Jelikož jedna skupinka vyjádřila velký zájem o ochutnávku masa wagyū, začal jsem pátrat po možnostech, kde ho v co nejlepší podobě vyzkoušet. Po dotazu na odborníky z toho vyšla nejlépe restaurace Chayamachi v Ōsace, která má být jednou z nejvyhlášenejších v Japonsku. Ačkoli jsou ceny minimálně o řád výš, než jsem zvyklý utrácet za večeře v Japonsku, stále nejsou zase tak šílené, jak bych čekal, navíc se mi podaří sehnat členskou kartičku, ke které se váže jistá sleva. Vlastně jsem se původně kvůli ceně neměl v plánu večeře účastnit, ale nakonec jsem byl přesvědčen.

Beru na sebe nejslušnější oblečení, co mám (a že toho moc není, když už pár měsíců objíždím s krosnou Asii), a vyrážíme. V restauraci už nás vítají s mým jménem a usazují do soukromé místnosti akorát pro šest lidí. Sedáme si okolo teppanu, za který přicházejí dva kuchaři, okolo nás následně běhají dva číšníci a v rohu místnosti stojí šéf restaurace a dohlíží.

Na výběr jsou tři sety jídla. Nejlevnější za 11 000 yenů se jmenuje něco jako “speciální výběrový set”, střední za 15 600 yenů “prvotřídní výběrový set” a nejdražší za necelých 19 000 yenů by se dal přeložit jako “super-prvotřídní výběrový set”. Je to dost peněz, takže docela váhám, nicméně jelikož mám členskou kartičku se slevou, která dává na nejdražší set vyšší slevu, se kterou se jeho cena blíží tomu střednímu, je to jasná volba a 5 nás ze 6 volí nejdražší set. K tomu dám na doporučení svého známého a kolegy (od kterého mám kartičku) a za 800 yenů doobjednávám “česnekovou rýži”. K tomu někteří z nás pivo, někteří víno. Dvoudecová sklenička Suntory Premium Malts za 1 300 yenů, uff.

Jednotlivé sety se liší pouze druhem masa. Všechny druhy masa by měly obsahovat stejné množství tuku, liší se však jeho rozvrstvení. Čím kvalitnější maso, tím je mrakorování tukovými linkami jemnější a maso je měkčí, jemnější. Jemného mramorování je dosaženo šlechtěním konkrétních plemen a pravidelnými masážemi. Porce masa v menu je 120 gramů a necháváme si ho propéct na medium.

Pravé wagyū se (na Západě včetně ČR je známé spíše Kóbské hovězí, což je jen jeden konkrétní druh z konkrétní oblasti) z Japonska exportuje ve velice omezeném měřítku (alespoň co se týče legálního exportu), proto je to jedinečná příležitost.

Ke všem setům už je jinak stejné celé menu, to se kromě masa skládá ze dvou druhů předkrmů, opečené zeleniny, salátu, rýže, naložené zeleniny, polévky miso, dezertu a čaje/kávy.

Personál přináší zeleninu na teppan a začíná připravovat. Vše začíná plátky česneku, ze kterých se udělají zajímavé “chipsy”. K tomu opékají nějaké těsto do podoby asi 4 cm v průměru velkých placek.

Za chvíli přichází dva předkrmy. Bohužel si už nepamatuju, co přesně to bylo, ale bylo to super.

Na teppanu se mezitím griluje cibule, ředkev a konnyaku, kterými jsme průběžně zásobováni.

Na řadu přichází příprava a servírování samotného masa. K němu mezitím dostáváme sojovou omáčku, ponzu a wasabi – čerstvý kořen, který si můžeme utřít dle libosti.

K masu dostáváme onu česnekovou rýži. Spíš než česnek v ní důležitou roli hrajou žampiony, se kterými je smíchaná. Část rýže po opražení kuchaři na teppanu úplně rozetřou do tenké vrstvy, která se opeče a je nalámána na misku servírované rýže.

