29. leden – 1. únor 2013
Nastává čas se ze severozápadu Yunnanu vracet zpátky do Kunmingu, po cestě máme už jen naplánovanou párdenní zastávku ve městečku Dali. Leží na břehu sedmého největšího čínského jezera (Erhai) a je velice oblíbené mezi backpackery a expaty. Ostatně jsme tam také narazili na spoustu cizinců, co tam už nějakou dobu žijou (a většinou pracují v jednom z mnoha barů, pokud sami nějaký nevlastní).
V Shangrile se nám z vyhřáté postele moc nechce, takže odcházíme až o půl jedenácté. Původní plán byl zkusit do Dali dostopovat, ale přece jen už jsne vyšli dost pozdě a nechceme zůstat v půlce cesty, navíc zjišťujeme, že autobus je mnohem levnější, než jsme čekali, takže mizíme na autobusové nádraží a doufáme, že bez problémů stihneme koupit lístek na dvanáctou (asi poslední bus) a narychlo ještě koupit nějakou snídani. Nakonec se nás hned při vstupu paní ptá, kam jedeme, a hned nás žene na pokladnu, že bus odjíždí každou chvíli. Nečekali jsme, že stihneme bus v 11, ale tím pádem se nám zkrátil čas na sehnání snídaně na asi dvě minuty. Martin nakládá věci do busu a jde zabrat místa, já vybíhám rychle ven a od babičky venku kupuju xiaolongbao (těch jsme za poslední dny přejezení, ale není moc na výběr), k tomu dvě chlebové placky (co chutnají jako mouka a voda, takže jich moc nesníme) a vodu. Nastupujem a akorát odjíždíme. Do Dali jedeme sedm hodin, ke konci už se to pěkně vleče.
"Alkoholové auto"? o_O
Dali je správní jednotka zahrnující samotné staré město (které je právě běžně známé jako Dali), ale centrem je nové město Xiaguan vzdálené asi 30 km. Všechny busy a vlaky jezdí do Xiaguanu, busy ze severu však projíždí starým městem, toho chceme využít a vystoupit v podstatě u hostelu, ale na poslední chvíli řidič odbočí na jinou cestu, což by pro nás znamenalo pár kilometrů pěšky se zavazadly v neznámém místě, tak se na to nakonec vykašleme a jedeme až do Xiaguanu (a odtud lokálním busem zpět), čímž si cestu prodlužujeme asi o hodinu a půl. A když 10 minut hledáme v Xiaguanu správný bus a pak v něm půl hodiny stojíme totálně nacpaní, docházíme k tomu, že to nebylo možná úplně nejlepší řešení. Přijíždíme na hostel okolo osmé večerní, dáváme si večeři a zapovídáme s ostatními ve společné místosti. Američanka čtoucí strašně podivnou knihu a 23letý Francouz, který od maturity cestuje a v Dali se snaží vydělat něco za barem, než odjede dál do Laosu.
Vzhledem k tomu, že Dali bereme jako odpočinkovou část naší cesty a pár dní jsem pořádně nespal, nenastavuju budík a budím se až v poledne. Vymýšlíme plán na dnešek, tím je dojít ke Třem pagodám, na které jsem slyšel mnohá doporučení, a pak se procházet starým městem. Tak se i stane, vstupné k pagodám není nejlevnější, ale nakonec toho vůbec nelituju. Přestože jsem pagod viděl dost, místo je opravdu pěkné.
Tři pagody
Tři pagody
Tři pagody
Tři pagody
Nenápadný reproduktor :)
Tři pagody
Tři pagody
U suvenýrů se Martinovi zalíbí Červená knížka, kterou nestihl koupit posledně v Xi’anu, tak to usmlouvává asi na 30 kuaiů s podmínkou, že mu k tomu prodavač ještě přihodí jednu ze své sbírky fotek Maa.
Vybírání té správné fotky
Uličky ve starém městě Dali jsou širší než v Lijiangu, možná právě proto město pak nepůsobí tak přecpaně, i když turisti tu taky jsou. Pár hodin jen tak bloumáme uličkami a obchody a zkoušíme místní sýrovou pochoutku (nic moc, zcela upřímně), pak skončíme až na hradbách.
