2. – 4. únor 2013
Rýžové terasy Yuanyang mě zaujaly hned, když jsem se o nich poprvé doslechl. Ač méně známé než terasy Longji (Dračí hřbet) v autonomní oblasti Guangxi, z fotek mi přišly vždy mnohem krásnější. Problém je, že jsou hůře dostupné, leží 7 hodin cesty z Kunmingu a nedá se to ani kombinovat s cestou jinam (maximálně do Vietnamu, terasy leží v blízkosti hranic). Na cestu v severozápadním Yunnanu jsme si však dali dobrou rezervu a vše proběhlo bez komplikací, zůstalo nám nakonec pár dní času, které jsme mohli využít na návštěvu Yuanyangu. I když jsem kvůli nedostatku peněz dost zvažoval, zda to přece jen nevynechat (kvůli relativně drahé dopravě a vstupnému), stačilo mi se podívat na pár fotek (a přečíst si, že v zimě je nejlepší čas na návštěvu), aby mě to utvrdilo v tom, že by mě opravdu mrzelo toto místo nenavštívit, a ve výsledku jsem za to opravdu rád.
Původní plán byl naplánovat terasy jako dvoudenní výlet, pak jsme to kvůli dlouhým cestám busem (a kvůli tomu, že jsme měli den navíc) protáhli na třídenní výlet se dvěma noclehy nad terasami, a opět to je jen dobře a můžu to takto doporučit. Večer před odjezdem z Kunmingu jsem se ptal na hostelu na autobusy, jezdí tři denně. rádi bychom chytili první v 10:20. Na recepci nám sice můžou lístky zarezervovat, ale za každý lístek chtějí provizi 15 kuaiů, takže vzhledem k tomu, že na můj dotaz, jak snadno se dají lístky sehnat na místě, odpovídají, že teď moc lidí nejezdí, spoléháme na nákup na místě (navíc lístek na bus jsem nikdy neměl problém sehnat, na rozdíl od vlakového). Okolo osmé ranní vyjíždíme z hostelu, tentokrát musíme na jižní autobusové nárdaží, na které má cesta trvat až 2 hodiny, ale jsme tam rychleji. Do odjezdu busu zbývá skoro hodina. Když už konečně se z autobusové zastávky dostaneme na samotné nádraží (kdyby nás policajti, kterých jsem se ptal na cestu, neposlali přesně na opačnou stranu, mohli jsme tam být dřív), stoupneme si do fronty na lístky. Nejsou. Až zítra. Ale mají prý Jianshui.
S Martinem pořádáme poradu, co teď. Jet až zítra, výlet bychom si moc neužili. Nevíme, jestli Jianshui, co nám nabízí, je název nějakého místa nebo jen nějaké slovo, co v činštině neznám, takže otevírám mapu a objevuju, že jde o město zhruba ve dvou třetinách cesty na Yuanyang. Co víc, Lonely Planet jeho návštěvu doporučuje a tvrdí, že odtud každou chvíli jezdí busy do Yuanyangu za takovou cenu, že bychom se tam ve výsledku mohli dostat ještě levněji než přímým autobusem. Jdeme znova do fronty a kupujeme dva lístky do Jianshui. Hned přichzí první překvapení, nejsem si jistý, jestli paní správně rozumím, ale má prý jít o lehátkový autobus.
Problém je, že jsme ráno nejedli a bus odjíždí za 18 minut. Na nádraží se nic k jidlu koupit nedá a dalších spoustu (nevím zatím kolik) hodin bez jídla nedáme, takže v rychlosti běžíme sehnat něco k jídlu, opět jsou to nakonec xiaolongbao a smažené kuřecí stehýnko. Na poslední chvíli se vracíme na nádraží a doptáme se na náš bus (který není nikde napsaný). Opravdu je to nakonec lehátkový bus. Nedokážu si to úplně vysvětlit, ostatní busy do Jianshui, které jsem na nádraží zahlédl, byly sedačkové, navíc se od řidiče za chvíli dozvídám, že do Jianshui jsou to jen tři hodiny cesty. Na autobuse jsou napsané neaktuální časy odjezdu (přes noc), ale nechápu, proč byl nasazený na denní linku. To si nestěžuju, lehátkové busy jsou velice pohodlné, na tři hodiny nám to však přijde správně dekadentní. Já během cesty píšu blog, Martin spí. Ve chvíli, kdy odjíždíme, mi přijde SMS od slečny recepční z hostelu, kdy přijedeme, tak využívám příležitosti a na vyžádání dostávám instrukce, jak se z Jianshui dostat dále do Yuanyangu.
