Jarní slavnosti na Taiwanu

7. – 10. únor 2013

7. února 2013 okolo osmé hodiny večerní po dvou a půl hodinách letu přistávám na letišti Taoyuan na severu Taiwanu.

Podruhé v životě se vydávám na Taiwan. Místo, které se mi zarylo do paměti jako vyspělé a moderní, zároveň s krásnou přírodou a hlavně úžasným jídlem. Stejně jako poprvé před čtyřmi lety, i tentokrát zde strávím zhruba dva týdny. Plán nemám. Nic jsem před příletem nevymyslel a vůbec mě to netrápí. Jedu především navštívit své kamarádky a odpočinout si. A taky utéct od novoročního šílenství v Číně, na Taiwanu to není zdaleka tak šílené. Po měsíci cestování v Číně jsem trochu unavený, navíc velkou část zajímavých míst na Taiwanu jsem už navštívil, takže nemám kam spěchat. Jediné, co mám naplánováno, je novoroční večeře 9. u jedné kamarádky a 11. u druhé, na tyto akce jsem byl předem pozván. Chci se sejít i s dalšími lidmi, ale nechávám tomu volný průběh.

Na letišti už mě čeká kamarádka se svou sestrou. Hledáme správné parkoviště, hledáme správné auto, nasedáme, několikrát hledáme správnou cestu, ale nakonec dorazíme. Na večeři mi kupují obří kuřecí řízek, samozřejmě perlový čaj a pár dalších drobností. Bydlí už jen kousek odsud. Vybavují se mi vzpomínky, jak jsem tady nocoval před lety. Nacházíme se v městečku Linkou. Hned při pohledu na mapu zjišťuju překvapení. Dříve bylo toto městečko řazeno pod prefekturu Taipei (která byla okolo samotného města Taipei), před třemi lety byla prefektura proměněna v město, které bylo pojmenováno “Xinbei”. v angličtině New Taipei City, a stalo se z něj největší taiwanské město. Večer si pár hodin povídáme, neviděli jsme se čtyři roky. A na rozdíl od své první návštěvy už se dorozumím i se zbytkem rodiny čínsky, i když s kamarádkou se stále bavím spíše japonsky.

Druhý den ráno se trochu prospím, jsem unavený a stejně jsou všichni v práci (až následující den začínají prázdniny). Mám domluvený sraz s jinou kamarádkou v Taipei, ale až na večer. Okolo poledne se doma zastavuje sestřina kamarádka na oběd a nabízí odvoz na autobusovou zastávku, ale vzhledem k tomu, že je docela hnusně, v Taipei se mi moc nikam hnát nechce, tak využívám až druhé nabídky, tedy nechat se tam odvézt, až někdy před třetí přijde z práce. Mezitím na netu zkoumám, co bych mohl navštívit, na “klasická” místa, která už znám, se mi nechce. Koukám se po nějakém místě s pěkným výhledem na město a nacházím doporučení na kopec Xiangshan, tedy Sloní hora, nachází se kousek od mrakodrapu Taipei 101, kam bez problémů trefím.

Pod Taipei 101 v mlze

V Taipei na hlavním nádraží jsem někdy okolo půl čtvrté odpoledne, hned sedám do metra a popojíždím asi o pět zastávek k městské radnici. Odsud už si vybavuju cestu k mrakodrapu. Je zataženo, fouká a prší, mrakodrap se občas ztrácí v mracích. A i když takové počasí není obvykle pro focení nic extra, není to jednolitá šeď a vypadá to tentokrát pěkně. Podle instrukcí od mrakodrapu pokračuju k dále k začátku stezky na kopec. Déšť ustává, už jen poprchává, což má tu výhodu, že tady kromě pár staříků na procházce nikdo není. Obvykle to tady v době západu slunce bývá narváno. Asi za 20 minut se vyškrábu na kopec. Rozhoduju se počkat až do tmy, zbývá asi hodina a půl a stejně nemám moc co na práci, Západ slunce má být v 17:42, sraz mám na hlavním nádraží až v 19:00.

Večerní Taipei v mlze

Město začíná za chvíli svítit...

... a o hodinku později už je úplná tma.

