19. červenec 2015
Ráno se vstáváním nijak nespěcháme. Čeká nás přechod hor z Černé Hory zpět do Albánie, který zase tak moc času nezabere… a po včerejším uvolněnějším večeru se taky chceme více prospat.
Takže vstáváme až po osmé. Až ráno zjišťuju (nevím, jak ostatní), že pár desítek metrů od místa, kde spíme, se řeka, u které jsme si čistili zuby, svažuje do vodopádu, který je mým odhadem vysoký cca 15 metrů. A Martin, zkušený lezec, toto bere jako výzvu, z vodopádu skočit, s tím, že aby neskákal do neznámé vody, si předem zodpovědně obhlédne terén a do tůně pod vodopádem se slaní. Ve chvíli, kdy začíná, je nás u zábradlí pár, ale postupně se hromadí více a více lidí.
Vodopád
Vodopád
Na cestě dolů
Na cestě dolů
… a na cestě nahoru.
Martin se po pár desítkách minut po laně vrací znovu nahoru. Voda je šíleně studená a proud silný. Byla by velká blbost tam skákat.
Takže jdeme dále balit a chystat se na cestu.
Balíme.
Jeden člen výpravy si při včerejším sestupu zranil koleno a řešíme, jak to vymyslíme s ním. Rád by zůstal a dojel někam do Černé Hory nebo Albánie, kde ho později vyzvednem. Ale dostáváme se k paradoxu, že místa vzdálená jednotky až desítky kilometrů jsou odsud po silnici vzdálena jednotky až desítky hodin. Prokleté hory jsou zkrátka velkou překážkou v cestě a objet je rozhodně není záležitostí hodiny, dvou či desíti. Více. I proto se nakonec rozhodujeme pro řešení, že to dotyčný s námi holt bude muset zvládnout pěšky. Je vybaven trekovými holemi, veškerá jeho zavazadla si rozebíráme my a máme dost času. Bude to muset zvládnout – a zvládne.
Vycházíme směr Albánie.
Cesta je zpočátku relativně nudná, protože jsme nízko. Až po pár hodinách poznáváme hraniční kameny, u kterých jsme se před čtyřmi dny odpojovali ze stezky.
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Cesta do sedla
Hranice
V průsmyku na hranici dáváme pauzu. Zdá se, že počasí na albánské straně není moc příznivé. Ale co už, nemáme na výběr, sejít musíme. Po chvíli, kdy spořádáme sladkosti nakoupené ráno v černé Hoře, se do toho pouštíme. Vidíme šero a blesky, takže jsme si téměř jisti, že nás stihne pořádný déšť a bouřka, ale přesto nám nezbývá, než se tomu vydat vstříc.
Sestup do Albánie
Sestup do Albánie
Sestup do Albánie
Pochopitelně netrvalo dlouho, než nás zastihl liják. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy jsme procházeli hájem, ve kterém se nacházelo několik chatrčí. Okamžitě na nás začli místní mávat, ať se přijdeme schovat. Čehož jsme milerádi využili.
A máme štěstí. Člověk by tady čekal zásadní jazykovou bariéru, ale je to přesně naopak. Vnučka paní, která nás sem pozvala, je devatenáctiletá holka… která sem jezdí na prázdniny, ale jinak v Tiraně studuje na univerzitě angličtinu a španělštinu (takže je ještě smutná z toho, že se španělštinou u nás nijak nepochodí). Kromě toho tu je pár dalších v jejím věku (sourozenci + děti z druhé rodiny) a tak si velice příjemně popovídáme, během čehož jsme hoštěni úžasným čerstvým sýrem a rajčaty. A samozřejmě kávou a rakijí.
Na návštěvě
Na návštěvě
Na návštěvě
Na návštěvě
Déšť ustal a nám zbývá posledních pár kilometrů do Çeremu. kde máme zaparkované auto.
Poslední část sestupu
Poslední část sestupu
U rodinky v Çeremu jsme vítáni, bohužel se špatnou zprávou. Přestože nemáme žádný společný jazyk, rychle chápeme, že jsme při odchodu nechali zaplá světla v autě. Všimli si toho krátce po našem odchodu, ale klíče od auta jsme jim nenechali, takže se s tím už nedalo nic dělat. Vzhledem k tomu, v jaké jsme díře, to opravdu není moc pozitivní zpráva, nicméně náhodou zrovna kolem projíždí terénní auto, které se vydáme zastavovat. Rodinka vysvětluje náš problém, nejprve odmítají, že spěchají, nicméně nakonec svolí, že nám pomůžou auto nastartovat. Z auta vylézá čtveřice slušně oblečených pánů, vypadajících, jako by jeli na nedělní mši (byť je pondělí), odněkud vytahují kabely, my auto trochu potlačíme ven, aby bylo možné se k němu dostat, a otvíráme kapotu.
Tam nás čeká velké překvapení.
Překvapení pod kapotou
Ano, v motoru je zalezlé kotě. A ne jedno. Tohle vytáhneme a po chvilce si všimneme dalšího.
Záchrana koťat
A ani to není vše. Hluboko dole vidíme zalezlé třetí kotě. S tím je to náročnější. Je chudák zjevně vystrašené natolik, že se žádným způsobem nechce dát vyhnat. Rukou na něj nedosáhneme a ani když se jej snažíme vystrnadit různými předměty, nepomáhá. Trvá více než 10 minut než v nepozorované chvíli proskočí dolů pod auto a během sekundy zmizí v nedalekém křoví.
Startujeme…
Teprve teď startujeme. To se moc nedaří, nakonec měníme baterky a startujeme z baterky druhého auta. Až pak se to konečně podaří a doufáme, že nám to teď nechcípne. Necháváme běžet motor a přijímáme ještě nabízený čaj.
Na čaji u rodinky
A pak hurá zpátky do údolí. S rodinkou se loučíme, něco jim zaplatíme za hlídání auta, a vyrážíme, je nejvyšší čas. Vlastně už je dávno po něm, stmívá se a terén po cestě dolů opravdu není příjemný. Takže jedeme krokem a cesta dolů do Valbonë nám trvá zhruba hodinu.
Cesta do údolí
Cesta do údolí
Ve Valbonë nacházíme kemp s restaurací – už se nám dneska vařit nechce. Objednáváme grilovaná kuřata a hlavně pivo. Než to donesou, rozbalíme venku stany. A brzo spát. Zítra před sebou máme hodně dlouhou cestu.
Zaznamenaná trasa našeho treku