14. červenec 2015
Na konci června 2015 se vracím po roce z Asie. Dlouho však na jednom místě nevydržím a jelikož cestování po Asii jsem si za poslední rok užil dost, výjimečně mám chuť vyrazit někam po Evropě. Výběr není těžký, koukám, co organizují mí kamarádi v Expedition Clubu a hned mě zaujme nově vymyšlená výprava do Albánie. Netrvá mi dlouho se rozhoupat a přihlásit, o dva týdny později se scházíme v brněnské klubovně, kde teprve zjišťuju, že s námi jede i můj kamarád Pavel, s kterým jsme byli v Íránu a který byl náhradník, přičemž jeden ze členů výpravy úplně na poslední chvíli vypadl. Balíme a vyrážíme na něco málo přes týden směr Balkán.
Jelikož v autě neumím moc spát, zabírám místo vedle řidiče, ať se nenudím vzadu mezi spícími. Na večerní svačinu (a neřidiči na pivo) stavíme u pumpy u Budapešti, pak jedeme téměř bez zastávky až do jižního Srbska, kde zastavujeme v náhodné vesnici nedaleko černohorské hranice, dáváme si pečivo k snídani (podařilo se zaplatit drobnými eury) a krátce se procházíme.
Kdesi v jižním Srbsku
O něco málo později přejíždíme hranici do Černé Hory a zhruba o hodinu později odtud do Kosova. V Kosovu jsme se původně neplánovali tolik zdržovat, nicméně se nám líbilo, takže jsme zůstali celý den. Náš den v Kosovu každopádně začal obědem. Domluvit se bylo trochu komplikované, a to nejen kvůli jazykové bariéře, ale také proto, že v restauraci u silnice, kde jsme se zastavili, téměř nic z prezentovaného jídelního lístku neměli.
Oběd
Naše první další zastávka je ve městě Peć (srbsky), resp. Pejë (albánsky). Na okraji tohoto většinově albánského městečka se nachází klášter srbské pravoslavné církve, kde se zastavujeme. Jelikož Peć byla silně poznamenána válečným konfliktem, Srbové se tu dodnes necítí v bezpečí a klášter hlídají jednotky K-FOR. Na checkpointu nedaleko kláštera tedy musíme nechat doklady, než jsme vůbec vpuštěni na silnici ke klášteru vedoucí. Po samotném, velice pěkném, klášteru nás provede místní průvodkyně se zajímavým výkladem a panákem místní slivovice k tomu.
Cesta ke klášteru
Klášter v Peći
Klášter v Peći
Klášter v Peći
Klášter v Peći
Klášter v Peći
Poté míříme dále na jih do kláštera Visoki Dečani. Stejně jako Peć je na seznamu světového dědictví UNESCO. Tady nás na checkpointu nikdo nestaví, ale samotný klášter hládají italští vojáci. Možnosti focení jsou dost omezené.
Checkpoint K-FOR
Nádoba na vystřílení nábojů, máte-li u sebe zbraň
Visoki Dečani
Po prohlídce kláštera sedáme k mapě Kosova a přemýšlíme, co dál. Původně už jsme chtěli mířit směrem do Albánie, ale jelikož se nám tu líbí a máme ještě nějakou energii, rozhodujeme se vypravit do města Prizren, které se nachází ještě asi 60 km odsud. Je to dost velká zajížďka, ale nakonec se na tom shodneme, navíc nás tato trasa večer hodí na větší hraniční přejezd (oproti zapadlému horskému), což je větší jistota, takže vyrážíme.
Porada
Prizren je známý jako nejpěknější město Kosova. Je pravda, že působí dost uvolněným dojmem. Koukáme na mapu a vydáváme se na procházku, relativně brzo se však zastavujeme na večeři a na pivo. Nakonec, když zapadá slunce, se rozhodneme ještě v rychlosti vyběhnout na pevnost tyčící se nad městem, a tak tak stíháme krásné výhledy při zapadajícím slunci.
Prizren
Prizren
Prizren
Prizren
Prizren
Prizren
Prizren
Prizren
Prizren
Prizren
Vracíme se dolů do města, sedáme do auta a hledáme nějaký větší supermarket, kde si nakupujeme zásoby na cestu do hor. Pak už vyrážíme směrem Albánie. Prvních část cesty dokonce vede dálnice, na albánské straně z ní však velice rychle sjíždíme a míříme do hor. Cesta z Kukëse, kde opouštíme dálnici, do Valbonë v horách, je dlouhá 120 km, ale trvá nám zhruba čtyři hodiny. Do Valbonë dojíždíme zhruba ve dvě ráno, chvíli se snažíme hledat místo, kde přespíme nadivoko, ale nic moc pěkného není a už je fakt pozdě, takže končíme v kempu. Od zítřka nás čeká pětidenní trek…
Pingback: Balkán | zennie.cz