Miyako – tropický ráj po japonsku

20. – 21. červenec 2013

Ráno před odletem na Miyako ještě máme domluvený oběd se dvěma lidmi z hostelu ze včerejší party. Miyuki z dalekého Hokkaidō už nebavilo studené počasí, tak se čerstvě přestěhovala na Ishigaki a hledá práci (asi o týden později začala pracovat v místní kavárně), Dai z prefektury Mie je tu jen na výletě. Dohodli jsme se, že zajdeme na tako raisu, jídlo, které jsem zmiňoval v prvním postu o Okinawě. Není to špatné :) Pak mě doprovázejí na autobusovou zastávku a o hodinu a půl později už sedím v letadle společnosti Ryukyu Air Commuter směřujícím na ostrov Miyako. 120 km dlouhý let vrtulovým letadlem trvá necelou půlhodinu.

Z letiště na Miyaku není na výběr moc možností dopravy, do hlavního města Hirara jezdí opět pár busů denně, ale není to daleko, tak beru taxi až k hostelu. Vyhodí mě teda za rohem a nějakou dobu ho hledám. Každopádně je to jeden z těch opravdu pěknějších hostelů, které jsem viděl, a to “jen” za dvojnásobnou cenu oproti včerejšímu nic moc bydlení, tedy za 2 000 yenů.

Na hostelu se nezdržuju zbytečně dlouho, během jeho hledání jsem zahlédl svatyni, kde to vypadalo na přípravu festivalu, takže na hostelu ověřuju, že se tady dneska opravdu koná letní festival. Super, aspoň mám nějaký program, vyjíždět ven z Hirary totiž moc nemá cenu (jsou čtyři odpoledne), takže si jízdu kolem ostrova nechávám na zítra.

Ráno chci vyrazit za tím, proč jsem vůbec na Miyako přiletěl. Ostrov mi doporučoval můj známý, který v Japonsku žije už řadu let. Tvrdil, že moře tady je naprosto nesrovnatelné s nedalekou (avšak o mnoho populárnější) Okinawou a že Miyako opravdu stojí za to navštívit. Sice nejsem tolik na moře a už vůbec nemám ve zvyku jezdit k moři, když cestuju sám, nicméně při kupování letenek z Ishigaki zpět na Okinawu jsem si na jeho slova vzpomněl a vzhledem k tomu, že dvě oddělené letenky s denní zastávkou na Miyaku nebyly o moc dražší než přímá letenka, tak by mi přišlo škoda si tu zastávku neudělat. A myslím, že jsem opravdu dobře udělal.

Ráno vstávám a informuju se, kde se dá půjčit skútr. Je to těžší, než jsem předpokládal, ale pak mi dochází, že je to přece jen logické; málokdo jede na ostrov sám, a když už sem jede alespoň pár, tak už se vyplatí půjčit auto, protože to stojí jen o něco málo víc než skútr. Skútry půjčuje jediná firma ve městě.

Jako první vyjíždím k pláži Maehama. Celou cestu jedu podél plantáží cukrové třtiny, což je hlavní místní plodina. Miyako je jeden z mála ostrovů na Ryūkyū, který není hornatý, takže je kde co pěstovat. Taky je to mimochodem jeden z mála ostrovů bez jedovatých hadů. Pláž Maehama, na kterou přijíždím asi po půlhodině, je prý považována za nejkrásnější pláž v Japonsku, čemuž i docela věřím (a prý taky za jednu z nejkrásnějších v Asii, ale to už mi přijde příliš subjektivní). Je opravdu pěkná a není tady zdaleka tolik lidí, co bych čekal. U parkoviště teda lidi jsou, ale stačí popojít pár set metrů a nikde nikdo.

Po mostu naproti pláži přejíždím na sousední ostrov Kurima, ale brzo to otáčím, nic moc zajímavého tam není, kromě samotných výhledů z mostu.