K tomu přichází ještě salát, u kterého si můžeme vybrat ze dvou druhů, jeden spíše v japonském stylu, jeden v západním. A misoshiru a mistička nudlí.

Jako dezert dostaneme na výběr buďto vanilkovou zmrzlinu nebo mangový sorbet, bereme druhou variantu.

A na závěr čaj nebo káva.

A pak už přichází jen účet na 102 469 yenů (po odečtení slevy) :)

Těsně po odchodu z restaurace jsem si vzpomněl, že každý kus skotu wagyū má své identifikační číslo, podle kterého se dá dohledat, v některých restauracích mají k dispozici i fotku konkrétního kusu. Vracím se, abychom se zeptali, dostáváme ještě informace k tomu, odkud naše maso pochází – konkrétně z oblasti Chūgoku.

Návštěvu této restaurace tedy můžu doporučit, pokud vám nevadí se trochu rozšoupnout. Ochutnávka stála rozhodně za to :)

Přesouváme se do Kyōta. Tu je velice pěkně rozkvetlá Stezka filosofie :)

Stezka filosofie

Chlapík v Pontochō, kterého už jsem na skoro stejné místě taky potkal asi potřetí...

Byōdōin v Uji se po letech rekonstruuje. Je to škoda, není z něj vidět vůbec nic. Naštěstí se jedná o rychlou opravu, měl by být dokončen na jaře 2014.

Byōdōin v krabici

Jelínci v Naře jsou roztomilí a otravní jako vždy :)

Po návratu z Uji a Nary do Kyōta míříme do devátého patra nádraží, kde je hromada restaurací s rāmenem. Není problém vybrat, je super.

Rāmen

Po večeři se nechávám pár lidmi ukecat na doutníkovou seanci v jedné izakayi, kterou objevili včera nedaleko Karasuma-Ōike. Fascinovalo je to, jak tady fungují objednávky – když si objednáte, obsluha totéž zařve nahlas na personál v kuchyni, který hlasitě jednohlasně odpoví. Když je v izakayi rušno, volání mezi číšníky a kuchyní se ozývá každých pár sekund, což dotváří zajímavou atmosféru.

V izakayi v Kyōtu

Už jsem si zvykl všude poslouchat děkování Japonců za všechno, ale v Himeji na nádraží poprvé v životě potkávám u turniketů bandu zaměstnanců JR, kteří se každých pár sekund klaní a opakují poděkování cestujícím, že zvolili JR…

Děkující zaměstnanci v Himeji

Ale jídlo tu mají super.

Hokkaidon teishoku

Večer v Ōsace se rozhoduju pro návštěvu tamního velkého akvária Kaiyūkan. Byl jsem tam naposledy někdy před pěti lety a slyšel jsem doporučení na novou arktickou sekci. Je pěkná, ale stejně jako při poslední návštěvě se mi podaří tam jít se skoro vybitým foťákem…

Ōsacké akvárium

Ōsacké akvárium

Nová sekce, kde se dá na některé ryby sáhnout

V Hiroshimě bydlím výjimečně v hotelu nedaleko nádraží, proto končíme na večeři v jedné restauraci, kam jsem chtěl zajít dlouho. Prodávají hiroshimské okonomiyaki. Ty mají i v mnoha okolních restauracích, ale tahle je vždycky tak narvaná, že věřím, že to musí stát za to. Fronta ven je asi 15 metrů, stoupáme si a za chvíli ji obchází číšník, který sbírá objednávky už v téhle frontě. Asi po půlhodině se dostáváme dovnitř. Okonomiyaki jsou vynikající!

Restaurace na okonomiyaki

Příprava okonomiyaki

Příprava okonomiyaki

Příprava okonomiyaki

Hotovo!

Ráno v Hiroshimě

Ráno v Hiroshimě

Na Miyajimě se opravuje vyhlídka nahoře, celá konstrukce byla k mému údivu zbořena. Ale už bude brzo nová.

