15. – 19. březen 2013
Do Yogyakarty přijíždím okolo 5:40. Jsem nevyspaný, z vlaku se mi vůbec nechce. Večer před odjezdem jsem se spojil se svou hostitelkou Rani, která mě naviguje, ať z nádraží Lempuyangan, kam přijíždí můj vlak, nasednu na vlak do Klatenu, že mě vyzvedne tam. Netuším, kde to je, na nádraží se ptám, pošlou mě do stejného vlaku, ze kterého jsem vystoupil, že ani nemusím platit nic navíc a jedu dalších asi 40 minut. Rani slíbila, že na mě počká, ale nikde ji nevidím, tak píšu sms, odpovídá, že musela odvézt dceru do školy a přijede pro mě její kamarád Philip, takže dalších 20 minut sedím a odmítám otravné mototaxikáře. Philip přijíždí, na motorce mě odváží o několik kilometrů dál, což s těžkou krosnou na zádech a batohem na břiše není úplně příjemné. Přijíždíme, dostávám pokoj a jsem poslán do sprchy (v indonéském stylu samozřejmě). Pak chvíli odpočívám, než je mi oznámeno, že přijela Rani. Představuje mi svou kamarádku Barboru z Polska, která je u ní taky evidentně na CS návštěvě. Philip nás hostí čajem a sušenkami, ale vidí, že jsme přemáháni únavou, tak mě i Barboru posílá spát. Vzhledem k tomu, že jsem v noci téměř nespal, tak je to pro mě jen úleva.
V tropickém horku se ale nedá spát dlouho, takže přestože dostávám do pokoje větrák, po pár hodinách se budím v potu a nemůžu dál usnout. Po sprše píšu Rani s dotazem, že vlastně nevím, kde bydlím, jestli zůstávám tady u Philipa, nebo u ní, jak jsme se domluvili. Prý pro mě přijede. Na motorce jedeme do nedaleké školy, ve které Rani učí, což jsem věděl, pozvala mě, že se můžu účastnit hodin. Seznamuju se na místě ještě s Cathy z Anglie a Zane z Litvy, obě se tady na pár dní zastavily během svých cest po Indonésii. Kromě toho je tady asi 30 indonéských dětí a přicházejí další. Cathy učí asi sedmileté děti základní anglická slovíčka, mě Rani posílá za chvíli ven, ať si jdu anglicky popovídat se staršími žáky. Těm je 14-15 a jejich angličtina je už na docela slušné úrovni. Dostáváme za úkol se bavit o žalostné péči o nemocné v Indonésii…
Začátečníci
Povídáme si se staršími.
Vracím se k Philipovi, dozvídám se, že tedy nakonec budu ubytován u něj, i když jsem pozván na noc do školy za ostatními. O tom uvažuju, nakonec ale odmítám, protože je mi trochu špatně, tak se radši pořádně vyspím v pokoji, kde je aspoň větrák.
Druhý den se z postele vyhrabávám těžko. Uvažoval jsem, že navštívím Jogju, ale Rani mi slíbila, že mě tam vezme o den později. Dlouho uvažuju o nočním výstupu na sopku Merapi a zjišťuju informace. Merapi (doslova “oheň”) je nedaleká 2 930 m vysoká aktivní sopka, jíž je například přičítáno i vyhnání lidí z nedalekých historických sídel Prambanan a Borobudur. Chvíli než se chystám vyrazit, mi mé plány vymluví Rani s Philipem, s tím, že od erupce v roce 2010 je situace nestabilní a bez průvodce to asi není moc bezpečné… a vlastně nikdo nic moc neví. Na internetu jsem nenašel novější informace a i když mi pár lidí tvrdilo, že tam po roce 2010 bylo a výhledy jsou nádherné, místo možnosti propadnutí se do kráteru aktivní sopky nakonec vycházím aspoň na procházku po Klatenu.
Klaten
Klaten
Večer se scházíme znovu ve škole. Rani říká, že pojedeme do Sola, ale nechápu moc, proč. Solo je město asi 30 km na západ, oficiálně se jmenuje Surakarta, ale toto označení jsem prakticky nikdy neslyšel, objevuje se sice občas na silničním značení, ale i tam převládá Solo (stejně tak Jogja či Jogjakarta nad oficiální podobou Yogyakarta, kterou jsem v mluvené podobě slyšel za měsíc v Indonésii dvakrát). V Solu je řada historických památek, sám se tam během pár dní chystám. My tam však evidentně jedeme jen na večeři, jak zjišťuju po hodinové jízdě autem. Nechápu, proč jedeme tak daleko, ale večeře není špatná. Veze nás Arya – nejlepší kamarád od Rani, která ho považuje za svého bratra.
