Iriomote – divoká džungle a domov divoké kočky

19. červenec 2013

Iriomote je největším ostrovem v souostroví Yaeyama a druhým největším na celém Ryūkyū. Přesto tady bydlí jen 2 000 lidí, není zde ani letiště, ostrov je tak odkázán na spojení trajektem na Ishigaki, od nějž se nachází zhruba 20 km. Jediná infrastruktura na ostrově je pobřežní silnice spojující dvě městečka. 90 % ostrova totiž pokrývá hustá džungle, což je jedna z věcí, která je na ostrově zajímavá. Mezi další patří iriomote yamaneko, kriticky ohrožená divoká kočka, která nikde jinde nežije. V současné době se odhaduje, že je jich na ostrově okolo 100, přičemž na silnici jsou každou chvíli varovné cedule, ať na ně řidiči dávají pozor. Iriomote jsem vždycky vnímal jako takový konec světa, od té doby, co jsem se o něm dočetl, což už je minimálně šest let. Tehdy jsem to viděl jako zcela nedostupnou destinaci, protože ceny letecké dopravy po Japonsku byly úplně někde jinde (stejně jako mé příjmy v té době). Ostrov Iriomote je jediným národním parkem v celé prefektuře Okinawa.

Cesta z Ishigaki trvá zhruba hodinu. S dopravou po ostrově je to složitější, autobus jezdí po jediné cestě asi 5x denně, většina lidí si půjčuje auto, což se mi samotnému moc nechce. Po příjezdu do přístavu se ptám, jestli se tady dá někde sehnat skútr, načež mě posílají na nedalekou benzinku. A jo, jeden jediný tam mají, takže ho za 3 000 yenů na celý den beru. Přestože je to skútr, který se z kopce daří rozjet sotva na 50 km/h, velice důsledně kontrolují můj mezinárodní řidičák. Alespoň to tak vypadá, protože to, že není platný na motorku, zjevně nevadí.

Ani na skútru se však nedostanu všude, kam bych chtěl; po asi deseti kilometrech dojíždím k řece Urauchi, což je mimochodem nejmohutnější řeka v celém souostroví. Kousek ve vnitrozemí jsou vodopády, ale přístupné jsou právě jen po řece. Kupuju lístek na loď, prý vyjíždí za půl hodiny, tak jsem poslán ještě doplnit zásoby pitné vody, protože je to ještě kus pěšky džunglí.

Místo, kde se nacházím, je výchozí bod pro zhruba 25 km dlouhou stezkou džunglí na druhý konec ostrova. Když jsem se o ní doslechl, napadlo mě, že bych to mohl projít, ale když jsem se informoval podrobněji, tak jsem se to velice rychle rozmyslel. Pro túru je třeba se s vypracovaným plánem registrovat na policejní stanici, musí se jít ve více lidech, trvá to úplně celý den, případně se nocuje v divočině po cestě, už se tám pár lidí ztratilo (a nikdy nenašlo) a navíc se tudy před pár dny prohnal tajfun, takže nikdo neví, v jakém stavu je cesta, která mimochodem není ani nijak dobře značená.

Ale kdo nejde celou trasu, může si dojít k vodopádu Kanpirē, což mám v úmyslu, stejně jako dalších asi 5 lidí, co jelo na stejné lodi. Je to odhadem okolo 2-3 km jedním směrem. No, Kanpirē není úplně vodopádem v pravém slova smyslu, ale procházka je velice pěkná.

Po cestě zpět se chci zkusit zastavit u vodopádu Mariyudu, který je kousek od Kanpirē a ostatně je vidět z jednoho bodu na trase. Bohužel trasa k Mariyudu byla už před osmi lety zavřená kvůli popadaným stromům a stále ji nikdo neopravil, takže je zahrazená. Zkouším to prolézt, po zarostlé stezce se jde opravdu špatně, ale k řece se dostanu. Jsem ale nad vodopádem, zkouším k němu jít blíž, ale vzhledem k tomu, že tady není žádná trasa, kámen pěkně klouže a už jsem slyšel od JJ na Ishigaki historku o jeho známém, který tady někde spadl do řeky, tak to radši otáčím.

Vracím se lodí zpátky k pobřeží, sedám na skútr a jedu na nedalekou pláž Hoshizuna no Hama, druhá ze tří pláží v Japonsku s “hvězdným” pískem, které jsem zmiňoval v příspěvku o Taketomi. Tato pláž se po něm přímo jmenuje.

Pak už mířím dále na východ směrem k vesnici Ōhara, jedné ze dvou větších osad na ostrově. Po cestě několikrát zastavuju na focení.

Po chvíli míjím bod Manta Scramble, který je proslulý tím, že se tady dá šnorchlovat mezi mantami, což jestli jsem pochopil správně, je dost vzácné, protože se většinou vyskytují dál od pobřeží, případně ve větších hloubkách. Bohužel do moře sám lézt neplánuju, takže taky někdy příště. Dojíždím až k ostrůvku Yubu, který je od pevniny asi kilometr, a stejně jako na Taketomi, tady přes vodu, která průběžně stoupá a klesá, jezdí buvolí povoz z turisty. I tentokrát vynechám, ale vypadá to docela pěkně.

Pak už pomalu točím, abych stihl natankovat a nastoupit do posledního trajektu. Ještě se zastavuju u nějaké menší přírodní rezervace, v rychlosti procházím, nic moc zajímavého tu není.

Na Ishigaki se na guesthousu tentokrát seznamuju s partou mladých lidí, takže večer posedíme u místní pálenky awamori a piva. Od majitele guesthousu, který pochází z Hamamatsu, dostávám ochutnat specialitu rebāsashi – tenké plátky syrových vepřových jater v sezamovém oleji, delikatesa, která byla akorát před rokem v Japonsku zakázána, takže není lehké je sehnat. Není to špatné, ale žádný zázrak. Je škoda, že jsem se s partou neseznámil dřív, jsou tady super lidi, tak se aspoň domlouváme zítra na oběd, než odletím.