %. … Read the rest of this entry →

Sonaisali – rituál chůze po žhavých kamenech

zennie — Thu, 31 Jul 2014 08:34:30 +0000

5. březen 2014

Zhruba po dvou a půl hodinách na cestě dojíždíme do centra Nadi, kde parkujeme. Nefungují parkovací automat, tak se nás ujímá majitel místního obchůdku se suvenýry, který říká, že kdyby přijela policie, tak jim to vysvětlí. Rovnou ho využíváme a ptáme se, kam by doporučil zajít v okolí na jídlo, tak nás posílá do čínské restaurace asi o dva domy vedle. Samozřejmě chce, ať se podíváme do jeho obchodu, což uděláme, ale opět samé dle mého vkusu nevkusné věci, takže se vytrácíme k Číňanům. Na obědě strávíme dost času, mně se totiž udělá nějak blbě (asi z horka a neustálého nervování na šílené cestě, aby ji auto přežilo), takže tady trčíme ještě dlouho po jídle. Pak se vydáváme na nějaké nákupy, musíme koupit pohledy a pár věcí domů (já jako obvykle volím pivo a místní pochutiny, tentokrát je to kava). Nadi samo o sobě není nijak zajímavé město, je to hlavní vstupní brána do země a hromadí se tady turisti, než vypadnou jinam.

Nadi

Po nákupu vyrážíme ještě kousek dál na jih do resortu Sonaisali. Chceme se totiž podívat na předvedení místního rituálu chození po žhavých kamenech, který pochází právě z Fiji. Teda mimo jiné, nezávisle se vyskytoval i v jiných kulturách. Pozoruhodné je hlavně to, že na Fiji se vyvinul naprosto nezávisle ve dvou kulturách na dvou různých ostrovech, se stejným principem, ale s jinou motivací/důvodem. Chtěli jsme se na “firewalking” zajít podívat všichni, koná se pravidelně v resortu Outrigger, který byl od našeho hotelu jen asi kilometr, ale nestihli jsme to kvůli přesunu výletu na ostrov Tivua, takže nebyla jiná možnost než tady v Sonaisali. Rituál měl začínat v šest večer a trvat do sedmi, přičemž v sedm jsme měli vracet auto a ve tři čtvrtě na devět nám letělo letadlo, takže natěsno. Pro jistotu tankujeme plnou nádrž nedaleko Sonaisali, ať se tím nemusíme zdržovat potom.

Není radno parkovat pod kokosovou palmou.

Sonaisali je asi 20 km jižně od Nadi, přijíždíme a zjišťujeme, že celý resort je na soukromém ostrově. Ujímá se nás security, prověřujou naše jména a náš booking na účast na představení, až pak přivolávají loď, která nás odveze na ostrov. Hlásíme se na recepci, jsme tu ještě s asi půlhodinovým předstihem, takže sedáme k místnímu velice stylovému bazénu a píšeme pohledy.

Sonaisali

Jako všude jinde na Fiji, i tu se najde někdo, kdo zrovna hraje a zpívá.

Sonaisali

Bohužel rituál začíná s podstatným zpožděním, teprve v 18:05 vycházíme směrem k místu konání, které je asi deset minut pěšky, a pak čekáme, než vše začne. A začíná to dlouhým vysvětlením a následně dlouhými přípravami, takže než něco začne, je skoro 18:30. A nejpozději ve 18:45 musíme mizet – přece jen máme dvě hodiny do odletu z letiště, které je ještě 20 km daleko. Samotný rituál, jehož ovládnutí dle tradic značí schopnost odpoutat se od reálného světa, který je však dnes fyzikálně zcela objasněn, je však pěkný. V 18:45 tedy odcházíme, následuje ještě obřad pití kavy, ale kromě toho, že už jsme ho viděli před pár dny, prostě musíme mizet.

Příprava ohně, který by měl hořet celý den.

