Ishigaki – cesta na dálný japonský jihozápad

14. – 17. červenec 2013

Ishigaki je nejvýznamnější ostrov ze souostroví Yaeyama, nejzápadnější a nejjižnější japonské ostrovní skupiny. Nejzápadnější ostrov Yonaguni už je jen něco málo přes 100 km od Taiwanu a většina jeho obyvatel vládne kromě japonštiny a případně místního jazyka (který se ode všech ryūkyūských jazyků nejvíce liší) ovládá i čínštinu, holt televizní vysílání z Taiwanu je tu dostupnější než z Japonska.

Přestože Ishigaki není největším ostrovem v Yaeyamě, bydlí zde 95 % populace souostroví a je tady taky jediné letiště, kam se dá snadno doletět z japonské pevniny (z Tokya zhruba 3 hodiny cesty), takže je vstupní branou do souostroví (trajekty z Okinawy byly před pár lety zrušeny), ale pro turisty patří k méně zajímavým ostrovům. Velká část lidí odsud míří na Taketomi (malý ostrov se starou tradiční vesničkou), Iriomote (ostrov zarostlý neprostupnou džunglí, kterou obývá endemický druh divoké kočky), Haterumu (nejjižnější obydlený ostrov s pěkným mořem) nebo Yonaguni (potápění za záhadnými podmořskými útvary). Na Ishigaki většina lidí zůstane u prohlídky zátoky Kabira, případně vylehávání na pláži a šnorchlování.

Na Ishigaki přilétám z letiště Kansai se společností ANA (nabízí zajímavé slevy jen pro zahraniční turisty, čímž se vyrovnala nabídce lowcostu Peach). Nové letiště je na druhé straně ostrova než je městečko, kterému se říká prostě “machi” nebo “shigaichi”, tedy “město”. Kromě něj je na ostrově jen pár drobných vesnic.

Přelety nad Ryūkyū jsou pěkné, letadla létají podél souostroví.
Přistání na Ishigaki

Z letiště nejedu do městečka, ale do osady Yoshihara na severozápadě ostrova. Mám tu taky domluvený Couchsurfing, ale jen na první dvě noci pobytu, pak se přesouvám do městečka. A mám štěstí, protože sem z letiště jedou dva autobusy denně, jeden z toho za půl hodiny.

Jízdní řády autobusových linek z letiště

Při zhruba hodinové cestě do Yoshihary pozoruju okolní krajinu, na které mě fascinuje jedna věc, které jsem si všiml hned, jak jsem ostrov uviděl – tedy z letadla. Velké množství divoké, nekultivované půdy. Zatímco v mnoha zemích je to zcela běžná věc, v Japonsku je zvykem, že je kvůli minimu užitné půdy využita do posledního čtverečního metru, ať už miniaturními staveními nebo ještě miniaturnějšími rýžovými políčky.

V Yoshihaře kontaktuju svého hostitele, který si říká JJ a je z USA. Je v práci, ale přijíždí mě vyzvednout, ubytuje a půjčuje mi kolo, ať se mám na zbytek dne čím zabavit. Vyjíždím podél pobřeží dále na západ, chci skočit do zátoky Kabira, ale během toho několikrát odbočuju a nakonec dojíždím k mysu Uganzaki. Počasí je nádherné, akorát je šílené horko, takže je to v kopcovitém terénu na kole dost náročné. Po cestě mě zaujme ještě místní posedlost ananasy a mangy, což jsou oblíbené místní produkty vyvážené do zbytku Japonska. Jsou tady podniky, jejichž jediná nabídka je neomezená konzumace manga či ananasu. Do jednoho podniku zabrousím po cestě pro mangovou zmrzlinu, babička je velice překvapená, že mě vidí, přece jen jsem tu mimo sezónu a hlavně nikdo není tak šilený, aby se do toho kopce v takovém horku drápal na kole.

Zátoka Kabira z dálky
Okružní cesta
Místní pobočka japonské zásilkové služby Yamato se specializuje na zasílání ananasů.
Cesta k mysu Uganzaki
Mys Uganzaki
Mys Uganzaki

Před pár dny ostrovem prošel tajfun, unikl jsem tomu těsně, ještě o dva dny dříve byly rušené lety. Dnes už odešel (a asi proto je tak pěkně), nicméně následky jsou dost viditelné. JJ tvrdí, že celý ostrov přišel o svou sytě zelenou barvu (nemůžu srovnávat), často jsou k vidění padlé stromy.

Následek tajfunu

Po další cestě s několikanásobným odpočinkem přijíždím do zátoky Kabira. Je tady zakázaný vstup do vody, protože na prohlídku mořského dna má zjevně vyjednaný monopol firma, která tady provozuje lodě s proskleným dnem.

Zátoka Kabira
Zátoka Kabira
Zátoka Kabira

Odsud je to už jen asi pár kilometrů k pláži Sukuji, tak už to dojedu. Trochu komická mi přijde cedule zakazující koupání z důvodu, že kvůli tajfunu byla odinstalována bezpečnostní síť. No, aspoň pláž nehyzdí.