Večeře v Solu
Další den ráno se s Rani scházíme ve škole a jak jsme domluvení, jedeme do Jogjakarty. Veze nás Arya, který si potřebuje vyřídit nějaké papíry, mě a Rani a jednoho jejího kamaráda, jehož jméno si nepamatuju, vysazuje v centru. Jogja je pro Indonésii něco jako Kyoto pro Japonsko či Xi’an pro Čínu. Kdysi hlavním městem (hned v několika obdobích), dodnes kulturním centrem se spoustou historických památek. Koho zajímá indonéské tradiční umění či divadlo, míří obvykle právě sem.
Ruiny
Výhled na město
Kousek odsud je Vodní palác – Taman Sari.
Vodní palác - vstupní brána
Vodní palác
Vodní palác
Přestože javánština, kterou se v této části Jávy mluví, se dnes běžně zapisuje latinkou, má své tradiční písmo, kterého je ve městě dost vidět.
Odsud chceme konečně jít do Sultánova paláce, kam dojdeme asi po patnácti minutách. Zjišťujeme, že je pozdě. Je půl třetí, palác zavírá už o půl druhé. Smůla. Tak se ještě asi hodinu procházíme krásnými uličkami Jogjakarty, pak jdeme na autobusovou zastávku, s jedním přestupem nakonec dojíždíme až do Klatenu.
Zdobené ulice Jogjakarty
Další budova, jejíž název a účel si nepamatuju
Jogjakarta
Jogjakarta
Západ slunce nad rýžovým polem v Klatenu
Na další den se konečně chystám na hlavní a nejznámější památky v okolí. Buddhistický komplex Borobudur je údajně nejnavštěvovanější památkou v celé Indonésii. Taky si za to nechávají řádně zaplatit. V Indonésii obvykle platí dvojí ceny – za všechny vstupy platí cizinci 3-5krát více než Indonésané. Výhoda je ale ta, že i tak jsou to směšné částky, u většiny chrámů či parků 10-20 Kč, u národních parků okolo 40 Kč. To je mi mnohem příjemnější než v Číně, kde sice cizinci penalizováni nejsou, ale za vstup do zapadlého muzea není nic neobvyklého dát 100 Kč, za historickou památku 300 Kč a za vstupenku do slavného národního parku i 800 Kč. Prambanan a Borobudur jsou však výjimky z indonéského systému, i tady jsou cizinci sice penalizování více než dvojnásobnou cenou, ta je ale okolo 360 Kč za každý vstup, tedy jedna ze zcela nejdražších věcí, co jsem v Indonésii vůbec platil. Vlastně jsem návštěvu Prambananu chtěl úplně vynechat, vzhledem k ceně a tomu, že mi architektonicky připomínal angkorské chrámy v Kambodži, které už jsem navštívil před pár lety. Nakonec jsem zjistil, že existuje zlevněné kombinované vstupné a když mi vzali měsíc prošlou čínskou studentskou průkazku, dostal jsem se asi na 340 Kč za oba chrámy, což už se docela dá. Do areálu Borobuduru mají cizinci svůj zvláštní vstup, kde zdarma dostávají flašku vody nebo šálek kávy či čaje. Vtipné.
Hned za vstupem začíná pršet, což samozřejmě přivolává řadu veksláků s deštníky. Kupovat si nechci, ale když slyším, že nabízejí půjčení, začnu o tom přemýšlet. Déšť mi nevadí, ale bojím se o foťák. První člověk mi nabízí půjčení deštníku za 200 000 rupií (400 Kč), tak se směju a jdu dál. U druhého už je to za 10 000 rupií (20 Kč), to už je něco jiného. Beru a letím k Borobuduru.
Borobudur pochází ze 9. století a je to největší buddhistická stavba na světě. Jeho podstavou je čtverec o hraně 123 m, stopá v deseti patrech do výšky 35 metrů. Velice známé fotky jsou z jeho vrcholku, ale nikdy jsem dřív na fotkách neviděl vyniknout jeho mohutnost. Musím říct, že po mnoha měsících v Asii už jsem měl chrámů dost, ale Borobudur na mě dost zapůsobil. Kazil to snad jen ten déšť. Nad Borobudurem se tyčí sopka Merapi, bohužel kvůli nepřízni počasí nebyla vidět.