Chůze po kamenech

Před sedmou tedy rychle mizíme zpět na molo, kde zrovna nečeká žádná loď. Máváme chvíli na protější stranu a rozhoduju se, že každou chvíli budu muset letět na recepci, ale naštěstí si nás včas naproti všímají a vyjíždí pro nás.

Západ slunce na Sonaisali

Sedáme do auta a míříme rychle na letiště. Je tma, takže se řídí fakt špatně, místní jezdí hodně pomalu, ale předjíždět se kvůli provozu skoro nedá. Kromě toho jsme nějak postřehli to, že máme jen tři čtvrtiny nádrže, což je podivné, když jsme si před Sonaisali zaplatili plnou (a podle toho jsme taky platili), nicméně nezbývá nám než se ještě za Nadi zastavit u pumpy. Vychází vše natěsno, když se pěkně lekám – po natankování auto nejde nastartovat. Začínám být nervózní, ale právě to se nakonec ukazuje být příčinou problému, protože asi po 30 sekundách zjišťuju, že mám jen špatně zařazeno. Vjíždíme do parkoviště na letišti, rychle kontroluju auto. Kufr a můj pas dostává má spolucestující, která míří na checkin, zatímco já běžím s dvacetiminutovým zpožděním vrátit auto. To probíhá úspěšně, auto je zkontrolováno, já jsem lehce napomenut za pozdní vrácení, na což s úsměvem odpovídám “Fiji time”, což jsem stihl za pár dní na souostroví zjistit, že je úspěšná a legitimní výmluva na všechno, co se děje se zpožděním. Zaměstnanec se jen usměje a nechává mě jít, takže letím k checkinu. Jsme tam poslední, čekalo se na mě, protože i když jsem poslal svůj pas a zavazadlo, boarding pass prý museli dát jen mně do ruky (ale už byl připravený). Za dvě minuty checkin zavírá, takže načasováno perfektně. Pak jsme ještě pověřeni nákupem konkrétní košile (stejná, jako jsem si koupil ráno při doprovázení dvou kolegů na letiště, v jiné barvě, mezitím se jim to rozleželo v hlavě), takže míříme do onoho obchodu, který už akorát stahuje roletu, zavíral před deseti minutami. Ptáme se, jestli si můžeme ještě něco koupit, odpověď nás překvapuje – samozřejmě. Rozsvítit, vytáhnout roletu, zapnout PC, vše trvá zhruba pět minut, ale personál s tím zjevně nemá problém. Bereme košili a mizíme na kontrolu a o pár desítek minut později odlétáme čtyřhodinovým letem do Brisbane…

Navala – tradiční vesnice ve vnitrozemí

zennie — Thu, 31 Jul 2014 00:05:06 +0000

5. březen 2014

Nastal poslední den našeho pobytu. Z hotelu musíme odjíždět brzo ráno, takže si snídani necháváme dodat už předchozí den večer. Při té příležitosti, jako když jsme byli uvítáni veselou písní, je nám tentokrát zahrána smutná a pomalá rozlučková píseň a celý personál hotelu se s námi přichází rozloučit.

Jelikož dva z nás odlétají už v 9 ráno do Sydney a my zbylí letíme až v 9 večer do Brisbane, musíme mizet na letiště už po šesté ranní. My, co jsme zbyli, se musíme po zbytek dne zabavit někde v západní části ostrova, daleko jezdit nechceme, přesuny jsou dost pomalé – cesty moc kvalitní nejsou a rychlostní limity jsou dost striktní. Plánujeme tedy nějakou túru v národním parku Koroyanitu kousek od Nadi. Má tam být několik pěkných tras v místní džungli s možností cesty až k pěkným vyhlídkám a vodopádu. Jedeme tedy tím směrem, přičemž velice brzo začínáme bloudit. Značení tady není vůbec žádné a má mapa je jen o něco málo lepší, takže chvíli trvá, než najdeme správnou cestu. Cesta moc příjemná není, teď nám chybí to slíbené terénní vozidlo.

