• Tbilisi – cesta a start v hlavním městě
• Kazbegi – výlet k horskému kostelíku u čečenské hranice
• Jerevan – obtíže na hranicích a prohlídka města kultury
• Khor Virap a Echmiadzin – klášter pod Araratem a arménský Vatikán
• Jezero Sevan a údolí Debed – arménská riviéra a kláštery na skalách
• Gori – Stalinův rodný dům a skalní město Uplistsikhe
• Mestia – sovětským vrtulníkem mezi vrcholy Velkého Kavkazu
• Chalaadi – pěší výlet k ledovci na ruské hranici
• Batumi – staronové letovisko u Černého moře
• Kutaisi – kláštery, nákupy a cesta domů

Ráno opět dostáváme zajímavou snídani, pak pomalu vyjíždíme. Míříme jednou z nejkratších cest na severovýchod ke gruzínské hranici, která vede okolo jezera Sevan, což je největší jezero v zakavkazském regionu a současně jedno z největších vysoko položených (necelých 2 000 m) jezer na světě. Právě díky poloze mezi horami tady v létě není takové horko jako v rozpáleném Jerevanu, takže Sevan je velice častým rekreačním cílem, své letní sídlo tu má i arménský prezident.

K Sevanu vede krásná silnice.

Sevan

Zatímco v Jerevanu bylo ráno příjemně, tady vysoko je fakt kosa a fouká. Takže při první zastávce u jezera se nezdržujeme moc dlouho a popojíždíme ke klášteru na poloostrově vybíhajícím do jezera. Jezero je překvapivě velmi čisté, což se nedá říct o jeho okolí.

Sevan

Klášter Sevanavank

Co se skrývá za plotem?

Letní sídlo arménského prezidenta

Po prohlídce pokračujeme dál, točíme na severovýchod do Vanadzoru, třetího největšího města. Tam jen projíždíme, ostatně tam nic není, je to průmyslové město. A vypadá přesně jako něco, co si představím, když se řekne “postsovětské průmyslové město”. Navíc město už nesnášíme z důvodu, že nás tu vyfotila kamera při předjíždení v noci po cestě do Jerevanu.

Papíry pro převoz auta, které nás stály 30 USD...

Vanadzor

Vanadzor

Vanadzor

Za Vanadzorem se rozléhá kaňon řeky Debed, což je poslední věc, kterou v Arménii uvidíme. Už jsme tudy sice před pár dny projížděli, ale v noci, takže jsme netušili, jak pěknou krajinou jedeme.

Náš vůz

Údolí Debed

Údolí Debed

Města v údolí

Údolí Debed je lemováno různými kostelíky a kláštery, často nahoře na skalách. Z časových důvodů pro návštěvu vybíráme jen jeden z nich – Sanahin. Najít ho není sranda, mapu máme moc málo podrobnou a když sjedeme do vesnice Sanahin, zjišťujeme, že jsme úplně jinde. Po asi třech dotazech na místní se nám konečně podaří najít správnou odbočku na silnici vedoucí nad město. Tam se musíme ptát znovu a když už konečně někam dojedeme a opět se ptáme, zjistíme, že stojíme přímo u něj, akorát ho zakrývá rozpadlá nefunkční kavárna “Cafe Sanahin”. Značení žádné. Na to, že to je UNESCO památka, bych čekal, že bude snazší k nalezení. Ale je krásný a výhledy do údolí a na okolní stolové hory jsou taky super.

Rozpadlé Cafe Sanahin

Sanahin

Sanahin

Okolí Sanahinu

Podobizna celé rodiny na náhrobku na mě působí dost bizarně...

Okolí Sanahinu

Sanahin

Výhled do údolí Debed

Přes údolí jezdí lanovky. Většinou vypadají nefunkční, nicméně i kdyby byly funkční, nejsem si jistý, jestli bych do nich chtěl nastoupit.

Od Sanahinu upalujeme na hranici, už máme pěkné zpoždění a rezerva minimální. Na hranici už nás vítají (velice dobře si nás pamatují) u závory, kde nás otáčeli kvůli chybějícím papírům, odtamtud jedeme rovnou na arménskou celnici, ale když tam stojíme, přichází týpek a ptá se nás, jestli jsme byli v oné brokerské agentuře (kde jsme předevčírem zabili víc času, než jsme si přáli). Takže se otáčíme. Částečně jsme to teda tušili a doufáme, že nás to nebude stát moc peněz. Naštěstí to jde rychle, přijdeme a už nás místní šéf vítá, podává nám ruku a zvědavě se vyptává, jak jsme se měli v Arménii. Fronta tu není a problémy taky nejsou, takže jen a 3 000 dramů dostáváme potřebnou bumážku, ještě jedno potřesení ruky s vtipkujícím šéfem a jsme připraveni odjet ze země.

