23. únor – 1. březen 2013
I Singapur patří mezi destinace, kam jsem se dlouhou dobu chtěl podívat. Každý, kdo mé zápisky čte, asi ví, že mám asijská města v lásce. Většina z nich má pro mě nějakou typickou atmosféru či prostě něco speficického. I z tohoto hlediska mě Singapur lákal. Vím o něm, že se zde míchají zajímavé kultury. Kromě Malajců tady najdeme veliké množství indických Tamilů a Číňanů, kteří v minulosti přicestovali za prací v přístavech, když byl Singapur ovládán Brity. Ačkoli je dnes většina obyvatel etnicky čínská, Britové tady zanechali své dědictví. I když jsou zde oficiální právě čtyři jazyky, hlavním dorozumívacím prostředkem (a také jazykem médií, škol, úřadů atd.) je angličtina (často teda pidžinovaná do formy “singlish”, ale to je jiný příběh). Další, co je o Singapuru běžně známo, je, jak je to čisté město a jak zajímavé zákony zde panujou. Velice přísně je trestáno odhazování odpadků (většinou právě úklidem či bitím rákoskou), ale také věci jako přecházení mimo přechod, homosexualita (dnes už prý většinou jen teoreticky) či nespláchnutí na veřejném záchodě. Do Singapuru se nesmí importovat žvýkačky (a na místě se dají koupit jen na lékařský předpis), cigarety nemohou být v žádném množství importovány bezcelně, alkohol v relativně malém množství (a nákup v Singapuru je zdaněn šílenou částkou). Velice striktně je také regulováno vlastnictví a provoz aut.
Přilétám na slavné letiště Changi okolo osmé hodiny večerní, vyzvedávám krosnu a odjíždím metrem do města. Vystupuju na zastávce Lavender v indické čtvrti, kde mám hostel. Spím v dormu pro 20 lidí, nic moc, ale holt musím šetřit, bydlení je v Singapuru obzvláště drahé. Večer zajdu na večeři a spát.
WC na letišti
Na další den mám domluvenou schůzku s Benem (se kterým jsem se potkal před dvěma týdny v Changhua), který mě slibuje vzít na nejlepší biryani v indické čtvrti. Sraz máme o půl dvanácté na zastávce metra Little India, najdeme se rychle a vede mě do zapadlého podniku, který bych sám nikdy nenašel, ale je prý vyhlášený (a pěkně drahý, za biryani a pití platím 12 SGD, 190 Kč). No není to špatné, ale příště si dám za stejné peníze oběd i večeři. Ben pak ale zmiňuje, že má čas a může se mnou projít město – nečekal jsem a jen oceňuju, vzhledem k tomu, jak jsem včera byl unavený a nestihl jsem žádný program vymyslet. Koukne na mapu a ptá se mě, jestli mi nevadí delší chůze – vůbec, naopak se velice rád projdu, abych město poznal. Procházíme tedy z indické čtvrti přes Arab street až na ulici Victoria Street, která vede kolmo na jih do centra města. S různými odbočkami po delší době dojdeme až k Singapore River (která už ve skutečnosti dnes není řekou, jelikož je přehrazena), nedaleko níž se nachází Merlion – socha křížence lva s mořským koníkem, což je jakýsi symbol Singapuru. Sochy Merliona jsou v Singapuru tři nejznámější, jedna tady, pak jedna o mnoho větší na ostrově Sentosa (dá se vylézt Merlionovi do tlamy) a jedna malá na hoře Faber). Od tohoto, který plive vodu, je krásný výhled na hotel Marina Bay Sands, který byl sice vybudován před pár lety, ale stihl se také stát jedním ze symbolů Singapuru.