Cesta do NP Koroyanitu

Po pár kilometrech na cestě se nachází první (byť nevelká) překážka, a to schod z betonového panelu (tvořícího most přes řeku) do okolního terénu. Skok je sice vyskládán kameny, ale přesto projíždíme opatrně a velice pomalu. A zvažujeme, že jestli to takto půjde dál, moc daleko se nedostaneme a budeme se muset otočit. K tomu dochází velice brzo, protože asi po 100 metrech narážíme na přejezd řeky. Brod je sice velice mělký, ale přece jen na tohle nemáme auto pojištěné a hlavně to naznačuje, že cesta dál nebude žádná sranda. Takže otáčíme.

Tady naše cesta do Koroyanitu končí.

Vytahuju Lonely Planet a diskutujeme, co dál. Nejvíce nás zaujme “tradiční” (v uvozovkách proto, že o autenticitě a turističnosti žádné iluze nemám) vesnička Navala, která není daleko, ale je ve vnitrozemí, takže dost možná můžeme narazit na úplně stejný problém. Ale nemáme moc na výběr, pokud nechceme strávit den v nepříliš zajímavých městech Lautoka a Nadi, je to jediné, co je šance stihnout. Přičemž stejně počítáme spíš s tím, že nestihneme, protože se musí jet asi 20 km po nezpevněné vnitrozemské cestě, a to v dost kopcovitém terénu. Ale aspoň to zkusíme.

Cesta do Navaly

Cesta do pobřežního městečka Ba probíhá bez problémů, tam však musíme odbočit do vnitrozemí. Mám papírovou mapu, na které je na formátu A5 celý ostrov, takže vyčtu jen to, že musíme odbočit někde za řekou. A v mapě v mobilu zase cesty jsou, ale chybí popisky míst, takže jedu podle svého orientačního smyslu několik kilometrů, než se najde někdo, koho bych se zeptal (v nějakou ceduli už ani nedoufám). Ptám se a jedeme správně, prý tak za hodinku bychom tam mohli dojet. Ptám se, jestli to s tímto autem zvládneme, prý bez problémů. Jedeme dál.

Cesta do Navaly

Cesta se ještě několikrát dělí, takže vždy, když někoho potkáme, radši se ptám. Jeden Ind nás při té příležitosti zve domů na džus a kreslí mi schematickou mapku, kde je který most, odbočka, obchod, a zdlouhavě vysvětluje. Škoda, když pak zjišťuju, že celý ten složitý popis se vztahuje na následující kilometr, kde je zrovna cesta naprosto zjevná, a už neobsahuje nic dalšího, kde několikrát musíme hádat, kudy jet. Cesta je však krásná, přejíždíme několik pěkných údolí. Stále se však zhoršuje stav “silnice”, na kopcích s prudkým stoupáním (ke konci přibývá) bývá trochu asfaltu, ale ten je někdy tak rozbitý, že je spíš na škodu, protože díry v něm jsou tak hluboké, že musím přibrzdit, čímž současně ztratím sílu k vyjetí kopce a dvěma koly, co jsou zrovna na štěrku, se solidně zahrabu. U posledního kopce jsem myslel, že se mi nepodaří vyjet, ale nakonec se i to zvládlo.

Cesta do Navaly

Takže dvacetikilometrová cesta z Ba nám trvá zhruba hodinu a půl, ale nakonec se před námi na druhé straně údolí ukazuje Navala usazená na úpatí kopce.

Navala před námi

Sjíždíme z kopečka na poslední most přes řeku, kde místní zrovna perou prádlo, a vyjíždíme na kraj vesnice. Hledáme chvíli místo k zaparkování tak, abychom nepřekáželi, během čehož už se nás ujímají místní. Slečna nám radí, kde můžeme zaparkovat, a pak nám vysvětluje, že je do vesnice vstupné (myslím 20 FJD na osobu) a pak dalších povinných 20 FJD za to, že nás tam proveden. No, bereme to, když už jsme dojeli až sem, a přece jen jsme s něčím podobným docela počítali.