Ochutnávka jakési rybí hmoty obalené ve slanině - nic extra

Pivo z miyajimského minipivovaru

V Ōsace pak nocujeme v hotelu Daiichi, který se stává jedním z mých oblíbených. Je kulatý, takže výhled pokaždé jinam, já chytl tentokrát výhled na Umeda Sky Building.

Náš hotel (nahoře)

Výhled z hotelu

Poslední den procházíme Ōsaku, která je jídlem vyhlášená. Oběd dáváme ve čtvrti Shinsekai, kde jsou nejproslavenější kushiyaki, ale i další věci.

Oběd v Shinsekai

Oběd v Shinsekai

Oběd v Shinsekai

Ze čtvrti Shinsekai procházíme pěšky přes Den Den Town, Dōguyasuji a spletitou síť arkád Dōtombori až na Shinsaibashi, kde si v kavárně ještě dáváme zákusek. Poslední před odletem domů.

Zastávka na zákusek

Zastávka na zákusek

Završení cesty je jako obvykle vyhlídka z Umeda Sky Building.

Umeda shora

Na Umedě se po letech dostavuje nová miničtvrť okolo severního východu z nádraží. Budovy byly rozestavěné už v roce 2008, kdy jsem tam byl poprvé, tento den bylo slavnostní otevření jen pro zvané, dovnitř se mi podařilo dostat až o pár měsíců později.

Tentokrát pro mě cesta ale měla jiné završení, a to večeři v luxusní restauraci s masem wagyū. Ta si zaslouží vlastní příspěvek :)

Nakonec jedu lidi doprovodit na letiště Kankū. Mně to letí až ráno, takže po odletu lidí mířím přes most na pevninu do Rinkū Town, kde nocuju v hotelu. Mimochodem je v tomhle zapadlém městečku druhý nejvyšší mrakodrap v Japonsku.

Výhled z hotelu v Rinkū Town

Druhý nejvyšší mrakodrap v Japonsku

A hurá přes Shanghai do Hong Kongu. Na cestu dostáváme kvalitní čtivo z pekingského vydavatelství, budiž toto vtípek na závěr :)

Čínské noviny

Dnes se dále zdržujeme v Tōkyu: mimo jiné zahrady Hamarikyū a Odaiba.

Rozkvetlé zahrady Hamarikyū

Odaiba

No a večer nakonec končíme ve stejné restauraci jako včera. Tentokrát je nás ještě o dva víc a účet se šplhá přes 25 000 yenů. Stojí to za to.

Zelenina

Maso wagyū

Maso

Nějaké mořské plody

Hotové maso

Další maso

Tiramisu

Další den začínáme na rybím trhu Tsukiji. Jak jinak než na dobrém sushi.

Kusy tuňáků jsou převáženy mezi místními mrazírnami.

V mém oblíbeném sushi podniku

Pak hurá do nedaleké Yokohamy. Na věži Landmark Tower, což je nejvyšší mrakodrap v Japonsku, končím ve své oblíbené kavárně s výhledem na město. Mají tu výhodný set zákusek dle denní nabídky a skvělou kávu za 800 yenů, takže jsem vždycky překvapen, co dostanu, a vždy je to super.

Poprvé vidím shinkansen opožděný z důvodu zemětřesení. V noci zasáhlo středně silné zemětřesení ostrov Awaji (cca 600 km od Tōkya).

Dezert v Yokohamě

Výhled z kavárny

Další zastávka je místní čínská čtvrť. Obvykle tu taky trávím čas nějakým dobrým jídlem, tentokrát jsem požádán, jestli bych nešel tlumočit návštěvu pouličního věštce. Zní to jako sranda, jdeme do toho. Dědovi jde bohužel dost špatně rozumět a jeho věštba je dost nekonkrétní, ale aspoň je sranda.

Jak jsem tlumočil pouličního věštce...

