Gurmánská cesta do Japonska – Tōkyō, Nikkō, Hakone

8. – 11. duben 2013

Do Japonska tentokrát opět pracovně. A po několika měsících na cestách nějak nemám na to, abych se v Japonsku zdržoval dýl, než je nutné (teda asi bych na to ještě měl, ale přece jen mě čeká ještě alespoň měsíc jinde na cestách…), tak přilétám večer, než začínají povinnosti, a odlétám prvním ranním letem poté, co povinnosti skončí.

Proto se nemá moc cenu rozepisovat o tom, co jsem v Japonsku dělal, navíc když jsem se pohyboval v místech, o kterých jsem tady nejednou psal.

Měl jsem však s sebou partu lidí, která si ujížděla na ochutnávkách dobrého japonského jídla, takže celá cesta získala nádech cesty gurmánské. Proto si tentokrát odpustím delší rozepisování a zaměřím se spíše na fotky jídla, případně míst, která vypadala jinak než obvykle, což vychází z toho, že se poprvé ukazuju v Japonsku na jaře místo léta.

8. večer tedy přilétám z Incheonu na Naritu. Jako téměř vždy mě celník vybere a chce vidět, co vezu. Povolené tři flašky soju. Schváleno. Když se na baggage claimu začínají objevovat první zavazadla z mého letu a vidím, že dva zaměstnanci zavazadla chytají (aby nenarazila při výjezdu na pás moc tvrdě), dva chodí okolo a volají do megafonu, ať si lidi nezapomenou zkontrolovat jméno na baggage tagu (což je teda všude okolo napsané) a další dva se aspoň tváří, že něco dělají, uvědomuju si, že jsem fakt znovu v Japonsku…

Nocuju v nedalekém hotelu. Hotelové pokoje v Japonsku jsou obvykle velice malé (na západní poměry) a u této sítě, kterou znám důvěrně, to platí dvojnásob. Dostávám však doporučení na tento konkrétní (ve kterém jsem nikdy nespal), že byl přebudován z nějakého luxusního hotelu, takže je velice pěkný, přitom za obvyklou cenu. A fakt je! Pokoj obrovský, výhled přímo na letiště. Znovu ho využívám při další možné příležitosti v červenci a určitě mě tam ještě uvidí.

V hotelu

Obhlídka toho, co jsem dovezl z Koreje

Vyhlídka na letiště

Ráno posnídám a shuttlem mířím zpátky na letiště vyzvednout skupinu lidí a pak hurá vlakem do Tōkya.

Ehm. Ne, nechtějte po mě překlad, to je fakt interní, kdo nezná Japonce, nepochopí.

Jelikož je jaro a jsme v Japonsku, první, co člověka napadne, jsou sakury. Jenže v Tōkyu už jsou z velké části odkvetlé, tak zjišťuju, jak by se to dalo vyřešit. Docházím k informaci, že nejběžnější sakura, somei yoshino, které je plný např. park Ueno (který máme zrovna kousek od hotelu…), už jsou kompletně odkvetlé. Ale některé později kvetoucí druhy jsou stále k vidění, a to v parku Shinjuku Gyoen. Vím, kde je, ale nikdy jsem tam nebyl. A vůbec se mi to organizačně nehodí, protože je to úplně na druhé straně centra. Ale jedem, na místě se ještě několikrát musím ptát, ale najdem. Super.

Kvetoucí Shinjuku Gyoen

Tohle je taky zábavné a interní... ale pro změnu jen pro znalce Číny a Číňanů (vyfoceno na hotelu v místě, kde se podávají snídaně).

No a už je tu první jídlo. Večeři volím v jedné restauraci, kde mají rāmen, gyōzu a k tomu točené pivo. Už jsem si zvykl sem chodit vždy hned poté, co přiletím do Japonska. Lidem, kteří jdou se mnou, se tady zalíbí a jsou tu častými hosty v následujících dnech.

Miso shāchū rāmen a yakigyōza

Následující den vyrážíme na sever do Nikkō. Na snídani v luxusním vlaku samozřejmě točené pivo. V Nikkō kromě opravené brány Karamon nic nového. Nicméně spoustu míst v Japonsku se pyšní jakousi místní specialitou (kde ji neměli, tam si ji vymysleli) a nejinak je tomu v Nikkō. A tady konkrétně je to yuba, v Číně docela běžná věc (známá pod názvem doufupi, kůže tofu), ne už tolik v Japonsku. Je to jakýsi tenký škraloup, který se vytvoří na sojovém mléku při jeho zahřátí. V Nikkō je možnost dát si yubu v lecjaké podobě, včetně ochutnávkového menu.

Brána Karamon ve svatyni Tōshōgū, která se několik let opravovala

Ochutnávkové menu s yubou

Večer mě čeká nějaké vyřizování na hlavním nádraží, zpět to beru s příjemnou procházkou po Ginze. Večeře na nátlak lidí, kterým včera chutnalo, ve stejné restauraci s rāmenem.

Večerní Ginza

Večerní rāmen

Následující den jsme v Hakone. Pevně věřím tomu, že se nám tentokrát odhalí výhled na Fuji. Nejenže v létě, kdy tam obvykle jezdím, je to vzácnější než teď na jaře, ale navíc na jaře je Fuji pěknější, zasněžená.

A daří se, tentokrát už je pěkný výhled už z vlaku. Teda pěkný ve smyslu pěknější, než jsem zvyklý. Velká část je stále zahalena v mracích. To se pak zlepšuje během čekání v Ōwakudani, kdy pojídáme místní vajíčka vařená v horkých pramenech.

Fuji z vlaku

Vajíčka

Výhled na Fuji z Ōwakudani

Po večerní zastávce v horkých pramenech se vracíme do Tōkya. Je čas vyrazit na večeři. Končíme v jedné trochu lepší restauraci částečně v korejském stylu. Jídlo je vynikající! Akorát tam za večeři pro čtyři zůstává okolo 15 000 yenů.