No a jdeme projít vesničku. Říká se, že je to jedna z pouhých tří zbývajících vesnic na Fiji, které jsou tvořeny jen tradičními chatrčemi bure. A musím říct, že je velice pěkná, nejsem vůbec zklamán. I když je proslavená, zase tolik turistů sem nejezdí (přece jen na Fiji většina lidí tráví většinu času u moře a dojet sem je dost komplikované). Samozřejmě dostáváme komplexní vysvětlení o samotné vesnici, kde se co nachází, jak co funguje a tak dále. Žije zde asi 800 lidí, což nás překvapuje, protože to vypadá o dost menší.

Navala

Zrovna probíhá porada vesničanů.

Navala

Jelikož musíme čekat, až skončí porada (kde je pokladník, kterému musíme zaplatit), zve nás průvodkyně do chajdy své rodiny. Tam bohužel začíná to, na co jsem dost alergický, a to vnucování hnusných místních výrobků, většinou jsou to nějaké náhrdelníky. Většina je opravdu nevkusná (což mi teda přijde u většiny věcí nabízených při podobných příležitostech), ale objevuje se tam jeden docela decentní (až na nápis Bula Fiji nějakou šílenou barvou, která ale vypadá, že půjde seškrábat) a vzhledem k tomu, že to překvapivě stojí dost malé peníze (tak pětinu toho, co bych čekal), tak považujeme za nejschůdnější variantu ho koupit, čímž se rychle zbavíme naléhání a ještě dovezeme rodině suvenýr.

Na návštěvě v bure

Pak míříme do školy, která je od obytné části asi pět minut pěšky, vedle kostela. Dozvídáme se, že je to internátní škola, jediná široko daleko, dojíždějí sem děti z okolních vesnic až desítky kilometrů dále do vnitrozemí. Doprava tam je velice složitá, takže tady děti bydlí. Naše bílé postavy jsou nepřehlédnutelné už přes okna, takže jakmile nás děti spatří, ztrácí schopnost soustředění a my jsme pozváni dovnitř. Zrovna probíhá hodina angličtiny. I když na Fiji není primárním jazykem, ovládá ji většina lidí. Tyto děti však ještě úplně ne, ale věřím, že domluvit by se s nimi dalo. Pak navštěvujeme druhou třídu, kde zrovna učí indická učitelka. S tou se docela dlouze zapovídáváme, je tady “na návštěvě” podobně jako my; učila v Ba, ale byla přeřazena na nějakou dobu sem, přičemž přijela jen pár dní před námi. A přestože na Fiji je Indů spousta (hlavně v Nadi), tady je jediná. Děti ochotně pózují a zazpívají nám anglicky Twinkle twinkle, little star.

Škola v Navale

Navala od školy

Místní kostel

Prohlídka vesnice končí (teda nikdo nás nevyhání, ale cítíme, že už bychom měli jet, ať nemáme problém stíhat – přece jen cesta sem je dost komplikovaná), takže se loučíme a míříme zpět do pořádně sluncem vytopeného auta. Zpátky jedeme stejnou cestou, podle mapy a průvodce by mělo být možné se dostat přímou cestou do Nadi, ale vede to vnitrozemím kdovíkudy, takže volíme raději možnost nejkratší cestou, která je jakž takž sjízdná, zpátky na pobřeží, a odtud po King’s Road do Nadi, kde zajdeme na nějaký oběd, protože už je odpoledne a my celý den nejedli, což už je dost poznat. A taky nepili, což začíná být nepříjemné, zásoby vody na cestu do vnitrozemí jsme trochu podcenili.