Pláž Sukuji
Pláž Sukuji

Vracím se do Yoshihary, zjišťuju, že JJ je pořád v práci, tak mě posílá na večeři. Ač se mi tomu nechce uvěřit, ve vesnici je opravdu jeden podnik, kde se vaří (nechci říct restaurace, protože je to současně a především malý obchod). Vybírám yaeyama soba za 500 yenů, předtím se ptám, co to je přesně zač. Nejdřív mám pocit, že babička vůbec nerozumí a neumí japonsky (což věřím, že se reálně na menších ostrovech hlavně u starších lidí může stát), pak se ale rozpovídá nádhernou japonštinou, která zní jako ze staré knihy. Porce je na ty peníze obrovská a ještě mi babička přinese asi 10 dalších věcí, ať si dám, jako umeboshi, že si přece musím dát, když je venku takové horko. Čekal bych, že na odlehlých ostrovech, kam jezdí turisti, bude o dost dráž na pevnině, ale u některých věcí to tady zjevně platí spíš naopak. Nejen jídlo, ale taky ubytování. A taky se tu za perfektní peníze dá sehnat čerstvé sashimi. Jeho čerstvost je prý snadno ověřená tím, že když je bouřka a rozbouřené moře, následující den se sashimi vůbec nedá sehnat, až když je zase vhodné počasí pro rybaření.

Yaeyama soba

O něco později přijíždí JJ s přítelkyní z práce a přiváží velkou bednu plnou manga. Jeho kariéra je totiž zajímavá, začínal klasicky jako učitel angličtiny v malém městě v regionu Kansai, tam si našel japonskou přítelkyni, řekli si, že projedou Japonsko na kole od nejsevernějšího cípu až po nejjižnější, skončili na Okinawě a někdo mu nabídl práci sklízení cukrové třtiny na Ishigaki, o kterém nikdy neslyšel. Skončila sezóna cukrové třtiny, tak už přes místní kontakty dostal práci – tentokrát sběr manga. Mango sbírají denně, večer se vše zabalí a pošle letecky do Tokya, kde se ráno prodává za ceny přes 2 000 yenů za kus (což jsem ostatně viděl i na Okinawě, která je podstatně blíž). No a dnes toho nasbírali tolik, že to nestihli všechno poslat, takže si to mohli zaměstnanci rozebrat. Čili přichází čas na druhou večeři. JJ loupe a krájí asi 10 mang, což znamená, že si jako dezert dáváme mango, které by šlo do prodeje dohromady za 4 000 Kč. Je výborné a poprvé zjišťuju, kolik různých druhů manga existuje, když je vidím a chutnám vedle sebe.

Mango!

Ráno se trochu prospím, vyrážím až okolo poledne, přičemž se zastavuju opět u babičky na obědě, tentokrát zkouším místní yakisobu, ale není nic extra. Každopádně beru opět kolo a vyrážím na projížďku, problém je, že je fakt ošklivě, sice neprší, ale vypadá to, že každou chvíli bude. JJ mi doporučuje, že můžu jít šnorchlovat, ale to se mi samotnému nechce, tak vyjíždím na východ ostrova, že zkusím vylézt na horu Nosoko. Napadla mě i myšlenka vylézt na nejvyšší horu ostrova Omoto, ale na tu je zaprvé komplikovanější cesta, zadruhé je dnes úplně schovaná v mracích, takže nepřipadá v úvahu. Po cestě se ještě zastavuju v rezervaci yaeyamských palem: roste tady druh palmy, který je endemický na ostrovech Ishigaki a Iriomote. Vypadá… jako normální palma.

Deštivý den
Yaeyamské palmy
Deštivý den
Taky následek tajfunu?
Taky následek tajfunu?

Ke špičaté hoře Nosoko se nakonec přibližuju, ale ani po půlhodině hledání a objíždění okolo se mi nepodaří najít stezku nahoru, takže vzhledem k tomu, že déšť sílí a sílí, se rozhodnu vrátit.

Nosoko
Západ slunce v Yoshihaře
This entry was posted in Cestování, Japonsko. Bookmark the permalink.

3 Responses to Ishigaki – cesta na dálný japonský jihozápad

  1. Pingback: Japonsko | zennie.cz

  2. Marek Ilkovic says:

    Zdravim,
    Velmi pekny blog. Vidim, ze si toho prebrazdil hodne a dost aj po Japonsku, kde by som velmi rad zavital. Planujem na 3 tyzdne a zavitat aj na Okinawu, Ishigaki.
    Ked pozeram vacsina ludi ide klasicky Kyoto, Hiroshima, Tokyo. Rad by som okrem nejakeho velkeho mesta videl aj nieco kde je menej ludi, na tej trase ich asi bude vediet viac. Kedze ale nehovorime japonsky, neviem ci je to lahke ist v Japonsku hocikam.
    Mas nejake tipy co sa oplati vidiet? a ci stoji ist na Okinawu / Ishigaki?

    Dik
    Marek

    • Anonymous says:

      Ahoj Marku,

      no já myslím, že zrovna v těchto článcích jsem popsal detailně svůj osobní názor na to, který z ostrovů za to stojí a který ne a co na nich stojí za to vidět. Záleží samozřejmě na tom, co tě zajímá, nicméně osobně bych asi na první cestě ostrovy vynechal. Okinawu samotnou bych vynechával asi i dýl poté, nepřišla mi zdaleka tak zajímavá jako menší ostrovy. Miyako je asi nejkrásnější, co se týče moře, Iriomote na divokou přírodu, Ishigaki na celkovou pohodu malého ostrova s plážemi i kopci.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>