Vzhledem k tomu, že jsem po Asii cestoval celkově asi čtyři a půl měsíce, už jsem v Indonésii nebyl zrovna nejbohatší, takže zemi jsem si vybral správně, jelikož je tam opravdu krásně levně. Měsíc v Indonésii mě vyšel těsně pod 10 000 Kč, a to včetně víza, letenek a suvenýrů. Tomu dost pomohlo, že jsem pro ubytování využil Couchsurfing. Kromě toho, že mi to ušetřilo peníze, mi to dalo spoustu dalších příležitostí a přátel, ke kterým bych se jinak nedostal. U hostitelů z CS jsem spal celý měsíc kromě dvou nocí v divočině (kde nebyla jiná možnost), jedné noci ve vlaku a jedné na trajektu.

Měsíc na cestování může být docela dlouho, ale v Indonésii je to velice málo. Projel jsem od západního cípu Jávy až na Bali. To je jen asi 1500 km, takže jsem cestoval o dost pomaleji než obvykle, přesto jsem nenavštívil zdaleka všechny zajímavosti po cestě. Hlavně je to však velmi malá část Indonésie. A jelikož se mi v Indonésii zalíbilo, snad se tam brzo vrátím, příště bych chtěl na Sulawesi, Nusa Tenggara nebo Moluky. Měl jsem teda chuť tam z Jávy přeletět, ale vykašlal jsem se na to kvůli úspoře peněz a taky proto, abych si pořádně užil Jávu. Tak příště. Jako top ze svého výletu hodnotím výlet na ostrůvky do Sundského průlivu, pozorování želv na pláži Sukamade a kráter Ijen, zklamalo mě Bali.

• Jakarta – jedna velká rozpálená dopravní zácpa
• Krakatoa – výlet do Sundského průlivu za jednou z nejmocnějších sopek
• Bandung – koloniální čtvrť a kráter Kawah Putih
• Yogyakarta – v kulturním srdci Jávy
• Surabaya – město hrdinů a horké prameny na venkově
• Národní park Bromo Tengger Semeru – přírodní ikona Jávy
• Kawah Ijen – sirný důl v kráteru kouřící sopky
• Národní park Baluran – Afrika Jávy
• Pláž Sukamade – kde mořské želvy dávají dobrou noc
• Nusa Dua, Kuta, Uluwatu – turistický blázinec na jižním Bali
• Singaraja, Lovina – klidnější sever Bali

Od Tanah Lotu se s Jeffrim na motorce vracíme pár kilometrů zpět směrem k Denpasaru, pak to stáčíme nahoru po hlavní ostrovní severojižní cestě. Brzy přijíždíme do centrálního pohoří, obloha se zatahuje a začíná pršet. Když déšť sílí, nakonec zastavujeme u náhodného stánku na kávu a čekáme asi hodinu. Déšť trochu ustane, ale o půl hodiny zase sílí do ještě mnohem větší intenzity. Jeffri má pláštěnku, já ne, navíc už sjíždíme z hor z docela prudkého kopce, takže se na motorce na kluzké cestě necítím úplně nejlépe. Zastavujeme pod nějakou branou, kde neprší, a čekáme další půlhodinu, pak konečně klesáme a vjíždíme do Singaraji, druhého největšího města Bali. Svému novému hostiteli Hadymu se mám ozvat, až dojedu k místnímu Památníku hrdinů, který s Jeffrim chvíli hledáme, je ale hned při vjezdu do města. Hady se ozývá, že už musel do práce (kvůli Tanah Lotu a dešti máme asi tříhodinové zpoždění) a posílá pro mě svou kamarádku Novi.

Památník hrdinů v Singaraji

Novi přijíždí asi po patnácti minutách, seznamujeme se, děkuju Jeffrimu a loučíme se s ním, jede zpátky domů na jih. Novi plánuje, kam vyrazíme my, než se Hady vrátí z práce. Navrhuje zajet k moři tady v Singaraji, což děláme, ale nezdržujeme se, protože pláž je fakt jedna z nejhnusnějších, co jsem v životě viděl (ale je u ní pěkný chrám). Pak se přesouváme do nedaleké Loviny, starého letoviska z dob, kdy ještě u Denpasaru nebylo rušné mezinárodní letiště a hlavním vstupním bodem na Bali byl velký přístav právě v Singaraji. V Lovině už je pláž pěknější, ale pořád žádný zázrak. Dodnes sem ale dost turistů jezdí a má to být nejlepší místo na pozorování delfínů, o čemž vypovídá i delfíní skulptura u pláže. Škoda jen, že se rozpadá. Po procházce tady míříme zpátky na večeři do Singaraji, mezitím se stavujeme v hotelu, kde pracuje Hady, který na chvíli vyleze ven, takže se seznamujeme. Hady tady dělá na recepci, Novi taky pracuje v hotelu, ale trochu jinde a dělá v kuchyni (pár měsíců poté se ale přesouvá do stejného hotelu, kde je Hady, a její sen do budoucna je pracovat na výletní lodi.

Chrám u pláže v Singaraji

Hodně ošklivá pláž...

O něco pěknější moře v Lovině

Rozpadlí delfíni v Lovině

Rozpadlí delfíni v Lovině

Večeře je trochu dražší, ale stojí za to, skvělé kuře, rýže a k tomu velice ostrý salát z místního listí, který i Novi, která má ráda ostré jídlo, se slzami v očích nakonec v půlce vzdává. Po večeři mě Novi tahá ještě na vyzkoušení místních sladkostí, objízdíme pár vyhlášených stánků po městě, bohužel je vše zavřeno, až pak dojedeme jeden stánek, kde za 20 000 rupií (na Bali už docela normální cena, na Jávě to pořád stačí na dvě večeře) dostávám jakýsi obrovský lívanec plněný čokoládou, oříšky, sýrem a ještě něčím. Je to skvělé, ale už jsem najezený a má to velikost plnohodnotného jídla, takže sním jen kousek, kousek dávám Novi, kousek pak doma její sestře a zbytek schovávám na zítřek (a zítra bohužel vyhazuju, protože se v tom namnožily stovky drobných mušek… což se tady stane s každým jídlem, které se na chvíli nechá bez opravdu pořádného zabalení, jak zjišťuju během následujících dní). Dojíždíme k Novi, nechává mě odpočinout ve svém pokoji, někdy o půl dvanácté v noci mě pak Hady nabírá po cestě z práce.

Večeře

Večeře

Zákusek po večeři

Druhý den se koná balijská tradiční svatba, na kterou mě Hady zval. Vyjíždíme asi v 9 ráno. Celá akce je pro mě trochu zklamání – těšil jsem se na nějaký obřad, krásné tradiční oblečení atd., ale nic z toho se nekonalo, protože poté, co jsme se asi po hodině sezení a zírání do prázdna zeptal, kdy to začne, řeklo mi, že už to celou dobu jede. Obřad se konal už před několika dny a toto bylo jen jakési posvatební setkání. Jídlo měli super, to samozřejmě musím uznat. A pár pěkných oblečků se taky našlo (ale bylo mi blbé fotit), neměl jsem si s kým co říct, asi po dvou hodinách odcházíme. Hady mě veze do asi 20 km vzdáleného chrámu, který bývá někdy nazýván jako “malý Borobudur”, protože dekorací se mu vzdáleně podobá. Je docela pěkný. V knize návštěv nalézám docela početné zastoupení českých vzkazů, což mě teda nepřekvapuje.

V chrámu

V chrámu

V chrámu

V chrámu

V chrámu

Na večeři jedeme na mie goreng, k tomu zkouším podivně zabarvený nápoj s černou rýží. Dobrý. Vracíme se k Hadymu. Bydlí teď v malém novém domku s tátou, který tu ale skoro není. Každý večer se venku na terase Hady věnuje hře na kytaru, což je super.

Pití k večeři

Velice pěkná ulice, kde bydlí Hady

Brzo ráno mi Hady jako obvykle přináší snídani, směs několika druhů rýže s trochou masa, zeleniny a koření, zabaleno v papíru. Pak se rozhodujeme vyrazit na vodopády Gitgit, které se nacházejí několik kilometrů na jih. Vyjíždíme do prudkého kopce centrálních hor, kde se okamžitě zatahuje a teplota je tak o 15 stupňů nižší než na rozpáleném pobřeží. Vodopády jsou pěkné, asi půl hodiny se koupeme (a houpeme na laně). Po cestě zpátky odbývám otravné prodejce, Hady mi přitom ukazuje, jak vypadá strom s duriany. Shodou okolností jsem o tom před pár dny přemýšlel, že jsem je nikde neviděl růst. Není divu, strom je opravdu mohutný a duriany rostou velice vysoko, chvíli mi trvá, než vůbec nějaký zahlédnu.

Vodopády Gitgit

Vodopády Gitgit

Durianovník

Další den je můj poslední v Indonésii, takže volný večer využívám k nákupům. Musím koupit ještě dárek pro Jeffriho, který byl tak hodný a dovezl mě sem (a nechal mě uložit si u něj mé věci) a pak suvenýry pro lidi, které uvidím po odletu z Indonésie. To nakonec řeším hlavně kávou, která je tu levná a dobrá. Nakupuju v mnoha sáčcích celkem asi kilo a půl, přestože jsem po sáčku rozdával téměř všem kamarádům, které jsem následně v Japonsku a Číně potkal, zbylo mi ještě tolik, že ji dopíjím ještě teď v říjnu, půl roku po odletu z Indonésie.

Zatímco poslední týden v Indonésii už jsem toho měl všeho docela dost (hlavně horka) a těšil se na chladný sever, poslední ráno mě přepadla lehká depka, že z té skvělé Indonésie zmizím a kdo ví, kdy se znovu ukážu…

Na poslední ráno máme program s Hadym a Novi – vyrazit do Loviny na pozorování delfínů. Nechávám se přesvědčit i za cenu 100 000 rupií (200 Kč, při zpětném pohledu je to strašně málo, ale přece jen jsem Indonésii projížděl s minimální útratou) a o půl šesté ráno vyrážíme do přístavu. Přestože jsou místní, Hady ani Novi na delfíny nikdy nejeli.

V šest ráno akorát svítá, což je období, kdy jsou delfíni nejaktivnější. Nasedáme na malou kocábku a vyrážíme na moře. Jezdíme asi dvě hodiny. A máme smůlu – delfína za celou dobu nevidíme ani jednoho. Nedá se nic dělat, prý je to dost nezvyklé. Hady pak u kapitána zpetně ukecá slevu z 100 000 na 60 000 rupií, takže ani nemám pocit, že jsem přišel o nějaké zásadní množství peněz.

Naše loď

Vyplouváme ještě před východem slunce

Naše výprava

Vracíme se do Singaraji a dáváme si snídani. Loučím se s Novi a s Hadym ještě jdeme do supermarketu pro pár drobností a na oběd, než mě doprovodí na bus do Denpasaru.

Poslední oběd

Bus do Denpasaru - bez asistence místních je velice těžké něco sehnat, protože turisti jsou hnáni do klimatizovaných turistických autobusů (které stojí i desetkrát tolik, co toto).

Banánové srdce - oblíbená pochoutka např. na Filipínách, zatím jsem neměl příležitost vyzkoušet.