Cesta do Ba už je relativně v pohodě, nebloudíme a naučil jsem se po nepříjemném terénu jezdit, navíc tentokrát podstatně více klesáme než stoupáme, takže v Ba jsme místo hodiny a půl asi za 40 minut. Mezitím se nám stihne v hlavě rozložit výlet do Navaly – shodneme se na tom, že byl fakt nádherný. Přestože to stojí nějaké (těžko posoudit, jak přiměřené) peníze, je to opravdu nádherné místo, které můžu s klidným svědomím doporučit.

Jediný bus, který sem občas přijede

No zdá se, že všichni, co sem jedou, mají podstatně lepší auta než my.

Tivua – tropický ráj v souostroví Mamanuca

zennie — Wed, 30 Jul 2014 10:33:16 +0000

4. březen 2014

Toto ráno už jsme úspěšnější. Kromě toho, že pro nás odvoz opravdu přijíždí, je ještě pěknější počasí, přestože předpověď hlásila opak – přece jen jsme tady v monzunovém období. Takže v 9:30 dojíždíme do přístavu na ostrově Denarau a máme cca 20 minut na to přestoupit na loď. Následná cesta lodí táhnoucí se mezi ostrovem Viti Levu a souostrovím Mamanuca trvá okolo dvou hodin. A na lodi pro zhruba 50 lidí je kromě nás náhodou ještě pět dalších Čechů…

V přístavu Denarau

Cesta na ostrov Tivua

Tivua na obzoru

Když se Tivua zjeví, pomalu brzdíme a za chvíli pro nás přijíždí malá loďka, na kterou musíme přestoupit, což se povede asi ve třech várkách. Tivua je obklopená dlouhou mělčinou.

Převoz na Tivuu

Ostrov Tivua je maličký, za 15 minut se dá obejít dokola. Je tu pár chajd a restaurace, kde se podává bufetový oběd, který máme v ceně výletu.

Tivua

Krátce po příjezdu začíná ukázka tradičního kavového obřadu, což je teda jedna ze slabších částí výletu. Ale pak poprvé kavu, tedy tradiční melanéský/polynéský lehce omamný nápoj z pepřovníku, ochutnávám. Jak se říká, nic moc.

Z kavového obřadu

Do oběda zhruba hodina a čtvrt času, takže jdeme pro šnorchlovací masky a ploutve. A do vody. O poznání lepší než včera na Viti Levu.

Tivua

Pod vodou

Přichází čas na oběd. Kromě masa a ryb na grilu a různých salátů jsou také v ceně výletu nápoje včetně piva a vína.

Oběd

Pak teda procházka po ostrově. Místo 15 minut mi kvůli focení trvá více než dvojnásobek, a to ještě občas spěchám, protože slunce je opravdu silné a písek rozpálený.

Tivua

Nakonec ještě půjčujeme kajak a míříme se projet. Je to nějaký neobratný plasťák, takže se nám na tom vůbec nedaří, tak se brzo raději vracíme na pevninu. Ve tři nám pak jede loď zpátky. Nudná dvouhodinová cesta je sice zpestřována hudbou a ukázkou ručního otevírání kokosů, ale většinu jí radši prospím :)

Otevírání kokosu

Západ slunce

Natadola – nejkrásnější pláž na Viti Levu

zennie — Wed, 30 Jul 2014 00:02:36 +0000

3. březen 2014

Vzhledem k příznivé předpovědi máme na dnešek plánován výlet na souostroví Mamanuca či Yasawa, ale k prohlídce nabídek jsme se nedostali dříve než předchozí večer po návratu ze Suvy, kdy už většina společností nepřijímá objednávky. Nakonec objevujeme jednu příznivou nabídku, a to výlet na maličký ostrůvek Tivua v souostroví Mamanuca. Objednáváme, přichází nám potvrzení.