Dali
Staré město
Staré město
Kupte si simku a zdarma dostanete flašku oleje o___o
V jednom okamžiku za mnou přijde na ulici chlapík a ukazuje na mé rozbité boty (které už snad brzo vyměním za nové, s mojí velikostí nohy to v Číně není tak jednoduché). Říkám, že o tom vím, pak začne nabízet, že mi je opraví. Za 10 kuaiů. Ptám se kde, kousek odsud. Tak jo, zkusíme to.
Odvede mě ke svému stánku asi o 100 metrů dál a pouští se do práce. Celé boty záplatuje, sešívá, nakonec v několika mítsech ještě podšívá, zpevňuje, spravuje sedřenou podrážku a dovnitř přijde nová vložka. Prvních 10 minut si řákám, že prohloupil a za 10 kuaiů na tom prodělá (a boty si neprohlédl pořádně, než řekl cenu) , dalších 20 minut si říkám, že tohle za 10 kuaiů rozhodně nebude, a s Martinem tipujeme, kolik si asi řekne. Se svými padesáti jsme se ani trochu netrefili, chtěl… 150. Samozřejmě následovala hádka a diskuze o 10 kuaích, já tvrdím, že slíbil za 10, on tvrdí, že to bylo myšleno za jednu záplatu. Po hádce nakonec skončíme na 35 kuaích, ukazuju mu peněženku, že ani víc nemám, tak je to ok. To už mi přijde relativně férová cena, i když je to rozhodně víc, než by platili místní. Až pak si všímám, že mám v peněžence ještě dalších skrčených 30 kuaiů, které nešly vidět (naštěstí – ne že bych mu je chtěl dávat, ale aspoň jsem se nemusel víc hádat). Na večeři tentokrát máme štěstí, ve starém městě nacházíme zapadlý podnik, kde je jídlo vynikající a ceny minimální.
Oprava bot :)
Oprava bot :)
Místní specialita - nic moc
Tohle se tu prodává ve velkém...
...a evidentně i používá, vyfoceno hned o 20 m dál.
Další vtipná antijaponská propaganda
Hradby
Staré město z hradeb
Hradby jsou popsané zamilovanými nápisy, většinou nešťastnými (jako tenhle).
Někdo to však používá i jako seznamku na jednu noc :)
Hradby
Jezero Erhai v dálce
Někdo mi o pár dní později říkal, že Dali je známé krásnými mraky...
Mešita...
Je opravdu vtipné, co se v Číně z mešity dá udělat...
Westerner Street
Na další den plánujeme výlet k jezeru. Na recepci hostelu chceme půjčit kola, omlouvají se, že jsou porouchaná, a navigují nás, kde je seženeme kousek od hostelu. Aspoň, že porouchanost kol přiznají, třeba mi tím ušetřili zkažený den kvůli nefunkčnímu kolu jako v Xi’anu. Půjčovnu kol vzápětí nacházíme, je sice podstatně dražší, ale když vidím nádherná a udržovaná kola, nemám s tím problém. Jako první chceme zajet zařídit lístky na vlak do Kunmingu na další den, včera jsme viděli jednu agenturu, která je prodává (nádraží je až v Xiaguanu), ale když tam dojedeme, má ještě zavřeno (a včera, když jsme šli okolo, jsme neměli peníze). Tak to necháváme na večer a jdeme na snídani do stejného podniku, kde jsme včera měli večeři. Po cestě ještě potkáváme poštu, kde je velký nápis, že prodávají lístky na vlak. Martin se jde zeptat k přepážce, prý neprodávají. Opět čínská logika. Ještě se ptáme u jedné cestovní agentury, ti mi tvrdí, že ve starém městě nikdo lístky na vlak neprodává, že musíme do Xiaguanu. Skvělé.
Vyjíždíme ze starého města směrem k jezeru. První vesnička, do které vjedeme, se jmenuje Caicun, z ní pokračujeme podél jezera dále a dále na sever. Jsou pěkné výhledy na jezero, takže jedeme pomalu, často zastavujeme. Vesničky jsou zajímavé, obývané z drtivé většiny lidmi z etnika Bai. Po pár hodinách cesty dojedeme do cíle, který jsme si vytyčili, městečko Xizhou.
Za Caicunem
Místní perou oblečení v jezeře
Vesnička etnika Bai
Na zmenšené fotce to není čitelné, nicméně na tomto rozcestí se nacházejí tři šipky, každá ukazuje jinam, všechny však mají směřovat k jedné cestě... po jedné jsme se vydali...
...a skončili takto.