Přijíždím do Denpasaru. Mám celé odpoledne čas a na poslední chvíli se náhodou spojím s dalším Couchsurferem – jmenuje se Wahyu, bydlí v Seminyaku (kousek od Denpasaru) a původně mi nabídl ubytování na pár dní, ale neměl vůbec čas a nedohodli jsme se. Pak se ozval znovu s pozváním, že už má více času, ale až den před mým odletem. Nabídl jsem, že můžeme někam zajít v Denpasaru, protože měl akorát volno. Takže dorážím na už známé nádraží Ubung, asi hodinku čekám, než Wahyu skončí ve škole, a vyzvedává mě. Jedeme k němu domů, kde se dlouze zapovídáme, pak přijíždí ještě pár jeho kamarádů a jedeme se podívat na nedalekou pláž.

U pláže

U pláže

Tato oblast mi přijde dost zajímavá. Přijeli jsme po polňačce, po turistech tady ani památky. Nicméně když popojdeme o 500 metrů dál, už vidíme, že se tady staví hned několik budov. A po pláži se prochází západní pár ve svatebním oblečení s fotografy. O dalších pár set metrů dál už slunečníky, desítky Němců s vyvalenými pupky popíjející drinky a řada hotelů. Wahyu tvrdí, že ještě před půlrokem to tady nestálo. Tolik k turismu na Bali.

U pláže

Tato oblast už to má taky spočítané...

Tato oblast už to má taky spočítané...

A tady už je to úplně jasné.

Já a Wahyu se pak vracíme zpátky k němu domů a řeším, jak se dostat na letiště. Potřebuju se sejít s Jeffrim asi za dvě hodiny, protože později nemá čas, a musí mi dovézt moji krosnu. Wahyu mi slíbil, že mě na letiště doveze, problém je, že musí večer psát nějakou práci, tak se k tomu moc nemá, což mi dost komplikuje situaci, protože na taxi je to dost daleko (cca 30 km) a veřejná doprava neexistuje. Nakonec ale svolí a odveze mě, čímž mi ušetří dost starostí a peněz, tak mu aspoň platím celou nádrž benzinu. Po cestě se ještě stavujeme na ketoprak, prý jakartskou specialitu, neidentifikovatelná hmota s arašídovou omáčkou – super. O hodinku později už jsem u letiště, kde nás čeká Jeffri s mou krosnou a taškou prádla, které jsem si u něj nechal na vysušení. Chvíli si ve třech povídáme, pak Wahyu odjíždí dělat věci do školy. Letadlo mi letí až asi za tři hodiny, tak jdeme ještě s Jeffrim pokecat do místního zapadlého kafe-stánku.

Večeře

O půlnoci nasedám na denpasarském letišti do letadla a sedmihodinovým nočním letem se přesouvám na sever do korejského Soulu…

Hurá na sever

Závěrečné zhodnocení: Indonésie pro mě byla velice pozitivním překvapením. Dostal jsem se tam víceméně náhodou díky levné letence, o to víc jsem si to pak užil. V Indonésii jsem neměl moc peněz a ani jsem je nepotřeboval. Za měsíc pobytu jsem se těsně vešel do hranice 10 000 Kč, a to včetně letenky, víza, výstupní taxy a drahé cibetkové kávy jako suvenýru – tyto čtyři položky vydaly asi na 2 800 Kč, takže kdybych je odečetl, dostávám se na hranici cca 240 Kč za den, což Indonésii dělá asi nejlevnější zemi, kterou jsem navštívil (i když se na tom samozřejmě podepsal způsob, jakým jsem cestoval). Co se týče země samotné, přijde mi mnohem zajímavější než kterákoli jiná země v regionu. A to jsem i přes plné využití 30denního turistického víza (odlétám 30 min před vypršením víza) objevil jen minimální část. Takže se tam asi znovu brzo ukážu :)

Po třech týdnech v Indonésii opouštím Jávu a přesouvám se na sousední ostrov Bali, který je v Evropě známý snad každému. Asi právě proto se mi sem vůbec nechtělo, že jsem tušil, jak to tady bude plné turistů, na což jsem si na Jávě odvykl. S tím souvisí i množství podvodů, které na člověka všude zkouší, a celkově o hodně vyšší ceny. Dokonce i Couchsurfing dlouho selhával, dostalo se mi zhruba sedm odmítnutí při shánění 2 týdny dopředu (naopak na Jávě jsem si zvykl na to, že mi automaticky chodily pozvánky – ohromný rozdíl). Ale vzhledem k tomu, že jsem byl několika svými kamarády přesvědčován o tom, že Bali je fajn, chtěl jsem vidět taky něco jiného (Bali bylo ovlivňováno značně jinými kulturními vlivy než těmi, které se dochovaly ve většině Indonésie) a koneckonců to z východní Jávy, kam jsem stejně chtěl, bylo blíž na mezinárodní letiště do Denpasaru než zpět do Jakarty (ke které nemám o nic pozitivnější vztah než k Bali), rozhodl jsem se to vyzkoušet.

Na Bali mířím busem směřujícím z Banyuwangi do Denpasaru. Prý to má trvat okolo čtyř hodin, ale vzhledem k tomu, jaké mám asi na Bali štěstí, to trvá asi dvojnásobek. Dlouho čekáme na odjezd trajektu, dále dost zdržuje jakási kontrola po přejezdu (místním jsou kontrolovány doklady, mně stačí zamávat pasem, aby se na mě policie překvapeně usmála a šla dál, takže smysl asi stejně nulový) a asi po hodině jízdy na Bali se náhle bus zastavuje a dál nejede. Řidič asi půl hodiny něco opravuje, pak jedeme dál, ale stejná událost se opakuje ještě několikrát. Čekám přijezd do Denpasaru okolo čtvrté hodiny odpolední, místo toho někdy v sedm přijíždíme na neznámé místo uprostřed divočiny, kdy bus končí. Podle mých informací měl bus jet na autobusové nádraží Ubung v Denpasaru, ale místo toho končí ještě o 20 km blíž ve vesnici Mengwi. Pohotově na internetu zkouším hledat možnosti dopravy dál (hlavně cenu), ale marně. Jdu tedy s davem, ignoruju otravné taxikáře a dojdu až k angkotům, co odvážejí lidi na Ubung. Prý za 10 000 rupií, ale já mám velkou krosnu, takže dvojnásobek. Bohužel není na výběr, lidí je dost, angkotů málo. Nasedám a přemýšlím, jak se dostanu dál. Je to složitější.

Dnes a zítra mám domluvené spaní u Jeffriho, který pochází z Jogjakarty, ale teď bydlí v Nusa Dua, což je na úplném jihu ostrova, od Denpasaru asi ještě 20 kilometrů. Když mě tedy konečně angkot vyhazuje na Denpasarském autobusovém nádraží Ubung, začínám shánět dopravu dále. Vím, že do Nusa Dua jezdí nová moderní autobusová linka Trans-Sarbagita, jenže jede po hlavní ulici podél východního pobřeží, a od této ulice jsem asi 5 kilometrů, což v noci se zavazadly pěšky nejdu. Spoléhám na angkoty, které by mě zavezly na autobusové nádraží, kde ona autobusová linka začíná, ale několik lidí mi tvrdí, že teď už nic nejede. Super. Ptám se taxikáře, který, jak bych na Bali čekal, hned říká tak šílenou cenu, že s ním vůbec nemám chuť smlouvat. Nakonec se dohaduju s majitelem dodávky, že mě tam doveze za 30 000 rupií, když zjistí, kam jedu, mi nabízí odvoz až tam asi za 100 000. Nakonec dávám přednost troše komfortu než se hrkat autobusem (o kterém vlastně nevím, jestli takhle večer ještě jede) a dohodneme se asi na 60 000 (120 Kč), tedy stejně, jako jsem platil za bus z Banyuwangi až do Denpasaru. Cesta do Nusa Dua přes turistickou Kutu a okolo letiště trvá celkově asi hodinu. Nechávám se vysadit na jedné křižovatce a kontaktuju Jeffriho, prý pro mě dojede. To je asi za 10 minut, seznámíme se a poprosí mě, jestli můžu přeběhnout o 200 metrů dál, kde mě nabere, protože mi zapomněl vzít helmu a zrovna tu stojí policejní hlídka. Přesouváme se k Jeffrimu do jeho malého bytečku. Na pár hodin se zakecáme, vymýšlím nějaké plány a jdu spát.

Na ráno máme vymyšlený výlet k útesům Uluwatu, které jsou nedaleko. Jeffri musí ráno do práce, doporučuje mi jet s ním ráno do Kuty, tam si půjčit motorku a jet. Ale nějak se mi nedaří vzbudit, vstávám až po jedenácté (minulý týden jsem totiž skoro nespal) a Jeffri se v tuto dobu akorát vrací pro něco domů, informuje mě, že musí za chvíli jet do Kuty, ale odpoledne má volno a může se mnou na Uluwatu zajet, fajn. Stavujeme se na oběd (klasicky rýže, tempe, ryba) a hurá do nedaleké Kuty. Kuta je zdaleka největší turistická šílenost, kde člověk sotva narazí na místní obyvatele či na indonéštinu. Hlavní třída je lemována bary, McDonaldy a podobnými podniky. Jeffri mě vyhazuje u místní pláže Kuta Beach a odjíždí na dvě hodinky do práce. Kutu projdu, nic moc zajímavého tu není, pláž je normální a jsem zděšen z místních cen. V restauracích na ulici jídlo asi 4x dražší než na Jávě, vše v supermarketech (včetně třeba balené vody) zhruba 2x dražší.

Kuta Beach

Kuta

Kuta

Kuta

Procházku Kuty chci zakončit u památníku obětem teroristického útoku v roce 2002, když jdu k němu, naráz potkávám Jeffriho, který už jede zpátky, o půl hodiny dřív. Nasedám k němu na motorku, zaveze mě k památníku a pak už míříme na jihozápad do Uluwatu.

Památník obětem teroristického útoku

V Uluwatu procházíme útery a chrám na nich – pěkné, ale lidmi nacpané tak, že občas je celý průchod komplexem jedna velká a hustá fronta, což všechny dojmy ničí. Škoda.

Uluwatu

Ne nadarmo všem při vstupu říkají, ať do areálu k opicím nechodí s brýlemi.

Uluwatu

Uluwatu

Večer musí Jeffri znovu do práce, mně by se hodilo dostat na internet, takže se nechávám hodit do nedalekého supermarketu, což je asi nejsnazší možnost. V supermarketů si při nákupu láhve piva Bintang vyžádám heslo na wifi, venku jsou lavičky a zásuvky, k tomu si ještě z blízkého stánku k jídlu přináším nasi goreng a pár hodin trčím na netu. Aspoň, že na Bali je internet o kus kvalitnější než kdekoli na Jávě. Asi v devět večer se vracím zpátky, Jeffri je pořád v práci.