Ráno čekáme hned po snídani na odvoz, bohužel ani se zpožděním nepřijíždí, tak se nás hned ujímá personál hotelu a ptá, na koho čekáme, okamžitě volají do dotyčné společnosti, která nás informuje, že mají zpoždění a za chvíli jsou u nás. Ani po půlhodině nepřijíždí, takže další telefonát, ve kterém dostáváme úplně jinou informaci, a to, že naši objednávku zaregistrovali až pozdě a už pro nás nestíhají dojet. Mohli bychom sice sami dojet do přístavu Denarau svým autem, ale už by to bylo časově hodně natěsno, navíc jsme měli odvoz v ceně, takže nakonec přijímáme nabídku přebookování na zítřek.

Tím nám zbývá celý volný den, na které nemáme žádné plány a rozhodně se nám nijak hrotit nechtějí. Půjčujeme si na recepci vybavení na šnorchlování a hurá do moře. Korálové pobřeží na jihu Viti Levu není rozhodně proslulé pěknými plážemi, ale na šnorchlování dobré. No, nevím, jestli jsme byli na špatném místě, ale tady to žádný zázrak nebyl, korálů dost poskromnu, naopak odporných mořských okurek přebytek. Ale samozřejmě pěkné pohledy se našly taky.

Korálové pobřeží

Náš kamarád z hotelu

Korálové pobřeží

Na oběd jdeme k nedalekému Indovi, co doporučuje LP. Zkouším místní kari a k tomu pivo Fiji Bitter. Obojí průměrné.

Na obědě

Po obědě se rozhodujeme vyrazit na pláž Natadola. Ačkoli ostrov Viti Levu nemá moc proslulé pláže, Natadola je výjimkou a označuje se za nejkrásnější na ostrově. Z Korotoga je to zhruba 40 km směrem na západ. Po cestě míjíme resort Shangri-La, o němž jsme dříve uvažovali, a rozhodujeme se nakouknout dovnitř, jestli to aspoň trochu půjde. Na vrátnici už nás zdraví hřmotným zvoláním “Bulaaaaa!” a když jim vysvětlujeme, že jsme se jen přijeli podívat, že se otočíme, tak říkají, že vůbec není třeba, ať si to tady projedeme. Tak jo. Celý resort se nachází na soukromém ostrově a je tu pěkně.

Resort Shangri-La

A dále po trochu bloudění vesnicemi už k pláži Natadola. Tam míjíme odbočku, takže znovu bloudíme, tentokrát po úzkých nezpevněných cestách, nakonec se otáčíme a na pláž úspěšně dojíždíme. Pěkná, ale na ostrově Tivua nás čeká lepší :) Den pak zakončujeme u koktejlů na baru…

Cesta k Natadole

Pláž Natadola

Prodej ovoce u silnice

Večerní drink

Suva – výlet do hlavního města

zennie — Tue, 29 Jul 2014 19:34:30 +0000

2. březen 2014

Ráno nás na rozdíl od včerejška vítá krásně počasí. U snídaně se rozhodujeme pro výlet do hlavního města Suva, které je po pobřeží asi 120 km. První zastávku děláme u náhodného mola, které připomíná typickou fotku z katalogů cestovních kanceláří, takže děláme asi čtvrthodinovou zastávku na výhled a pár fotek.

Snídaně

Dnes máme o poznání pěkněji.