Trocha dekadence - 3 hodiny v lehátkovém buse
Než přijedeme do Jianshui, pročtu průvodce a zjišťuju, že je tady staré město, brána podobná pekingské Bráně nebeského klidu, nějaká zahrada a třetí největší konfuciánský chrám v Číně. Nemáme čas ani náladu na dlouhou prohlídku města, ale když už sem jedeme, tak se rozhodneme, že se přece jen chvíli projdeme. Na autobusovém nádraží najdeme zastávku MHD autobusů, na které máme veliký problém se vyznat. Linka 1 (kterou bychom potřebovali) je na ceduli na sloupu uvedena dvakrát (pokaždé s jinou trasou), naopak linky 6 a 13 jezdí po stejné trase. Nic to nemění na tom, že jediný bus, který po patnácti minutách čekání projíždí, je číslo 5, které na zastávce ani není napsané. Nakonec si všímáme, že taxíky mají nejnižší nástupní taxu, co jsem kdy viděl (4 kuaie), tak jednoho po dalších deseti minutách úspěšně chytáme. Taxík se s námi hned obrací (takže zastávka, která podle zmatené cedule na zastávce vypadala, že je před námi, je ve skutečnosti v opačném směru) a o chvíli později vystupujeme u “Brány nebeského klidu bez Maa” a platíme za taxíka každý směšné 2 kuaie.
Brána Chaoyanglou v Jianshui
Náměstí před branou je jakýmsi kulturním ohniskem města.
Náměstí před branou je jakýmsi kulturním ohniskem města.
Hlavní třída ve starém městě
Jedna z těch "lepších" Engrish...
Areál konfuciánského chrámu
Na bránu se dá zdarma vyjít, po prohlídce jdeme dále do města přes taoistický chrám (30 kuaiů vstupné, ale není u pokladny nikdo, kdo by ho vybíral) až k tomu obrovskému taoistickému. Platí se tam 60 kuaiů a navíc nemáme čas, tak se spokojíme s pohledem přes plot a obracíme to, taxíkem zpátky na nádraží, nemáme čas.
Na nádraží nás hned chytá týpek a ptá se na Yuanyang, Automaticky ho ignoruju, protože předpokládám, že je to majitel heiche (soukromník s autem), pak mi začne ukazovat na čínský nápis Yuanyang (zajímalo by mě, jestli si myslel, že když jsem ho při vyslovení slova Yuanyang ignoroval, tak když ukáže na znaky, tak to pochopím?), tak se ho ptám, za kolik. Za 30 (a gestikuluje, že je řidič). To je stejně jako bus. Žene mě k přepážce na lístky. Až pak mi dochází, že to opravdu není žádný otravný naháněč, ale opravdu jen řidič onoho minibusu, který jen nemá co na práci, tak popohání lidi, ať může rychle odjet. Vtipné.