Po cestě dále na východ ostrova za chvíli náhodou narážím na nějakou German Culture Village o_O

Za chvíli sjíždím z prudkého kopce k pláži Boragawa nedaleko jihovýchodního cípu ostrova. Psal jsem sice, že je ostrov Miyako plochý, nicméně je ho většina relativně vysoko nad mořem, při pobřeží je lemován skalami a k plážím se musí sjíždět z dost prudkého kopce. Nahoru to s mým skútrem, se kterým se mi podařila z kopce maximální rychlost 45 km/h, dost těžko, uveze sotva sám sebe, takže do kopců od pláží musím chodit pěšky.

Dále pokračuju k majáku na mysu Higashihennazaki, který vyčnívá na jihovýchodě ostrova. Výhledy na moře jsou i tady super.

Stáčím podél pobřeží na sever, teď už ani nesjíždím ke všem plážím.

Dojíždím po pobřeží a po mostu až na ostrov Ikema na severu, ale taky to už dál nevypadá zajímavě, takže po krátkém občerstvení ve stánku stáčím na jih k Hiraře. Už mi dochází čas, večer musím jet na letiště, takže dělám jen krátkou zastávku na pláži Sunayama, která je proslulá skalním obloukem, jinak moc pěkná není. A oblouk podle mého názoru taky ne, protože je pokryt dost viditelnou drátěnou bezpečnostní sítí. Ale uznávám, že můj dojem je zhoršený tím, že je odpoledne, a tudíž se přes oblouk dívám přímo do slunce.

Nastává čas vrátit skútr, udělat poslední nákupy a zamířit na letiště. Ráno jsem se ptal majitele hostelu, kdy tak zhruba mám přijít a jak se dostat na letiště, poradil mi, ať ho tak hodinu před odletem zavolám a on mi sežene taxíka. Žádný stres.

Miyako je pro mě překvapením výletu. I když to byla jen na poslední chvíli naplánovaná zastávka po cestě, místní moře mě uchvátilo. Se nedalekou profláklou Okinawou je naprosto nesrovnatelné, takže pokud někdy v regionu budu chtít k moři, nebudu s volbou destinace příliš váhat (a zůstanu příště dýl). Moře mi možná přišlo nejkrásnější, co jsem kdy viděl, a to srovnávám s Thajskem, Malajsií a hlavně s Fiji.

Na Okinawu je to necelých 300 km. I když jsem si připlatil za vyšší třídu (jakási obdoba premium economy), akorát jsem si tím ublížil, protože první řady jsou plné řvoucích děcek, z toho jedno přímo vedle mě. O 40 minut později přistáváme v Okinawě. Akorát se začíná stmívat. Mířím na střešní vyhlídkovou terasu, ale už je zavřená. Scházím dolů do restaurace, kde jsem si dal první oběd při letošní cestě do Japonska, abych si tam teď dal poslední večeři. Dávám si poslední okinawa sobu a navíc umibudō (“mořské hrozny”, podivný druh mořské řasy, co jsem nikde jinde než na Ryūkyū neviděl (údajně je těžké je někam čerstvé transportovat). Jsou to malé kuličky praskající při rozkousnutí. Dobré, ale drahé, malá miska 500 yenů.

Je 10 večer, do Fukuoky a následně do Amsterdamu a Prahy mi to letí až v 7 ráno. Je to tak brzo, že nemá cenu jet do města a ubytovávat se, protože bych stejně musel někdy v 5 vyrážet a platit kromě ubytování taxíky, protože monorail ještě nejezdí. Čekám do zavření letiště o půlnoci, pak natahuju deku mezi keři kousek od letiště, ale moc se usnout nedá, když už se daří, budí mě policie, která po mě chce doklady a následně mi vysvětluje, že tady nesmím být, protože je to nebezpečné, jsou tu přece krabi a hmyz. Posílají mě na lavičku před letiště, kde mě za chvíli kontroluje další hlídka. No, aspoň se nemusím bát o věci. Není to tady ani trochu pohodlné a hmyzu je tu víc než v mém původním kempu, ale nakonec se mi podaří aspoň na hodinku a půl zamhouřit oči. Aspoň se vyspím na letu do Evropy…