Čínské knedlíčky shaomai

Zbytek dne mám volno, tak se ještě v Yokohamě setkávám se svou kamarádkou Midori a nakonec jedeme zpátky do Tōkya a nakonec trávíme zbytek dne v parku Ueno.

Park Ueno

Park Ueno

Něco od místního stánku, co ani Midori neznala

Večerní Ueno

Tradiční sladkost anmitsu, co jsem dostal od Midori

Další den Kamakura. Z gurmánského hlediska nic moc zajímavého, ale ve svatyni Hachimangū zrovna probíhá shintō festival. Z organizačního hlediska mi přidělává dost problémů (už jen tím, že si vyřvu hlasivky jen na to, abych dal pár organizačních instrukcí), ale nakonec je to pěkný zážitek.

Kamakura

Kamakura

Chrám Hasedera

Následující den vyjíždíme do Kanazawy. Přestože v Tōkyu i v Kanazawě je příjemně teplo, v Echigo-Yuzawa po cestě vidíme krásně zasněžené hory.

Zasněžené Japonské Alpy

V Kanazawě stojí za zhlédnutí hlavně zahrada Kenrokuen, která oproti létu taky krásně kvete.

Kanazawské děti

Kenrokuen

Cola se zmrzlinou - kdybychom dneska přijali málo energie...

Svatební focení ve čtvrti Higashichayagai

V továrně na zlaté lístky se mi tentokrát podaří dostat až k ukázce stroje na roztepávání zlata.

Donburi sypané zlatými lístky

Na večeři jako obvykle končím ve své oblíbené tonkatsu restauraci :)

Tonkatsu

Do Japonska tentokrát opět pracovně. A po několika měsících na cestách nějak nemám na to, abych se v Japonsku zdržoval dýl, než je nutné (teda asi bych na to ještě měl, ale přece jen mě čeká ještě alespoň měsíc jinde na cestách…), tak přilétám večer, než začínají povinnosti, a odlétám prvním ranním letem poté, co povinnosti skončí.

Proto se nemá moc cenu rozepisovat o tom, co jsem v Japonsku dělal, navíc když jsem se pohyboval v místech, o kterých jsem tady nejednou psal.

Měl jsem však s sebou partu lidí, která si ujížděla na ochutnávkách dobrého japonského jídla, takže celá cesta získala nádech cesty gurmánské. Proto si tentokrát odpustím delší rozepisování a zaměřím se spíše na fotky jídla, případně míst, která vypadala jinak než obvykle, což vychází z toho, že se poprvé ukazuju v Japonsku na jaře místo léta.

8. večer tedy přilétám z Incheonu na Naritu. Jako téměř vždy mě celník vybere a chce vidět, co vezu. Povolené tři flašky soju. Schváleno. Když se na baggage claimu začínají objevovat první zavazadla z mého letu a vidím, že dva zaměstnanci zavazadla chytají (aby nenarazila při výjezdu na pás moc tvrdě), dva chodí okolo a volají do megafonu, ať si lidi nezapomenou zkontrolovat jméno na baggage tagu (což je teda všude okolo napsané) a další dva se aspoň tváří, že něco dělají, uvědomuju si, že jsem fakt znovu v Japonsku…

Nocuju v nedalekém hotelu. Hotelové pokoje v Japonsku jsou obvykle velice malé (na západní poměry) a u této sítě, kterou znám důvěrně, to platí dvojnásob. Dostávám však doporučení na tento konkrétní (ve kterém jsem nikdy nespal), že byl přebudován z nějakého luxusního hotelu, takže je velice pěkný, přitom za obvyklou cenu. A fakt je! Pokoj obrovský, výhled přímo na letiště. Znovu ho využívám při další možné příležitosti v červenci a určitě mě tam ještě uvidí.

V hotelu

Obhlídka toho, co jsem dovezl z Koreje

Vyhlídka na letiště

Ráno posnídám a shuttlem mířím zpátky na letiště vyzvednout skupinu lidí a pak hurá vlakem do Tōkya.