S pojmem Yuanyang je to však složitější. Označuje celou prefekturu, ve které se nachází terasovitá políčka a starší město (Xinjie) a nové město (Nansha). Xinjie i Nansha bývají obě označována jako Yuanyang, jsou však vzdálena od sebe hodinu cesty. My potřebujeme do Xinjie (a odtud ještě pak dalších 26 km), ale žádné busy tam teď nejezdí, tak se musíme spokojit s odvozem do Nansha a odtud se nějak dostat dál. Cesta je hororová. 90 km jedeme tři hodiny, každou chvíli zastavujeme, navíc si řidič velice užívá používání šíleně ječícího klaksonu při každé možné příležitosti (včetně takových příležitostí, že třeba jedeme po rovné cestě, na které široko daleko nikdo jiný není). Neustále někdo kouří, když je to pár řad před námi (sedíme na zadní pětisedačce), nedá se nic dělat, ve chvíli, kdy na jedné zastávce přisedá hned vedle mě Číňan s čerstvě zapáleným cigárem, už to nevydržím a naštvaně ho seřvu, že tady se nekouří a že pěkně smrdí. Na pár sekund se zarazil a vypadal zmateně (hehe), pak beze slova vyhodil cigaretu z okna. Radost z tohoto mi vydržela asi 15 minut, než si přesedl o dva metry dopředu a zapálil si tam. Poslední část cesty byla nejšílenější, přes neuvěřitelně děravou horskou cestu, každou chvíli jsme vyletěli do vzduchu, k tomu jsem pevně držel všechna svá zavazadla (taška s notebookem, brašna s foťákem a brašna se stativem), aby neuletěla na druhou stranu busu.
Do Nansha přijíždíme okolo sedmé, hned vedle je připravená dodávka, co nás odveze do Xinjie. Je nás však jen pět, kromě nás dvou ještě dvě Číňanky a jeden Japonec, který seděl v předchozím buse před náma (a pět minut před příjezdem vytáhl japonskou knížku, podle které jsem ho odhalil). Čekáme asi deset minut, už jsme zaplatili, když nás z auta vykopávají. Nechápu, ale vzápětí pochopím, přijel pro nás taxík. Je nás jen pět, takže se nevyplatí posílat dodávku, takže přesedáme do taxíku, dvě holky na sedačku spolujezdce, my dozadu. Začínáme však mít vážné obavy o to, jestli se dostaneme do vesnice Duoyishu, kde máme hostel. Opět se ozývá slečna z hostelu (vždy v okamžik, kdy se mi hodí se jí na něco zeptat) a vzápětí potvrzuje, že to možná bude problém. Oslovuju Japonce (jako vždy následuje šokovaná reakce na mou japonštinu), kde bude bydlet. Prý nic zajištěného nemá, podívá se v Xinjie. Škoda, kdyby bydlel v Duoyishu, mohli jsme sdílet taxíka. Jinak je jen na osmidenním výletu na cestě z Kunmingu do Hanoie, na víc času mu nezbývá dovolená.
Celý den bylo sice pěkně, ale po cestě začíná pršet a v Xinjie už prší pořádně. Řidiče, co nás vezl z Nansha, se ptám, jak se dostat do Duoyishu, říká, že nás tam odveze za 150. To je pěkně šílená cena, s taxametrem jsem čekal, že by to bylo tak 60 (ale s taxametrem tady nikdo nejezdí, druhá věc). Sháníme jiná auta a už zvažujeme, že možná budeme muset přespat v Xinjie, protože většinou po nás chtějí okolo 200. Dohodneme si maximální cenu 100 a po chvilce snahy u jednoho týpka uspějeme. Jdeme k jeho autu.
Nutno říct, že řidič nám nebyl moc sympatický od začátku, ale nebylo na výběr. Po pěti minutách jízdy však začne s pohádkami o tom, že náš hostel je drahý, ať jdeme radši bydlet k němu za levněji (a odmítá říct cenu, dokud mu neřeknu, kolik platíme). Odmítáme. Za 10 minut však (už kus za Xinjie) zastaví a začne něco vyprávět. Jeho výslovnost je natolik otřesná, že nerozumíme téměř nic, navíc z něj silně táhne alkohol. Chápeme, že nabízí, že nás bude zítra vozit, nicméně hlavní pointa sdělení je v tom, že nás prostě dál nevezme, pokud nepřiplatíme alespoň na dvojnásobek. Hádáme se, po