Na kuře jedině do BFC

Plánuju další dny. Jeffri mě může ubytovat jen na tři noci, takže bych mohl ještě zůstat celý další den, ale ve chvíli, kdy jsem byl na cestě autobusem z Banyuwangi do Denpasaru, mi přišla pozvánka z města Singaraja na severu Bali od jistého Hadyho, který mi později napsal, ať dojedu do nejdřív, že v pondělí (za dva dny) se jeho kamarád žení. A účast na balijské tradiční svatbě zní samozřejmě skvělě. S dopravou je to ale trochu těžší. Z Denpasaru jezdí nějaká místní doprava, o které se nedá nic rozumného zjistit, navíc dostat se do Denpasaru je taky docela věda. Většinu veřejné dopravy na Bali ale zajišťují turistické klimatizované autobusy, které stojí šílené peníze. Do Singaraji to jede párkrát denně a stojí to 120 000 rupií, když tuhle částku uslyším, chvíli nedokážu uvěřit tomu, že je to myšleno vážně (do Singaraji je to okolo 90 km, za stejné peníze se dá na Jávě dojet z Jakarty někam možná až do Probolingga, což je skoro 900 km). Tudy to nepůjde. Nejrozumnější možnost by byla půjčit motorku, což by vyšlo levněji a samozřejmě je to nejpohodlnější. Jenže s sebou nemám a pro místní policii jsou “pokuty” pro cizince bez IDP velice dobrým a spolehlivým zdrojem obživy a podle toho časté silniční kontroly vypadají. Dlouho řeším, co s tím, až nakonec Jeffri, který vidí, že se na jízdu na motorce přes centrální hory moc netěším, mi nabízí, že mě tam odveze, což by mě vůbec nenapadlo. Přemlouvá mě, že mu to nevadí, tak ráno vyjíždíme. V Kutě stavíme, abych půjčil motorku, protože Jeffri tvrdí, že jeho motorka je na centrální hory dost slabá a musíme půjčit silnější. Ale všichni prodejci odmítají smlouvat a Jeffri tvrdí, že 60 000 na den je drahé, tak to po chvíli vzdává a jedeme tam na jeho. Stavíme ještě, abych mu koupil benzín, a vyjíždíme směr Tanah Lot.

Políčka nad Denpasarem

Tanah Lot je jedním z nejznámějších chrámů na Bali a máme ho nedaleko od cesty, tak se tam spolu stavujeme. Celkový dojem lepší než z Uluwatu, protože turistů je tu možná skoro stejně, ale samotný chrám je vybudovaný na nepřístupné skále v moři, takže mi turisti nekazí výhled a ještě mi zážitek zpestřil vyskočivší varan z křoví, do kterého jsem vlezl, abych vyfotil chrám z lepšího úhlu. V areálu se procházíme asi hodinu a půl a jedeme dál na sever…

Zde oblíbené suvenýry

Dost umně napsaná čínština...

Ukázka balijského písma

Tanah Lot

Tanah Lot

Jeffri se nechává spláchnout vlnou na útesu.

Pláž Sukamade v národním parku Meru Betiri na jihovýchodě Jávy mě zaujala od té doby, co jsem se o ní dozvěděl, což bylo, když mi Lethe psal první zprávu ve chvíli, kdy jsem byl ještě v Singapuru. Je to jedno z mála míst, kam se pravidelně vracejí mořské želvy klást vejce. Želvy obvykle kladou vejce na různá místa, pláž Sukamade je jedno z unikátních míst, kde se dají spatřit každou noc. Nevýhodou pro potenciální návštěvníky je, že je pláž opravdu těžce dostupná, nebýt Letheho, nemám šanci se tam dostat. Tím je zase národní park lépe chráněn. Z Banyuwangi je to 100 kilometrů a cesta má trvat okolo pěti hodin, což je dost vypovídající. Lethe tvrdí, že cesta na Sukamade je opravdu šílená, se svou motorkou by tam nikdy nejel a kdyby v půjčovně řekl, že chce jet na Sukamade, rozhodně mu motorku nikdo nepůjčí.

Po cestě projíždíme plantážemi kakaových bobů.

Ochutnávka. Mně to trochu připomíná mango...

Cesta k národnímu parku Meru Betiri

Cesta do národního parku není nijak hrozná. Samozřejmě super není, ale na indonéské standardy mi přijde docela normální, takže se dívím tomu, co Lethe vyprávěl. Pochopím až po vjezdu do národního parku, kde se registruju a platím vstupné (asi 60 Kč). Pak to začíná. Chybí nám posledních 13 km… a ty jedeme zhruba hodinu a půl. Prvních pár kilometrů je šílená kamenitá cesta do prudkého kopce. Pak následuje totéž dolů, to už často seskakuju a jdu pěšky, což je v žabkách snad ještě méně příjemné, ale možná i rychlejší a hlavně o dost příjemnější, protože ruce při držení se motorky dostávají pěkně zabrat. Škoda, že na fotkách šílenost té cesty nejde zdaleka tak dobře vidět.

Cesta k pláži Sukamade

Další překážka je alespoň půl metru hluboká řeka. Zde končí běžná auta (ne že bych tu předchozí cestu chtěl s běžným autem absolvovat), protože se to tady dá buďto přebrodit velkým džípem anebo přejet na ručně operovaném přívozu s motorkou.

Přívoz

Přívoz

Po chvíli šílených cest dojíždíme k chovné stanici želv. Jdeme rovnou za rangery a domlouváme co a jak. Platím nocleh, rovnou u rangerů objednávám večeři (jedou za chvíli do civilizace pro zásoby) a platím samotné rangery – za to, že nás provedou v noci mezi želvami. Není to povinné, ale Lethe mi potvrdil, že šance spatření želv je s rangerem mnohem vyšší a ještě se člověk dozví, jak to tu všechno funguje. Pak mě provádějí chovnou stanicí. Nejprve nádržemi, kde jsou čerstvě vylíhlé želvičky, a pak místem, kde se želvy v písku líhnou.

Tyto želvy mají okolo 3 dní.

Odsud se želvy líhnou.

Zrovna jsme toho svědci, z písku se vyhrabaly čtyři malé želvičky.

Proč to všechno?

Národní park Meru Betiri je místo vzácné pro svou vysokou frekventovanost čtyřmi druhy mořských želv. Ty jsou však ohrožené, proto byla zřízena tato chovná stanice. Kromě toho, že tu rangeři navštěvující želvy evidují a kontrolují, se starají o ochranu těch čerstvě vylíhlých. Těsně po narození mají totiž želvy specifický zápach, který jsou varani a jiní predátoři schopni detekovat a ve chvíli, kdy se začnou želvy v písku líhnout, už na ně predátoři čekají. Aby se tomuto zamezilo, rangeři vejce sbírají, nechávají želvy vylíhnout v chovné stanici a až několik dní poté je vypouštějí zpátky do moře. Toho se můžeme účastnit, dostávám kýbl se 150 želvami (že prý mám štěstí, normálně dává 30-50) a jsme posláni na pláž Sukamade, která je po pěšince v džungli vzdálena asi kilometr, ať jdeme želvy vypustit. Příjemné, pěkné.

Na pláži Sukamade

Vypouštíme želvy.

Vypouštíme želvy.

Vypouštíme želvy.

Pláž Sukamade sama o sobě je velice pěkná. Po vypuštění želv si lehám a krátce usínám, času máme dost. Pak se vracíme do chovné stanice a radíme se s rangery, že v 7 bude večeře a pak půjdem na pláž pozorovat želvy. Tak jdeme na chvíli ještě pospat do chajdy. Přece jen jsme toho po včerejším Ijenu moc nenaspali a tady nemáme do čeho píchnout. V 7 dostáváme večeři (instantní nudle a vajíčko) a vydáváme se na pláž, kromě nás dojel ještě džíp s bělochy – to mě moc netěší. Nějaká nizozemsko-americká rodinka, co tady má příbuzné, za kterými se vypravili. Na pěšince v džungli jdeme pomalu, ranger pořád svítí a kouká do okolí – jsou tu prý divočáci, varani, dikobrazové a kdo ví, co ještě.

Noční pláž Sukamade

Když dojdeme na pláž, rangeři nás instruují, ať čekáme, že jdou shánět želvy. Musíme být potichu a ničím nesvítit (takže Američani jsou po fotce s bleskem důrazně napomenuti) – želvy jsou totiž velice citlivé a plaché a ve chvíli, kdy by lezly z moře a uvidí rušivý element, otočí se a vrátí se nejdřív další noc. Rangeři se opatrně plazí keři na okraji pláže a asi po 10 minutách nás přivolávají smluveným znamením baterkou. Želva se našla.

Běžíme asi 100 metrů k rangerům, kteří stojí nad želvou. Je to kareta obrovská, ohrožený druh, dorůstá délky až 150 cm, tato má něco přes metr. Je zde nejčastěji viděnou želvou, žádné jiné tento večer nevidíme, ale vyskytují se tu další tři druhy, mimo jiné kožatka velká, kriticky ohrožená největší želva, dorůstá délky až 2 m při hmotnosti až 900 kg.

První setkání s karetou

Ve chvíli, kdy želva začne hrabat a klást vejce, už totiž svou plachost ztrácí a je možné se dostat do bezprostřední blízkosti (i když je jen málo míst, kde se toto prakticky dá, protože v místech, kde je více turistů, jim pochopitelně není dovoleno se přiblížit). Želva stále rozhrabuje písek a rangeři okolní písek promačkávají dřevěným klackem – hledají vajíčka. Není jisté, jestli už je nakladla nebo ne, ale najít je nemůžou. Zdá se, že želva pořád hledá. Klást vejce začne totiž až ve chvíli, kdy se dohrabe k písku o teplotě aspoň 27 °C. Nakonec to evidentně vzdává (rangeři ještě po odchodu želvy znovu zkoušejí hledat vejce, ale neúspěšně) a velice pomalu se odebírá do moře. Čekáme na místě znovu na znamení rangerů.

Želva se odebírá do moře.

Po dalších deseti minutách znovu pozorujeme znamení rangerů a letíme za nimi. Tentokrát úspěch. Dobíhám první a akorát vidím vyhloubenou jamku pod želvou, do které padají bílá vajíčka. Želva klade vajíčka ještě dalších asi 10 minut.

Kladení vajíček

Vajíčka se v díře neudrží dlouho – rangeři je hned vybírají. Celkově želva naklade 140 vajíček.

Sbírání vajíček

Po nakladení rangeři želvu kontrolují. Hledají její identifikační značku, ze které se dá vyčíst, zda byla želva pozorována v Indonésii, Malajsii či Austrálii. Dále kontrolují želvu od parazitů a přeměří ji. Odhadem má prý želva okolo 40 let.

Kareta obrovská

Po dokladení vajíček želva díru za sebou zahrabe a začne se velice pomalu posouvat dopředu. Rozhrabe písek do vzdálenosti až čtyř metrů, aby nebylo predátorům jasné, kde mají vajíčka hledat. Neví samozřejmě, že vajíčka už tam dávno nejsou…

Vzdalující se želva - místo kladení vajíček je označeno zabodnutým klackem.

Asi po půlhodinové show to balíme. Jeden z rangerů stihl mezitím oběhnout a vysbírat vajíčka ještě od jedné želvy, ale byl to stejný druh, tak nás ani nevolal. S dvěma pytli vajíček se tedy vracíme na chovnou stanici, kde jsou vajíčka zasazena do písku. Na ně potom přijde cedule, kde je zapsáno datum sběru, počet vajíček a druh želvy. K tomu se mají podepsat ti, kteří u toho byli, takže mé jméno bylo taktéž zaznamenáno. A o měsíc později se z písku opět vyhrabou malé želvy, které někdo vypustí do moře…

Usazování vajíček do písku

Ráno vstáváme a ke snídani dostáváme totéž, co ke včerejší večeři, instantní mie goreng s vajíčkem. Pak se loučíme a vyrážíme na šílenou cestou zpátky. Tentokrát je snad ještě horší, hned v prvním úseku končím s roztrženou brašnou na foťák, když se mi zahákne za sedačkou motorky ve chvíli, kdy s motorkou padáme do bláta.

