22. – 23. březen 2014
Po historických zajímavostech nastává znovu čas vyrazit do přírody, tentokrát na hory. Silvestr prý předem zvažoval několik hor, nakonec padl výběr na tu nejnižší z nich – Kuh Pajeh (Kuh Payeh), nepříliš známý vrcholek s výškou něco přes 3 000 m n. m. Z Kermánu tedy máme domluveného řidiče ze včerejška, který se na nás bez upozornění vykašle, takže sháníme na místě jiného. Jiný řidič nás tedy veze asi hodinu do malé vesnice, kde cesta končí a dál to jde jen pěšky.
Vycházíme.
Hned na úvod cesty nás čeká něco, s čím mě nenapadlo počítat – brod. A není jediný, je jich celkově okolo desíti, kdybych to věděl, vzal bych aspoň nějaké otevřené boty do lehčího terénu s častými brody.
Vycházíme.
Vycházíme.
Vycházíme.
Ze začátku je brodů několik, asi po hodině ale zjišťujeme, že postupujeme rychleji, než se předpokládalo, takže zastavujeme na snídani. Počasí se zlepšuje, oblačnost se trhá.
Vycházíme.
Snídaně
Během následující hodiny a půl se pohybujeme stále podél řeky, takže opět několikrát brodíme. Jediný brod se podaří obejít po spadlém kmeni stromu.
Brodíme.
Brodíme.
Brodíme.
Pokračujeme podél řeky.
Zkratka přes strom
Pak se konečně od řeky odpojujeme a začínáme stoupat po úpatí kopce.
Stoupání
Stoupání
Stoupání trvá zhruba hodinu. Když se blížíme do sedla, začínají se zpoza horizontu objevovat zasněžené štíty.
V sedle
Hory za sedlem
Pak už nás čeká poslední úsek cesty, který trvá necelou hodinu. V sedle už jsme dosáhli podobné výšky, jako chceme dnes nocovat, takže jdeme chvílemi z kopce, chvílemi do kopce.
Poslední úsek
Poslední úsek
Původně chcem stanovat na místě, kde je rovinka a ohniště, až pak si všímáme, že kousek odsud je přístřešek, stačí překonat řeku, snad dnes naposledy.
Naposledy přes řeku
Naše útočiště pro dnešek
V přístřešku je koberec a dokonce vodní dýmka. Před ním nakonec zakládáme oheň (i když je zjevné, že místní ho dělají uvnitř, je tam i komín) a připravujeme čaj a jídlo. Je brzo, teprv dvě odpoledne. Další den na vrchol je v plánu vyrazit ve tři ráno, takže času dost.
Uvnitř
Vaříme.
Vaříme.
Po páté večerní se chystáme spát. Pět se nás vejde dovnitř, zbytek rozkládá stany, jak jsme ostatně měli v plánu všichni.
Usínáme…
Náhle přichází nějaká banda místních. Pět lidí ve věku okolo 30 let, většina z nich umí skvěle anglicky, protože jak se ukáže z pozdější konverzace, žijí v Kanadě a vrací se domů do Íránu na svátky. Zjišťujeme, že toto místo znají a zcela jistě plánují přespat pod přístřeškem, nemají žádné stany. Takže smůla, z polospánku vstáváme a jdeme stavět stany.
Na chvíli usínám, o hodinu a půl se budím a jdu si ven odskočit. Už je tma a co mě překvapilo, objevila se lehká sněhová pokrývka. U přístřešku je velice veselo, vodní dýmka jede a místní vesele zpívají. Až teď mi dochází, že se sem zjevně přišli oddávat slastem, které jsou v Íránu nelegální.
Čerstvý sníh
Pak dlouho nemůžu usnout. Zaprvé je mi trochu špatně, několikanásobné brodění řeky a následný pochod v mokrých ponožkách mi neudělal dobře. Zadruhé bohužel nemám karimatku, což doposud nevadilo, ale tady je země velice tvrdá, kamenitá a hlavně chladná. Zatřetí hluk od místních. Tudíž několikrát se mi podaří usnout na pár desítek minut, ale drtivou většinu noci jsem probděl.
Ve tři se tedy vychází, ale dlouho předtím už vím, že se na to vykašlu a zůstanu dole, stejně jako ostatně zůstávají holky. Přesně z těch důvodů, že jsem nevyspaný, necítím se dobře, navíc nemám trekové hole (a asi budou třeba) a… počasí ve tři ráno je ještě o kus šílenější než večer. Venku je totiž vánice.
Probuzení
Odvážlivci odcházejí na vrchol.
Jdu spát. Půjčuju si karimatku od Silvestra, který se mnou spal ve stanu, a konečně usínám. Budím se ještě vícekrát, ale definitivně až o půl desáté, kdy je partička zpátky. Okolí je celé pod sněhem a ze stanu visí drobné rampouchy.
Ráno
Ráno
Ráno
Ráno
A co čtyři odvážlivci, kteří šli na vrchol? Na vrchol došli, ale ne na ten, co chtěli. Vyškrábat se do sedla bylo dost náročné přes hluboký sníh a když už se to podařilo, cesta ze sedla na vrchol vypadala ještě o dost hůře. Takže se po hřebeni vydali na druhou stranu, kde dosáhli nižšího vrcholku, a to za velice krásného počasí.
Vrcholová fotka (autor: Silvestr Tkáč)
Připravujeme svačinu a vycházíme zpět do sedla krásnou zasněženou krajinou.
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Cesta do sedla
V sedle dneska pěkně fouká, takže na sebe čekáme, děláme jednu společnou fotku a jdeme.
Společná
V sedle
Scházíme dolů k řece, kde všechen sníh mizí, a vracíme se do údolí, což je docela zdlouhavá cesta. Po včerejším nachlazení se snažím vyhýbat brodům a zůstat mimo stezku na jednom břehu řeky, čímž se mi asi čtyři brody podaří obejít, ale pak se jednomu vyhnout nedá a zrovna do něj se mi podaří po kotníky spadnout, když se ho snažím přelézt po kamenech. Po pár hodinách docházíme do vesnice, kde asi hodinu čekáme na odvoz, takže rozbalujeme a sušíme všechny věci.
Cesta do vesnice
Cesta do vesnice
Cesta do vesnice
Cesta do vesnice
Sušíme.
Vracíme se do Kermánu na ubytování, kde máme věci. Silvestrovi se podaří domluvit použití pokoje na pár hodin, ať se osprchujeme a odpočineme. Večer se opět vydáváme na večeři, na dýmku a na autobusové nádraží, tentokrát se přesouváme na západ do Šírázu.
Večeře