6. – 11. březen 2013
Plán vyletět do Indonésie přišel někdy v prosinci 2012, když AirAsia vyhlásila jednu ze svou občasných slevových akcí. V té době už jsem měl letenku do Singapuru a uvažoval, že přes Malajsii zkusím projet do Bangkoku či nějak přeletět do Vietnamu nebo jiné části kontinentální JV Asie. Indonésii mám sice v hledáčku už delší dobu, ale pro toto období mě napadla až ve chvíli, kdy jsem objevil letenku z Kuala Lumpur do Jakarty za zhruba 400 Kč. Trochu jsem to promyslel, načasoval tak, abych měl dost času na přesun ze Singapuru do KL, ale zároveň aby mi to navazovalo na dubnové Japonsko tak, aby mi v Indonésii vystačilo 30denní vízum (to jsem nakonec trochu pokazil, ale vyřešilo se). Letenku jsem koupil bez zavazadla či čehokoli jiného navíc, aby mě nemrzelo, kdybych se rozhodl z nějakého důvodu neletět. Ale čím víc se blížilo datum odletu, tím víc jsem se do Indonésie těšil, přece jen je to na rozdíl od kontinentální JV Asie pro mě něco neznámého a relativně neprozkoumaného.
Plán na Indonésii nemám, znám pár míst, která bych chtěl navštívit, zbytku nechávám relativně volný průchod a dotvářím na místě. Jisté je, že chci přiletět do Jakarty, odtud se postupně přesouvat na východ a skončit asi na Bali. Rád bych navštívil Lombok, Flores či jiné indonéské ostrovy, ale na to už nemám čas (a peníze), takže nechávám na příště.
6. března v 16:40 malajského času odlítám z LCCT v Malajsii do Jakarty. Let na jižní polokouli trvá dvě a půl hodiny, vtipné je, že i když letíme na jihovýchod, hodinky (po osmi měsících ve stejné časové zóně) posouvám o hodinu dozadu, čímž rozdíl oproti střední Evropě snižuju ze sedmi na šest. Přílet máme naplánovaný na 17:10, po něm plánuju cestu busem do města. V letadle si však čtu LP a zjišťuju, že poslední bus jede o půl sedmé a náš let má asi půl hodiny zpoždění. To se mi moc nezdá, ale přece jen to nechci riskovat, takže si máknu. Imigrační formulář mám připraven, zbývá na letišti vyřídit vízum, projít imigrací, vybrat peníze z bankomatu a rychle na bus. Den předem jsem na internetu četl, že v Denpasaru trvá vyřízení víza i několik hodin (kvůli frontám), což mě moc netěší, ale o to víc jsem pozitivně překvapen, když nás bus přiveze k terminálu. Vstupujeme do jedné nevelké místnosti, nalevo přepážka VOA, napravo imigrační přepážky. Jako jediný (většina lidí jsou evidentně Malajci a Indonésané) mířím k VOA, kde se hned vyskytuje první komplikace. Před týdnem jsem byl nějak přesvědčen o tom, že indonéské vízum stojí 20 dolarů, které jsem v KL za ringgity koupil. Dva dny před odletem jsem pátral po informacích na netu a došel k poznatkům, že se dá platit kartou, dolary, eury či rupiemi. Úředník si říká o můj pas, vzápětí o 25 dolarů, ptám se na kartu. Nejde. Prý jestli nemám žádné jiné peníze. Všechny ringgity jsem utratil, nemám skoro nic, jen pár drobáků různých měn. Sahám nakonec do skryté kapsy v peněžence, odkud vytahuju pětieurovou bankovku. Zbyla mi z nějaké dřívější výpravy, po příletu do Číny jsem na ni nějak zapomněl a od té doby jsem si ji nechával pro případ nouze. Hodila se. Ptám se úředníka, jestli se to dá nakombinovat s dolary, usměje se, bere si dvacetidolarovku a pětieurovku a dává mi papírek s potvrzením o zaplacení víza. S tím jdu na imigraci, kde teprvé dostávám do pasu vízum. Nekonají se žádné otázky ani kontrola zpáteční letenky (tu mi nekontrolovala ani AirAsia v Malajsii, což mě překvapilo, protože před dvěma lety při letu do Bruneje mě jejich přehnaná důslednost stála dost starostí). A jsem v Indonésii. Za chvíli mi jede poslední bus, naštěstí krosna přijíždí rychle, frontou na celní kontrole (odevzdává se celní prohlášení a všechna zavazadla jdou přes rentgen) probíhám rychle, hledám bankomat (a vybírám maximum – 2 500 000 rupií, cca 5 000 korun) a mizím na autobusovou zastávku.