Stejně šílená cesta

Stejně šílená cesta

Po cestě zpátky do Letheho vesnice se ještě zastavujeme u ostrůvku Pulau Merah – místo, které Lethe doporučuje, velice málo známé mezi cizinci. Dáváme si pěknou, asi hodinovou procházku.

Pulau Merah

Nechtěl bych na ně šlápnout...

Večer jedeme s Lethem ještě do sousední vesnice na skvělé kafe. Potřebuju se připojit k internetu a 5 km vzdálená vesnice je nejbližším místem, kde to jde (přestože Lethe sám se živí instalací wifi sítí). Na večeři pak ještě nasi goreng a spát. Ráno mě ještě Lethe veze do přístavu, kde je spousta tradičních dřevěných rybářských lodí, pak mě seznamuje se svou ženou (která je zrovna u svých rodičů kvůli nemocnému synkovi) a odváží na bus do Srona, kde mi pomáhá chytit bus do Denpasaru. Odjíždím na Bali…

Místní rybářské lodě

Loučení s Jávou - odjezd na Bali

Na severovýchodním rohu Jávy najdeme park Baluran proslulý svými travnatými pastvinami a divokou zvěří, pro které je přezdíván “Afrika Jávy” či “Malá Afrika”. Od Ijenu je to asi dvě hodinky cesty a je to spíše odpočinková záležitost, takže ho po nočním nespánku nakonec měníme za původní plán, pláž Sukamade.

Zastávka v Banyuwangi na jídlo

Průměrná pouliční restarace

Jako cizinec jako obvykle platím diskriminační zvýšené vstupné, ale pořád mě to moc netrápí, protože to je u národních parků okolo 50 korun, přece jen jsem přijel z Číny, kde sice cizinci diskriminováni nejsou, ale zato vstupné do podobných atrakcí stojí nezřídka 10krát víc. Na vstupu fasujeme mapu a vyjíždíme po šílené lesní cestě k pastvinám.

Pastviny v Baluranu

Kobylky v trávě

Kobylky v trávě

Kobylky v trávě

Baluran je pro mě trochu zklamáním. Ještě před pastvinami potkáváme pouze několik ptáků, docela pěkných, ale nic zázračného. Na pastvinách běhají jeleni, ale není jich nijak moc a nedá se k nim přiblížit. Kromě toho by tu měli žít divočáci a pár dalších zvířat, která však nepotkáváme. Žije tady v okolí i několik leopardů, ale za posledních pět let je viděli prý asi dva lidé.

Opice v Baluranu

Na opice už jsem si zase zvykl a nejsou pro mě žádným překvapením, o to snáze pak člověk udělá nějakou blbost. Vím, že se opicím nemá dívat do očí, ale přece jen jsem byl zvyklý na opice v Japonsku nebo Malajsii, které jsou zvyklé na lidi. Takže na toto pravidlo snadno zapomínám a jednu opici fotím. V jednu chvíli se na mě otočila a vycenila krvavě červené ošklivé zuby tak, že okamžitě skáču dva metry dozadu…

Au.

Velice pěkným zpestřením v parku je vyhlídková věž, odkud jdou krásně vidět pastviny, okolní hory a občas nějaké stádo jelenů.

Výhled z věže

Spoustu opic v trávě

Opice a hory

K jelenům se bohužel moc přiblížit nedalo.

Ale hory pěkné.

Fakt, že jsem doteď nikdy neviděl pohromadě srnky a opice.

Páv

Vracíme se na motorky a jedeme až k moři, kde je pláž. Po cestě zkouším znovu fotit srnky a hlavně pávy, kteří jsou velice plaší, až na jednoho, který už se ale pohybuje u obydlí, takže se taky nedá vyfotit, aby vypadal rozumně. Do moře se mi nechce, nakonec toho máme všichni tak dost, že leháme na lavičky a usínáme. Po pár hodinách točíme a jedem domů, ještě se zastávkou u Letheho rodiny bydlící někde v půlce cesty. Dlouhému rozhovoru v maduránštině příliš nerozumím, tak si aspoň užívám skvělé (i když sladké) kávy. Dozvídám se, že sousedi mají krásnou single dceru, která hledá manžela, jestli prý bych se na ní nechtěl podívat. Odpovídám, že bych si to potřeboval trochu víc rozmyslet, a pomalu se zvedáme. Ve výsledku fajn den, Kawah Ijen spolu s pláži Sukamade jsou místa, která mě v Indonésii zaujala asi nejvíce. A Baluran byl příjemným a pohodovým dokončením dne.

Strážci místního lanového centra

Pláž v Baluranu

Bintang k večeři...

Do Banyuwangi na úplném východě Jávy se chystám brzkým ranním vlakem v 5 z Probolingga, je to o mnoho levnější než autobus a taky o poznání pohodlnější, přece jen indonéských autobusů už začínám mít opravdu dost. Spojuju se ale se svým hostitelem Lethe z vesnice nedaleko Banyuwangi, který mi říká, že mám dojet později, že přes den pracuje. Na poslední chvíli měním plány, ale stejně musím nejpozději v 7 vypadnout. Angkotem jedu na autobusové nádraží, kde si chci koupit snídani, ale zrovna jeden bus do Banyuwangi odjíždí, tak nasedám a až v buse si kupuju svačinu, nabídka nic moc, cesta podobně otravná. Když Lethemu píšu, že už jsem nasedl, a klidně počkám, až přijde z práce, odpovídá, ať radši vystoupím v Jemberu (větší město na půlce cesty), dám si nějaký oběd a pak nasednu znovu na bus do Banyuwangi a vystoupím po cestě ve vesnici Srono, kde mě vyzvedne, ale není tam prý bezpečno pro cizince, tak radši čekat v tom Jemberu. To se úplně nepodařilo, protože jsem nevěděl, že autobusové nádraží v Jemberu je 10 km před městem… kde nevystupuju, protože myslím, že tam ještě nejsem, a pak bus odbočuje a město z dálky objíždí. Rozhoduju se nakonec dojet až do Banyuwangi, asi hodinku se procházím okolo a jdu shánět bus zpátky do Srona. Jdu si koupit pití do Indomaretu a píšu Lethemu, že jsem dorazil, ale ať nespěchá, že počkám, než skončí v práci. Za 15 minut přijíždí na motorce, že mě prý odveze domů a pojede ještě zpátky do práce něco dodělat. Vzápětí chápu, proč mi tvrdil, že na jeho motorce nemůžeme jezdit na výlety a budu muset zaplatit půjčení jiné. Kromě toho, že chybí opěradlo vzadu (tím pádem se nemám moc čeho chytnout, což při jízdě s krosnou není moc příjemné), je celá palubní deska rozbitá, nefunguje ani ukazatel rychlosti, množství paliva. Zrcátka uražená taktéž. Ptám se Letheho, co se mu s tím stalo, gestikuluje mlácení pěstí do přístrojové desky se slovy “too much stress…”. Lethe mě usazuje ve svém novém domku ve vesnici Muncar, natrhá mi ze stromu hromadu rambutanů, z ledničky vytáhne skvělé banány a vodu a jede zpátky do práce.

Na cestě

Svačina

Svačina

Večer se s Lethem dlouho zapovídáváme, řešíme plány na další dny a na motorce vyrážíme zpátky do Srona. Zaprvé potřebujeme zařídit půjčení motorky, zadruhé se Lethe potřebuje zastavit za svým bratrem. Půjčení motorky je jednoduché a vtipné. Zatímco v Malajsii v turistické oblasti jsme museli podepisovat několik formulářů o zodpovědnosti a o podmínkách půjčení, platili zálohu, museli předložit řidičák a zamluvit a zaplatit přesnou délku půjčky, na indonéském jim musel Lethe zavolat (protože o půl osmé bylo zavřeno), načež se otevřelo zamřížované okno, ven se natáhla ruka s klíčkem, ukázala na zaparkovanou motorku a než jsem se stihl zeptat, kolik to stojí, bylo okno znovu zabouchnuté. Ale evidentně 100 000 rupií za den za krásnou motorku. Stavujeme se u Letheho bratra, který se se svým kamarádem rozhoduje, že se přidají na zítřejší výlet do kráteru Ijen. Odjezd ve 2 ráno. Momentálně je asi 10 večer, než dojedeme zpátky k Lethemu, je 11, než se dostanu do postele, je téměř 12. Lethe oznamuje změnu plánu, aby se to stíhalo včas, musí se vyjíždět už v jednu. Takže na hodinu ulehám a není divu, že zaspím, takže vyjíždíme až v 1:40.

Letheho kamarád a jeho domácí mazlíček

Nedaleko od Muncaru se potkáváme s druhou částí výpravy jedouci ze Srona a vyjíždíme směrem k Ijenu. Na parkoviště je to necelou hodinu a půl a cesta je v pozdější fázi šíleně strmá, na Letheho staré motorce bych ji opravdu jet nechtěl. Jinak je cesta překvapivě pěkná, slyšel jsem, že je v šíleném stavu a je na ni potřeba 4WD auto. To mi Lethe vysvětluje tím, že před dvěma měsíci sem jela vládní delegace, tak musela být cesta celá spravena, ale vzhledem k místním podmínkám (strmé svahy, deště, odlehlost) bude do roka zase v původním starém stavu.

Jsou asi tři hodiny, když vycházíme nahoru. Jdu o dost rychleji než Lethe a v každé zatáčce na něj čekám, po chvíli mi říká, ať jdu dál, tak pokračuju ve tmě úplně sám. Když se snažím později fotit noční oblohu, přidává se ke mně jeden místní, evidentně dělník v sirném dole, který umí anglicky asi tak jako já indonésky, tak si během cesty vyměňujeme různé poznatky. Noční obloha je asi nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Jsme totiž daleko od civilizace a je úplně jasno, takže na obloze je zřetelně vidět Mléčná dráha a hraje všemi barvami. Snažím se to fotit, ale přece jen je to už za hranicemi možností mého přístroje, navíc pomalu začíná soumrak, což znamená, že záře oblohy mizí a já bych měl pospíšit, ať jsem nahoře včas.

Pokus o vyfocení Mléčné dráhy. Bohužel špatně nasměrovaný stativ a další pokus už nevyšel, už bylo moc světlo a výhled mizel.

Když přijdu na hranu kráteru, otevírá se přede mnou pohled na jezero a sirný důl uvnitř. V Ijenu se totiž těží síra, která v noci hoří modrým plamenem, což je obvyklý důvod, proč je pěkné sem jít přes noc (i když žádného dalšího turistu jsem v noci nepotkal). V tuto chvíli už je ale relativní světlo. Můj “průvodce” se mnou obchází lávové pole a ukazuje mi cestu dolů do kráteru, která trvá další půlhodinu. Než sestoupíme, modrý plamen už vidět nejde. To je přesně ta půlhodina, kterou jsem ztratil ranním zaspáním.