Biryani
Sultánova mešita
Arab Street
Jeden z mnoha obchoďáků po cestě
Po cestě do centra
Po cestě do centra
Singapore River
Mrakodrapy v centru
Centrum
Cavenagh Bridge
Původní stará cedule na Cavenagh Bridge
Merlion a Marina Sands Bay
Dále následuje čínská čtvrť, kde se zastavujeme na snack. Ben volí arašídovou polévku, já své oblíbené kakigōri, drcený led s polevou a dalšími věcmi (bohužel nic moc, hlavně oproti taiwanským) – tady překvapivě mimo jiné i s kukuřicí (ehh). Nedaleko odsud Ben pracuje/studuje (v laboratoři v nemocnici) a zrovna musí běžet do práce, aby prý ukončil nějaký experiment, co včera spustil. Nicméně mi nabízí, že můžu jít s ním, hodinku na něj počkat a pak můžeme zajít ještě někam na večeři. Uvažoval jsem, jestli během té hodinky nezajít pro stativ (chtěl jsem jít vyfotit Merliona v noci), ale nakonec zvítězí lenost, stejně mám v Singapuru dost času a teď nemám moc co na práci. Usazuje mě ve své kanceláři u notebooku, asi hodinu a půl na něj čekám, pak je ještě tak hodný, že mi podoporučuje spoustu konkrétních míst a vytiskne potřebné mapy a stránky z Wikitravel. Pak konečně jdeme na večeři, opět do zapadlého podniku, který Ben dobře zná. Opět platíme každý asi 12 SGD, ale tentokrát jsem spokojenější. Polévka z opravdu silného masového vývaru, pár žeber a k tomu youtiao (čínské smažené těsto) se sojovou omáčkou (samotné mi opravdu nechutnají, ale v kombinaci to bylo super), polévka je nám pravidelně doplňována a čaj, který jsme koupili k tomu, vydrží také mnoho nálevů, takže si povídáme asi dvě hodiny. Doprovodí mě na metro a loučíme se, jedu rovnou na hostel a konečně můžu promyslet, co budu dělat zítra.
Zástupci tří národů, které zde obchodovaly - malajský, čínský a britský
Čínská čtvrť
Výhled z nemocnice
Když večer usednu k internetu, abych si přečetl, kam bych se tak mohl zítra vypravit, zjišťuju, že centrum města už jsem zhruba celé viděl. Chybí mi asi jen proslulá nákupní třída Orchard Road, kterou mi Ben moc k návštěvě nedoporučoval. Přesto se tam rozhodnu druhý den podívat a… uznávám, že je to opravdu nuda. Mnoho podobných ulic ve velkoměstě má aspoň příjemnou a uvolněnou atmosféru, z velké části proto, že jsou to pěší zóny, což Orchard Road není. Projdu ji celou (cca 2 km) a musím říct, že to ve mně žádný dojem nezanechalo, normální nudná ulice, i když s pár zajímavými budovami.
Indická čtvrť
Orchard Road
Na konci sedám k mapě a rozhodnu se vyjet do “přírody”, na devítikilometrovou trasu Southern Ridges Walk, která se táhne podél jížního pobřeží ostrova. Začíná asi 4 km odsud, což není moc, ale zase si říkám, že by mě to mohlo vzhledem k celkové délce trasy unavit víc, než bych si přál (navíc je fakt horko), a pěší cesta křižuje několik dálnic (které se často musí složitě obcházet), tak nakonec volím cestu metrem. Jedu na stanici HarbourFront, odsud začíná trasa výstupem na kopec Mount Faber. Jezdí na něj i lanovka, ale to považuju za zbytečně vyhozené peníze. Nahoře je socha Merliona, u kterého se fotí davy Japonců, že je docela těžké ho vůbec vyfotit bez lidí.
Výhled z Mount Faber
Místní malý Merlion
Trasa Southern Ridges Walk je známá především jako místo, kde se dá uniknout ruchu velkoměsta (ale na to jsou mnohem lepší místa, např. Bukit Brown, který zmíním později), a je proslulé svými ikonickými mosty, jedním z nichž je Henderson Waves, ke kterému dojdu za chvíli. Vede 36 metrů nad jednou ze singapurských dálnic a musím uznat, že je velice pěkný. Po něm přichází část Telok Blangah Hill Park, která je zase proslulá pro svůj “Forest Walk”, chodník vedený nad železnou konstrukcí mezi stromy. Ne že by se mi to nelíbilo, ale dojem z tohoto místa zhruba shrnuje mé dojmy z celé trasy. Tedy, že je to pěkný únik z ruchu velkoměsta a věřím, že pro Singapurce je to něco vzácného (při tom, jak je stát malý a z velké části zastavěný), ale pro někoho, kdo vyrostl v malém městě obklopeném lesy, to opravdu nic extra není. Následuje druhý známý most (Alexandra Arch), zahrady HortPark, kde se málem ztrácím, a park Kent Ridge se svým “Canopy Walk”. Pak stezka klesá dolů do zástavby. Přicházím k Science Parku, který je nakonec překážkou v mé trase, i když je na Wikitravel zmiňovaný, nenapadá mě, že bude celý ohrazený ostnatným drátem a budu ho muset složitě obcházet. Southern Ridges Walk dále pokračuje ještě přes jeden park, ale už mi to stačilo, takže nasedám do metra, které je zrovna tady.
