Samotný vstup na africké území byl bezproblémový. Samotná imigrace vyřízena ještě na trajektu, na pevnině prohlídka auta celníky, vyplnění formuláře k autu a pár dotazů od zvědavých celníků, kam jedeme. Při slově Sahara bystří a vyptávají se na podrobný program, zjevně zda náhodou nejedeme něco vyzvídat na Marokem okupované území Západní Sahary (bohužel ne, snaha tento výlet prosadit nevyšla, takže tam se podívám až někdy sám).
Tanger, přístavní město a jedna z hlavních vstupních bran na africký kontinent
Koupání ve Španělsku předchozí den nás navnadilo k tomu si něco podobného co nejdříve zopakovat, na což nám byla doporučena Pláž národů v blízkosti hlavního města Maroka – Rabatu. Takže hned z přístavu ve městě Tanger se motáme na dálnici táhnoucí se na jih podél Atlantiku. Vzdálenost z Tangeru do Rabatu je zhruba 250 kilometrů.
Po asi dvou hodinách se tedy blížíme hlavnímu městu, během čehož ještě stíháme zjistit, že nám cosi smrdí v autě, což následně ústí ve vyprázdnění hrnce s čočkou, co vezeme ještě z Granady. Sjíždíme na Salé, aglomerace srostlá s Rabatem, odděluje je jen řeka (“Rabat-Salé? To je něco jako Frýdek-Místek.”). Vzhledem k tomu, že v předražené západní Evropě jsme se velkým nákupům vyhýbali a už by se hodily zásoby nakoupit, zastavujeme se u Carrefouru v Salé. Ten se stává naší hlavní nakupovací základnou, celkově jsme tam byli alespoň čtyřikrát – nejen kvůli nákupům, ale i kvůli jedné z mála směnáren, ve kterých během celého výletu vůbec měníme peníze, dnes poprvé. V Maroku se platí dirhamy a kurz je okolo 2 korun za každý dirham.
Jak se dá čekat, hned po sjezdu z dálnice se koná zásadní změna oproti Evropě. Zatím ani ne tak v rázu krajiny (severozápad Maroka je relativně zelený) ani v počasí (v oblastech chlazených oceánem je příjemnější teplota než v rozžhavené vnitrozemské Granadě), ale třeba v dopravě. Přestože jsem v Maroku sám neřídil, zmatky na silnicích mi nepřišly zdaleka tak šilené jako třeba v Libanonu (Tripolis – moje největší noční můra) nebo třeba v Kambodži, přesto kolikrát ťuknutí auta kolikrát unikáme dost těsně. Ale řidič, který poprvé přijel z Evropy, by se asi divil hodně. Jízda na červenou je jedna z těch naprosto běžných věcí, ale dějou se i zajímavější věci. Například v Marrákeši později nás naráz začal “pronásledovat” gang autobusáků. Na čtyřproudové silnici se řítí vysokou rychlostí minimálně čtyři autobusy držící těsně při sobě. Když dojde k situaci, že přijíždíme na křižovatku, kde ve vnitřním pruhu brzdíme na červenou a pravý pruh je zablokovaný auty, co udělají autobusáci? Za intenzivního troubení nás bez jakéhokoli přibrždění objíždí zleva přes dvojitou plnou čáru protisměrem.
Na marocké silnici u Salé
Z Carrefouru se už přesouváme rovnou k blízké, dříve zmiňované Pláži národů. Pojmenovaná je tak kvůli tomu, že v její blízkosti v minulosti sídlila všemožná velvyslanectví a ambasády, pročež se stala oblíbeným místem vyslanců, diplomatů a jejich rodin.
Pláž národů
U širého oceánu už jsem sice v minulosti stál (byť ne u toho Atlantského), ale koupal jsem se v něm poprvé. Jaký byl hlavní rozdíl oproti moři, ve kterém jsme koupali den předtím? Vlny. Obrovské vlny, které tu jsou trvale, často dosahují i několika metrů (kdy už se ale nedá koupat vůbec). Nám foukal slabší vítr, takže vlny “akorát”, rozhodně největší, do kterých jsem kdy asi vlezl.
Vlny na Pláži národů
Vlny na Pláži národů
Program v předchozích dnech jsme měli docela nabitý, takže i když jsme dneska měli v plánu dojet až do Casablancy, nakonec většinu dne trávíme relaxem na pláži. A přichází i to, co v Maroku nějak tak očekáváme, tedy nějaké pozvání místních na večeři. Zve nás místní učitel surfingu.
Do Maroka jsme totiž přijeli v ramadánu, svatém měsíci, kdy se muslimové postí – v době, kdy svítí slunce, až do zvoláni imáma po západu slunce nejí, nepijí, nekouří, nesouloží (do jaké míry to kdo dodržuje, to by byla druhá věc). Vzhledem k tomu, že ramadán, určený lunárním kalendářem, letos připadl na srpen, věřím, že to není nic příjemného (přesto se někteří z nich úspěšně drželi i později na Sahaře). A právě před východem a po západu slunce se rodina pravidelně schází a konají se velké hostiny.