První pohled do kráteru Ijen

Modrý plamen

Dým nad kráterem při východu slunce

Smrad síry dole je velice intenzivní a za chvíli stojím přímo u trubek, ze kterých vyvěrají sirné plyny. Trubky zde byly postaveny, aby byl plyn vhodně vyveden, sráží se z něj síra, která následně tuhne. Místní pohotově obrovskou trubkou ulamuje kus čerstvě ztuhlé síry, která je ještě červená.

Můj "průvodce" jde narubat trochu síry.

Ještě ne úplně ztuhlá síra

Posílá mě, ať si to zkusím taky. Dostávám solidní dávku síry do plic.

O kousek dál už stojí bambusové koše naplněné sírou na odnos, což místní dělníci dělají s nasazením svého života za pár deseti až stokorun za den. Když jsem slyšel, že je v nich obvykle okolo 70 kg síry, nechtěl jsem tomu věřit. Jsou to sice pěkné kusy, ale nikdy bych neřekl, že je síra tak těžká. Chvíli poté, co jsem vybídnut, ať si jeden pár košíků přes rameno zkusím zvednout (leží na dvou sudech, takže jej zvedám z lehkého přikrčení v kolenech), uvěřím, ani se nehne. Nasazuju roušku a jdu ještě nakouknout blíže k dělníkům rubajícím čerstvou síru. Za chvíli jsem zastaven, ať dál nechodím, že je to fakt nebezpečné.

Zkouším zvednout. Nemožné.

A takto vypadá těžba.

Nebezpečné to je z několika důvodů. Intenzivní sirné plyny zdravé rozhodně nejsou, přesto místní dělníci málokdy mají více než vlhký ručník přes ústa. I přesto jim to prý po pár letech obvykle rozpustí zuby. Další věc je, že se pohybuju v těsné blízkosti jezírka. V jezeře je 550 000 tun kyseliny sírové a 600 000 tun kyseliny chlorovodíkové. Kromě toho dnes jezero vaří, což samo o sobě ukazuje na vážné nebezpečí. Až po sestupu zpátky dolů zjišťuju, že sestup do kráteru je v této době zakázán. Pozdě.

Vařící kyselinové jezero

Samozvaný průvodce ukazuje pramen teplé vody. Opravdu teplá a opravdu jen voda.

Nosiči síry

Nosiči síry

Někteří si přivydělávají prodejem těchto srandiček ze síry. Věřím, že tím dost možná vydělají víc než samotným transportem síry...

Když vylezu zpátky nahoru, můj samozvaný průvodce natahuje ruku na peníze. Odmítám, neprosil jsem se o něj a ani mi jeho přítomnost k ničemu praktickému nebyla. Když nepřestává otravovat, odcházím po lávovém poli dále po hraně kráteru. Chci se na celý kráter znovu podívat shora, ale uvědomuju si, že slunce zatím svítí jen do minimální části krátera. Prodírám se dál křovím po hraně a asi hodinu a půl čekám, než slunce lépe osvítí kráter. Pak spěchám dolů, ať na mě ostatní nemusí extra dlouho čekat. Když po sestupu chytnu signál na mobil, všímám si, že mi psal Lethe, že je mu blbě a zůstal dole. Sestup mi trvá asi hodinu, celou partu velice rychle nacházím u místní kavárny/jídelny.

Ztuhlá láva

Výhled do kráteru v 7 ráno, stále před východem slunce

Slunce se pomalu začíná objevovat.

Detail vařící hladiny jezera

Síra připravená na transport do nejbližší vesnice

Poslední pohled po východu slunce

Okolní vrcholky

Síra

Když přijdu dolů, Lethe spí, ostatní pijou kafe, dohadujeme se, že za chvíli pojedeme, ale poté, co sním objednaný mie goreng, se také natahuju na lavičku a než se probudím, jsou dvě hodiny pryč. Ještě jedno kafe a prohřátí (ne že by byla zima, ale trochu jsem vymrzl při nočním výstupu), nasedáme na motorky a jedeme zpátky do nížiny. Po cestě poprvé vidím, jak vypadají kávové a hřebíčkové plantáže. V Banyuwangi se stavujeme na oběd a pak hurá do národního parku Baluran.

Káva po sestupu. S indonéskou dávkou cukru...

Káva

Hřebíček, zrovna je bohužel mimo sezónu.

Pokud bych měl hádat, které je nejčastěji focené místo na celé Jávě, rozhodně bych tipoval Bromo. Národní park rozkládající se okolo sopky Bromo je jedním z nejčastějších cílů turistů v Indonésii. Velice populární je pozorovat východ slunce z hrany kráteru, vylézt na samotné kouřící Bromo či si z vyhlídky Penanjakan užít pohled na celou scenérii včetně každou půlhodinu soptící Semeru, což je nejvyšší hora na Jávě.

Výchozích bodů pro návštěvu Broma je více, nejsnazší přístup je však z městečka Probolinggo, které leží na hlavní trase ze Surabayi na východ směrem k Bali. Vzhledem k tomu, že Probolinggo je malé město, plánoval jsem celou návštěvu spáchat ze Surabayi, do té doby, než mě jistý Couchsurfer Indra z Probolingga pozval ke své rodině, což jsem přijel a v Jogjakartě jsme se domluvili na detailech, protože sám v této době doma nebyl. Po příjezdu do Probolingga jsem angkotem popojel do města (vzhledem k turističnosti Broma má autobusové nádraží v Probolinggu velice špatnou pověst a na základě toho, že se se mnou všichni strašně chtěli bavit do té doby, než jsem jim třikrát zopakoval, že opravdu nechci předražený odvoz na Bromo, to chápu), kde mě vyzvedl Indrův táta a odvezl domů. Probolinggo je evidentně opravdu malé městečko a bydlí přímo v centru, což je příjemné.

Voláme Indrovi, že jsem úspěšně dojel, pak mi začíná tatínek velice lámanou angličtinou vysvětlovat, jak se dostat na Bromo. Buďto můžu jet veřejnou dopravou, což je neproveditelné na východ slunce, a stojí to: 3 000 rupií angkot na nádraží, 50 000 bus do Sukapury, 50 000 bus do Cemoro Lewangu na okraji kráteru, 100 000 jeep k samotnému Bromu, takže 406 000 za zpáteční cestu. Když slyším tu cenu, úplně se děsím, přeci jen víkendový výlet na Krakatou stál asi 450 000, tohle je na pár hodin. Ale že prý si místo toho můžu najmout ojek za 350 000 (700 Kč), což je mnohem lepší, protože může odjet ve 3 ráno a přece jen je to charterová doprava, takže mi kdykoli může zastavit na focení atd. No jelikož jsem hlavně k Couchsurferům přespříliš důvěřivý, tak na to nakonec kývnu, ostatně mi nic jiného nezbývá, věřil jsem jim tak, že jsem si ani sám nezjišťoval možnosti dopravy.

Asi o dvě hodiny, zrovna když si uvědomuju, jak je to drahé, za mnou do pokoje přijde Indrův táta a oznamuje mi, že v “ojek centre” už žádný volný ojek nebyl, ale že mě tedy může zavézt sám, protože náhodou má zítra čas. Ale bude to za stejné peníze, protože pak totiž potřebuje “opravit motorku” kvůli terénu, kterým to jede. Vzhledem k tomu, že právě k tomu, že mě Indra tolik urgoval, abych přijel o den dřív, protože jeho táta má prý ten den čas, už je mi jasné, že jsem naletěl (a byl jsem moc naivní kvůli tomu, že má Indra velice dobré hodnocení na CS). Pozdě něco hrotit, protože nemám ani přístup na net, už nevymyslím, jak se na Bromo dostat rozumněji. A peněz to v absolutním měřítku zase tak moc není (v relativním jsou to ale kompletní náklady na tři dny v Indonésii), víc mě štve to, že jsem se nechal nachytat a to, že jsem kvůli tomu ještě přišel o výlet na Maduru s Martinem.

Každopádně, následující den okolo třetí hodiny ranní vyjíždíme z Probolingga směr Bromo. Prvních asi 20 kilometrů rovinka a ve 100 km/h v noci na motorce mám docela i strach, pak se cesta začne zvedat a po zbytek cesty stoupáme od mořské hladiny až zhruba do 2 200 m n. m. Okolo 5:45 jsme na hraně kráteru a asi hodinu pozoruju východ slunce.

Východ slunce

Nějak automaticky jsem čekal, že výhled na východ slunce bude vidět nad kráterem, ale je mimo. V kráteru je dlouho tma, ale za chvíli se objevuje řada motorkářů, co projíždí “Sea o Sand” v kráteru, což tvoří pěkné světelné efekty.

Motorkáři přejíždějící Sea of Sand

Východ slunce na druhé straně pokračuje.

Semeru vzadu je nejvyšší hora Jávy a má erupci zhruba každou půlhodinu.

Do kráteru začíná svítit slunce.

Kouřící Bromo

I na druhé straně už je světlo.

Po východu slunce sjíždíme dolů do kráteru, projíždíme kráterem (což je v měkkém písku na motorce dost nepříjemné) až k chrámu, odkud se dá vylézt na Bromo.

Vesnice Cemoro Lawang na hraně kráteru

V kráteru

V kráteru

Výstup na Bromo

Výstup na Bromo

Výstup na Bromo

Pohled do kouřícího kráteru

Procházka po hraně kráteru

Procházka po hraně kráteru

Sousední kopeček

Zpátky do Cemoro Lawangu

Chrám v kráteru

Před devátou ranní už máme scenérii prohlédnutou, tak mi Indrův táta nabízí, jestli se chci podívat do vesničky za příbuznými – souhlasím. Bydlí asi hodinu cesty na motorce odsud, v malé vesničce v džungli. Také velice starý barák. Provádí mě po domě, když vidí, že jsem pěkně nevyspaný, řeknou mi, že si klidně můžu na chvíli lehnout. Stane se a budím se o pět hodin později… pak se vracíme do Probolingga.

Z kuchyně vedou dveře přímo sem.

Kuchyně

Vesnice

V Probolinggu se pak jdu projít a sehnat večeři, volím nasi ayam goreng, tedy smažené kuře s rýží. Druhý den ráno chytám autobus do Banyuwangi, kde mě čeká poslední část výletu na Jávu…

Večeře

20. března ráno se rozhoduju odjet z Klatenu, kde jsem strávil asi pět nocí. Chtěl jsem ještě udělat výlet do Sola, ale pořádně jsem to nestíhal a z několika důvodů už se mi nechtělo bydlet u stejných lidí, tak se rozhoduju ráno vyjet autobusem do Sola, kde se budu snažit sehnat bus do Surabayi, druhého největšího města Indonésie. Přestože je to do Sola jen 35 kilometrů, jedeme asi hodinu a půl. To je u indonéských busů naprosto běžné. Jeden z důvodů je samozřejmě ten, že neexistují fixní zastávky, takže se staví každou chvíli, kdykoli někdo chce nastupovat nebo vystupovat. Nastupuje se zadními dveřmi a pokud nastupuje jen jeden člověk, je zcela běžné, že řidič nezastaví úplně, jen přibrzdí a nastupujícího chytá za ruku týpek, který už v zadních dveřích čeká a následně vybírá jízdné. Taky si to párkrát vyzkouším, při popojíždění do Jogjakarty to bylo ok, ve chvíli, kdy se přesouvám se svými 30-40 kg zavazadel, už tenhle styl nastupování tak příjemný není. Další zdržení a iritace vychází z toho, že každou chvíli do autobusu nastupuje někdo s nějakým většinou malým strunným nástrojem (ale občas se objeví i kytara), zahraje a zazpívá písničku, obejde cestující, od většiny dostane po 500 až 1 000 rupiích a zase vystoupí. Obvykle se to stává tak jednou za půl hodiny, ale po cestě do Sola se jich vystřídalo asi 10, přičemž v jednu chvíli tam byli asi tři naráz a museli čekat, než na ně přišla řada. Když to člověk poslouchá několik hodin po sobě, je to značně unavující, o následných natažených rukou na peníze ani nemluvě. Podobným stylem pak přicházejí do autobusu v každé vesnici obchodníci prodávající vodu, oříšky, sušené tofu a spoustu dalších věcí, ti sice umí být taky hlučný, ale aspoň z jejich přítomnosti člověk něco může mít, obzvláště, když je hladový.