Výstup z Arménie a vstup do Gruzie probíhá bez problémů. Teď máme asi hodinu a půl na to dojet do Tbilisi, což je akorát. Benzinu máme na dně nádrže (nechtěli jsme utrácet všechny dramy pro případ, že bychom museli za výjezd auta platit víc peněz), takže u první pumpy u Sadakhla zastavujeme a za cca 80 lari tankujeme plnou. Máme šílený hlad, ale nemáme čas se stavovat na jídlo, uháníme do Tbilisi. Když přijíždíme na tetrisové parkoviště a vystupujeme z auta, je 14:45. Akorát. Pavel kontroluje auto, já zatím letím pro slečnu do půjčovny, která už nás čeká – ve 3 se zavírá. Zkontroluje nádrž a hotovo, auto předáno.

Problém teď je, že máme u sebe všechny věci, neměli jsme čas zajet nejdřív na hostel je tam odložit. Takže asi tři tašky plus ne úplně lehký nákup s koňakem. Vydáváme se směrem k hostelu, ale asi za 100 metrů mě napadne, že bychom mohli zajít do nějaké restaurace doporučené v průvodci. Stane se, velmi dobře zní restaurace Samikitno, která je sice o něco dražší než zapadlé vývařovny, ale je velice vychválena, navíc máme jistotu, že se tam domluvíme a mají obrázkové menu, takže máme šanci si dát i něco jiného než khachapuri nebo khinkali (ale to si dáme tak jako tak). Máme fakt šílený hlad, takže toho objednáváme hromadu. Velký khachapuri (se sýrem uvnitř i nahoře – ale velikost pro nás byla překvapením, opravdu jsem netušil, že to bude podobné jako pizza – hlavně velikostí), 10 ks vařených khinkali a jako předkrm ještě kombo lilkový salát + sýr + mchadi (smažená placka z kukuřičné mouky).

Předkrm

Khachapuri

Khinkali

Jídlo perfektní, k tomu pivo a jsme spokojení, ani to nemůžeme dojíst. Po jídle jsme zničení, přejezení, ale hlavně unavení a táhnout tu všechnu hromadu věcí více než kilometr do kopce taky na náladě nepřidá. Po ubytovaní na hostelu, kde jsme si nechali všechny věci, jdeme jen dolů koupit pivo a zbytek dne proflákáme, měli jsme dost.

Odpoledne sedáme do auta a vymýšlíme program. Chceme se podívat někam za Jerevan, ale bohužel kvůli včerejšímu incidentu na hranicích a následnému dlouhému spánku dopoledne nemáme moc času. Váháme mezi kostelem Khor Virap, který leží blízko úpatí Araratu, městečka Echmiadzin nebo ke klášteru Geghard. Je toho moc, nakonec vybíráme Khor Virap s tím, že pokud zbyde čas, zajedem ještě jinam.

Vymotat se z Jerevanu docela trvá. Zatímco v Tbilisi vede hlavní tepna ze severozápadu i jihovýchodu rovnou do centra, v Jerevanu, který působí o dost větší (i když má zhruba stejně obyvatel jako Tbilisi) je situace dost komplikovaná, ale s mapou se asi po půlhodině úspěšně vymotáváme na dálnici vedoucí do Íránu. Na to, že je to hlavní tepna, je v pěkně tragickém stavu, nicméně se jeden směr opravuje, takže bude líp (ale zúžený provoz je další zdržení pro nás). Za necelou hodinu dojíždíme ke Khor Virapu.

361 km na íránskou hranici

Hořící louka? o_O

Khor Virap je unikátní svou polohou blízko Araratu, což umožňuje krásné výhledy… pokud je pěkně. Ráno bylo hnusně, nicméně přes den se vyčasilo a Araratu jsme se ještě přiblížili, přesto však zůstalo nad Tureckem zataženo a Ararat se neukázal. Nicméně takto nějak to vypadá, když je hezky.

Zataženo nad Tureckem

Khor Virap

Turecká hranice - zavřená kvůli sporu s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach

Khor Virap

Cedule s Braillovým písmem v pěti jazycích

Movember!