Po cestě do Suvy

Další zastávka je plánovaná, tentokrát u vodopádu u vesnice Korolevu, což je asi 10 km do vnitrozemí. Jakmile odbočíme z Queen’s Road, asfaltová cesta končí a následujících 10 km jedeme nejméně 25 minut. Ale pořád se to dá. Dojíždíme do vesnice, kde zrovna probíhá bohoslužba. Přesto netrvá dlouho, než jsme vítáni pozdravem “Bula” a když seženeme někoho anglicky mluvícího (což nikde na Fiji není nijak složité) a ptáme se na vodopád, hned nám někdo s úsměvem naloží do auta asi třináctiletého kluka, že nás tam odnaviguje. Ve chvíli, kdy teda asi po dvou minutách hovoru odjíždíme, k nám přichází někdo, kdo se představuje jako představený vesnice, který nám následně vysvětluje, že abychom mohli k vodopádu, musíme zaplatit 25 dolarů za osobu, tedy přes 1100 Kč. To nás (mírně řečeno) rozladí, kluka vysazujeme a máme jasno v tom, že se obejdeme bez vodopádu. Sice po cestě zpět objevujeme odbočku, o které předpokládáme, že by tam mohla vést, ale zaprvé nechceme skončit s probodanými pneumatikami, zadruhé tohle nechceme podporovat (kdyby se jednalo o nějakou rozumnou částku, tak proč ne, ale takhle by to musel být hodně významný vodopád, abychom za něj dali tolik peněz někomu, kdo se zrovna rozhodne tvrdit, že ho má na starosti… a ostatně kdo ví, jestli i po zaplacení by na místě nečekali další penězuchtiví vesničani). Takže dále (s několika párminutovými zastávkami) upalumeme směrem na Suvu.

Cesta do Korolevu

Vesnice Korolevu

Zastávka u moře, naproti ostrov Beqa

Po cestě do Suvy

Hřbitov u Suvy

Po příjezdu do Suvy se naráz cítíme jako v civilizaci 21. století, což je od příletu na souostroví poprvé (a naposled). Naším hlavním cílem je místní národní muzeum, které, přestože mě muzea většinou vůbec nezajímají, zní docela zajímavě. Bohužel nás nenapadlo zjistit, jestli zrovna dneska náhodou není zavřené. Bohužel je. Sedí u něj jeden chlapík a na zídce si suší prádlo. Dovnitř nás pustit nechce, nemá prý klíče.

Město

Muzeum

Stejně tak je zavřený i handicraft market, takže se nakonec spokojujeme s pomalou prohlídkou města a oběděm v čínské restauraci. Vracíme se do Korotoga na hotel a zbytek dne trávíme relaxem. Nicméně Suva ještě na nějakou dobu nepochybně zůstane nejvýchodnějším místem, které jsem navštívil – 178.45 °E :)

Suva

Oběd

Suva

Záliv za Suvou

Typický obchod - mříže jsou samozřejmostí.

Jo, shopping centre tomu říkají.

Místní

Večer v Korotogu

Sigatoka – seznámení s Korálovým pobřežím

zennie — Tue, 29 Jul 2014 00:59:20 +0000

28. únor – 1. březen 2014

Na letiště v Nadi dolétáme po čtyřech hodinách na křídlech Fiji Airways ze Sydney, kam jsme ráno doletěli z Melbourne. Po celní kontrole, která probíhá s úsměvem (mladí celníci jsou překvapeni, že nemáme ani žádný alkohol, a nabádají nás, že přece dneska někam musíme jít si užívat, když je pátek), hned s australskými dolary hned míříme ke směnárně a posléze k autopůjčovně, kde už nás čeká naše objednané auto, ne však to, co jsme chtěli. Pro případné výlety do vnitrozemí jsme zvolili terénnější auto, ale zrovna tři dny před naším příletem byl ostrov Viti Levu sužován záplavami a naše auto se někde utopilo, a tak jsme dostali “lepší” variantu, a to větší dodávku. No proč ne, s tím vnitrozemím jsme si stejně nebyli jistí a aspon jsme měli něco, do čeho se vejdeme i se zavazadly, což byla naše hlavní obava ohledně zhruba dvouhodinového cesty z letiště do vesnice Korotogo, kde jsme měli zarezervováno ubytování.

Na křídlech Fiji Airways

Uvítání na letišti

Řízení na levé straně už nám docela jde, ale ani Queen’s Road, hlavní cesta spojující Nadi a Suvu podél pobřeží, není v nejlepším stavu a občas se po ní přežene pes nebo kráva, což v noci není nejpříjemnější. Do hotelu dojíždíme okolo deváté hodiny. Personál se sbíhá a hraje a zpívá nám uvítací písničku, ostatně stejně jako na letišti. Jsme hladoví, ale hotelová kuchyně právě zavřela a nikam ven se nám přes únavu už nechce. Tak nám nabízejí, že uvaří aspoň něco rychlého, třeba fish & chips. Bereme.

