Langmusi – tibetské kláštery a soutěska Namo

6. – 7. únor 2015

Langmusi je tibetské městečko na hranici provincií Gansu a Sichuan. Tibetsky se jmenuje Taktsang Lhamo, ale na rozdíl od tibetského názvu Zoige jsem se s ním skoro nesetkal. Městečko je známé především dvěma významnými tibetskými kláštery. Jeden z nich se nachází v sichuanské části města, jeden naopak v Gansu. Dvě strany města od sebe odděluje říčka. Do Langmusi jezdí většina lidí právě na prohlídku klášterů, avšak podle mě je neméně zajímavá příroda okolo. Cesta sem vedla po rovině po širokách pláních, ale Langmusi je celé mezi horami. Na některé z okolních kopců se dá vylézt.

Jelikož jsme dojeli a ubytovali se docela brzo, po čtvrté hodině, vyrážíme se podívat do kláštera Sertri Gompa. Je na druhé straně řeky, takže pěšky překračujeme hranici ze Sichuanu do Gansu a stoupáme do kopce, což není jednoduché, protože jsme ve výšce okolo 3 600 metrů nad mořem a aklimatizaci máme minimální (dvě noci v Jiuzhaigou jsme spali zhruba ve 2 000 metrech), takže se zadýcháváme velice rychle. Klášter je rozhlehlý a z kopce je nádherný výhled na městečko.

Kus za klášterem vidíme kopec s altánkem, odkud vypadá, že bude skvělý výhled, tak se tam vydáváme. Je to ale dál, než se zdá, a nadmořská výška působí, tak se nakonec rozdělujeme na dvě skupiny, jen dva pokračujeme na vyhlídku, zbytek zůstává v klášteře. Dojdeme na vyhlídku a pak se pomalu přes klášter vracíme zpět do města. Nahoře nad klášterem se mimochodem dodnes vykonávají tibetské nebeské pohřby.

Se zbytkem party se potkáváme zpátky na pokoji. Jdeme na večeři a spát. V Langmusi jsme chtěli strávit jen den a jet dál, ale zjišťuju, že bohužel jediný bus jede zítra v 7 ráno. To jdeme ještě ověřit na autobusové nádraží, které však, jak zjišťuju, neexistuje, autobusy zastavujou někde u cesty. Náhodou nějaký autobus potkávám, tak se řidiče ptám. Potvrzuje informaci o autobusu v 7 a když se ptám na odpolední bus, o kterém jsem slyšel odjinud, říká, že možná pojede, ale do poslední chvíle se to neví, záleží, kolik bude lidí. A to mluvím jen o autobusech do městečka Hezuo. Do Xiahe, což je náš další cíl, by podle informací na internetu mělo taky něco jezdit, ale zjevně v zimě vůbec, takže nejdřív do Hezuo a pak nějak dál.

Kdybychom měli jet zítra v 7, bude to celé dost narychlo. Odjezd ve 2 by byl lepší, ale pořád mi přijde lepší varianta zůstat až do pozítří a zítra si raději trochu odpočinout, přece jenom jsme toho měli dost. Partou je tato varianta schválena, tak je jasno. Ještě váháme, jestli se přesunout někam do lepšího ubytování, protože tady není ani sprcha, ale nakonec se nám to nechce komplikovat. Ještě jeden den to přežijeme, přestože místní hygiena je opravdu na o kus horší úrovni, než jsme si mysleli. Poté, co od WC odcházejí dvě Tibeťanky, se po chodbě začíná rozléhat zápach tak intenzivní, že rychle letíme zavřít dveře od pokoje.

Na následující den plánujeme vyrazit do okolí města. Přes Kirti Gompa, klášter na sichuanské straně města, chceme vyrazit údolím řeky Namo k jejímu prameni. Instrukce jsou dost nejasné, ať už ohledně toho, kudy vůbec jít, tak k tomu, jak je to vůbec daleko a jestli se dá dojít až k prameni.

Vycházíme až okolo desáté po nepříliš dobré snídani ze supermarketu. Normální snídaně se tady nedá sehnat. V Langmusi je totiž úplně mrtvo. Jsme tu zcela mimo sezónu, takže nejenže tady nenarazíme na cizince, ale ani na Číňana. Do Langmusi v zimě nikdo nejezdí. To, že tu nejsou žádné davy turistů, je samozřejmě příjemné. Že by měla zima nějakou konkrétní větší nevýhodu, jsme taky neobjevili, kromě toho, že je všechno zavřené. Teplota přes den je snesitelná, až večer a brzo ráno začínají být mrazy docela nepříjemné.

K řece docházíme a pokračujeme proti proudu. Níže řeka teče a občas ji musíme přeskákávat po kamenech. O kus výše je ale řeka zmrzlá, což nám značně cestu usnadňuje.

Po pár hodinách chůze docházíme až k “dračí skále”, kde se rozdělujeme. Tři se vracíme zpět, protože to nevypadá, že by dál bylo ještě něco zajímavého, a zbylí dva pokračujou. Dobře dělají, protože prý došli až k oné skále, ze které se valila polozmrzlá voda, která pokračuje právě jako řeka Namo.

Po návratu do města si dáváme jídlo, znovu se scházíme a přemýšlíme, co dál. I když toho moc na výběr nemáme. Chceme vylézt pěkný skalnatý kopec trčící se nad městem. Cesta na něj prý vede. Akorát osobně nevím, jestli to zvládnu (nadmořská výška na mě působí spolu s únavou dost nepříjemně), tak počítám s tím, že se možná odpojím dřív. Nakonec vymyslíme rozumnější variantu, a to je výstup na bližší, nižší kopec.

Na rozdíl od zadní vyšší hory na tuto cesta nevede, nebo ji alespoň nemůžeme najít. Nevyhneme se tedy přelézání plotů a škrábání do stráně. Nahoře plot přelézáme znovu, protože zjišťujeme, že jsme ve výběhu, kde se pase stádo jaků, které rozhodně naštvat nechceme.

Odpoledne hledáme otevřenou kavárnu, chceme si totiž dát tibetský máslový čaj. Bohužel všude je zavřeno, v jediné, kterou najdeme, nemají (a nakonec nás ještě pěkně odrbou). Večer jdeme spát relativně brzo, čeká nás ranní vstávání a přesun do Xiahe.