Ráno shinkansenem do Himeji. Stejně jako minulý rok je hrad celý v “krabici” kvůli rekonstrukci, která má trvat ještě asi tři roky. Takže ve výsledku je (pro mě) mnohem zajímavějším místem sousední zahrada Kōkoen.
Kōkoen
Kōkoen
Vzhledem k tomu, že normálně je na odpoledne plánováno Ōsacké akvárium, které jsem kvůli problémům na Itsukushimě přehodil na včerejšek, teď nastává čas na náhradní program, který jsem vymyslel – po zpáteční cestě se zastavit v Kōbe. Přístavní město, turisty většinou opomíjené, přesto velice pěkné a s velmi přátelskou atmosférou. Navštěvujeme ikonickou Přístavní věž, ze které je celé město krásně vidět. Rozléhá se totiž v úzkém pásu mezi mořem a horami, což vypadá velice zajímavě a je to ostatně důvod, proč mě město poprvé zaujalo, když jsem jím před lety poprvé projížděl.
Kōbe z Přístavní věže
Přístavní věž
Procházíme se dále do přístavu. Je neděle, takže je tady velice živo. Na jednom místě má své vystoupení evidentně rozjíždějící se kapela, chvíli posloucháme a zájemci dostávají zdarma CD.
Kapela v přístavu
o_O
Dvě vyhlídky jsou také nad městem. Z hory Rokko je údajně jeden ze tří nejkrásnějších nočních výhledů v Japonsku, bohužel je o mnohem výše než druhá vyhlídka a je evidentní, že je v mracích. Vyjíždíme lanovkou tedy na bližší a nižší místo, k zahradám Nunobiki. Bohužel když nasedáme do lanovky, mraky klesají, takže výhled je dost omezený.
Těsně nad městem, fotka z lanovky
Výhled na Kōbe
Vracíme se okolo sedmé, s pár lidmi se domlouvám na večeři. Opět navštívíme skvělou izakayu (tohle mi mimo Japonsko opravdu chybí), tentokrát si k tomu za směšných 800 yenů dáváme program nomihōdai (neomezené pití na dvě hodiny), takže když skončíme, konečně se ostatní nechávají přemluvit na karaoke :) Odtud se vracíme zhruba ve tři ráno.
Okonomiyaki - ōsacká specialita
Ráno nás čeká prohlídka Ōsaky. Opět asi nic nového oproti tomu, co jsem psal dříve. Ōsacký hrad, buddhistický chrám Shitennōji, park Tennōji, retročtvrť Shinsekai, elektronické městečko Den Den Town, ulička Dōguyasuji, obchodní arkády v Nambě, malý schovaný chrám Hōzenji a most Ebisubashi. Vracíme se na hotel až v sedm večer. Koho by zajímal podrobnější popis zmiňovaných míst, nechť nalistuje mé starší zápisky.
Želvy v Shitennōji
Shitennōji
V parku Tennōji
Ochutnávka ryby fugu v Shinsekai
Šílené nože na prodej v uličce Dōguyasuji
Mechový Buddha v chrámu Hōzenji, který je schovaný tak důkladně, že se na něj stejně téměř vždy musím ptát.
Nacpané arkády
Po návratu mám domluvenou schůzku se svou japonskou kamarádkou Ayano, která se před pár dny vrátila do Japonska – po roce studia v Brně. Zašli jsme spolu na večeři, poté jsme se rozhodli přidat k partě ze včerejška, která šla do baru, a zopakovat si karaoke. Na další den totiž byl v plánu výlet na horu Kōya, o který však nikdo neprojevil zájem, tudíž jsem dal volno a sraz ve čtyři odpoledne. Tím pádem stačí vstát na check-out ve 12 a z karaoke, které si všichni užívají, se vracíme chvíli před pátou hodinou ranní…
Večeře
Na karaoke
Nejlepší karaoke song :))
Výhled z pokoje poté, co jsme se vrátili z karaoke
Ráno nastává poslední den cesty pro celou skupinu (kromě mě). Odhlašujeme se z hotelu, volný program je až do čtyř odpoledne, pak plánujeme cestu na mrakodrap Umeda Sky Building, okolo desáté večerní pak odlet. Já se plánuju jít někam provětrat na kraj města do parku, pak až mě napadá zajet do Kyōta na svatyni Fushimi Inari, pár lidí se ke mně přidává. Je to velice známá a krásná svatyně, je škoda, že se nám jinak do programu nevejde. Vyměňuju si nový JR Pass na následující týden a v pěti lidech se přesouváme do Kyōta, kde přestupujeme na lokální vlak směrem na jih. Svatyně Fushimi Inari je proslulá několika tisíci branami torii za sebou. Děláme asi hodinový okruh a vracíme se zpátky do Ōsaky. Počasí vychází krásně, předchozí dny pršelo, teď je krásně.