Uvítání na hotelu

Ráno na vstávání úplně nespěcháme, vychutnáváme si snídani a během toho se rozhodneme, že dneska nepojedeme nikam daleko. Ostatně, jsme na dovolené a ne na intenzivně poznávacím výletě. Takže po pár minutách na pláži hned naproti hotelu míříme do jen pár kilometrů vzdáleného Kula Eco Parku, ve kterém sídlí spousta exotických a sympatických zvířat.

Snídaně

Výhled od snídaně

Pláž u hotelu

Zrovna je na programu krmení želv (no nic extra, ale uznávám, že po návštěvě Sukamade mám standardy týkající se interakce se želvami poněkud vysoko), ale možnost nechat si po těle běhat pěkné leguány potěší. A nějací hadi. Zbytek prohlídky parku je individuální, kromě dalších leguánů a hadů tu najdeme sovy, netopýry, spoustu ptáků. A náhodou potkáme jeden postarší manželský pár, který se chytne na naši češtinu – pán po roce ’68 emigroval do Kanady, ale češtinou, byť trochu lámanou, stále vládne relativně dobře. Jeho kanadská manželka sice pochopitelně česky nemluví, ale překvapivě docela rozumí.

Kula Eco Park

Po prohlídce parku směřujeme zpět po Queen’s Road směrem na západ do písečných dun u Sigatoky. Po cestě se zastavujeme v Sigatoce samotné, resp. na jejím okraji, kde nás zaujme pěkně vypadající kostel. Vjíždíme mezi baráky do vesnice, kde nás hned všichni místní zdraví hlasitým “Bula”, jak mají ve zvyku. Krátce procházíme okolí kostela, který je teda zavřený.

Sigatoka

Pak už tedy hurá do rezervace s písečnými dunami, jejíž správci se snažili o zápis na seznam světového dědictví UNESCO, což se ale nepodařilo. Cesta k samotnám dunám je relativně dlouhá a je šílené horko. Samotné duny nejsou impozantní svou velikostí (o dost nižší než někde v poušti), ale zajímavé jsou (alespoň pro mě) tím, že jsou přímo u moře, což jsem nikdy ještě neviděl.

Cesta k dunám

Duny

S dunami tedy spokojenost, ale trochu jsme podcenili přípravu, hlavně co se týče množství vody. Celý den bylo pod mrakem (jsme tu v deštivém období), ale během naší túry okolo den slunce náhle vylezlo, což bylo znatelně poznat, takže hned po návratu kupujeme a doplňujeme vodu. Poslední zastávka dnes je pak Tavuni Hill Fort, pevnost na kopci nad Sigatokou. Cesta do kopce je vzhledem k provozu trochu zběsilá, nicméně když dojíždíme, akorát stíháme hlídače, který nám zavřel bránu před nosem. Ale na Fiji se všechno dá vyřešit s úsměvem (a hlavně penězi, ehm), takže nás pouští dovnitř a prosí, ať tam nejsme moc dlouho. Pevnost Tavuni má prý nést významné znaky dlouholetého přítelství Fiji se Samoou, ale všechno, co tu je, jsou dvě rozbořené zdi a jedna zatoulaná koza. Alespoň, že z kopce byl velice pěkný výhled na řeku Sigatoka (druhá nejdelší na souostroví) a hornaté vnitrozemí ostrova Viti Levu.

Vnitrozemí

Výhled na řeku Sigatoka

Výhled do vnitrozemí

Tavuni Hill Fort, resp. to, co z něj zbylo

Po cestě zpět se ještě zastavujeme v obchodě a hurá zpátky na hotel na večeři.

Večeře

Večerní relax