pěti minutách už na něj oba skoro křičíme, když mi dochází trpělivost a otvírám dveře od auta. Nejsme moc v dobré pozici, protože venku je průtrž mračen a k tomu šílená bouřka. Blesky lítají nedaleko od nás a hromové rány jsou ohlušující. Přesto vystupuju z auta a začínám stopovat projíždějící auta. Pár jich projede, pak jedno zastaví a nabízí odvoz za 300 kuaiů. Další, co se mi podaří zastavit, jede úplně jinam. Vůbec se mi nechce venku v té šílené bouřce lítat, ale přesto pokračuju, než mi jedno auto zastaví a souhlasí, že nás svezou do Duoyishu. Běžím pro Martina, který zůstal s částí mých věcí v autě, vystupuje, s řidičem se “slušně” loučí, práskne dveřmi a nastupujeme do jiného auta. Jsou to dva sympatičtí lidé, evidentně ne etničtí Číňani (v této oblasti žije především národnostní menšina Hani) a téměř vůbec si nerozumíme. Mám sice pořád trochu strach, jestli dojedeme, protože sice tvrdí, že ví, ale nezní to moc přesvědčivě, navíc neumí číst, takže ani potvrzení čínské adresy neproběhne. Mezitím se se znovu ozývá ustaraná slečna z hostelu, jestli potřebujeme pomoct, ale věřím, že už je vše v pohodě. Posledních 10 kilometrů před cílem se objevuje další komplikace, havarovaný kamion, který cestu zavalil cihlami. Neprůjezdné. Ale máme štěstí, vypadá to, že už je to nějaká doba od havárie, protože cihly jsou už vyskládány nabok a zhruba po pěti minutách čekání je silnice zprůjezdněna. V Duoyishu nám pomáhají náš hostel najít, ale ani místní ho neznají, nakonec se doptám na “městskou” část Pugaolaozhai, tam sjedeme a místní už nás odnavigují. S našimi hodnými řidiči se loučíme, nakonec po nás nechtěji ani korunu, což je tady dost vzácné.
Ubytováváme se, dostáváme za 40 kuaiů na osobu krásný pokojík s vlastní koupelnou a jdeme na večeři. Na hlavně na pivo. Málokdy chutná jako v takovýchto okamžicích.
Ráno chceme vstát na východ slunce, máme to štěstí, že z Duoyishu jsou pěkné výhledy právě při východu slunce. Chceme v 7:10 vyrazit, ale budíme se 7:20, kdy už se slunce prodírá mezi mraky, narychlo se obléct, vzít foťák, stativ a jdeme. Slézáme dolů k políčkům. Do míst, kam lidi moc nechodí, většina lidí zůstane na vyhrazených vyhlídkách nahoře na cestě. Nějak bloudím až na ohrazený pozemek, ze kterého se pak potřebuju dostat zpátky, zkouším prolézt ostnatý plot, načež se zjeví babička a dá mi přednášku o tom, jak jsem neslušný (jak moc mě překvapilo od Číňana slyšet slovo “slušnost”). Řve po mě, ať si to obejdu tam, kudy jsem přišel, což nejde, protože tam byl prudký svah (už teď jsem pěkně od bláta). Nakonec se slituje a odemyká mi nedalekou branku. Vracíme se na hostel, objednáváme si snídani a prohlížíme fotky. Výhledy byly super, ale slunce zpoza mraků bohužel nevylezlo.
Východ slunce nad terasami
Východ slunce nad terasami
Východ slunce nad terasami
Východ slunce nad terasami
Pár hodin si dáváme přestávku, znovu vycházíme ven až ve 12. Promýšlíme, kam zajít na západ slunce a jak dlouho se vůbec kde zdržet. Taky řešíme jak pokud možno nemuset platit za předražený lístek. Evidentně je nutný už při vstupu do vesnice Duoyishu, ale budka byla včera v noci dávno zavřená. Hned kilometr od Duoyishu je jedna ohrazená vyhlídka, nikdo vstup zjevně nehlídá, tak projdu než přijde týpek, který mě vyhazuje, mám dávno vyfoceno. Ale vzápětí zjišťujeme, že to ani nebylo třeba. Podél hlavní cesty jsou sice vysázené stromy, které výhledu brání, ale vždy se dají najít pěšinky, kterými se dá dostat k výhledům na políčka, které jsou srovnatelné s těmi placenými, ne-li lepší, protože se člověk dostane blíž.