Svatyně Fushimi Inari
Svatyně Fushimi Inari
Svatyně Fushimi Inari
V Ōsace se ještě zastavujeme v “Pokemon centru”, na které jsme narazili na nádraží Umeda :)
Osaka Pokemon Centre
Na oběd pak mimo jiné poprvé ochutnávam basashi – plátky syrového koňského masa. Moc dobré, škoda, že tak drahé.
Basashi
Třešničkou na dortu na konci cesty je pak výlet na Umeda Sky Building. Na tento krásný mrakodrap se od hotelu vydáváme pěšky, nahoře se zdržíme zhruba půl hodiny. Je po dlouhé době krásný den a i já si výhled velice užívám.
Umeda Sky Building
Okolní budovy v Umedě
A konec. Návrat na hotel, přesun na autobusovou zastávku, odkud jezdí autobus na letiště Kansai. Jedu se skupinou, zaprvé doprovodit, zadruhé taky letím pryč. Nevracím se do ČR, letím do Tōkya, kde ráno přebírám další skupinu, tentokrát však jen malou a na pár dní. Trošku jsme se opozdili, takže mám lehce strach, přijíždíme na letiště dvě hodiny před odletem skupiny, ale necelou hodinu před mým odletem. Se skupinou se loučím, setkávám se opět s kolegou Davidem, který mi pomůže a skupinu vyprovodí na check-in. A ještě se mi zasměje, že zbytečně stresuju – sám už prý na vnitrostátní lety chodí jako na autobus, chvíli před odletem. A má pravdu, jen co projdu kontrolou, kde nikdo není (je to totiž poslední dnešní vnitrostátní odlet), se dostávám do malého prostoru, kde je jen pár odletových bran. Většina linek z letiště Kansai je totiž mezinárodních, vnitrostátní lety odlétají z letiště Itami. Sedám si na lavičku, do odletu mám zhruba 40 minut. Kupuju si pivo a vydýchávám poslední dva týdny. Stalo se toho hodně, bylo to pro mě na jednu stranu zábavné (hlavně kvůli super lidem), na druhou stranu velice stresující. Tahle únava a stres ze mě nějak padá.
Do Tōkya letíme zhruba hodinu a čtvrt. Jsem překvapen, kolik lidí volí na této trase leteckou přepravu. Jenom při připočtení transferů z/na letiště z centra k době letu se dostáváme na delší dobu, než za kterou to ujede vlak z centra do centra (o čase potřebném na bezpečnostní prohlídku apod. ani nemluvě). Pohodlí je ve vlaku podle mého názoru mnohem lepší. Přesto mezi těmito dvěma velkoměsty létá denně 51 (!) spojů, minimálně můj byl obsluhován velkým letadlem (B767) a byl úplně plný. V Tōkyu přistávám na letišti Haneda, na které létají téměř jen vnitrostátní lety (a některé lety do Číny) – přesto je mnohem rušnější než mezinárodní Narita. Je však mnohem blíže centru města, takže při přistání vidím krásně svítící Tokyo Tower, Tokyo Sky Tree i Rainbow Bridge. Cesta z letiště je dost otravná, nejdřív čekání na monorail, pak nakonec jedu linkou Yamanote na Ueno, odkud bych jel metrem k hotelu do Asakusy, kdyby ještě jezdilo. Nestíhám, musím jet taxíkem. V 7-Eleven si kupuju večeři, nechce mi ale fungovat bankomat na vybrání peněz, takže ani nemám čím zaplatit hotel. Ukecávám to na ráno. Ve dvě jdu konečně spát, v 9 ráno mám sraz na recepci s novou skupinou…
Pokémoní letadlo na Hanedě
V následujících třech dnech si opakuju, co jsem projel dříve. V redukované formě, jen se dvěma lidmi, během čtyř dnů. Hakone, Kyōto, Osaka, Nara. V Hakone tentokrát Fuji nevidíme, na všech stranách je krásně jasno, kromě jedné, kde se Fuji schovává. V Naře nám ale tentokrát vyjde Isuien, v Kyōtu zase hrad Nijō. Tamtéž se také nakonec poprvé podívám do známého zenového chrámu Ryōanji.