Zpět na hlavní ulici, na balvanu je vždy napsán název vesnice, do které cesta odbočuje.
V Xizhou parkujeme kola a jdeme se projít. Městečko není turistické, je zde jedna pěší třída s obchody, po které dojdeme až na náměstí, které je zrovna totálně rozkopané a pokrývá se kamennou dlažbou. Je zde pěkná budova, co vypadá jako chrám, lístek je za dvacku, tak to zkusíme (běžně ten lístek prý stojí 60, což bychom nedali, rozhodně jsme nepochopili, proč ho máme za 20). Není to chrám, ale pravděpodobně sídlo bohatého obchodníka s čajem, městečkem totiž procházela rušná čajová obchodní cesta.
Xizhou
Náměstí v Xizhou
Heslo na bance: "milovat a chránit renminbi, odmítat falešné renminbi"... o_O
Z domku onoho čajového boháče
Dostáváme hlad, restaurací tady moc není. Ačkoli se snažím vyhýbat podnikům pro cizince, zapadneme nakonec do něčeno na náměstí, kde je mají zvenku napsaný seznam jídel v angličtině. Je to totiž jediný podnik, který vypadá docela čistě a rozumně. Ptáme se na jídelní lístek, nemají. Opět systém, že si nás pozvou do kuchyně a ukážou, co mají, ať si něco vybereme. Nakonec zkoušíme malou dýni a fazole, k tomu vybírám masové proužky a rajčata (na tuto kombinaci paní kouká trochu divně a dvakrát se ujišťuje, nakonec se to nakombinuje a je to super). Asi deset minut čekáme, co dostanem, nakonec jsou z toho tři velká jídla a i když jsem měl strach, nakonec je to jedno z nejlepších jídel, co jsem v poslední době jedl.
Úžasný oběd
Zpátky ze Xizhou už jedeme z velké části po hlavní cestě místo podél jezera (ale i tam nakonec na chvíli sjedem, podívat se na mokřiny ve vesničce Caicun, co jsme prve vynechali). Cesta už nejde tak hladce jako opačným směrem, ale asi za dvě hodiny pohodovým tempem jsme zpátky v Dali. Když kola vracíme, na tachometrech máme necelých 58 km. Pěšky jdeme k té agentuře, co inzerovala prodej vlakových lístků. Evidentně malý rodinný podnik, místní akorát dojedli večeři. Paní někam volá a má pro nás dobrou zprávu (docela jsme se báli), lístky jsou, dokonce na oba ranní vlaky, tak bereme ten pozdější, ať nemusíme vycházet někdy v 6. Manžel s malým synkem vzápětí s instrukcemi kamsi odjíždí na motorce, po deseti minutách se vrací s lístky. Paní se s námi zapovídává, vysvětluje, že lístky se ve starém městě shání těžko, protože za provizi 5 kuaiů se to nikomu zprostředkovávat nechce. K čekání si dáváme pivo a pozorujeme krásnou oblohu nad zdí starého města.
Jeden z posledních pohledů na jezero Erhai
Mokřiny v Caicunu
o_O
Čekáme na lístky...
Zbytek večera trávíme na hostelu hraním billiardu, odpočinkem a povídáním s ostatními cestovateli. Ráno se balíme a před osmou odjíždíme do Xiaguanu na vlak do Kunmingu. Jedeme zajímavým vlakem, chtěli jsme jízdenky na tvrdé sedačky, ale dostali jsme lístky, na kterých bylo napsáno něco jako “tvrdé lehátko vyměněné za tvrdou sedačku”. To jsem si vysvětloval tak, že agentura skoupila lístky na lehátka a pak je vyměnila za sedačky, ale až když jsem nasedl do vlaku, zjistli jsem, že je to úplně špatně. Náš vagon je lehátkový, ale horní lehátka slouží na odkládání zavazadel, na spodním se sedí. Dokonce máme přesné místo, ja každém lehátku jsou čtyři místa k sezení. Je to však prostornější než běžné sedačky, navíc vlak není plný a někteří lidé se přesouvají ke stolkům v uličce (nečíslovaná místa), takže občas máme celé lehátko pro sebe.
V Kunmingu jsme večer, náš oblíbený hostel byl plný, takže spíme jinde. Večer se jen procházíme po centru, dáváme si večeři a jdeme spát, čeká nás brzké vstávání a dlouhý den.
Pingback: Čína | zennie.cz