Teherán – metropole zahalená smogem

14. březen 2014

Stejně jako to často zmiňuju na začátku zápisků z jiných zemí, i pro Írán platí, že to byl můj dlouhodobý cíl. Poprvé jsem se sem reálně chystal roku 2011, kdy jsem nakonec místo toho vyrazil do Maroka. Další reálné vyhlídky byly na konec roku 2013, kdy jsem nakonec místo toho zvolil Gruzii a Arménii. V té době jsem se začínal zkoušet učit persky, což byla ideální možnost si to vyzkoušet. Ale můj kamarád Silvestr tehdy vypsal první výpravu do Íránu (a od té doby pravidelně další výpravy organizuje), což s mými plány na samostatnou cestu zamávalo. Brzo jsme se sešli na pokec osobně a mimo jiné i jelikož jsem věděl, že má Silvestr Írán dobře projetý, nějakou dobu už tam žil a umí persky, měl jsem jasno, že se přidám k výpravě a do Íránu se tedy vypravím v březnu 2014, tedy okolo svátku Norúz – íránský nový rok.

Letenky do Íránu zajišťuje klasicky Pegasus z Vídně (v té době ještě nebyla v provozu linka z Prahy) a vízum ambasáda v Praze, což je sice komplikovanější varianta než vízum na letišti nebo někde v Turecku, ale vzhledem k tomu, že chceme letět přímo a je nás větší skupina (sedm lidí + Silvestr), takže potřebujeme jistotu, že vše projde. Žádost o vízum podávám sám, ale nestíhám si pak pro pas dojet, takže pověřuju kamaráda, zda by mi na íránskou ambasádu nezašel. Plnou moc ode mne nemá, což se konzulovi nelíbí. Nakonec se konzul spokojí, když je mu ukázána facebooková konverzace, kde ho prosím, ať mi pro pas zajde. Pohoda.

Den před odletem se nás asi polovina schází v Brně u piva, ráno míříme autobusem SA na letiště do Vídně, kde se setkáváme se zbytkem kromě Silvestra, který na nás čeká na letišti Imáma Chomejního po příletu o půl čtvrté ráno následující den. Jakmile jsme všichni, usmlouvává velkého taxíka a odjíždíme do Teheránu, do jehož centra je to asi 60 km.

Silvestr je domluvený se svým kamarádem, že nás nechá chvíli odpočinout, než vyrazíme do města, ale jsme tady dřív, než jsme předpokládali, takže čekáme venku do té doby, než nastane rozumnější hodina na návštěvy. U kamaráda jsme několik hodin, někdo na chvíli pospí, zbytek tráví čas nad mapou a řeší trasu, kudy možná pojedeme. Ta se nám samozřejmě mění minimálně každý den.

Okolo osmé ranní vycházíme na nejbližší stanici metra a pak do centra. Vystupujeme na stanici Ferdowsí, v jejímž okolí se nachází řada směnáren. Ty jsou prakticky jedinou možností, jak sehnat íránské riály, protože v zahraničí se směnit téměř nedají a od mezinárodního bankovního systému je Írán americkými sankcemi spolehlivě odříznut.

Po výměně peněz popojíždíme dál po třídě Enqeláb – ulici Revoluce. Islámské. Je to hlavní tepna procházející městem ze západu na východ (i když se v různých úsecích jmenuje jinak). Stejně jako v některých indonéských nebo čínských městech tady funguje BRT – autobusová síť oddělená (zde jen částečně) od ostatní dopravy. Teherán je bohužel neblaze proslulý svými všudypřítomnými dopravními zácpami.

Vystupujeme u architektonicky zajímavého městského divadla, kde se dozvídáme, která ulice je proslulá tím, že se tady seznamují mladí lidé :)

Pěšky se přesouváme dál až na náměstí Islámské revoluce. Po cestě procházíme kolem univerzity po ulici, která je lemována knihkupectvími.

Na náměstí musí Silvestr něco oběhat, chtěl nás posadit do své oblíbené falafelárny, bohužel je zavřená, takže najdeme jinou. Prý to tady není zdaleka tak dobré, ale nám chutná.

Znovu nastupujeme do autobusu. Jsou tak plné, že se nám podaří narvat až asi do třetího. Popojíždíme na západní konec centra až k monumentu Ázádí. Ten byl postaven roku 1971 k výročí 2 500 let založení Perské říše, avšak po Islámské revoluci roku 1979 byl přejmenován právě na Ázádí, tedy památník svobody.

Přímo v Ázádí je několik výstavních a dalších síní. Místní průvodkyně nám zdlouhavě vypráví o zde vystavených drahokamech, což nikoho z nás úplně nebere, tak jsme rádi, když zjistíme, že tady zrovna probíhá nějaké kurdské taneční vystoupení, které je o kus zajímavější.

A konečně přichází to nejzajímavější – vyhlídka. Teherán je neblaze proslulý tím, že je neustále pod vrstvou hustého smogu. Ale dneska, zdá se, moc smogu není (alespoň podle mých měřítek, na co jsem zvyklý z Číny, tak téměř žádný), takže výhled je pěkný. Na východ se rozkládá město, na severu je naopak vidět televizní věž Milad a za ní zasněžené vrcholky pohoří, jehož nejvyšší hora dosahuje výšky 5 610 metrů nad mořem.

Vracíme se zpět do města, konkrétně k budově bývalé americké ambasády (kterou někteří z vás určitě znají z filmu Argo). Od roku 1979 ambasáda neslouží svému původnímu účelu, dnes se jí říká Doupě špionáže a nachází se v něm právě muzeum špionáže (pěkně zdokumentováno zde). Bohužel je zavřené a nedaří se nám domluvit přístup. Cesta sem však rozhodně stála už jen kvůli zajímavým malbám na zdi okolo ambasády a dodnes viditelnému vraku vrtulníku, který havaroval při snaze vysvobodit americká rukojmí v roce 1980.

Posouváme se dále na městský bazar. Ten je pěkně narvaný. Za pár dní začínají největší svátky, takže všichni nakupují tak, že je ohromný problém se vůbec protlačit z metra na povrch.

Tím samozřejmě tlačenice nekončí, v bazaru to není o moc lepší. Když už se po nějaké době dostaneme mimo davy lidí, naráz se zase musíme proplétat zácpou mezi auty.

Tím jsme prošli, co jsme měli na dnešek v plánu. Jsme po nočním letu unavení, takže věž Milad, Golestánský palác a další necháváme až případně na poslední den před odletem, až se vrátíme do Teheránu. Holky se ozývají, že chtějí kávu, tak zapadáme do náhodné (a nakonec docela stylové kavárny) – přece jen káva asi následující dva týdny nebude.

Pak skvělý kebab k večeři…

A na závěr dne chceme někam zajít na vodní dýmku. To je trošku problém, protože není zvykem, aby v Íránu do podobných podniků chodily ženy. U pár podniků to nevyjde, tak Silvestr shání kamaráda, který sežene nakonec velice sympatický podnik, kde strávíme zbytek večera. A stojí to za to.