Šíráz – Persepolis, citadela, zrcadlová mešita a trhy

24. březen 2014

Do Šírázu (Shiraz) opět přijíždíme brzo, před šestou ranní. Na autobusovém nádraží se náhodou potkáváme s Čechem Vláďou, který v Íránu provádí několik českých paní a kterého už jsme potkali ve Vídni na letišti, takže se zakecáváme. Pak se opět loučíme a míříme do města. Ve městě se rozdělujeme. Jedné účastnici výpravy je špatně, takže s ní Silvestr jde hledat nemocnici a ubytování, zatímco zbytek nás posazuje na dva taxíky, které se o nás budou přes den starat. Jedeme se podívat na jednu z nejznámějších íránských atrakcí – ruiny starého hlavního města Persepolis. A na pár zajímavých míst okolo.

Cesta trvá zhruba hodinku. Obrovské parkoviště, zjevně masovka, jak jsme čekali. Nesmyslně vysoké vstupné samozřejmostí, ale bylo by nám líto to vynechat.

Persepolis

Hned po vstupu jsme byli bohužel zklamáni davy lidí, jak je vidět na fotce. Ne že by to bylo takové překvapení, bohužel. Překvapení bylo až o hodinu později, když jsme zjistili, že kvůli příjezdu brzo ráno jich tady bylo zlomek oproti tomu, co potom…

Persepolis

Ruiny pěkné, bohužel, jak jsem psal výše, davy ten dojem dost kazí. Ještě více to kazí nevkusné skleněné tabule, zahrazující přístup. V každém případě ve mně mnohem hlubší dojem zanechal Baalbek v Libanonu a hlavně Palmýra v Sýrii, což bych doporučil na návštěvu mnohem víc, kdyby to bezpečnostní situace dovolovala (pozn.: v době psaní tohoto textu ještě nejvýznamnější památky v Palmýře existovaly, v době jeho publikace už bohužel ne…). V kamenných stěnách je spoustu zajímavých rytin, včetně nápisů klínopisem, což je bohužel obchodní příležitost pro spoustu otravů, co prodávají tabulky s klínopisy a nabízejí spoustu dalších blbostí s klínopisem spojených.

Hlavní překvapení však přichází při cestě zpět. Uvědomujeme si, že davy, na které jsme si stěžovali, vlastně ještě nic nebyly, a díváme se na širokou cestu plnou lidí, která byla v době našeho příchodu v podstatě prázdná.

Při odchodu

Z Persepole míříme k nedalekému archeologickému nálezišti Naqš-e Radžab. Jelikož nemáme Silvestra a moc se persky nedomluvíme, vlastně nevíme, co tady pořádně je, tak váháme, jestli se nám chce platit další předražené vstupné. Tady teda tak draho není, ale pořád je cena pro cizince asi 5x dražší než pro místní. Nakonec jdeme. No a přicházíme k jedné rytině ve skále a to je vše. Zklamání. Ne, že by to nebylo pěkné, ale zaprvé by nám to možná řeklo víc, kdybychom o tom místě něco věděli, zadruhé podobných rytin jsme v Persepoli viděli řadu. No co už.

Naqš-e Radžab

Další zastávkou jsou ruiny města Estachr. Tady jdeme asi pět minut po pěšince od silnice, než uvidíme jeden sloup a jednu zeď v lešení. No, aspoň tady nevybírají vstupné.

Estachr

Další zastávkou jsou hrobky Naqš-e Rostam. To už je mnohem zajímavější. Bohužel o tom svědčí i přeplněné parkoviště a davy lidí, ale stojí to za to. Čtyři velké hrobky vytesané do skal. Nahrávám tomu, že jdu v davu lidí, lístek objednávám persky a dostávám ho za místní cenu, ale tady by to opravdu stálo i za tu plnou. Místo mi přijde mnohem působivější než přímo Persepolis. Možná je to i proto, že k samotným hrobkám se dostat nedá (jsou vysoko) a tudíž výhledy na ně nekazí davy lidí a nevkusné skleněné zábrany jako u Persepole.

Naqš-e Rostam

Vracíme se do Šírázu. Řidič nám vnucuje zjevně předražený oběd v restauraci po cestě, ale podaří se nám mu vysvětlit, že nemáme zájem. Cesta do Šírázu trvá asi hodinu a půl a pro řidiče je zjevně velice vyčerpávající. Nejprve pozorujeme, že si zapíná hudbu na maximum. Po chvíli pozorujeme ruku vystrčenou z okna. Po chvíli nám podává flašku vody a prosí, ať ho trochu polijeme na probrání. Nakonec na červené na semaforu natvrdo za volantem usíná. Naštěstí už jsme tou dobou na kraji města a za chvíli vystupujeme.

Scházíme se se Silvestrem, který nás vede za členkou výpravy, se kterou se odpojoval ráno. Šli do nemocnice a pak shánět pokoj na odpočinek, což byl velký problém, protože kvůli svátkům bylo všude totálně plno, až nakonec ukecali majitele jednoho podniku k pronájmu pokoje, který běžně hostům nenabízí. Ani se moc nedivím, nevím, jestli jsem někdy v životě byl ve špinavějším a šílenějším pokoji.

Odpočíváme a za chvíli vyrážíme ven na prohlídku města. Konkrétně do místní citadely. Silvestrovi se podaří koupit lístky pro místní za normální cenu místo cizineckých předražených. Toho si ve dlouhé frontě v jednom okamžiku všimne uvědomělý občan a volá na nás ochranku, která za chvíli přichází s policií. Žádné argumenty nepomáhají, jsme po hádce vyvedeni a musíme měnit za předražené cizinecké lístky. Citadela je ale pěkná.

Citadela

Pak míříme obvykle projít bazary, které tady zabírají značnou část centra.

Bazary

Po cestě se ještě zastavujeme v mešitě Šáh Čerágh (Shah Cheragh), která je nesmírně zajímavá svým interiérem, který je téměř celý obložený drobnými zrcadly, což působí na pohled velice efektně. Bohužel je v celém areálu přísně zakázáno focení a při vstupu jsou foťáky zabaveny (co z toho, že všichni místní uvnitř fotí mobilem), takže přikládám jen jednu fotku z internetu.

Interiér mešity (zdroj: https://www.pinterest.com/pin/543176405030129017/)

Pomalu se vracíme, opět přes trhy, děláme poslední nákupy a na pěkném a klidném nádvoří mezi bazary si dáváme k večeři vynikající áš, hustou polévku z luštěnin, špenátu a bylinek. Pak se vracíme na onen pronajatý pokoj, odkud už nás vykopávají, protože ho potřebují pronajmout někomu dalšímu, provádíme nezbytnou hygienu, zájemci si v přebytku volného času ještě zajdou do místní dýmkárny a pak se přesouváme na autobusové nádraží. Jelikož nás už tlačí čas, máme tentokrát dva noční autobusové přesuny za sebou – nic moc příjemného. Jedeme do Esfahánu.