Repost z fóra asiantitulky.cz
Dneska to bude méně vyprávění a více fotek ;)
Desátý den svého pobytu na Taiwanu jsem celý věnoval návštěvě národního parku Taroko. Dominantou tohoto parku (ale současně také jednou z přírodních dominant celého ostrova) je jednoznačně necelých 20 kilometrů dlouhá stejnojmenná soutěska táhnoucí se z centrální části ostrova až téměř k moři. Nejlepším výchozím bodem pro tento národní park je právě město Hualien, kde jsem předchozí noc spal.
Při vycházení z hostelu cca v 8:20 ráno jsem potkal Němku, která měla stejnou cestu jako já, tak jsme povyměňovali zkušenosti s cestováním po Taiwanu (evidentně měla v předchozích dnech podobný plán jako já, ve stejném hostelu v Kaohsiungu jsme se o den minuli a v Kentingu jsme byli stejný den). Byla už v Hualienu druhý den, přičemž ten první byla taky v soutěsce Taroko, takže mi trochu pověděla co a jak. První den viděla západní a střední část soutěsky, což vyžadovalo přesun taxi, a druhý den měla v plánu se porozhlédnout po západní části. Já zaprvé neměl čas trávit v soutěsce dva dny, zadruhé místo volání a placení taxi na 10 km se mnohem radši projdu, takže můj plán byl jednoduchý, prostě celou soutěsku za den projít ze západu na východ. Autobusem se dalo dostat právě buď na východní okraj, nebo do vesničky Tiansiang v západní části, přesuny mezi těmito místy byly realizovatelné jen buď pomocí taxi nebo jednoduše pěšky. Soutěskou přímo prochází silnice zvaná “central cross-island highway” (jedna z pouhých tří silnic, které spojují východ ostrova se západem skrze hornatý střed). A pod pojmem “highway” jsem si mylně představoval něco honosnějšího. Cesta má dva úzké pruhy (které občas splývají jen v jeden), je šíleně klikatá atd, při tom, jakou jel autobusák rychlostí a ještě předjížděl, jsem měl chvílemi docela strach.
Někdy v 10 hodin jsem dojel do vesničky Tiansiang a nakoupil si zásoby vody na cestu. Na to, abych se dostal na druhou stranu soutěsky, jsem měl 8 a půl hodiny, takže jsem se rozhodl ještě před tím vypravit na druhou stranu – asi 3 km západně od vesnice měl být nějaký vodopád.
No a takto nějak vypadá slavná central cross-island highway. Pro lidi, kteří chtějí celou soutěskou projít, nezbývá jiná možnost než jít po silnici, protože (kromě dvou nejznámějších míst) žádná zvláštní stezka pro chodce není. On to teda nikdo nedělá, nepotkal jsem žádného jiného blázna, co to šel pěšky, všichni měli buď auta, motorky nebo se vozili taxíkem.
A tady začíná “Tunnel of Nine Turns”, nejznámější a nejužší část soutěsky. Úsek je asi 2 km dlouhý a cesta pro chodce vede zvlášť (silnice je vedena tunelem).
Cesta ke svatyni byla odbočka z mé trasy, ale vzhledem k tomu, že na autobusovou zastávku to bylo zhruba 2 km, měl jsem hodinu čas a cítil jsem se, že pořád nemám dost, tak jsem ještě odbočil na vedlejší trasu a o pár kilometrů si cestu prodloužil stezkou přes dva chrámy.
Po příjezdu jsem pozjišťoval spoje a rozhodoval se, jestli jet hned to Taipeie, nebo zůstat přes noc v Hualienu. Pro cestu do Taipeie hned mluvilo to, že tam budu mít celý následující den volno a nebudu muset platit hostel v Hualienu (který byl relativně drahý), pro nocleh v Hualienu mluvilo zase to, že bych si hned odpočinul, mohl bych jet i levnějším vlakem (takhle nezbývalo, než zaplatit ten nejdražší, abych byl v Taipei ještě v rozumnou dobu) a taky to, že výhled z vlaku na téhle trase je velice krásný (což mě mrzí, že jsem neviděl). Nakonec jsem se rozhodnul se přesunout hned do Taipeie, takže jsem se vrátil na hostel, vyzvedl si věci, zarezervoval nejlevnější ubytování v centru Taipeie a jel jsem. Cesta nejrychlejším vlakem trvala 2 h (jinak 3-4 h).
No dojel jsem, z posledních sil jsem se v Taipei dobelhal do hostelu (to byl taky boj… daleko od metra, do hostelu se chodilo přes nějaké bylinkářství, jehož personál anglicky neuměl a vždy jen volal majitelku hostelu, jejíž angličtině jsem přes ten telefon sotva rozuměl). No po sprše jsem skočil do postele a padl únavou.
Pingback: Hong Kong, Macao a Taiwan |
Global Information About this product
Global Message About this by-product