Borobudur z dálky
Borobudur - detail
Borobudur - jedno z pater
Borobudur - nahoře
Dvě ze soch Buddhy jsou odhaleny.
Borobudur - detail
Borobudur - výhled
Ve chvíli, kdy odcházím, se spouští pořádná průtrž mračen. Na autobusové nádraží dobíhám, občas se na silnici brodím i 10 cm hlubokou vodou. Autobusové nádraží je sice kousek cesty, ale jsem úplně promočený, tak sedám do jednoho podniku na horký čaj, ke kterému nakonec volím ještě nasi goreng, když si uvědomuju, jak mi vyhládlo. Sedám na bus zpátky do Jogjakarty, kde dost bloudím. Busy jsou špatně značené, hlášení v indonéštině, nakonec se mi daří sehnat mapu autobusových linek a se dvěma přestupy se asi po hodině v nacpaných busech dostávám ze severního na východní předměstí, kde chytám bus do Klatenu. Sice jsem uvažoval dnes ještě o návštěvě Prambananu nebo něčeho v Jogjakartě, ale počasí mi to zkazilo.
V Klatenu se jdu zase podívat do školy, kdo tam je. Narážím jen na Barboru, se kterou jdeme do nedalekého stánku na vynikající kávu se zázvorem (asi za 6 korun). Indonésie je jedním z největších světových exportérů kávy a často je káva vynikající. O to víc je pro mě nepochopitelné to, že nejčastější varianta “kávy”, se kterou se dá přijít do styku, je instantní 3+1. A když už je to opravdová káva, chuť je zamlžena pořádnou hromadou cukru. Škoda. Vracíme se do školy, Rani se mezitím vrátila, tak se dlouho zapovídáme. Vypráví nám o životě v Klatenu, který evidentně není jednoduchý. Rani je 30, před pár lety jí umřel manžel, zůstala sama na dvě děti, k tomu ji rodina zesnulého manžela vyhnala z domu i s dětmi. Rani se ráda baví s cizinci, které právě zve do své školy, i v tom jí neustále dělají problémy tím, že šíří drby, takže už tam ani nenechává pořádně nikoho nocovat, protože si lidi stěžovali a prý hrozí, že by ji vyhnali z vesnice.
Další ráno tedy vstávám brzo a mířím do Prambananu, než bude příliš horko.
Náhodná mešita
V Prambananu dostávám na kraťasy sarong, tradiční “sukně”, kterou každý musí do chrámu mít. Prambanan je totiž na rozdíl od Borobuduru hinduistický. Ačkoli je dnes jako hinduistická enkláva v Indonésii známý ostrov Bali, nauka sem samozřejmě přišla přes Jávu a hlavně ve východních částech zanechala významné dědictví. Prambanan je malý a opravdu mi připomíná angkorské chrámy, ale líbí se mi. Pár kilometrů od hlavního areálu jsou další odlehlejší chrámy, o kterých nejdříve uvažuju, nakonec kvůli nepěknému počasí a další věci, co musím dneska vyřídit, vynechávám.
Prambanan
Prambanan
Prambanan
Prambanan
Prambanan
Pak mířím busem dál do Jogjakarty učinit druhý pokus o návštěvu Sultánova paláce. Dlouho bloudím a nemůžu ho najít, takže přicházím na poslední chvíli, prý za 25 minut zavírá. Bohužel mě až zase tak nezaujal…
Sultánův palác
Sultánův palác
Vice než Sultánův palác mě zaujala dílna na výrobu tradičních loutek z buvolí kůže, kam mě přizvali z paláce. Výrobu mi ukázali zblízka, samozřejmě následovaly snahy mi to prodat, sice pěkné, ale co já s tím…
Výroba postaviček
Detail
Ukázka nasvětlení při divadle
Finální produkt
Autobusová zastávka. Stejně jako v Jakartě funguje systém busway společnosti Transjakarta, který jsem popisoval, tady autobusy provozuje společnost Transjogja. Princip je stejný, jízdenky ještě levnější, jen zastávky mnohem mrňavější.
Po Sultánově paláci se musím dostat do obchodního domu Ambarrukmo, což se mi asi po 40 minutách daří. Mám tady schůzku s Indrou, studentem z městečka Probolinggo pod sopkou Bromo, kam mě pozval ke své rodině, ale sám tam nebude, tak se musíme dohodnout. Sympatický člověk, kéž bych v této chvíli tušil, jak mě za pár týdnů naštve. Jdeme spolu na večeři, loučíme se a jedu zase zpátky do Klatenu.