Hudebník v autobuse

Autobusák v pohotovosti pro zachytávání nastupujících lidí. Snad v žádném indonéském autobuse se dveře za jízdy nezavírají.

V Solu ještě nakupuju na svačinu nějaké gorengan a vodu a sháním se po buse do Surabayi. Jeden naháněč mě pošle do jednoho busu, ale až po chvíli zjišťuju, že jede do Malangu, evidentně chce prachy a je mu jedno, že by mě vyhodil někde na půlce cesty, ať chytám jiný bus. Tak vlezu hned do vedlejšího, který za chvíli odjíždí. Jízdní řády v Indonésii neexistují, prostě se jede, až řidič usoudí, že je dostatečně plný.

Cesta do Surabayi je šílená. Zhruba 260 km jedeme okolo osmi hodin. Žádná dálnice, obyčejné cesty, ale stejně jako po cestě z Klatenu, každou chvíli bus někde zastavuje.

Náhodná krajina po cestě

Do Surabayi přijíždím okolo půl osmé večer, kdy už je dávno tma. Čeká mě nový hostitel Martin, hned jedeme k němu na pokoj odhodit věci a následně na skvělou večeři. Rovnou následuje projížďka po městě, které je přezdíváno jako město hrdinů. Následkem toho je v Surabayi spousta různých památníků, které mi Martin ukazuje. Jako úplně první mě však veze do čtvrti Dolly, o které jsem do té doby neslyšel, což se sám divím, jelikož je velice proslulá jako jeden z největších red-light districtů v celé Asii. Ze zjevných důvodů odtamtud žádné fotky nemám, ale musím říct, že nádherných holek bylo během projížďky vidět více než dost (a prý jsou dost levné).

Monument žraloka a krokodýla je symbolem města: "sura" totiž znamená žralok a "baya" je krokodýl.

Monument v Surabayi (nepamatuju si, co je zač)

Monument v Surabayi (ani tady)

Děti hrající si na fontáně

Děti hrající si na fontáně

Bambusový monument

Parčík, kde se každý den večer schází spousta lidí. Za 10 minut, co jsme tu byli, Martin potkal asi tři známé.

Po noční prohlídce města (se kterou jsem vlastně ani dneska nepočítal) se vracíme k Martinovi na pokoj, plánujeme, co budeme dělat dál, a jdeme spát. Martin je učitel a zítra musí na škole odučit pár hodin, a pak spolu pojedeme na venkov za jeho rodinou, kam se každý víkend vrací. Domlouváme se, že vstaneme v 7 a pojedeme spolu do školy, já budík nenastavuju a spoléhám, že mě Martin vzbudí, místo toho se vzbudím v 11 a nikde nikdo. Ranní sprcha, dávám se do pořádku a když Martin asi za 20 min přijde, jsem nachystán jet s ním ještě do školy. Představuje mě ředitelce a pár svým žákům, kteří jsou většinou čínského původu. Ptám se ho, co teď má za hodinu, odpovídá, že angličtinu, prý, jestli mu nechci pomoct. Jasně. Paní ředitelka schválí a já si jdu s bandou čtrnáctiletých indonéských Číňanů anglicky povídat o Evropě. Na Martinovu výzvu zkouším i čínštinu, ale ta nefunguje, až když mluvím hodně pomalu, se začnou někteří žáci chytat, a to zrovna ti stydliví, kteří odmítají komunikovat. Po hodině balíme a odjíždíme na motorce kamsi na jih na venkov.

Já jakožto pan učitel

S Martinem na obědě

Vynikající oběd

Následujících několik hodin trávíme na motorce. Martin se mě ptá, jestli nezajedeme do horkých pramenů, tak říkám, že proč ne. Jedeme někam do hor až do vesničky, kde končí cesta. Motorku parkujeme u jedné restaurace, kde chvíli sedneme, sníme pár gorengan a vypijime čaj. Pak mě Martin vede do temného lesa, kde není jediné světlo, jdeme po svahu v mokré trávě a blátě po pěšince. Nechápu, kam tady můžeme jít, protože z Japonska či Číny mám jinou představu o horkých pramenech. Nakonec se opravdu objeví několik bazénků (přírodních samozřejmě), kde se koupou lidi. Shazujeme oblečení a vlezeme tam. Tady v horách totiž není zdaleka takové horko jako dole, takže poležené v pramenech je velice příjemné. Bazénků je tady několik, jeden z nich je tak horký, že do něj nedokážu ponořit víc než nohy po stehna, a to ještě asi po deseti minutách.

Horké prameny

Od horkých pramenů je to ještě asi hodinu cesty do Martinova domu, který se nachází v opravdu malé vesničce. Žije tady jen se svou matkou, vždy od čtvrtka do neděle. Dům je velice starý, má předsíň (kde má Martinova maminka obchod), dva pokoje, kuchyň a koupelnu, dokonce ani záchod není, musí se chodit k příbuzným do vedlejšího domu.

Ráno má Martin sraz s kamarády ze školy, pak mě vyzvedává a vozí mě po okolí. Několik hodin jezdíme po chrámech, archeologických nálezištích, muzeích a vesnicích. Něco pěkné, něco trochu nuda.

Plantáž cukrové třtiny

Jeden z chrámů

Vykopávky

Staré javánské písmo

Ležící Buddha

I ve vesnici vyvěrá horký pramen - a děti si ho užívají.

Mangovník

Neznámé, ale chutné ovoce (později zjištěno: prý jamajská třešeň)

Papája

Volejbal v jedné z vesnic

Další totálně neznámé ovoce (později zjištěno: annona squamosa/sugar apple/sweetsop/láhevník?)

Čerstvě utržené aloe vera, dostal jsem před odchodem do sprchy, prý je to dobré na vlasy a všichni to používají.

Soto ayam k večeři

Něco ve stylu satay na večeři

U Martina doma

Další den ráno plánujeme návrat do Surabayi a odtud cestu na ostrov Madura. Velký a pro turisty neznámý ostrov se spoustou zajímavostí. Bohužel mě začíná urgovat můj host z Probolingga, že potřebuje, abych přijel o den dřív. To mě mrzí (o to víc, když jsem pak zjistil, o co mu šlo), ale nedá se nic dělat. Vracíme se do Surabayi, chvíli vydechneme a Martin mě odváží na autobusové nádraží, odkud mizím do asi tři hodiny vzdáleného Probolingga.

Do Yogyakarty přijíždím okolo 5:40. Jsem nevyspaný, z vlaku se mi vůbec nechce. Večer před odjezdem jsem se spojil se svou hostitelkou Rani, která mě naviguje, ať z nádraží Lempuyangan, kam přijíždí můj vlak, nasednu na vlak do Klatenu, že mě vyzvedne tam. Netuším, kde to je, na nádraží se ptám, pošlou mě do stejného vlaku, ze kterého jsem vystoupil, že ani nemusím platit nic navíc a jedu dalších asi 40 minut. Rani slíbila, že na mě počká, ale nikde ji nevidím, tak píšu sms, odpovídá, že musela odvézt dceru do školy a přijede pro mě její kamarád Philip, takže dalších 20 minut sedím a odmítám otravné mototaxikáře. Philip přijíždí, na motorce mě odváží o několik kilometrů dál, což s těžkou krosnou na zádech a batohem na břiše není úplně příjemné. Přijíždíme, dostávám pokoj a jsem poslán do sprchy (v indonéském stylu samozřejmě). Pak chvíli odpočívám, než je mi oznámeno, že přijela Rani. Představuje mi svou kamarádku Barboru z Polska, která je u ní taky evidentně na CS návštěvě. Philip nás hostí čajem a sušenkami, ale vidí, že jsme přemáháni únavou, tak mě i Barboru posílá spát. Vzhledem k tomu, že jsem v noci téměř nespal, tak je to pro mě jen úleva.

V tropickém horku se ale nedá spát dlouho, takže přestože dostávám do pokoje větrák, po pár hodinách se budím v potu a nemůžu dál usnout. Po sprše píšu Rani s dotazem, že vlastně nevím, kde bydlím, jestli zůstávám tady u Philipa, nebo u ní, jak jsme se domluvili. Prý pro mě přijede. Na motorce jedeme do nedaleké školy, ve které Rani učí, což jsem věděl, pozvala mě, že se můžu účastnit hodin. Seznamuju se na místě ještě s Cathy z Anglie a Zane z Litvy, obě se tady na pár dní zastavily během svých cest po Indonésii. Kromě toho je tady asi 30 indonéských dětí a přicházejí další. Cathy učí asi sedmileté děti základní anglická slovíčka, mě Rani posílá za chvíli ven, ať si jdu anglicky popovídat se staršími žáky. Těm je 14-15 a jejich angličtina je už na docela slušné úrovni. Dostáváme za úkol se bavit o žalostné péči o nemocné v Indonésii…

Začátečníci

Povídáme si se staršími.

Vracím se k Philipovi, dozvídám se, že tedy nakonec budu ubytován u něj, i když jsem pozván na noc do školy za ostatními. O tom uvažuju, nakonec ale odmítám, protože je mi trochu špatně, tak se radši pořádně vyspím v pokoji, kde je aspoň větrák.

Druhý den se z postele vyhrabávám těžko. Uvažoval jsem, že navštívím Jogju, ale Rani mi slíbila, že mě tam vezme o den později. Dlouho uvažuju o nočním výstupu na sopku Merapi a zjišťuju informace. Merapi (doslova “oheň”) je nedaleká 2 930 m vysoká aktivní sopka, jíž je například přičítáno i vyhnání lidí z nedalekých historických sídel Prambanan a Borobudur. Chvíli než se chystám vyrazit, mi mé plány vymluví Rani s Philipem, s tím, že od erupce v roce 2010 je situace nestabilní a bez průvodce to asi není moc bezpečné… a vlastně nikdo nic moc neví. Na internetu jsem nenašel novější informace a i když mi pár lidí tvrdilo, že tam po roce 2010 bylo a výhledy jsou nádherné, místo možnosti propadnutí se do kráteru aktivní sopky nakonec vycházím aspoň na procházku po Klatenu.