Jak se stát milionářem? Jeďte do Indonésie...
Dopravu do města mají na starosti autobusy společnosti Damri, které obsluhují asi 10 linek. Kupuju za 25 000 rupií lístek na linku směrem Kampung Rambutan, je pár minut po půl sedmé, ale když mi lístek prodali, tak asi ještě něco musí jet. Úleva. Každých 5 minut nějaký bus přijede, ale na svůj čekám asi půl hodiny. Nasedám. Bus je klimatizovaný, pohodlný (v té době jsem ještě netušil, že v něčem podobném sedím na dlouhou dobu naposled) a vybaven wifi sítí (škoda, že ta evidentně není připojena k internetu). Letiště se nachází 30 km severozápadně od Jakarty, já potřebuju na jihovýchod Jakarty. Cesta trvá asi dvě a půl hodiny. O Jakartě jsem slyšel, že je to věčně ucpané město, takže očekávám zácpy, naštěstí se vyskytnou až v poslední půlhodině.
Jelikož cestuju sám, nemám peněz nazbyt, času mám naopak spoustu, chci si vyzkoušet trochu jiný styl cestování, tak se rozhoduju ubytování řešit Couchsurfingem. Když jsem se pro to rozhodl, netušil jsem, jak to bude v Indonésii (alespoň na Jávě) jednoduché. Jak bylo v Číně (či v Macau, Singapuru…) sehnat hostitele, tak v Indonésii stačí napsat dotaz na fórum a hned se hrnou pozvání k přespání, provedení, účasti na výletě a to nejen z daného města, ale i z jiných míst. Indonésané jsou zjevně velice pohostinným národem, což mi zkušenosti během následujících týdnů potvrzují. Má první hostitelka se jmenuje Diah, pronajímá si pokoj ve východní Jakartě, je jí 29 a píše pro nějaké místní noviny. Vyzvedává mě na zastávce Keramik, kde vystupuju, a jdeme k ní. Pěšky je to k ní ještě asi 15 minut, v půlce cesty skrze klikaté uličky se mě ptá, jestli si pamatuju cestu. Vůbec. Nevadí, mám pěkný hlad, takže po odložení věcí u ní jdeme na jídlo zpátky na autobusovou zastávku, teď už dávám pozor. Po cestě se mě ještě ptá, jestli potřebuju simku. Zapadlý stánek mezi polorozpadlými baráky prodává simky, ani bych si ho nevšiml. Stojí od 5 000 po 10 000 rupií, ptám se na rozdíl. Prý jen číslo. Takže vybírám nějaké číslo za 5 000 rupií (10 korun), ještě je na něm 2 000 rupií kreditu. Později jsem někde viděl i simky za pouhých 2 000 rupií.
Na večeři zkouším rybu, tempe (smažená hmota z fermentovaných sojových bobů, jeden ze základních prvků v javánské kuchyni), k tomu je rýže vařená v kokosovém mléce, chili omáčka a rýžové crackery. Jak zjišťuji později, tohle je takové nejobvyklejší indonéské jídlo. Po jídle zkouším indonéské pivo Bintang – není špatné, ale vzhledem k tomu, že stojí asi 50 Kč (evidentně opět vysoká spotřební daň, vzhledem k tomu, že plechovka nealko piva stejného výrobce stejné velikosti stojí třetinu toho co normální), jsem za celý pobyt v Indonésii vypil asi tři (a stýská se mi po Číně, kde je pivo sice jako voda, ale aspoň levné). Vracíme se na pokoj k Diah. Pronajímá si pokoj asi 4×4 metry, včetně tenkou stěnou oddělené koupelny (tzn. kohoutek, nádrž s vodou a turecký záchod), na zemi dvě matrace, větrák. Klimatizace se nevede, lednička či stůl taky ne. Toto je běžný standard pro střední třídu v indonéských městech.