V Odawaře na nádraží visí cedule upozorňující na tajné focení pod sukněmi o_O
U celnice v Hakone
Isuien v Naře
Kočka na saisenbaku ve svatyni Fushimi Inari v Kyōtu :)
Hrad Nijō v Kyōtu
Snad nejznámější zenová zahrada v Japonsku - chrám Ryōanji. V zahradě je umístěno 15 kamenů tak, že z každého místa po obvodu zahrady je jich viditelných pouze 14. Říká se, že právě ti, kdo dosáhli osvícení, vidí všech 15.
Jeden den programu mi pak neočekávaně odpadává, takže mám celý den volno na přesun z Kyōta do Tōkya (kde musím být zítra ráno), k tomu mi zbývá den na JR Passu. Nejraději bych se zastavil v Okazaki, kde jsem před lety studoval (a od té doby se tam plánuju vrátit, zatím marně), ale bylo by to nadýl, takže se rozhodnu navštívit svého skvělého kamaráda Jie, který bydlí v Toyohashi v prefektuře Aichi, tedy po cestě. Dlouho jsem ho neviděl, minulý rok jsem se s ním chtěl sejít (ale nevyšlo). V době studií byl jedním z mých nejlepších kamarádů. Původně Číňan, avšak většinu života prožil v Německu, kde si vzal Japonku, se kterou se přestěhoval do Japonska. Dnes už mají dvě děti. Japonština mu svého času moc nešla, během studií jsme se bavili anglicky a německy, teď už však téměř jen japonsky, což mi udělalo jen radost (že se s japonštinou úspěšně popral, navíc jí mluvím mnohem radši než angličtinou).
Mám navíc to štěstí, že se dnes koná přehlídka ohňostrojů. V prefektuře Aichi se vyrábí zhruba 80 % japonské zábavní pyrotechniky, proto jsou přehlídky obzvláště velkolepé. V Toyohashi už jsem na přehlídce jednou byl, ale v jiný den, kdy nebyly “klasické” ohňostroje, ale odpalovaly se jakési “sudy” z rukou odvážlivců. Jie mě pozval domů na jídlo s tím, že večer zajdeme na ohňostroje. Bohužel program a potažmo ubytování na tuhle noc řeším na poslední chvíli, u Jieho doma bohužel spát nemůžu (malý byteček), hotely jsou plné, hostely nejsou. Abych dojel až do Tōkya, musel bych odjíždět někdy v 9 večer a ještě se pak někam daleko hrkat, protože levné podniky jsou většinou ve větších vzdálenostech od metra. Volím kompromis, tím je přespání v Shizuoce, hotel relativně levný, bohužel cca 2 km od nádraží, ale zato můžu jet až úplně posledním shinkansenem ve 22:40. A zhruba v 10 ráno potřebuju být na letišti Narita v Tōkyu (resp. 60 km za Tōkyem).
Jie mě vyzvedává na nádraží, bohužel se mi nikde nedaří uložit krosnu, všechny velké skříňky v úschovně jsou plné. Takže změna plánu, budou mě muset večer odvézt zpátky na nádraží. Jedeme k Jiemu domů, po cestě nakupuje spoustu piva (je milovník piva). U něj doma jsem poprvé. Po letech vidím jeho manželku Mamiko a pětiletou dcerku Keiku (kterou jsem naposledy viděl jako miminko), poprvé vidím jeho dvouletého syna Ryōseie.
Keika a Ryōsei
Po několika hodin povídání si nastává čas na ohňostroje. Jsou dvě možnosti, buď jít do parku, odkud se ohňostroje odpalují, kde však bude šíleně narváno, nebo jít do jazykové školy, kde se při této příležitosti koná party s mnoha Jieovými kamarády, kde se dá jít na střechu a pozorovat ohňostroje z dálky. Bez přemýšlení to vidím na druhou možnost.
Ohňostroje
Party uvnitř
Po desáté hodině večer jsem doprovázen na nádraží. Velice rád bych se zdržel, nemůžu. Každopádně jsem lehce společensky znaven, takže v shinkansenu usínám, ještě, že vlak v Shizuoce končí. Necítím se ani trochu schopen jít se všemi zavazadly pěšky dva kilometry, beru taxi do hotelu a jdu spát…
Pingback: Japonsko | zennie.cz