Henderson Waves
Henderson Waves
Forest Walk
Alexandra Arch
Banány
HortPark
HortPark
Science Park
Metrem chci jet na stanici Esplanade, která se nachází v blízkosti Merliona, ale nakonec to nedokážu nakombinovat pod čtyři přestupy, takže vystupuju na nedalekém Raffles Place, kam mi stačí přestupy jeden (a až později zjišťuju, že je to mnohem blíže). Bude se stmívat a chtěl bych nafotit Merliona a Marina Bay Sands v noci. Hned po výstupu z metra mě však čeká nepříjemné překvapení – začíná kapat. A Singapur je svými tropickými dešti proslulý. Objevují se náhle a jsou opravdu intenzivní. Vydávám se teda kousek pěšky, ale po sto metrech chůze přichází pořádný liják. Schovávám se pod podloubí jedné budovy, asi pět minut čekám, než déšť zmírní, pak vybíhám přes Cavenagh Bridge… a hned se vracím, protože déšť zase dostává svou původní intenzitu a nikde na obzoru žádný úkryt. Samotný déšť mi sice nevadí, ale mám strach o foťák, i když je zavřený v brašně.
Deštivý večer v centru
Deštivý večer v centru
Po asi deseti minutách déšť zase trochu zmírní, takže běžím až k Merlionovi. Je výhoda, že asi dvacet metrů od vyhlídky je velký a široký most, pod který se dá schovat. Tam připravuju stativ a focení. Foťák zakrývám velkou skládací mapou města a vydávám se fotit. Velká výhoda deště je v tom, že je zde málo lidí. I přesto se mi do fotky pletou, ale po nějaké době se mi podaří nafotit výhled bez lidí. Mapa je celá promočená, foťák naštěstí v pořádku. Akorát se stmívalo. Úplně noční fotky už jsem nedělal, setmělo se po mém odchodu, nicméně právě v této chvíli (asi 300 m od Merliona) jsem si všiml laserů rozsvěcujících se nad budovou Marina Bay Sands. Rozhoduju se vrátit a ještě to vyfotit. Na poslední chvíli, hned pak to zhaslo. Na hostelu se druhý den dozvídám, že to je pravidelná světělná show, o které jsem neměl tušení (i když… od první návštěvy Hong Kongu mám trochu jinou představu o slově “světelná show”, no). Vracím se metrem na Lavender a sháním večeři. Hned na stanici metra je “kopitiam”. Kopi znamená v malajštině káva a tiam znamená v jazyce hokkien (čínský jazyk používaný v provincii Fujian… odkud přišla většina migrantů do Singapuru) obchod (ve standardní čínštině je to “dian”). Čili něco jako kavárna, ale s kavárnou to má pramálo společného. Jedná se o prostor (někdy uzavřený, někdy otevřený), kde je několik jídelen se společným prostorem k sezení, plus zvlášť nějaký stánek s jídlem (k tomu často ani není třeba chodit, stačí si počkat, až vám z něj přijdou nabídnout pití. Je to často relativně levné (dávám si jídlo s hromadou masa za 6 SGD, levnější jídla jsou od 3 SGD), chutné a je jich v Singapuru spoustu. Později zjišťuju, že v menší míře jsou i v Malajsii a Indonésii. Po večeři se vracím na hostel.
Podvečerní Merlion
Stmívá se...
Stmívá se...
A za chvíli je úplná tma a k tomu laser show.
