Hachimantai – zasněžená náhorní plošina

27. duben 2014

Plán na dnešek necháváme až na poslední chvíli. Z Hirosaki přijíždíme předchozí noc velice pozdě, ráno jsme unavení a hlavně dost váháme, kam jet. Všechny zajímavosti v okolí jsme buďto viděli, nebo jsou daleko nebo na zimu zavřené. Nakonec prosazuju plán vyjet na náhorní plošinu Hachimantai, přičemž jsem si vědom nejistoty tohoto projektu, protože je to hlavně letní destinace a sněhu je tady přes zimu taky spoustu. Na druhou stranu právě silnice spojující prefektury Iwate a Aomori vedoucí přes plošinu, která je proražena v ohromné mase sněhu, je sama o sobě jednou z atrakcí oblasti.

Informace o aktuální sjízdnosti cest jsou ale dost těžko dostupné, takže zkoušíme najít nějaký rozumný telefonní kontakt. Elišce se po chvíli podaří dovolat do jednoho z visitor center, kde ji informují o tom, že cesta přes plošinu je sjízdná, na místě mají plno informací a něco nám velice rádi poradí, takže sedáme do auta a míříme na jih.

Dojíždíme k informačnímu centru, chlapík za pultem nám docela ochotně radí, zjevně se tady docela nudí. Dozvídáme se několik možností, co můžeme dělat. Trasa Aspite, onen “sněhový tunel”, je otevřená, a to velice čerstvě, je to sotva 10 dní. A sníh prý sahá do výšky osmi metrů. Kromě toho si tady můžeme půjčit sněžnice a vyrazit na zamrzlý močál, což zní skvěle, až na to, že holkám se do toho nechce. Kromě toho nám ještě doporučí onsen Goshōgake, kde mají bahenní, parní, venkovní a další koupele, což si necháváme na později. Když teda odcházíme, že na močál kašleme, ještě si vzpomene, že je tady kousek bahenní sopka, kam můžeme dojít, když si půjčíme vysoké gumáky (nebo sněžnice). Opět se do toho dvěma holkám nechce, ale zbytek nás jde. Přestože sněžnice jsou dražší (500 oproti 200 yenům), bereme ty, protože to zní jako větší sranda. Chlapík jde s náma, nazouvá nám sněžnice (v mém případě na sandály, hehe) a a vyrážíme, je to kousek.

Když mu chci dát těch 500 yenů za půjčení sněžnic, odmítá, že na sněžnicích je to zdarma. I to, že s náma sám šel. Asi se tu fakt nudí. Vyrážíme po trase Aspite na vrchol plošiny Hachimantai.

V nejvyšším bodě parkujeme, zjišťujeme, že na úplný vrchol je to asi ještě 2 km, ale holky jsou zdechlé, navíc chceme ještě stihnout onsen a návrat domů v rozumnou hodinu, tak se spokojíme z výhledem do okolí odsud a s procházkou mezi sněhovými bariérami, které jsou asi nejvyšší, co jsem viděl (ale uznávám, že Norsko se svou Aurlandsvegen se tomuto dost blíží).

Po cestě zpátky se zastavujeme v onsenu, který je asi nejlepší ze všech, co jsem navštívil. Je tu několik koupelí normálních, bahenní, parní, venkovní i sauna. Super.

Po koupeli mizíme domů, krátce stavíme jen u podivných kamenných kruhů Ōyu. Nemáme tušení, o co jde, až doma nacházím, že se jedná o pozůstatky nějakého osídlení z období Jōmon.