4. – 7. únor 2013
Terasy Yuanyang byly nádherné, pro mě skvělé zakončení celé cesty do Číny. Je totiž 4. února, na 7. února večer mám plánován odlet na Taiwan.
Z Yuanyangu jedeme přímo autobusem do Kunmingu, kde máme odložena zavazadla, a máme asi šest hodin volno. Nikam se neženeme, po krátkém odpočinku na hostelu jdeme k muslimům na můj poslední lamian, pak pomalu k jezeru Cuihu, kde čekáme do západu slunce. Kontaktuje mě můj spolubydlící Michal z Guiyangu, prý kdy přijedu. Nemám kredit, Martin taky ne. Dobíjet se mi před odletem nechce, nakonec není jiná možnost, vystojím frontu na pobočce China Mobile, dobiju 10 kuaiů a když mi ani po několika dnech nebylo umožněno psát sms/telefonovat, je jasné, že jsem asi klesl kus do mínusu. Smůla.
U jezera Cuihu
U jezera Cuihu
U jezera Cuihu
U jezera Cuihu
Na hostelu asi hodinu hrajeme billiard a pak vycházíme na nádraží. Uvažovali jsme o cestě pěšky, ale je to přes 4 kilometry a jsme trochu unavení a taháme všechny věci, tak se na to vykašleme a sháníme taxíka. Na nádraží chceme něco nakoupit, smůla, všechno zrovna zavírá, i Dico’s, kde jsme oba dostali chuť dát si znovu ananasový burger. Smůla. Až na nádraží zjišťujeme, kam vlak jede (asi posilový spoj, na netu po něm nebyly ani stopy) – až do dalekého Changchunu. Usínám rychle, ptám se průvodčího, kdy máme příjezd, prý o půl deváté. Na osm dávám budíka, ale nakonec netřeba, vzbudil jsem se sám a máme zpoždění, spát se mi nechce, takže sedám k okýnku a pozoruju guizhouskou scenérii v mlze. O půl desáté jsme v Guiyangu a hned jdeme na autobus do Huaxi.
Mlha nad Guizhou
Špičaté kopce mezi paneláky - je to jasné, jsme v Guiyangu.
Nemáme zařízené žádné ubytování, doufáme v to, že se nám to nějak podaří vyřídit na koleji. Po příjezdu do Huaxi hned volám známému Japoncovi, jestli by mi to nepomohl ukecat, protože vím, že vrátné se do řešení čehokoli moc nechce, ale hlásí, že jde zrovna na oběd. A akorát se za minutu potkáme. Na koleji pak jdu za Michalem, odkládáme věci a informuju se. Michalovi také totiž přijede kamarád, ze Xi’anu. Prý je třeba zařídit registraci na policejní stanici a s vyřízeným formulářem se teprve dá něco řešit. Beru formulář na okopírování po cestě na oběd.
V kampusu je mrtvo. Totálně. Podobně jako v srpnu, když jsem přijel poprvé. Všechno zavřeno. Supermarket, kde jsem chtěl nakoupit poslední zásoby, menza, kde jsem si naposledy chtěl dát některá jídla. Bohužel i všechny mé oblíbené restaurace v blízkosti kampusu, na oběd jdeme asi kilometr a půl. Pak se potřebuju zastavit v kanceláři pro mezinárodní studenty kvůli nějakým papírům, bohužel tam nikdo není.
Na procházce okolo kampusu
Na procházce okolo kampusu
Po obědě přijíždí Michalův slovenský kamarád z dob jejich studia v Xi’anu. Pohodář, navíc si zase uvědomuju, jak mi slovenština do té doby strašně chyběla, když jsem z Brna zvyklý ji poslouchat denně. Všichni jdeme na policejní stanici, vyřízení trvá, ale je bez větších komplikací. Vyřízení koleje už je taky bez problémů, za 50 kuaiů dostávám svůj pokoj, ve kterém jsem bydlel druhou půlku semestru, Martin dostává sousední pokoj. Dražší než jsem čekal, ale rozhodně nejjednodušší řešení, kvůli tomu, že chci být ještě poslední den se známými. Když jdeme ven, vrátná si ještě vzpomene, že musíme zaplatit každý 10 kuaiů za elektriku, hm.