Noční Singapur
Další den mám odpočinkový. Chci se trochu prospat a potřebuju se přestěhovat na jiný hostel. Přiletí za mnou totiž z ČR Kuba, se kterým máme rezervovaný hostel jinde. Tu rezervaci jsme řešili dřív než mé první tři noci, ve chvíli, kdy jsem řešil ty, už byl náš hostel plný na tu dobu plný, takže jsem zůstal v indické čtvrti. Tento hostel se nachází asi kilometr od Outram Parku, zhruba 2 km jižně od čínské čtvrti. Okolo poledne tedy vycházím na metro a jedu na Outram Park, odtud onen kilometr pěšky (většinou se mi nechce platit za busy na takovéto vzdálenosti) do nového hostelu a ubytovávám se. Předpokládám, že na chvíli odpočinu na vyrazím na ostrov Pulau Ubin – nachází se na severovýchod od pevniny (tedy kousek od letiště) a je to jedno z mála míst, kde je vidět, jak vypadal Singapur před masivním rozvojem – na ostrově se nachází pár pěkných vesniček. Nicméně mě cesta zmáhá natolik, že na pokoji vytuhnu několik hodin, do té doby, než zjišťuju, že už to nemá cenu. Tak pak plánuju, že se zajdu podívat do Geylangu, což je místní red light district, taky nedaleko letiště. Pak ale zjišťuju, že Kubův let má asi hodinu zpoždění, což nám možná způsobí problémy v dopravě zpět do města. Rozhoduju se tedy nakonec zůstat na hostelu a sledovat zprávy o zpoždění, abych na ně mohl reagovat. Ani na večeři se mi nepodařilo dostat, protože když jsem chtěl vyrazit, spustil se šílený liják. Hlad byl ale vyřešen toasty s nutellou, přímo na hostelu zadarmo.
Po desáté hodině večerní vyrážím na letiště, podle informací na netu by mělo Kubovo letadlo z Abu Dhabi dorazit někdy před jedenáctou. Přijíždím a oceňuju jednu super věc na singapurském letišti Changi – příletová hala je od prostoru, kde probíhá vyzvednutí zavazadel, oddělena skleněnou stěnou, tudíž když Kuba vyletí, hned ho spatřuju, jak jde k pásu pro krosnu. Bohužel on ani jeho spolucestující své krosny nemohou najít. Když už je jasné, že jsou vydána všechna zavazadla, obracejí se na přepážku. Kuba asi po hodině od příchodu do haly vychází ven se zprávou, že zavazadlo není, letecká společnost se ozve, až bude. Zavazadlo jeho spolucestujícího se nějak záhadně objevilo na jiném terminálu. Už nám bohužel během toho čekání ujelo poslední metro i bus, takže nezbývá než předražené taxi na Outram Park za 30 singapurských dolarů. Smůla, nedá se nic dělat. V 7-Eleven kupujeme pivo a na hostelu se dlouho zapovídáme.
Ráno nás čeká brzké vstávání, někdy před sedmou hodinou. V 8:30 totiž musíme být v centrální části ostrova v místě, které se jmenuje Bukit Brown. O co jde?
Bukit Brown je starý čínský hřbitov, který byl založen v roce 1922. Dodnes se jedná o největší čínský hřbitov na světě mimo Čínu. Hřbitov je relativně velký a v Singapuru je volné půdy velice málo, pravděpodobně proto má singapurská vláda v úmyslu se hřbitova zbavit. Jeho středem brzy povede osmiproudová dálnice. To se samozřejmě mnoha lidem (především těm, co zde mají pohřbeny své předky) nelíbí, dnes se kolem hřbitova motá banda dobrovolníků, která zde pořádá organizované prohlídky. Konají se pravidelně každou neděli (a občas navíc nepravidelně). Neděle mi nevyšla, ale když jsem je kontaktoval, nabídli nám, ať se zúčastníme soukromé prohlídky ve středu. Odsouhlaseno. Jedeme od hostelu asi 40 minut autobusem a kus pěšky, na místě srazu jsme ještě s předstihem. Setkáváme se s průvodci a vyprávějí nám různé věci o Singapuru. Například se dozvídáme o další zajímavosti v singapurských zákonech, a to je o vlastnictví auta. V Singapuru není aut moc, protože je jejich množství striktně regulováno. Jak? Zaprvé, na samotnou koupi auta se vztahuje šílená 140% daň. Zadruhé, na provoz auta je třeba pořídit licenci. Těch se každý měsíc vydává jenom tisíc a draží se. Před pár lety se prý daly koupit za 10 000 SGD, dnes už cena vyšplhala na šílených 90 000 SGD. Licence je platná 10 let. K tomu se samozřejmě ještě při vjezdu do různých městských částí musí platit mýtné. Zkrátka platit vlastní auto v Singapuru není žádná sranda.
Když přichází víc lidí, prohlídka hřbitova začíná. Je nás asi 20 (včetně tří průvodců), my s Kubou jsme zdaleka nejmladší a jediní, kdo v Singapuru nebydlí. Všichni se nás ptají, jak jsme se o tomto neznámém místě (singapurská vláda nerada propaguje místa, která jsou zdarma… a se kterými má kontroverzní plány) dozvěděli, To je samozřejmě dobrá otázka – doporučil mi to Ben, ještě když jsme se viděli na Taiwanu.