Večeře
Večer mi ještě Diah dává spoustu tipů a mapu Jakarty. Ve městě toho moc k vidění není, Jakarta je známá jako centrum nočního života a nákupních center. To první bych i možná vyzkoušel (akorát mít někoho s sebou… a peníze na rozhazování), tomu druhému se vyhýbám obloukem. Z předchozích dní jsem pěkně nevyspaný, navíc se mi v tom horku nikde nechce hnát, takže se trochu prospím, až okolo poledne vyrážím do města.. Diah mi dala instrukce, z kterých jsem trochu zmatený, jelikož se tam vyskytují pro mě ne úplně známá slova jako busway (což zjišťuju je název pro autobusovou síť společnosti Transjakarta), bus shelter (přístřešky, ze kterých se do autobusů musí nastupovat) atd. Nejdřív však musím jet angkotem (dodávka, co má vybrakovaný nákladní prostor, v něm dvě lavičky) s označením linky “KR” na zastávku Pinang Ranti, kde se nachází konečná autobusu č. 9. Platím 3 500 rupií, asi hodinu jedu na zastávku Semanggi v centru, kde přestupuju na jiný autobus. Začínám chápat systém busway. I když jsou to autobusy, jsou od ostatní dopravy odděleny. Jezdí v samostatných pruzích a nastoupit či vystoupit se nedá jen tak kdekoli, autobusy mají totiž dveře asi metr nad zemí a žádné schůdky k nim. Právě k tomu slouží ony shelters, velké kovové konstrukce, kde se platí za lístek a kudy pak projde člověk rovnou do busu. Platí se jednotné jízdné, za které se dá i přestoupit. Právě to dělám na Semanggi, kdy jdu na přestup pěšky několik set metrů, celou dobu v oné vyvýšené konstrukci. O další půlhodiny později vystupuju na zastávce Monas.
Jihovýchodní předměstí Jakarty, kde bydlí Diah
Jihovýchodní předměstí Jakarty, kde bydlí Diah
Jihovýchodní předměstí Jakarty, kde bydlí Diah
Angkot
Semanggi
Monas je jakýsi symbol Jakarty. Jedná se o památník (MOnumen NASional), který připomíná nezávislost Indonésie vyhlášenou 1945. Za vybudováním 132 m vysokého památníku, na jehož vrcholu se nachází 50 kg zlata, stojí bývalý prezident Sukarno, pročež je Monas často posměšně přezdíván “Sukarnova poslední erekce”. Monas se nachází v parčíku, který je občas prohlašován za “největší náměstí na světě” (1×1 km), celé je to ohrazené plotem, vchod je jen jeden, naštěstí jsem těsně před výjezdem někde zaslechl, že je na severní straně, takže jdu ze zastávky na západní straně nejkratší cestou “jen” kilometr a půl.
Monas
Zlatá hrouda na vrcholu
Na Monas se dá vyjet výtahem. Když přijdu ke komplexu, vidím, že je ohrazený a brána je zavřená, tak se leknu, že jdu pozdě, ale ochranka mě posílá přesně opačným směrem, což nechápu, dokud si nevšimnu, že kousek zpět je vstup do tunelu, který vede přímo do Monasu. Tam kupuju lístek (s čínskou průkazkou prochází studentské vstupné 3 000 rupií, aspoň že v Indonésii se na rozdíl od Číny výše vstupného tak nehrotí), hned za pokladnou se mě ptá slečna v uniformě, jestli se ke mně můžu přidat, tak nějak kývnu, až pak mi dochází, že beztak nakonec bude chtít peníze, což se připravuju odmítnout. Slečně je 16, jmenuje se Astri a dělá tu jakousi praxi na škole, dneska je její poslední den. Jde se mnou do muzea historie v suterénu Monasu a komentuje, pak se mnou jede nahoru (kde platím další vstupné 5 000 rupií). Výhled na Jakartu je docela pěkný.
Jakarta z Monasu
Jakarta z Monasu
Část obrovského náměstí pod Monasem
Vyhlídka byla plná studentů z muslimských škol
Náměstí pod Monasem
Astri mě při čekání na výtah představuje svým kamarádkám, trochu se zapovídáme, když sjedeme dolů, akorát jim končí práce, takže mě ještě doprovodí na zastávku, kde se mě ptá na nějaký kontakt na mě (a o pár dní později mě zve na nějaké výlety), peníze za provedení naštěstí žádné a loučíme se, jedeme každý jiným směrem. Já směrem na sever do starého města.
Takto se nastupuje do busů...
Na fotce je taky vidět, jak je pruh pro autobusy oddělen.
Staré město, v indonéštině Kota Tua (či jen Kota), se rozkládá na sever od centra Jakarty, nedaleko přístavu. Najdeme zde pozůstatky koloniálních budov z holandské kolonie Batavia (jak se také někdy této čtvrti říká) a řadu muzeí (která už jsou ale zavřená, protože jedu pozdě). Dojíždím na konečnou autobusové linky 1 a trochu bloudím, nejdřív jdu asi 10 minut špatně na východ, pak se vracím na autobusovou zastávku, odkud jsem přišel, a odtud už správně na sever. Staré město není moc velké. Procházím se pohodovým tempem asi hodinu, pak jdu zpátky na bus.
Náhodná fotka nedaleko starého města
Staré město
Staré město
Staré město
Staré město
Všude někdo něco prodává...