Na dnešek jsme uvažovali o výletě do Qingyanu, nedalekého starého městečka, ale nikomu se nám už nic nechce, takže odkládáme na zítra. Večer společná večeře v “garážové restauraci” a pokračování party na pokoji s kamarády. Skoro nikdo tady není, všichni jsou na cestách. Kromě naší česko-slovenské skupiny jen jeden Japonec a Japonka. Další Japonec, kterého jsem před pár týdny náhodou potkal v Sanya, den předtím odcestoval.
Ráno vstávám brzo a plánuju. Chtěl jsem poslat domů balík s knížkami, ale vše se nějak zkomplikovalo, pošta v kampusu zavřená, jiná pošta mi tvrdí, že na mezinárodní zásilky musím ještě někam jinam, až se na to nakonec úplně vykašlu. Ostatní vstávají až před polednem, Dohodneme se, že vyrážíme do Qingyanu, po cestě se ještě procházíme po Huaxi a zastavujeme na oběd na jiaozi. V Qingyanu jsem potřetí, dnes je tam příjemně mrtvo (ale od poslední návštěvy stihli zavést vstupné). Jedu tam hlavně proto, že potřebuju nakoupit suvenýry pro kamarádky na Taiwanu. Vím, že se tam dá sehnat spoustu dobrých sladkostí, což se dá i na letišti, ale na Taiwan letím z mezinárodních odletů, kde jsem ještě nebyl a netuším, jestli tam něco je (vyplatilo se, není tam vůbec nic). Večer si dávám alespoň jedno z jídel, které jsem si chtěl před odletem dát, protože ona restaurace aspoň večer otvírá. Songshuyu, sladkokyselá ryba, vynikající, stejně jako všechny další věci, co jsme si k tomu dali. I dnes končíme na pokoji, společnost nám dělá pivo od včera a mijiu s příchutí guihua (česky prý “vonokvětka”) a yangmei (jakési místní ovoce), co jsme sehnali v Qingyanu. Je to trochu smutné, že je to vše dnes naposled.
Qingyan
Qingyan
Qingyan
Ráno opět brzké vstávání. Martina doprovázím na bus na autobusové nádraží (odkud jede domů do Chongqingu), sám se vydávám do Huaxi ještě vyřídit pár věcí. Zbytek dopoledne balím a lehce plánuju Taiwan. Podařilo se mi nakonec nabalit i s knížkama, které jsem chtěl poslat (ale ještě musím vymyslet, jak se jich zbavit) a vše nabaleno tak, abych na letišti pokud možno prošel se zhruba desetikilovou nadváhou.
Okolo poledne vycházíme, Michal a jeho kamarád mě jdou vyprovodit, zastavujeme se opět v garážové restauraci a na autobusové zastávce se loučíme a já nastupuju do taxíku. Nechce se mi riskovat, že bych v buse dopadl podobně jako při cestě do Harbinu.
Je dva dny před největším čínským svátkem, období, kdy celá Čína migruje. I na malém guiyangském letišti je totálně narváno. Asi hodinu stojím frontu na check-in, kde mi pak řeknou, že mezinárodní lety mají check-in jinde. Posílá mě do menší haly, která byla ještě před chvílí zavřená. Tam prázdno, jedna přepážka, dva lidé přede mnou, postávající slečna v uniformě mě následně vede k imigrační přepážce (asi opravdu nemá co na práci), na bezpečnostní kontrole ani noha. Odlet samozřejmě o hodinu opožděný, ale na to už jsem si zvykl.
Sedím, přemýšlím, nic moc se mi nechce. Po půl roce opouštím Čínu, je mi trochu smutno, na druhou stranu vidím vizi změny, nových zkušeností. A doufám, že se do Číny brzo vrátím…
Pingback: Čína | zennie.cz