Setkání na Bukit Brownu
Od průvodců začíná povídání o historii hřbitova. A samozřejmě o jeho současnosti a budoucnosti. V blízké době začne stavba dálnice a musí být exhumováno zhruba 3 000 hrobů (které jsou momentálně označeny, jak vidíme). Průvodci tvrdí, že očekávají, že exhumace začnou na přelomu dubna a května, jelikož v dubnu je svátek, při kterém Číňani navštěvují hroby svých předků. Potomci pohřbených mají lhůtu, do které se můžou o ostatky přihlásit. Buďto mohou být na jejich přání ostatky přemístěny jinam či se o ně můžou postarat potomci sami. Urny s popelem pozůstalých, o které se nikdo nepřihlásí, budou uschovány po dobu dvou či tří let, potom rozprášen. 3 000 hrobů je však jen zlomek z celého počtu, je jich tady něco mezi 100 000 a 200 000 (nikdo neví přesně, komunita organizuje i objevné cesty po hřbitově). Ale dálnice není jediným plánem singapurské vlády. Dlouhodobý plán je totiž zbavit se hřbitova úplně a postavit zde sídliště.
Popis jednoho z hrobů
Jeden z průvodců vypráví o osudu svých předků, kteří jsou zde pohřbeni.
Hroby označené k exhumaci
Plán dálnice vedoucí hřbitovem
Celá výprava u největší hrobky
Prohlídka hřbitova trvá asi dvě hodiny. Dostáváme lekce o historii, o čínských migrantech, o vzhledu náhrobků různých čínských etnických skupin atd. Jeden z průvodců se pak ujme slova u hrobu, kde jsou pohřbeni jeho předci a vypráví svůj rodnný příběh. Křovím se pak prodíráme k největšímu hrobu na hřbitově úplně. Celou cestu hodnotím jako zajímavou (jen povídání bylo občas příliš dlouhé), trápí mě ale hromada hmyzích štípanců, kterou si odnáším. Komunita doporučuje chodit zde v uzavřených botech, což jsem měl v úmyslu, ale svoje boty jsem vyhodil v Kaohsiungu, jelikož mi Kuba měl přivézt nové (a zůstaly v jeho krosně neznámo kde).
Po návštěvě hřbitova nás jedna paní sveze autem na stanici metra a radíme se s Kubou, co dál. Chci ho nějak provést po hlavních zajímavostech města, sám si myslim, že v centru už nemám tolik co objevovat. Jedeme metrem do indické čtvrti, oběd, pěšky k Arab street. Tam si vzpomínám, že jsem dostal doporučení na hotel Pan Pacific. Má trojúhelníkový půdorys, uvnitř je dutý. A nahoře je restaurace, dá se tam vyjet výtahy s pěkným výhledem. Vzpomněl jsem si na to ve chvíli, kdy jsem Pan Pacific uviděl. Sice jsem měl pocit, že má být hotel jižněji, ale nějak to neřeším a jdeme k němu. Chvíli se motáme v hotelu, nemůžeme najít výtah, který by nás odvezl někam nahoru. V přilehlém nákupním centru jede výtah do 27. patra, ale tam jsou jen nepřístupné kanceláře. Procházíme za recepcí, ale výtah bez karty nerozjedem. Že by se to změnilo od té doby, co byl tip aktuální?
V Indické čtvrti
Nakonec to vzdáváme a jdeme ven. Zjišťujeme, že Pan Pacific je vedlejší budova, že jsme to spletli. Ale na rozdíl od té, ve které jsme byli, nemá trojúhelníkový půdorys. Pak si všímáme velké cedule, že hotel otevírá někdy v prvním čtvrtletí 2013. Aha. Tak aspoň jsem rád, že mé tušení, že má být dál na jihu, nebylo úplně mimo. Koukáme na mapu, a opravdu, Pan Pacific je zakreslen jinde. Jdeme asi půl hodiny, než ho najdeme. Výtahy jsou úžasné. Cedule ve výtahu tvrdí, že bez karty jezdí jen do prvního až třetího patra, ale nějak se nám to podaří rozjet a jedeme až nahoru. Super výhled.