Khor Virap

Khor Virap

Khor Virap je pěkný, nicméně malý, takže nám prohlídka nezabere moc času. Nakupujeme pohledy a vracíme se na parkoviště a rozhodujeme se vydat ještě do Echmiadzinu. Ten je 15 kilometrů od Jerevanu opačným směrem, takže se vracíme stejnou cestou, naštěstí nemusíme až do centra, projíždíme po předměstí. Když dojíždíme do Echmiadzinu, akorát se začíná stmívat.

Echmiadzin je takový arménský Vatikán. Sídlí zde katolikos všech Arménů – hlava arménské církve. Taky tady stojí nejstarší státem založený kostel, což souvisí tím, že se Arménie ráda prezentuje jako první země, která přijala křesťanství jako státní náboženství, což se mělo stát roku 301. Celý komplex v Echmiadzinu je na seznamu světového dědictví UNESCO. Komplex si asi během hodiny procházíme, bohužel jsem nechal stativ v autě, což se při rychlém stmívání ukázalo jako chyba.

Echmiadzin

Echmiadzin

Echmiadzin

Echmiadzin

Echmiadzin

Echmiadzin

Nejstarší kostel

V kostele zrovna skončila mše, takže potkáváme spoustu lidí na cestě ven. Je zde vidět nějaká větší konzervativnost – ženy mají zahalené vlasy, což je běžné v Gruzii, ale v Jerevanu jsme se s tím nesetkali vůbec.

Po prohlídce areálu už máme pořádný hlad, takže se vydáváme hledat restauraci. Echmiadzin je ale malé město a restaurace se tu obecně moc nevedou, takže je to trochu problém. Pavel se jde ptát do jednoho z mála otevřených obchodů, kde se s ním nikdo moc nechce bavit, jsme odbyti, ať si zajdeme do kavárny naproti. Kavárnu zkoušíme, tam nám vnucujou pizzu a sandwiche, což není úplně ono, ale pak v menu najdeme i menší místní jídla. Škoda, že u půlky netušíme, co to je, a asi půlka toho, co jsme se rozhodli objednat, prý není. Končíme u nějakého kebabu v placce a jakési místní sekané. Jako obvykle bez jediného kousku zeleniny.

Večeře v Echmiadzinu

Po večeři je nám hned líp. Sice jsme unavení, ale ještě bychom se nejraději podívali na jednu věc – sochu Matky Arménie, která se tyčí nad Jerevanem. Byla postavena namísto strženého Stalina už v roce 1962. Po městě zase trochu bloudíme (tentokrát proto, že je Jerevan plný jednosměrek, které však v mé mapě zaznačeny nejsou – a navigaci nemáme), ale nakonec se nám tam podaří nějak dojet. Zkouším fotit výhled na noční Jerevan, ale výsledky nic moc. Ne že by se to špatně fotilo, ale proto, že Jerevan nemá žádnou dominantu (jako třeba v Tbilisi katedrála Tsminda Sameba). Při vjezdu do Jerevanu nás ještě udivuje místní “Strip”. Zdá se, že na pověsti Jerevanu jako významného centra nočního života opravdu něco bude, v centru je na každém rohu bar a karaoke, na předměstích se táhnou nekonečné řady casin a trochu pochybně vypadajících klubů.

Noční Jerevan

Matka Arménie

Matka Arménie

Noční Jerevan

Vedle sochy...

Park vítězství...

Poslední, co nás večer čeká, je ještě jeden nákup. Už je sice okolo desáté hodiny večerní, nicméně si chceme z Arménie dovézt místní proslavený koňak (ano korektněji brandy, nicméně Francouzům tento nápoj tak zachutnal, že povolili, aby byl nazýván “Cognac”). Těch je tu velký výběr, jen nejznámější výrobce Ararat nabízí asi 15 variant podle stáří, přičemž samotný nejlevnější tříletý stojí asi 400 Kč a pak cena raketově stoupá.

Mají i toto dárkové balení, obsahuje tři varianty o stáří 3, 8 a 30 let. Cena okolo 3 000 korun. Nicméně běžně v regálech tu jsou flašky s cenou až ke 20 000 Kč.

Nanuk CCCP? o_O

Zbytek večera trávíme odpočinkem a pokecem s ostatními na hostelu. Ráno chceme vstávat okolo šesté, ať v 7 můžeme vyjet. Ve tři musíme vrátit auto, ještě bychom se chtěli podívat na pár míst po cestě a taky nevíme, jak dlouho se zdržíme na hranici.