Právě na jednu takovouto oslavu jsme zváni. Náš hostitel bydlí kousek, slibuje, že u něj můžeme přespat a zaparkovat přes noc auto, současně nabízí hašiš. Přestože bychom se rádi ramadánové hostiny zúčastnili, o přijetí pozvání hlasujeme a diskutujeme, za poslouchání o špatných zkušenostech s hašišáky (spojenými s těmi, že týpek nevypadá úplně důvěryhodně) nakonec rozhodujeme odmítnout a počkat si na příští příležitost.
Vracíme se na nedaleké parkoviště pro auto, vysmátému Arabovi platíme pár dirhamů bakšiše za pohlídání auta. V Maroku se málokdy dá parkovat zdarma. I když člověk neparkuje na soukromém parkovišti, kdekoli na ulici se motá někdo, kdo se k ní samozvaně hlásí. Na škodu to rozhodně není, protože stačí zaplatit pár dirhamů a dává to aspoň nějakou záruku, že je auto pohlídáno. Po zaplacení Arab pořád ještě dolézá a otravuje, že od nás chce gâteau. S Tatrankou spokojen nebyl, dáváme mu nějakou místní sladkou blbost a mizíme.
Sice jsme měli plán dnes dojet do Casablancy, je už pozdě odpoledne a máme hlad, takže místo toho se rozhodujeme najít ještě za světla místo, kde můžeme nerušeně přespat a uvařit večeři. Casablanca je od Pláže národů asi 100 km na jih, my se však vracíme na sever, protože pobřežní oblast mezi Rabatem a Casablancou je relativně hustě osídlena, v opačném směru očekáváme více přírody, přestože máme tušení, že kempování bude ve většině míst zakázáno.
Na cestě, banda bělochů v autě s ostravskou SPZ budí pozdvižení.
Kousek na sever od pláže nacházíme značení na autokemp, který vidíme jako krajní možnost, kam zajet, nakonec však po šipkách dojíždíme do nějaké přírodní rezervace, kde se hned setkáváme s další zajímavostí.
Jezírko v přírodní rezervaci
Vidíme z cesty auto zapadnuté v jezeře, tak zastavujeme. Čumilů je tam více, asi deset lidí stojí v hloučku na pobřeží a baví se. Týpek v autě z toho nijak nešťastný není, naopak se směje, pózuje pro fotografy a dokonce nás zve, ať jdem k němu se vyfotit. V jednu chvíli prohlásí ke svým kamarádům něco ve smyslu, že už se těší, až to dá na Facebook. Stopy po kolech vedou přes bláto a travnatý porost přímo zpět k cestě, jak se mu tam však podařilo dostat, netušíme, každopádně evidentně už čeká na někoho, kdo ho přijede vytáhnout.
V blátě u jezírka
Přírodní rezervace se jmenuje Lac Sidi Boughaba a i když to bylo pěkné místo, nejdřív jsem moc nechápal, proč je vyhlášeno rezervací, resp. dokonce národním parkem. Tvoří ho dvě jezírka a lesy v okolí (a prý se tam vyskytuje nějaké vzácné ptactvo). To mi dochází až zpětně, kdy si uvědomuju, že zelená krajina, jak ji běžně známe z Evropy, je v Maroku velikou vzácností.
Výhled z našeho tábořiště
Nakonec nacházíme velice pěkné místo u jezírka, kde parkujeme auto, vytahujeme vařič a už za soumraku připravujeme večeři, stavíme stany a jdeme spát.
Naše tábořiště - hrátky s foťákem
Ráno vstáváme okolo osmé… asi. Měli jsme totiž za to, že čas je oproti středoevropskému posunutý o jednu hodinu, pak jsme odjinud dostali informaci že o dvě. Tohle nás na další dny zmátlo na tolik, že až asi třetí den v Maroku jsme zjistili, kolik je vůbec hodin, takže jsme se řídili českým časem, což taky vyústilo v několik zmatků. Po krátké rozcvičce a snídani sedáme do auta a míříme zpět přes Salé na dálnici směrem na Casablancu.
Ráno v Lac Sidi Boughaba
Technické služby v Maroku - chlap s oslíkem a vozíkem
V Salé
Od května 2011 mezi Rabatem a Salé jezdí šalina. Nové vozy působí mezi otřískanými auty a budovami dost zvláštně.
Cesta do Casablancy nám zabrala asi dvě hodiny, během čehož jsme stihli vymyslet hrubý plán na celý den. Do Casablancy jsme jeli především kvůli její známé mešitě. Shodli jsme se, že nám to bude stačit, protože jinak je město příliš turistické a nepříliš zajímavé.