Nový Pan Pacific
Esplanade
"Správný" Pan Pacific
Výhled z výtahu
Pěšky jdeme dále na jih k parku Esplanade, kde se nachází “durianová budova” (divadlo), odtud k Merlionovi. Večer se chystáme na vyhlídku na Marina Bay Sands, ale máme ještě dost času, takže se vracíme zpátky na hostel.
Pohled na CBD
Znovu Marina Bay Sands
Durianový barák
Znovu u Merliona
Na hostelu se potkáváme se správcem, který říká, že volali z letiště. Krosnu prý nenašli, ale existuje nějaká šance, že ji pošlou tím samým letem, takže máme v jedenáct zavolat. Fajn. Kuba vysvětluje, že zítra jede do Malajsie, takže pokud krosnu nenajdou dneska, nechť ji pošlou do Kuala Lumpur.
Metrem jedeme k Marina Bay Sands. 20 SGD za vstup je hodně, ale musím říct, že to za to stálo. Výhled je nádherný. Mrzí mě, že nevyšla “guided tour”, která je (při zaplacení vstupu) zdarma a člověk se dostane i ke známému bazénu Infinity Pool (takto jsme ho viděli jen z dálky). Tour se dělá každý den třikrát a je třeba se včas přihlásit, protože kapacita každé z nich je 50 lidí. K tomu ještě vidíme světelnou show, jejíž součástí je i projekce na vodu tryskanou do vzduchu, bohužel dole pod budovou, takže nemáme úplně ideální výhled. Používání stativu nahoře je bohužel zakázáno, takže jsem ho tahal zbytečně, fotky podle toho samozřejmě vypadají.
Po cestě k Marina Bay Sands
Marina Bay Sands
Vyhlídka na MBS
Výhled na Gardens by the Bay
Pohled na sever
Akorát začíná světelná show.
Výhled na CBD
Součástí světelné show je promítání videí na umělou vodní mlhu.
Známý Infinity Pool
Poslední, co plánujeme před odjezdem do Malajsie, je Geylang. Dojedeme tam metrem a procházíme. Říká se, že v uličkách s lichým číslem funguje legitimní business (bary), v uličkách se sudým číslem je ten pravý red light district. Bohužel všude dost mrtvo. Nevím, jestli jsme na blbém místě nebo to tu jen přes týden nefunguje. Druhý Amsterdam se tedy nekoná. Nakonec zapadneme do čínské restaurace, kde vaří moji oblíbenou sichuanskou kuchyni – vynikající. Objednávám huiguorou, gongbao jiding a mapo doufu. Večeře vynikající, porce obrovské a ještě si před odchodem popovídáním se servírkou osvěžím čínštinu, kterou jsem od odletu z Taiwanu skoro nemluvil. Pak se zastavíme v obchodě, koukáme po předraženém pivu. V Singapuru je na alkohol uvalena šílená spotřební daň, nápoje s více než 13 % alkoholu podléhají dani zhruba 1 000 Kč na litr. Na pivo míň, ale pořád se dá nejlevnější plechovka sehnat za zhruba 60 korun. Náhodou spatříme nějaké 20% rýžové víno, 400ml láhev stojí jenom 1.40 SGD. Proč tak málo? Zkoumáme láhev a zjišťujeme, že je na vaření. Asi se na něj proto nevztahuje spotřební daň. Tak to zkoušíme koupit, ať je sranda (když už nemáme slivovici). Ještě nás prodavačka upozorňuje, jestli víme, že je na vaření. hehe. Na hostelu zkoušíme, chutná přesně tak, jak jsme za tu cenu čekali – hnusně. Dopíjíme až druhý večer, když se to na pár hodin hodí do mrazáku a namíchá s ledovou colou, tak… to není taková hrůza.
Geylang
V noci ještě voláme na letiště. Nikdo nic neví.
Další den se plánujeme přesunout do malajské Melaky. Máme vyhlídnutý bus v 13:30, vstáváme někdy okolo desáté. Majitel hostelu volá na letiště a zjišťuje, že krosna se našla! V Abu Dhabi. Prý ji nakládají a večer bude v Singapuru. Ok, děláme poradu a nakonec se rozhodujeme zůstat o den dýl v Singapuru a oznamujeme letišti. Pro ověření znovu voláme na letiště, jestli jsou si tím opravdu jistí. Říkají, že jistí si být nemůžou, ale je to takhle v systému. V jedenáct večer prý máme zavolat a dohodnout se na doručení, které proběhne někdy mezi jednou a druhou hodinou ranní (nebo okolo desáté ranní v případě zpoždění letu).