Krátce po sedmé hodině se tedy setkávám na nádraží s kamarádkou. Taktéž se známe z dob studií v Japonsku, ale viděli jsme se naposled před dvěma lety, když byla v Praze. Hned sedáme do metra a jedeme na noční trh Shilin na severu města. A zase jsem projednou pořádně nacpaný skvělým jídlem. V 9 má sraz s jedním známým Japoncem, jdu ještě s ní, ale mrzí mě, že nemůžu pokračovat s nimi. Jedou na jednu horu za městem. Jel bych taky, ale ve 22:30 mi jede poslední autobus zpátky. Nedá se nic dělat, loučíme se a plánujeme, kdy se zase potkáme znovu. O dva týdny později se těsně míjíme v Hong Kongu.

Na nočním trhu

Další ráno je 9. února, hlavní svátek. A hlavní žranice. Holky od rána pomáhají s úklidem a přípravami jídla, takže je pro mě dost překvapením, že odpoledne přichází návrh, že někam vyjedeme. Jen tak se podívat do okolí. Nakonec skončíme u jednoho blízkého chrámu, kde zjišťujeme, že zrovna probíhá představení vietnamských akrobatů. Díváme se asi hodinu a půl, úžasné a na rozdíl od Cirque du Soleil, se kterým mi toto představení přijde občas docela srovnatelné, je toto zdarma.

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Vietnamské vystoupení

Pak už nastává čas se vrátit na večeři. Ta začíná někdy po šesté hodině. V chatě nedaleko od domu se schází hromada příbuzných, zhruba 20-30 lidí, a hostina začíná. Nemůžu si stěžovat.

Novoroční žranice

Večer pak rodinka trvá na tom, že mě musí naučit hru s kostkama. Hraje se o drobáky. Proč ne. Není to špatná hra, po dvou hodinách končí většina drobáků u mě. Ačkoli jsem následující den plánoval odjíždět, přichází nabídka, jestli si to nechci rozmyslet, zůstat ještě jeden den kvůli odvetě. Zvážím, nakonec propočítám, že mě čas netlačí, tak souhlasím.

Čeští psi se petard bojí, taiwanští k nim naopak utíkají...

Hrajeme kostky.

Na následující den je naplánován výlet. Jedeme autem ve čtyřech do starého (nevím, jak moc autenticky) městečka Sanxia. Vypadá asi jako všechna turistická městečka na Taiwanu. To znamená, že středobodem je nějaká laojie, stará ulice (většinou fake), podél které jsou desítky až stovky krámků a stánků s jídlem. Mezi nimi kolují davy Taiwanců, co žerou, žerou až žerou. Proč jsou všichni tak štíhlí?

Ulice s jídlem

Mí kamarádi

Pět úrovní ostrosti jednoho jídla

Každopádně se přidáváme. Každé městečko má většinou nějakou známou specialitu (předpokládám, že u měst, která nic takového neměla, se něco vymyslelo), tady je to croissant ve tvaru kravského rohu. Dáváme si zmrzlinu v kornoutu z onoho rohu. Za chvíli přichází douhua (hmota podobná tofu nasladko) a pár dalších drobností. Když nás to přestane bavit, jedeme dál. Rozhodlo se, že mě vezmou do nedalekého městečka Daxi, které je mimo jiné známé Čankajškovým mausoleem (kam jsme teda nešli). I tady je hromada stánků s jídlem a místní specialitou je dougan, sušené tofu. Neobvyklá chuť, ale není to vůbec špatné.

Dougan

Stará ulice v Daxi

Most v Daxi

Po jídle scházíme dolů k řece k dalšímu známému místu – most. Z dálky to vypadalo jako obyčejný šedý betonový most, tak mě překvapilo, když holky tvrdily, jak je v noci pěkný. No, fakt, že zblízka vypadá líp. A hudebníci na obou stranách mostu vytvářejí velice pohodovou atmosféru.

Večer tedy následuje odveta v kostkách. Moc si nepomohli, stejně jako včera zase vydělávám asi 50 NT.

Další den plánuju odjezd na brzké odpoledne, večer mám totiž domluvenou večeři v Changhua. Tak prý, ať ještě zůstanu na oběd. Netušil jsem, že to bude oběd ve stylu předvčerejší večeře. Na druhý den nového roku se všichni prý vracejí domů, takže teď je věkový průměr o mnoho nižší než při novoroční večeři. A tento oběd je ještě masivnější než ona večeře.

Další novoroční žranice

Další novoroční žranice

Dojídám, balím se a o půl druhé mě kamarádka se sestrou vezou na nádraží v Taoyuanu. Bohužel nebyly lístky na sedačku, omlouvá se několikrát kamarádka, jen na stání. Dvě hodiny. Po cestování v Číně mi to přijde vtipné…