Klaten

Klaten

Večer se scházíme znovu ve škole. Rani říká, že pojedeme do Sola, ale nechápu moc, proč. Solo je město asi 30 km na západ, oficiálně se jmenuje Surakarta, ale toto označení jsem prakticky nikdy neslyšel, objevuje se sice občas na silničním značení, ale i tam převládá Solo (stejně tak Jogja či Jogjakarta nad oficiální podobou Yogyakarta, kterou jsem v mluvené podobě slyšel za měsíc v Indonésii dvakrát). V Solu je řada historických památek, sám se tam během pár dní chystám. My tam však evidentně jedeme jen na večeři, jak zjišťuju po hodinové jízdě autem. Nechápu, proč jedeme tak daleko, ale večeře není špatná. Veze nás Arya – nejlepší kamarád od Rani, která ho považuje za svého bratra.

Večeře v Solu

Další den ráno se s Rani scházíme ve škole a jak jsme domluvení, jedeme do Jogjakarty. Veze nás Arya, který si potřebuje vyřídit nějaké papíry, mě a Rani a jednoho jejího kamaráda, jehož jméno si nepamatuju, vysazuje v centru. Jogja je pro Indonésii něco jako Kyoto pro Japonsko či Xi’an pro Čínu. Kdysi hlavním městem (hned v několika obdobích), dodnes kulturním centrem se spoustou historických památek. Koho zajímá indonéské tradiční umění či divadlo, míří obvykle právě sem.

Ruiny

Výhled na město

Kousek odsud je Vodní palác – Taman Sari.

Vodní palác - vstupní brána

Vodní palác

Vodní palác

Přestože javánština, kterou se v této části Jávy mluví, se dnes běžně zapisuje latinkou, má své tradiční písmo, kterého je ve městě dost vidět.

Odsud chceme konečně jít do Sultánova paláce, kam dojdeme asi po patnácti minutách. Zjišťujeme, že je pozdě. Je půl třetí, palác zavírá už o půl druhé. Smůla. Tak se ještě asi hodinu procházíme krásnými uličkami Jogjakarty, pak jdeme na autobusovou zastávku, s jedním přestupem nakonec dojíždíme až do Klatenu.

Zdobené ulice Jogjakarty

Další budova, jejíž název a účel si nepamatuju

Jogjakarta

Jogjakarta

Západ slunce nad rýžovým polem v Klatenu

Na další den se konečně chystám na hlavní a nejznámější památky v okolí. Buddhistický komplex Borobudur je údajně nejnavštěvovanější památkou v celé Indonésii. Taky si za to nechávají řádně zaplatit. V Indonésii obvykle platí dvojí ceny – za všechny vstupy platí cizinci 3-5krát více než Indonésané. Výhoda je ale ta, že i tak jsou to směšné částky, u většiny chrámů či parků 10-20 Kč, u národních parků okolo 40 Kč. To je mi mnohem příjemnější než v Číně, kde sice cizinci penalizováni nejsou, ale za vstup do zapadlého muzea není nic neobvyklého dát 100 Kč, za historickou památku 300 Kč a za vstupenku do slavného národního parku i 800 Kč. Prambanan a Borobudur jsou však výjimky z indonéského systému, i tady jsou cizinci sice penalizování více než dvojnásobnou cenou, ta je ale okolo 360 Kč za každý vstup, tedy jedna ze zcela nejdražších věcí, co jsem v Indonésii vůbec platil. Vlastně jsem návštěvu Prambananu chtěl úplně vynechat, vzhledem k ceně a tomu, že mi architektonicky připomínal angkorské chrámy v Kambodži, které už jsem navštívil před pár lety. Nakonec jsem zjistil, že existuje zlevněné kombinované vstupné a když mi vzali měsíc prošlou čínskou studentskou průkazku, dostal jsem se asi na 340 Kč za oba chrámy, což už se docela dá. Do areálu Borobuduru mají cizinci svůj zvláštní vstup, kde zdarma dostávají flašku vody nebo šálek kávy či čaje. Vtipné.

Hned za vstupem začíná pršet, což samozřejmě přivolává řadu veksláků s deštníky. Kupovat si nechci, ale když slyším, že nabízejí půjčení, začnu o tom přemýšlet. Déšť mi nevadí, ale bojím se o foťák. První člověk mi nabízí půjčení deštníku za 200 000 rupií (400 Kč), tak se směju a jdu dál. U druhého už je to za 10 000 rupií (20 Kč), to už je něco jiného. Beru a letím k Borobuduru.

Borobudur pochází ze 9. století a je to největší buddhistická stavba na světě. Jeho podstavou je čtverec o hraně 123 m, stopá v deseti patrech do výšky 35 metrů. Velice známé fotky jsou z jeho vrcholku, ale nikdy jsem dřív na fotkách neviděl vyniknout jeho mohutnost. Musím říct, že po mnoha měsících v Asii už jsem měl chrámů dost, ale Borobudur na mě dost zapůsobil. Kazil to snad jen ten déšť. Nad Borobudurem se tyčí sopka Merapi, bohužel kvůli nepřízni počasí nebyla vidět.

Borobudur z dálky

Borobudur - detail

Borobudur - jedno z pater

Borobudur - nahoře

Dvě ze soch Buddhy jsou odhaleny.

Borobudur - detail

Borobudur - výhled

Ve chvíli, kdy odcházím, se spouští pořádná průtrž mračen. Na autobusové nádraží dobíhám, občas se na silnici brodím i 10 cm hlubokou vodou. Autobusové nádraží je sice kousek cesty, ale jsem úplně promočený, tak sedám do jednoho podniku na horký čaj, ke kterému nakonec volím ještě nasi goreng, když si uvědomuju, jak mi vyhládlo. Sedám na bus zpátky do Jogjakarty, kde dost bloudím. Busy jsou špatně značené, hlášení v indonéštině, nakonec se mi daří sehnat mapu autobusových linek a se dvěma přestupy se asi po hodině v nacpaných busech dostávám ze severního na východní předměstí, kde chytám bus do Klatenu. Sice jsem uvažoval dnes ještě o návštěvě Prambananu nebo něčeho v Jogjakartě, ale počasí mi to zkazilo.

V Klatenu se jdu zase podívat do školy, kdo tam je. Narážím jen na Barboru, se kterou jdeme do nedalekého stánku na vynikající kávu se zázvorem (asi za 6 korun). Indonésie je jedním z největších světových exportérů kávy a často je káva vynikající. O to víc je pro mě nepochopitelné to, že nejčastější varianta “kávy”, se kterou se dá přijít do styku, je instantní 3+1. A když už je to opravdová káva, chuť je zamlžena pořádnou hromadou cukru. Škoda. Vracíme se do školy, Rani se mezitím vrátila, tak se dlouho zapovídáme. Vypráví nám o životě v Klatenu, který evidentně není jednoduchý. Rani je 30, před pár lety jí umřel manžel, zůstala sama na dvě děti, k tomu ji rodina zesnulého manžela vyhnala z domu i s dětmi. Rani se ráda baví s cizinci, které právě zve do své školy, i v tom jí neustále dělají problémy tím, že šíří drby, takže už tam ani nenechává pořádně nikoho nocovat, protože si lidi stěžovali a prý hrozí, že by ji vyhnali z vesnice.

Další ráno tedy vstávám brzo a mířím do Prambananu, než bude příliš horko.

Náhodná mešita

V Prambananu dostávám na kraťasy sarong, tradiční “sukně”, kterou každý musí do chrámu mít. Prambanan je totiž na rozdíl od Borobuduru hinduistický. Ačkoli je dnes jako hinduistická enkláva v Indonésii známý ostrov Bali, nauka sem samozřejmě přišla přes Jávu a hlavně ve východních částech zanechala významné dědictví. Prambanan je malý a opravdu mi připomíná angkorské chrámy, ale líbí se mi. Pár kilometrů od hlavního areálu jsou další odlehlejší chrámy, o kterých nejdříve uvažuju, nakonec kvůli nepěknému počasí a další věci, co musím dneska vyřídit, vynechávám.

Prambanan

Prambanan

Prambanan

Prambanan

Prambanan

Pak mířím busem dál do Jogjakarty učinit druhý pokus o návštěvu Sultánova paláce. Dlouho bloudím a nemůžu ho najít, takže přicházím na poslední chvíli, prý za 25 minut zavírá. Bohužel mě až zase tak nezaujal…

Sultánův palác

Sultánův palác

Vice než Sultánův palác mě zaujala dílna na výrobu tradičních loutek z buvolí kůže, kam mě přizvali z paláce. Výrobu mi ukázali zblízka, samozřejmě následovaly snahy mi to prodat, sice pěkné, ale co já s tím…

Výroba postaviček

Detail

Ukázka nasvětlení při divadle

Finální produkt

Autobusová zastávka. Stejně jako v Jakartě funguje systém busway společnosti Transjakarta, který jsem popisoval, tady autobusy provozuje společnost Transjogja. Princip je stejný, jízdenky ještě levnější, jen zastávky mnohem mrňavější.

Po Sultánově paláci se musím dostat do obchodního domu Ambarrukmo, což se mi asi po 40 minutách daří. Mám tady schůzku s Indrou, studentem z městečka Probolinggo pod sopkou Bromo, kam mě pozval ke své rodině, ale sám tam nebude, tak se musíme dohodnout. Sympatický člověk, kéž bych v této chvíli tušil, jak mě za pár týdnů naštve. Jdeme spolu na večeři, loučíme se a jedu zase zpátky do Klatenu.

Město Bandung jsem při čtení o Indonésii nějak ani nezaznamenal, do té doby, než mi z odtud přišly nějaké pozvánky na CS. Když jsem se o městě informoval, nijak moc mě nezaujalo, ale zaujala mě dvě místa nedaleko od něj – Kawah Putih a Tangkuban Perahu.

Přijal jsem nakonec pozvání od… chtělo by se mi automaticky napsat “slečny” Mey (je pro mě těžko pochopitelné, že je v mém věku už vdaná). Mey mi předem nabízí, že mě vyzvedne, dává mi instrukce, jakým busem do Bandungu přijet, a nabízí, že mě na daná místa vezme. Proč ne.

Odjíždím z Jakarty o den později než jsem plánoval, v úterý 12. března, kvůli spáleným zádům, ke kterým jsem přišel kvůli své hlouposti na víkendovém výletě. Chtěl jsem jet v pondělí, ale nepřipadalo v úvahu, abych si na záda nasazoval krosnu, i v úterý to ještě slušně bolelo. V Jakartě tedy jdu před odjezdem do skanzenu Taman Mini (jak jsem psal v jednom z předchozích příspěvků), odtud pěšky zpátky k Diah, beru krosnu, znovu sedám na angkot, tentokrát ve směru na autobusové nádraží Kampung Rambutan, ke kterému cesta kvůli zácpám trvá asi hodinu, i když je to nejkratší cestou něco přes tři kilometry.

Na autobusovém nádraží mám najít ne autobus do Bandungu, ale autobus směrem do města Sumedang jedné z dvou konkrétních společností, protože jezdí po konkrétní dálnici. Chvíli mi to zabere, ale podaří se, další krok je vystoupit na mýtné bráně Padalaran, to bude ještě další oříšek. Jak nasedám na bus, chci informovat Mey, ale bus na naplnění čeká ještě další půlhodinu. Pak chci podat zprávu, nicméně hned z nádraží vjíždíme do obrovské zácpy, tak stále čekám. Než dojedeme na dálnici (která od autobusového nádraží není dál než tři kilometry), uplyne 80 minut, během nichž stihne nastoupit další hromada lidí a prodavačů (o kultuře cestování autobusem na Jávě se ještě rozepíšu později).