Na hostelu ale na dnešní noc už není volno, takže musíme najít něco jiného. V blízkosti víme o jednom hostelu, takže se asi prostě přesuneme tam. Asi hodinu tedy plánujeme, co budeme dělat, když přichází dvě slečny se ubytovat. Čekají na majitele asi půl hodiny, pak jim radím, ať mu zavolají. Když mu volají, odposlechnu, že si zarezervovaly jednu noc, ale jsou s větší partou, která bydlí v indické čtvrti, a jelikož to mají daleko, chtějí rezervaci zrušit a jet se ubytovat do indické čtvrti. Vynikající, hned přebírám telefonní sluchátko a infomuju majitele, že když slečny nechtějí, tak tu místo nich zůstaneme my :)
Na zbytek dne plánujeme najít nějakou DDR arkádu. Na internetu najdeme seznam, v centru by měly být tři. Pěšky zajdeme do Chinatownu na oběd a pak pokračujeme na arkádu, co vypadá nejlíp, je nejlevnější a nejsnáze dostupná. V obchoďáku Suntec, okolo kterého jsme včera šli. Obchoďák je skoro celý obestavený dvoumetrovou kovovou zdí, která dává tušit, že se tam někde něco kope/opravuje. Když ho skoro celý obejdeme, nakonec najdeme funkční vchod. Je obrovský, takže asi 20 minut vůbec hledáme blok, ve kterém má být herna Star Factory, kde má být arkáda. V téhle budově je ale dost mrtvo. Ptáme se na informacích a zjišťujeme, že celé třetí patro, kde je Star Factory, je zavřené, protože se rekonstruuje. Smůla. Měníme plány a jdeme na Orchard Road, tam má být jiná. S trochou snahy a bloudění tam nakonec Star Factory najdeme, arkádu už ale ne. Místní zaměstnanci nemluví anglicky, ale ani to nemá cenu, jediné, co by nám mohli říct, že tu DDR prostě není. Zato je tu BeatMania, Pop’n’Music… a jubeat. Jubeat ani jeden z nás nikdy nehrál (v Evropě není, v Asii jsem ho párkrát viděl, ale samotného mě to nějak nelákalo), tak kupujeme kartu a hrajeme pár písniček.
Čínská čtvrť
Čínská čtvrť
Na jubeatu
Ano.
V okolí by měla být ještě jedna arkáda na zastávce metra Dhoby Ghaut, ale ta je obrovská a nemáme instrukce, takže na to kašleme. Projdeme celou Orchard Road, kupujeme po cestě dobrý bubble tea a vracíme se metrem zpátky na hostel. Let z Abu Dhabi má zpoždění, takže voláme na letiště až před půlnocí. Nikdo nebere. Kašlou na nás, žádný pokus o kontakt nebo o doručení krosny. Jdeme spát, nějak vzdáváme naděje na to, že by krosna přišla ráno, a chystáme se do Melaky.
Ráno vstaneme něco po deváté a voláme na letiště. Co se dozvídáme? Ano, krosna včera přišla. Tak ji poslali dnes v 8 ráno do Kuala Lumpur. Wtf…
Plánujeme tedy odjezd do Melaky, když mě napadá, že bychom se na ni mohli vykašlat a jet rovnou do KL (a do Melaky si udělat zítra jednodenní výlet). Dohodnuto. Ještě nám majitel hostelu doporučuje, ať mrkneme na letenky. Už jsem se díval, ale jen na jednu společnost. Fakt, že se dají sehnat ne o moc dráž než autobusové jízdenky (s předstihem samozřejmě i levněji). Škoda, že jsme to nemohli řešit den předem, to by se možná našlo něco srovnatelného s autobusem. Ale přece jen by mi to dost prodražovalo odbavené zavazadlo, tak stejně jdeme na bus. Z hostelu nás autobus odveze k budově Golden Mile Complex, odkud kupujeme lístky za 30 SGD až do KL. Těsně před přejezdem mostu do Malajsie si všímáme ještě dalšího zajímavého nařízení. Jelikož je benzin v Malajsii o mnoho levnější, singapurská auta mají povinnost načerpat před odjezdem alespoň dvě třetiny nádrže. Za nedodržení hrozí pokuta až 500 SGD…
Pingback: Malajsie, Brunej a Singapur | zennie.cz