Ehm. Ne, nechtějte po mě překlad, to je fakt interní, kdo nezná Japonce, nepochopí.

Jelikož je jaro a jsme v Japonsku, první, co člověka napadne, jsou sakury. Jenže v Tōkyu už jsou z velké části odkvetlé, tak zjišťuju, jak by se to dalo vyřešit. Docházím k informaci, že nejběžnější sakura, somei yoshino, které je plný např. park Ueno (který máme zrovna kousek od hotelu…), už jsou kompletně odkvetlé. Ale některé později kvetoucí druhy jsou stále k vidění, a to v parku Shinjuku Gyoen. Vím, kde je, ale nikdy jsem tam nebyl. A vůbec se mi to organizačně nehodí, protože je to úplně na druhé straně centra. Ale jedem, na místě se ještě několikrát musím ptát, ale najdem. Super.

Kvetoucí Shinjuku Gyoen

Kvetoucí Shinjuku Gyoen

Kvetoucí Shinjuku Gyoen

Kvetoucí Shinjuku Gyoen

Tohle je taky zábavné a interní... ale pro změnu jen pro znalce Číny a Číňanů (vyfoceno na hotelu v místě, kde se podávají snídaně).

No a už je tu první jídlo. Večeři volím v jedné restauraci, kde mají rāmen, gyōzu a k tomu točené pivo. Už jsem si zvykl sem chodit vždy hned poté, co přiletím do Japonska. Lidem, kteří jdou se mnou, se tady zalíbí a jsou tu častými hosty v následujících dnech.

Miso shāchū rāmen a yakigyōza

Následující den vyrážíme na sever do Nikkō. Na snídani v luxusním vlaku samozřejmě točené pivo. V Nikkō kromě opravené brány Karamon nic nového. Nicméně spoustu míst v Japonsku se pyšní jakousi místní specialitou (kde ji neměli, tam si ji vymysleli) a nejinak je tomu v Nikkō. A tady konkrétně je to yuba, v Číně docela běžná věc (známá pod názvem doufupi, kůže tofu), ne už tolik v Japonsku. Je to jakýsi tenký škraloup, který se vytvoří na sojovém mléku při jeho zahřátí. V Nikkō je možnost dát si yubu v lecjaké podobě, včetně ochutnávkového menu.

Brána Karamon ve svatyni Tōshōgū, která se několik let opravovala

Ochutnávkové menu s yubou

Večer mě čeká nějaké vyřizování na hlavním nádraží, zpět to beru s příjemnou procházkou po Ginze. Večeře na nátlak lidí, kterým včera chutnalo, ve stejné restauraci s rāmenem.

Večerní Ginza

Večerní rāmen

Následující den jsme v Hakone. Pevně věřím tomu, že se nám tentokrát odhalí výhled na Fuji. Nejenže v létě, kdy tam obvykle jezdím, je to vzácnější než teď na jaře, ale navíc na jaře je Fuji pěknější, zasněžená.

A daří se, tentokrát už je pěkný výhled už z vlaku. Teda pěkný ve smyslu pěknější, než jsem zvyklý. Velká část je stále zahalena v mracích. To se pak zlepšuje během čekání v Ōwakudani, kdy pojídáme místní vajíčka vařená v horkých pramenech.

Fuji z vlaku

Vajíčka

Výhled na Fuji z Ōwakudani

Po večerní zastávce v horkých pramenech se vracíme do Tōkya. Je čas vyrazit na večeři. Končíme v jedné trochu lepší restauraci částečně v korejském stylu. Jídlo je vynikající! Akorát tam za večeři pro čtyři zůstává okolo 15 000 yenů.

Zelenina v sezamu

Opékání našeho masa

Výsledek

Další maso - to si tentokrát opékáme sami.

Rajčatovo-vajíčková polévka

Korejská ostrá polévka

Další maso

Příprava

Výsledek. Maso se balí do sezamových nebo zelných listů spolu s další zeleninou. Vynikající!

Šéfkuchař