Pohoda...

Na předměstí Bandungu tedy přijíždím už navečer, správně se mi podaří vystoupit na mýtné bráně. Zrovna když se chystám Mey napsat sms, přibíhá ke mně a představuje sebe i svého manžela Muftiho. Nasedáme do angkotu a asi půl hodiny včetně jednoho přestupu jedeme k nim domů. Záda stále bolí, cesta ve stísněném angkotu s hromadou zavazadel moc příjemná není, ale nějak to přežívám. Mey je 23 let, manželovi o 5 víc, oba jsou praktikující muslimové, Mey jsem bez šátku neviděl ani jednou. Vzali se teprve před čtyřmi měsíci. A prý jak se seznámili? Na Facebooku. Pokrok nezastavíš.

Dům mají každopádně nádherný, bydlí zde ještě s maminkou od Mey. Jak jsou všechny byty ve městech stísněné, tak domy na venkově jsou obrovské, jenom v tomto jsem napočítal asi 7 ložnic (každá pro dva lidi), obývací pokoj taky obrovský. Vysvětluju si to tím, že indonéské rodiny (hlavně muslimské) mají obvykle velké množství dětí, není vzácnost 8-10. Současné mladé generace už se to obvykle tak netýká, ale jejich rodičů ještě ano. Hned po příjezdu se Mey a Muf jdou modlit, já si zatím jdu vyprat oblečení (v tomhle podnebí nezbývá než to dělat o dost častěji, než bych si představoval…). Pak večeře (klasika, rýže, ryba, tempe, kuře…), domluva zítřejšího programu, Mey a Muf se míří znovu modlit, já spát. Bandung je mezi horami, mnohem výše než Jakarta, takže se říká, že je tu chládek. Oproti Jakartě opravdu lepší, ale vzhledem k tomu, že nemám ani větrák a je tu spoustu komárů, ani tady se neusíná nejlépe.

Další den je na programu Kawah Putih, znamená “bílý kráter”. Jedná se o dnes už neaktivní sopečný kráter zhruba 40 km na jih od Bandungu. Jedou se mnou Mey i Muf, nutno říct, že bez nich bych se tam těžko zvládl dostat. Nejdřív asi půl hodiny jeden angkot, další půlhodina v druhém angkotu. Vystupujeme ve vesnici, kde na cizince lidé velice zvědavě zírají (to se v Indonésii na rozdíl od Číny běžně neděje), jako MHD tu fungují koňské povozy. I Mey a Muf jsou trochu zmatení a musí se několika lidí vyptávat, pak nasedáme do jakési větší dodávky, tou jedeme asi hodinu a půl. Vystupujeme v nějaké další díře na křižovatce, odtud angkotem poslední půlhodinu do prudkého kopce. Přijeli jsme k bráně přirodní rezervace, to ještě není všechno. Platíme vstupné (netuším kolik, celý výlet včetně dopravy a vstupného mě vyšel na 62 000 rupií, které si Mey vybrala předem, aby to bylo jednodušší) a čekáme na místní minibus, který jede ještě asi 20 minut ke kráteru, do kterého už dojdeme pěšky. Celou cestu si pochvaluju, že je úplně ideální počasí na focení, to se bohužel změní, když míříme do kráteru a obloha se dost zatáhne.

Vesničky okolo Bandungu

Kráter je pěkný, jezero v něm má zajímavou barvu, která se v pravidelných cyklech mění. Rozhodně bych se v něm koupat nechtěl, ostatně černé uschlé pahýly stromů v některých místech mluví za své.

Kawah Putih

Kawah Putih

Kawah Putih

Kawah Putih

Já a mí průvodci

Já jako celebrita, se kterou se všichni chtěli fotit...

Kawah Putih

Zpátky se pak vracíme stejnou cestou, opět se to šíleně táhne. Mey mě pak zve na oběd. Nudle a polévka nejsou špatné (ale zase nepřekvapí), ale naprosto úžasný je dezert z čerstvého kokosu. Je to snad jen kokos na plátky v kokosové šťávě s ledem a cukrem a je to naprosto vynikajcí, šíleně osvěžující.

Někde na venkově po cestě. Koňské povozy tady nejsou turistická atrakce, ale běžná místní doprava.

Někde na venkově po cestě. Koňské povozy tady nejsou turistická atrakce, ale běžná místní doprava.

Mňam <3

Svačinka

Po návratu zpátky plánujeme další den. Chceme jet na sopku Tangkuban Perahu, ale Mey přichází se špatnou zprávou – je teď nebývale aktivní a tím pádem nepřístupná. Smůla. Tak pojedem aspoň do Bandungu. Další den přes noc odjíždím do Yogyakarty (zůstal bych dýl, kdyby byla sopka přístupná). S lístky je trochu problém, drahám vlakem jet nechci, levný jede jen přes noc (a i ten je z nějakého důvodu třikrát dražší než normálně, lístky jsou dost vyprodané). Autobus by šel, ale přijíždí asi ve tři ráno. No není moc na výběr, Mey ode mne vybírá 100 000 rupií na lístek a vydává se do minimarketu mi ho koupit. Později zjišťuju, že lístek ve třídě ekonomi normálně stojí 35 000, nevím proč tenhle stojí 100 000, asi kvůli tomu, že je klimatizovaný (to je ve skutečnosti spíše na škodu), ale normálně tolik stojí třída biznis. No nevadí. Odjezd zítra ve 20:45.

Nedaleko domku, kde bydlím

Ráno trochu pospím, pořád mě mrzí neuskutečnitelný výlet na Tangkuban Perahu. Po snídani kombinované s obědem se balím. S Mey si sedáme ke stolu, slibuje, že mi ukáže a vysvětlí sundánské písmo. Sundánština je hlavním jazykem v této oblasti a jako vystudovaný lingvista se zájmem o písma se stydím, že jsem do včerejšího dne (kdy jsem viděl pár nápisů) netušil, že má vlastní písmo (byť v dnešní době používané minimálně). Sedíme nad papíry asi hodinu a půl, Mey mi dává přednášku o jazycích v Indonésii, za chvíli mě zkouší ze čtení arabštiny (v této oblasti se dost lidí učí arabsky, aspoň jsem oživil), já ji za to vysvětluju princip jiných písem typu abugida, přes další písma docházíme až k azbuce… No, je čas se dobalit a vyjet.

Krosnu nechávám tady, Muf se o ni prý postará, oba nás s Mey na skútru odváží na hlavní cestu, kde už sami dva s Mey chytáme angkot a jedeme do města. Půl hodiny angkotem, pak čekáme na lokální vlak (moje první jízda vlakem v Indonésii), co nás za další půlhodinu odveze do centra. Vlak zajímavý – vagon téměř bez oken, takže je uvnitř šero, světlo proniká jen z otevřených dveří, které občas průvodčí přijde zavřít, ale stejně je po chvíli vždy někdo otevře. Tam opět jeden angkot, druhý angkot… teprve pak dorážíme na místo, které mi Mey chce ukázat. Muzeum geologie. Nemůžu bohužel říct, že bych si ho moc užil. Evidentně přijel školní výlet ze základní školy v Jakartě, takže po muzeu běhají asi dvě stovky řvoucích děcek. Kostry dinosaurů mě taky moc neberou, ale u povídání o indonéských sopkách se nějakou dobu zdržuju. Po prohlídce Mey běží do islámského centra na modlitbu, já čekám venku.

S Mey čekáme na vlak.

Muzeum geologie

Nedaleko se nachází známá koloniální budova přezdívaná “sate building” (protože útvar na jejím vrcholku připomíná jídlo sate) a velký památník nezávislosti. Než k němu dojdeme podél mnoha obchodů s oblečením (Bandung je město módy, přezdívané “Paříž Jávy”), už solidně prší, takže jsem velice rád, když nasedáme do angkotu, kde trávíme další půlhodinu. Vystupujeme na ulici Jalan Braga, která je plná koloniálních budov po Holanďanech. Byla by pěkná, kdyby nebyla trvale ucpána auty (jako ostatně většina ulic v indonéských městech), udělat fotku bez aut není vůbec jednoduché.

Sate building

Památník nezávislosti

Hlavní koloniální ulice

Hlavní koloniální ulice

Hlavní koloniální ulice

Hlavní koloniální ulice vyfocena ve vzácném okamžiku - bez kolony aut!

Přes velkou mešitu pak míříme už směrem k nádraží, kde nás čeká Muf, na skútru má naloženou moji krosnu (docela ho lituju, že to musel vézt až sem. Po cestě se ještě zastavujeme na večeři – satay, resp. sate, jak se to píše v Indonésii. Mey vysvětluje, že mají v Bandungu spoustu druhů sate. Zatímco nejčastější na Jávě je sate s oříškovou omáčkou (stejně jako v Malajsii), my si dáme s kokosovou. Taky to není špatné, ale oříšková zůstává mým favoritem. Na nádraží se dozvídám, že vlak mi odjíždí z jiného nádraží, tam musíme dojet. Vlaky třídy ekonomi totiž staví skoro všude… kromě hlavních nádraží. Mey jede se mnou lokálním vlakem, Muf tam dojede na skútru. Lokální vlak vypadá stejně jako ráno – relativně široký vagon s lavičkami podél oken, uprostřed volný prostor, kde stojí spousta lidí. Ve vagonu nic nesvítí, takže pěkná tma. Vlak jede velice pomalu, dveře většinou zůstávají během jízdy otevřené, nastupuje/vystupuje se ještě před úplným zastavením. Po deseti minutách se znovu setkáváme s Mufem na jiném nádraží. Oba se jdou modlit, pak se loučíme, já čekám na svůj vlak, který přijíždí za hodinu a půl.

Další koloniální budovy v Bandungu

Sundánské písmo

Nádvoří Velké mešity

Nádvoří Velké mešity

Sate k večeři

Sate k večeři

Setkání s Mey a Mufem pro mě byla velice dobrá zkušenost, o obou můžu prohlásit, že to jsou jedni z nejpříjemnějších lidí, které jsem v poslední době potkal. Ale to samé později prohlašuju o dalších skvělých lidech z Indonésie, které jsem potkal následně. Mey mi půl hodiny po rozloučení píše sms, že je jí z loučení smutno a pláče. Tak třeba se setkáme zase někdy a vylezeme na Tangkuban Perahu ;)

Pivo je v Indonésii kvůli spotřební dani pěkně předražené, rád bych si koupil nějaké do vlaku na snadnější spaní, ale nechce se mi dávat tolik peněz, tak si říkám, že vyzkouším nealko (za třetinovou cenu), třeba to bude chutnat jako pivo a uspí mě aspoň placebo efekt. Ani náhodou, je to hnusná sladká minerálka a i když ve vlaku zabírám celou sedačku pro tři osoby, usnout se mi daří na pár desítek minut a ještě se kvůli klimatizaci, kterou jsem nějak podcenil, stíhám nachladit…

Čekání na vlak do Jogjakarty