Mešita Hassana II.
Mešita Hassana II. (král Maroka v letech 1961 až 1999) je jedna z nejvýznamnějších památek v Maroku. Stavěna byla od roku 1986, a to vysušené půdě na břehu oceánu, aby byl z jejích prostor krásný výhled. Je to sedmá největší mešita na světě a její 210 metrů vysoký minaret je nejvyšším minaretem na světě úplně. Do útrob mešity se vejde 25 000 věřících, dalších 80 000 do dvorů.
Mešita Hassana II.
Dovnitř jsme se bohužel nedostali. Měli jsme rozpis, kdy se provádějí prohlídky mešity pro nemuslimy, bohužel jsme netušili, že v ramadánu se časy liší. Takže jsme strávili zhruba hodinu času prohlídkou mešity zvenku a okolí.
Mešita Hassana II.
Mešita Hassana II.
Mešita Hassana II.
Cesta na záchody v mešitě ;)
Pohled od mešity na moře
Širokoúhlý panoramatický pohled na mešitu
Po prohlídce se shodujeme, že začínáme mít hlad a vzhledem k tomu, že nás čeká daleká cesta, dáváme na doporučení vedoucího výpravy na podnik s grilovanými kuřaty, který se nachází poblíž, což má být naše první návštěva restaurace (a možná i poslední). Tu chvíli hledáme, nakonec zjišťujeme, že zbytečně. Jak se dá čekat, v ramadánu jsou téměř všechny podobné podniky zavřené. Proto se nakonec usazujeme bohužel do restaurace určené turistům.
Ulice Casablancy
Ulice Casablancy
Oběd
V restauraci nakonec volíme tradiční volbu, tedy tajine, který je často považován za marocké národní jídlo. Ve skutečnosti však tajine není označení jídla, ale nádoby, ve které se dělá. Je to keramický talíř s kuželovitým poklopem, do kterého se “něco” (existuje spousta variací) vloží a celá nádoba se umístí na rozpálená kamínka, kde se jídlo udělá. Přímo v tomto se pak podává. My si dali tajine s masem a vejcem. Cena na místní poměry ohromná, v přepočtu 170 korun, pořádně jsme se toho ani nenajedli. Na druhou stranu aspoň ochutnáno něco z místní kuchyně… No na zbytek dne jsme si u nedalekého stánku nakoupili hromadu čokoládových koblížků (v přepočtu kus za korunu), kterými jsme se dojídali po zbytek dne.
Vracíme se do auta, vyjíždíme do vnitrozemí, po dálnici do Marrákeše. To je asi 250 kilometrů. Během cesty se už začíná stmívat.
Dálnice do Marrákeše. Pokud by někoho zajímalo, co je to vlevo dole, tak ať zavzpomíná na fotky z Pyrenejí. Tento den ráno jsme připevnili "Heřmánkovu hlavu" :)
Po cestě do Marrákeše
Po cestě do Marrákeše
Do Marrákeše dojíždíme za tmy, v každém případě však není cílem naší cesty, sem se budeme vracet později. Míříme do předhůří Atlasu, k vodopádům Ouzoud. To je ještě dalších 150 kilometrů po státní cestě, které nezvládnem. Zaprvé bychom asi nenašli drobnou odbočku z hlavní cesty, co potřebujeme, zadruhé jsme unavení a za tmy se v Maroku nejezdí zrovna nejlíp, koneckonců nás několikrát překvapila voda na cestě, až v jednom okamžiku byla cesta zaplavená tak, že před námi způsobila nehodu.
Na obchvatu Marrákeše se rozhodujeme vzít stopaře stojícího u cesty, co pravděpodobně potřebuje jet stejným směrem jako my. Domluva trochu vázne, což svádíme na jazykovou bariéru. Za chvíli vytahuje meloun a dává nám ho, za což my mu dáváme naše koblížky. Kromě se za chvíli chce dělit o další věc – sedím v přední řadě a zezadu, kde seděl, naráz ucítím charakteristický zápach, otáčím se a zjišťuju, že vytáhl lepidlo a sáček a nabízí. Současně ukazuje, “jak na to”. Nefunkční domluva se nám naráz vysvětluje, asi za ni nemohla jen jazyková bariéra :) Po nějaké době nás začíná už štvát, takže ho vysazujeme, to je mu evidentně úplně jedno. Meloun nám nechal, jen doufáme, že není napuštěný lepidlem.
Správně osvětlené auto ;)
Pokračujeme dál, dlouho hledáme vhodné místo na přespání, až skončíme v zapadlé berberské osadě, kde se nám dostalo skvělého pohoštění i okolo půlnoci, kdy jsme dorazili. O tom zase příště :)
Pingback: Maroko |