Po prohlídce starého města přichází čas se vrátit k Diah, mám to pěkně daleko. Jedu zase autobusem přes Semanggi a Pinang Ranti, nakonec ještě nasednu na špatný bus, tak si cestu o půl hodiny prodloužím, takže mi to trvá asi tři hodiny. Není to tak daleko, ale jak jsem už psal, Jakarta je proslulá svými dopravními zácpami. Jsou trvale snad na všech hlavních tazích. Jelikož autobusy mají vlastní pruhy, často se zácpám vyhnou (pak je fascinující pozorovat, jak se autobus žene podél desítek kilometrů dlouhých stojících kolon), ale není nic neobvyklého na tom, že se ucpe i pruh pro autobusy. Dostat se někam po Jakartě autobusem je pak záležitostí na hodinu až dvě, někdy i víc.
Ukázka běžné situace na hlavním tahu v Jakartě
Přijíždím na Pinang Ranti, píšu Diah, jestli nejde na večeři, je ale unavená, takže jdu někam sám. Zapadnu do prvního dobře vypadajícího podniku, koukám na jídelní lístek, objednávám cosi, co mi doporučila Astri, že mám vyzkoušet. Slečna na mě něco indonésky mluví, nerozumím. Asi 30 sekund se se mnou snaží indonésky domluvit (já jen poslouchám), pak jí napadne zeptat se anglicky, jestli jí nerozumím, nebo co (to jí taky mohli dojít dřív). A vysvětluje mi, že to, co jsem si objednal, je suchá rýže. Tak první trapas, asi jsem si ten název spletl. Dávám tedy na její doporučení, dostávám rýži zalitou vývarem s proužky kuřecího masa a fazolovými výhonky (8 000 rupií), k tomu za 5 000 rupií sladký ledový čaj (všechno pití je v Indonésii sladké) a jsem spokojen. Vracím se k Diah na pokoj, dlouho do noci si povídáme a sdílíme fotky a příběhy z cest, spát jdeme někdy v jednu.
Večeře
Další den večer plánuju odjezd na sopku Krakatoa, v 19:00 je sraz v obchodním domě Plaza Semanggi. Vyhrabu se z postele někdy v 10 a mám na programu návštěvu nedalekého skanzenu Taman Mini. Vydám se tam asi ve 12, když vyjdu od Diah, začíná kapat, než dojdu na autobusovou zastávku, už je z toho pořádný liják a nevypadá to, že by měl přestat. Nakonec teda jen kupuju oběd a vracím se zpátky. Taman Mini navštěvuju po návratu do Jakarty o pár dní později, abych měl příspěvky řazené rozumně podle míst, házím ale fotky a komentáře sem.
Od Diah sháním angkot linky “02”, který mě k Taman Mini doveze, to se daří úspěšně.
Vstup do Taman Mini
Taman Mini Indonesia indah (malý park “krásná Indonésie”), jak zní celý název, je relativně velký skanzen. Najdeme tam spoustu stavení z celé Indonésie, řazené podle oblastí – začíná to Sumatrou, dále Kalimantan, Moluky, Papua, Sulawesi, Nusa Tenggara a nakonec Jáva. Větší ostrovy jsou děleny ještě do dalších regionů. Domky jsou soustředěny podél jezera. Málokdo (jen cizinci jako já) to obejde celé pěšky, soudím podle toho, že tady jezdí vláček, autobusy, lanovka a jakýsi vyvýšený vlak (kdyby radši zapracovali na podobné dopravě po Jakartě…). Probíhám to asi za dvě hodiny, zdržel bych se víc, ale jsem unavený a musím spěchat na bus, navíc se ke konci rozpršívá.
Ukázka stavení ze Sumatry
Také Sumatra, jiný region
Západní Kalimantan
Moluky
Střední Sulawesi
Střední Sulawesi
Papua
V jednom z domků (Papua)
Timor (povšimněte si zlověstné barvy oblohy)
Jižní Sulawesi, domky, na které jsem se těšil nejvíc a které chci jednou na Sulawesi navštívit :)
Bali
Jáva
Ke konci už trochu spěchám, tlačí mě čas a hlavně prší, kromě toho některé domky jsou nepřístupné. Někde by tady měla být miniatura chrámu Borobudur, ale nemůžu ji najít, což mě zase tak netrápí, protože se brzo chystám na ten opravdový. Po prohlídce se vracím pěšky v dešti k Diah (možná bylo rozumnější jet angkotem, ale co už), balím věci, loučím se a mizím na autobusové nádraží Kampung Rambutan, odtud do Bantungu…
Pingback: Indonésie | zennie.cz