Zhangjiajie – krajina pískovcových sloupů

12. – 14. květen 2013

Cesta autobusem z Changsha do městečka Zhangjiajie trvá okolo šesti hodin, takže přijíždíme večer, přesedáme na místní autobus a v centru městečka nacházíme předem zarezervovaný hostel. Zbytek večera trávíme hledáním dobré večeře, procházkou kolem řeky a hraním billiardu.

Okolo půl sedmé ráno vyjíždíme nejprve na autobusové nádraží, kde si dáváme snídani, a pak už do samotné přírodní rezervace Wulingyuan (ale běžně známé jako Zhangjiajie), která je jak na seznamu světového dědictví UNESCO, tak i na čínském seznamu pamětihodnosti třídy AAAAA (nejvyšší). Wulingyuan je známý stovkami pískovcových sloupů, krajinou, která měla údajně inspirovat krajinu ve filmu Avatar, což Číňani samozřejmě podchytili jako příležitost k dalšímu businessu, což se projevuje mnoha nevkusy přímo v parku (o tom níže). Pískovcové sloupy dosahují výšky až 800 metrů.

U vstupu do parku kupujeme jako obvykle předražené vstupné. Nejlevnější vstup platí na 3 dny, jako vstupenku dostáváme plastovou čipovou kartičku, která je svázána s naším otiskem prstu (který je při vstupu do parku kontrolován), aby se s kartičkami nedalo obchodovat o_O

Hned po vstupu nás vítá typická krajina. Dnes máme štěstí na počasí, je krásně slunečno a jasno. Jelikož jsou všude okolo davy čínských turistů, hned po první čtvrthodině odbočujeme na postranní trasu Yaozizhai, kde jsme úplně sami. Po hodině a půl vystoupáme na vrchol, kde si užíváme scenérii Wulingyuanu zcela sami.

Trasu Yaozizhai projdeme a scházíme 2 000 schodů do údolí o kousek dál severněji, kde se zase vrací davy turistů. Nakonec se rozhodneme pro výstup na trasu Yuanjiajie. Dalších 2 000 schodů nahoru nám nějaký čas zabere, výhledy za to stojí, asi jsou ještě lepší než na Yaozizhai, ale tady je to bohužel vykoupeno davem turistů. A nesmyslnými stánky a fotostudii, kde si člověk může udělat fotku s pozadím z Avatara, a aby toho nebylo málo, tak nastrojený v tradičním oděvu místní národnostní menšiny Tujia. Zcela vážně, nedělám si srandu.

Taky mě tu překvapuje ohromné množství Korejců. Nevím, proč je zrovna mezi Korejci Zhangjiajie tak populární, nicméně na trase Yuanjiajie převládá korejština nad čínštinou, několik Korejců jsem viděl u stánků platit přímo wony (které mám zrovna náhodou taky v peněžence, ale ceny ve stáncích jsou takové, že si je radši odvezu domů) a z místního polního letiště létají kromě několika čínských měst spoje také do Koreje.

Když docházíme na konec trasy, zjišťujeme, že se odsud zdarma nedostaneme. Autobus odsud sice jezdí k severnímu východu z parku Tianzishan, jenže už je příliš pozdě, takže bychom odtamtud prý nesehnali bus zpátky do města. Takže prý nezbývá než nasednout na jiný bus a odjet k výtahu, který nás sveze ze skály dolů. Opět si nedělám srandu, ve Wulingyuanu postavili 330 metrů vysoký venkovní výtah přímo na útesu, který by tedy měl být nejvyšším venkovním výtahem na světě. Za výtah se platí dalších šílených 80 kuaiů. V parku jezdí totiž autobusy zdarma, ale za všechnu další dopravu (lanovky, vláčky…) se platí, čemuž se snažíme vyhýbat a volíme raději delší pěší přesuny, kde bude alespoň míň lidí. Ale stačí důkladnější pohled na mapu parku, aby bylo člověku jasné, že je vše promyšleno tak, aby byli návštěvníci nuceni připlácet.

Další ráno vyrážíme o něco později. Počasí už není tak krásné jako včera, je zataženo a vypadá to na déšť, což vidíme jako výhodu, protože se tím pádem objevuje možnost, že uvidíme skalní sloupy zahalené v typické mlze. Tentokrát se rozhodujeme do parku vstoupit východní branou a zamířit směrem k pavilonu Tianzige. To obnáší nejprve několikakilometrovou chůzi od vchodu do kopce podél tratě turistického vláčku (za který odmítáme platit), pak dlouhé vyptávání na cestu (protože z Číňanů tam nikdo nechodí, takže značení tomu odpovídá) a pak už jen poslední část… tedy 8 000 schodů.

Výstup 8 000 schodů nám trvá asi 2 hodiny s několika zastávkami a odbočkami. Lidí je tady minimum. Počasí se drží pod mrakem, občas zaprší, až nahoře prší téměř neustále. Pěkná mlha se bohužel neobjevuje.

Do pavilonu Tianzige se schováváme před deštěm, abychom si odpočali. Venku nonstop prší, konečně se začíná objevovat mlha, ale minimálně. I když byl ideální plán pokračovat v sestupu dále směrem na sever, odkud bychom se dále dostali k severnímu vstupu, nemáme nejlepší čas, měřítko mapy a trasa dost nejistá, tak raději neriskujeme (večer nám letí letadlo) a vracíme se rovnoběžnou trasou směrem do bodu, odkud jsme přišli.

Vracíme se zpátky do městečka, zajdeme na večeři a míříme autobusem na nedaleké letiště. Letíme do Chongqingu, což je vzduchem 375 km, tedy ani ne hodina letu, takže kousek. Původní plán byl jet autobusem, jenže tomu cesta trvá okolo 20 hodin, nikde se nepodařilo zjistit, jestli a kdy vůbec jezdí a přece jen následující večer odlétám do Evropy, takže není rozumné to moc pokoušet, tak něco připlácíme (ani to není tak moc) a pořizujeme letenku společnosti se sympatickým jménem – okay airways.