Výhled z placené vyhlídky o několik hodin později
Výhled z neplacené vyhlídky mezi poli
Za cíl si dáváme osadu Bada, kde je vyhlídka, odkud by měl být pěkný výhled slunce. Je to zhruba 10 km, máme na to celé odpoledne. Jdeme velice pomalu, každou chvíli vlezeme k nějakým terasám a fotíme. Za pár hodin od rána mají zcela jinou barvu než při východu slunce. Po cestě zastavujeme ve vesničce Shengcun na oběd, v řadě restaurací, přičemž jedna špinavější a tamnější než druhá, se nám vybírá dost těžko, ale podaří se.
Výhled po cestě do Shengcunu
Výhled po cestě do Shengcunu
Výhled po cestě do Shengcunu
Výhled po cestě do Shengcunu
Výhled po cestě do Shengcunu
Za Shengcunem nás zastavuje policie, tři borci na motorkách. Prý, ať jim ukážeme lístek. Nejdřív zkoušíme nemluvit a nerozumět čínsky, ale nikam to nevede. Evidentně nejsou lístky třeba na vstup na vyhlídky, ale i tady (což jsem opravdu netušil a nepřijde mi to úplně fér). Nemáme, no. Prý, jestli jsme se přijeli podívat na terasy. Ne, jen tak se procházíme. Tak prý procházíte. Ale je potřeba lístek. Pravdivě reaguju, že jsme žádnou pokladnu nikde neviděli. Diví se, jak js možné, že jsme se vůbec dostlai do Duoyishu bez placení. Každopádně prý až půjdeme zpátky do Duoyishu, tam si máme koupit lístek. Jestli nás zítra potkají bez lístku, tak nás odsud budou muset vyhodit. Ještě, že zítra ráno mizíme sami. Ale mohli bychom je třeba potkat ráno, abychom měli odvoz na bus zdarma :)
Výhled po cestě do Bada
Zbytky cihel na cestě (další zbytky jsou rozebrány a nahromaděny před okolními domky místních ;) ), zde nás včera zával zastavil.
Výhled po cestě do Bada
K Bada docházíme ve čtyři odpoledne. Taky je tady vyhrazená vyhlídka, bez lístku se tam nedostaneme. Koukám do mapy, že je za chvíli nějaká další, menší. Tady to nikde moc neoblezeme, jsou tady zarostlé kopce a zarostlé srázy dolů. Jdeme dál. Naráz si v lese všímám nenápadné pěšinky mezi vysokým porostem, navrhuju, že to vyzkoušíme. Pěšinka tam opravdu vede, prodíráme se skoro dva metry vysokými kapradinami, ale cesta evidentně vede na kopec a kdo ji tady vyšlapal, rozhodně věděl proč. Dostáváme se na sousední kopec od toho, kde je oficiální vyhlídka. Výhledy na ohromné terasy pod námi jsou úžasné. Flákáme se tady asi tři hodiny, téměř až do západu slunce. Přece jen se chceme tím křovím prodrat zpátky ještě dříve, než bude tma.
Prodíráme se k pěknému výhledu.
Už tam budem...
A jsme tu.
Výhled na terasy
Takto tu čekáme na západ slunce...
Terasy postupně mění barvu...
Noční výhled z hostelu
Výhled těsně před východem slunce
Cesta zpátky je bezproblémová, pěšky se nám celou cestu jít nechce, ale zastaví nám první auto, na které mávneme a za 10 kuaiů se dostaneme až před hostel. Opět jsme pěkně hladoví, takže poté, co udělám pár nočních fotek teras z balkonu hostelu, jdeme na večeři. Zařižujeme odvoz na ráno do Xinjie (lístky odtud do Kunmingu jsme koupili po špatné zkušenosti radši předem) a snídani. V noci opět přichází ohromná bouřka a asi hodinu a půl trvající výpadek proudu.
V autě běží film místo zpětného zrcátka.
Ráno ještě před východem slunce udělám pár fotek teras, škoda, že v 7:30 musíme jet a nemáme o půl hodiny času víc, vyšlo by slunce, tentokrát ani nebylo tak zamračeno. Domluvenou dodávkou jedeme do Xinjie, odtud nudná sedmihodinová autobusová cesta do Kunmingu.
Pingback: Čína | zennie.cz